Lov pstruhů 600 km za polárním kruhem

7.11.2008 - Michal Simčo

      Ač se to zdá jakkoli pošetilé, my jsme opravdu vyrazili 600 km za polární kruh prověřit bohatství místních jezer. Abych to uvedl na správnou míru, nejeli jsme za polární kruh jen kvůli pstruhům, ale měli jsme také v plánu mořský rybolov. Jako cíl cesty jsme opět zvolili náš zamilovaný norský ostrov Soroya. O velikostech místních pstruhů a arktických sivenů jsem slyšel mnoho a asi dvakrát jsme se tam na pstruhy vypravili, ale nikdy jsme nebyli na soustavě jezer, kterým skupina místních lovců říká Nirvana. Na Soroya je kolem jednoho tisíce sladkovodních jezer a v 80% z nich nikdo nechytal. Byl jsem tedy velmi nadšený, když nám místní lovec Geira nabídl, že nás na Nirvanu zavede. Na Soroya neexistuje žádná mapa tamních jezer, takže pátrat ve velmi hornatém terénu na vlastní pěst je dost nebezpečné, protože se bavíme o rozloze větší než 800 km2. Jediným pomocníkem pro orientaci nám zůstal GPS přístroj a v případě poruchy, nebo vybití baterií jen kompas.
      Sraz s naším průvodcem máme tam, kde končí šotolinová cesta. Zde necháváme svoje auta a dál jen pěšky. Bylo nám doporučeno naše zavazadla omezit na minimum a spíše se zaměřit na muškařské a vláčecí pruty. Nejtěžší na nošení je jídlo a pití. Potravin jsme si moc nebrali, protože průvodce nám sdělil, že se budeme živit rybami, které ulovíme a s pitnou vodou se to také přehánět nemusí, protože té bude všude kolem nás dost. Měli jsme naplánováno pět dní v naprosté divočině a v závěru naší výpravy jsme se chtěli dostat asi 15 km do vnitozemí k jezeru Nirvana, tedy do míst, kde zatím žádný člověk nelovil. Celkem jsme chtěli urazit asi 30 km v naprosto nepřístupném terénu.

      Ve smluvenou hodinu jsme na místě, průvodce již na nás čekal, byl to člověk střední postavy s lehce blonďatými vlasy - ani hezký, ani škaredý - zkrátka Nor! Hned po představení nám důrazně vytknul nadváhu naší výbavy, potom zakroutil hlavou a každému z nás hodil ještě batoh s horolezeckou výbavou jako jsou lana a karabiny. Nevěřícně koukáme na ty bágly a já se sám sebe ptám, jestli jsme na rybářské nebo horolezecké výpravě. Rozhodli jsme se nechat v autě veškeré jídlo a pití, do boční kapsy od horolezecké výbavy jsem ukryl čtyři tatranky pro případ nouze a vyrazili jsme.

      Po desetiminutovém pochodu jsme na úpatí hory, dál nás čeká výstup asi 600 m kolmo vzhůru. Průvodce na nás nebere ohled a šplhá vzhůru jako veverka a za chvilku nám zmizel za horizontem. Pereme se s horou sami. Cítím, jak kapičky potu začínají skrápět celé tělo. Sundávám si bundu a dál pokračuji jen v termoprádle. Počasí nám zatím přeje, je polojasno a fouká svěží vítr ze severu. Po nekonečných dvou hodinách ostrého výstupu stojíme na vrcholu, kde již na nás čeká Geir. V jeho tváři se dá vyčíst, že se něco děje. Chvíli pozoruje horizont a poté dává jasný pokyn: „Rychle dolů, za půl hodiny se přežene bouře.“ Podíval jsem se dolů, ale dna jsem nedohlédl, protože dole se válela mlha. Rychle začínáme sestupovat. Hora z druhé strany není tak prudká, je to spíše kopec vysypaný štěrkem. Dá se říct, že dolů běžíme. Nevím, jestli ještě běžím nebo chvílemi letím. Najednou jsme v husté mlze, kde je vidět maximálně na 10 m. Pokračujeme se sestupem a orientuji se pouze zvukem řítícího se štěrku. Po chvíli slyším padající vodu. Není vidět na krok. Průvodce nám sdělil, že nám uloví večeři, protože my jsme tak unaveni, že bychom neudrželi ani prut. Po dvou hodinách se vrátil a řekl, že večere bude až zítra, protože toto jezero je velmi hluboké a pokud je zde mlha, tak nelétá žádný hmyz, a on svoji mouchu do hloubky nedostane. Rozdělil jsem se tedy s přáteli o svoje tatranky a zalezl do spacáku.

      Ráno nás přivítalo zataženou oblohou a teplotou kolem osmi stupňů. Geir toto počasí komentoval větou: „Horší už to snad nebude.“ Z jeho vyprávění vím, že pro úspěšný lov pstruhů zde na Soroya, jsou dobré dny se slunečným počasím, které vyláká hmyz, za nímž najedou pstruzi do mělčích vod. Většina jezer je ledovcového původu, vyznačují se velkou hloubkou a bez hmyzu to opravdu nejde. Uvařili jsme si čaj a posnídali jme v naději, že na oběd se snad nějaký pstruh uloví. S kručícím břichem vyrážíme na další cestu. Průvodce se rozhodl změnit trasu a míříme k jednomu z mělkých jezer, kde je prý úlovek zaručen. Putujeme asi pět kilometrů kaňonem, který se velmi pozvolna svažuje do údolí, kde je již z dálky vidět další jezero.
      Hlad nás díky ostrému pochodu přešel a rozhodli jsme se také nahodit. Volím plovoucího woblera a nahazuji podél břehu. Navíjím a náhle váznu, rozhoduji se změnit taktiku a navíjím krátkými trhavými pohyby, abych dal wobleru čas stoupnout trochu ode dna. Náhle přichází záběr a já cítím, že mám rybu. Ne, toto není ryba, ale jídlo! Ještě nikdy jsme si více nepřál, abych o rybu nepřišel. Už ji vidím, ryba mi jezdí pod nohama a zdá se být nadosah. Pstruh, tak padesát centimetrů, podniká poslední serii výskoků a získává svobodu. „Ne, to snad ne!“, říkám si. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všichni bičují vodu, leč bez úspěchu. Je to na mně. Dnes mám já tu správnou nástrahu. Zabrodil jsem do míst, kde voda opouští jezero a tvoří mírný vracák. Nahazuji do úplné mělčiny mezi kameny. Dvakrát jsem otočil kličkou a cítím jemné škubnutí, pokračuji v navíjejí a atak se opakoval, zasekávám a mám dalšího. Tohoto pstruha jsem bez problémů zdolal a okamžitě usmrtil. Měl jsem takový hlad, že bych ho snad snědl syrového. Během chvilky jsem ulovil ještě dva a šel jsem připravit grill. Kluci na tom byli podobně a čekal nás skvělý oběd.

      Po jídle plánujeme co dál. Kolega Pavel se snaží ze svých hodinek s barometrickým čidlem předpovědět počasí. V tomto náročném terénu, kde se neustále mění nadmořská výška, je předpověď počasí na základě vývoje tlaku velmi obtížná.
      Geir vydává povel: „Jdeme nalovit jidlo.“ Svůj plán jít, rybařit a sem tam něco sníst úplně přehodnotil a rozhodl se neponechat nic náhodě. „Tady nachytáme jídlo a potom půjdeme den a půl rovnou k jezeru Nirvana.“ Chci vám ukázat ryby, které se blíží hranici sedmdesáti centimetrů. Nikdo jsme mu nevěřili. „Ta jezera, která máme na trase jsou velmi hluboká a za nízké oblačnosti tam neulovíme vůbec nic.“ dodal. Kdybych věděl, co mě čeká za cestu, okamžitě bych se otočil zpět. Ještě ten den jsme urazili asi osm kilometrů a v dalším údolí jsme opět přenocovali. Večer jsem chtěl napsat SMS rodině, ale už jsme byli zcela mimo signal. Vtom jsem si uvědomil, že jsme zcela napospas tomuto šílenci. Kdyby si někdo zlomil nohu, nebo vyvrtl kotník, tak se bude muset vrátit po vlastních, nebo zde zakalí! Nemohl jsem vůbec usnout, hlavou se mi honily samé černé myšlenky. Vzpomněl jsem si na slova své ženy, která komentuje moje výpravy slovy: „Vždyť si na ryby jezdíš odpočinout.“ Kdyby věděla, že teď nevím, jestli si to ještě užívám, nebo už bojuji o život, asi by mi nevěřila.

      Ráno jsem se vzbudil s pomyšlením, že nás čeká celodenní pochod a večer budeme u Nirvany, nádhera! Posnídali jsme opět pstruží filety, tentokrát již bez chleba, který došel. Můj parťák mě trochu znejistil poznámkou, jestli nebude lepší se vrátit, protože už teď je to zpět dva dny a bez jídla, tedy pokud nenachytáme pstruhy. Ten šílenec Geir nás chce vláčet ještě celý den, někam do nejistoty, bájného úlovku kapitálního pstruha. Ne, vydržíme. Už za deset hodin jsem svého rozhodnutí litoval. Cesta opět vedla přes vysoké hory, ale ten večer jsme nespali někde v klidném údolí, ale v horském sedle plném sněhu, který pomalu odtával a živil vodou jezero pod námi. To jezero bylo konečně Nirvana!

      Hned při úsvitu nás budil Geir celý nedočkavý, že už je čas vyrazit. Zeptal jsem se ho, kudy tuto propast obejdeme. On se zasmál a řekl: „Obejít propast, která má průměr přes patnáct kilometrů a převýšení zhruba pět set metrů? Na to potřebuješ ještě jeden den! My jdeme kolmo dolů, kolem vodopádu.“ „Ne, tak já to vzdávám.“ pomyslel jsem si. Najednou jsem zjistil, že Geir si váže lano kolem pasu a chystá si karabiny, došlo mi, že nemám jinou šanci. Spustili jsme se asi šedesát metrů po laně.

      Vybalili jsme pruty a začali chytat. Já a Pavel jsme se věnovali vláčení a Geir si připravil mušák. Udělali jsme si stometrové rozestupy a začali chytat. Já jsem chytal stále na úspěšného woblera a Pavel si navázal zlatou rotačku. Ne nadarmo se tomuto jezero říká Nirvana. Dno je velmi členité, široké partie mělčin se střídají s tmavě zelenými hlubinami.

      Úspěšná je jak moucha, tak přívlač. Chytáme rybu za rybou. Ulovili jsme mnoho potočáků blížících se padesáticentimetrové hranici.

      Po čtyřech hodinách lovu jsme uspokojeni a odpočíváme. Nyní víme, proč se toto jezero jmenuje Nirvana. V tom přichází Geir a mění si muškařský prut za vláčák. Uvazuje si cca osmigramovou plandavku a svůj nához umisťuje do tmavě zelené hlubiny. Nechává plandu chvilku potopit a pomalu ji trhavými pohyby přitahuje. Najednou to přišlo! Prut se mu ohnul až u rukojeti a brzda rozjela divokou jízdu. Nor si počínal jako profík a celý souboj si dokonale užíval. Najednou z hlubin vyplavalo obrovské tělo pstruha, možná arktického sivena. Nejsem takový odborník na tamní druhy ryb. Jisté však je, že tato ryba bezpochyby atakovala hranici šedesáti centimetrů a troufal bych si říct, že se lehce přiblížila sedmdesáti centimetrům. Ano, i tohoto pstruha jsme zabili a snědli.
      Až tady jsem poznal, co to je, lovit ryby z hladu. Potřebovali jsme nachytat ryby, abychom zvládli tu šílenou cestu zpět. Při návratu se změnilo počasí a dva dny vytrvale pršelo. I když jsme měli nepromokavé spací pytle a outdoorové oblečení, buďte si jisti, že jsme se vrátili totálně vysílení, provlhlí na kost a pořádně nachlazení. Teď, když píši tento článek z tepla svého domova, nevím, jestli bych se chtěl ještě někdy na obrovské pstruhy vypravit. S jistotou ale vím, že tam jsou a možná ještě větší, než jsme ulovili.

Foto: www.rybolovnorsko.cz