Řeka Onon, Mongolsko 2007

12.1.2008 - Martin Brčák

REPORTÁŽ Z ŘEKY ONON - MONGOLSKO 6. - 24. 10. 2007 (pro ty, co ještě v Mongolsku nebyli…)

     Jsem náruživý muškař už mnoho let a při neustálém „vzkvétání“ našich pstruhových tekoucích vod nezbývá nic jiného, než za rybami cestovat mimo naši vlast.

     Po naléhání přátel, že Mongolsko není to, co bylo včera, a už vůbec nebude zítra tím, čím je dnes, padlo rozhodnutí vypravit se tam. Maloval jsem si v růžových barvách, jak prostě vyrazím do této panenské země a kam se k řece podívám, tam samá ryba. Ale ouha! Najednou jsem se začal dozvídat, že tamhle už nic není a někde je pouze lenok a lipan, zatímco jinde jsou jen malé ryby... Po takovém množství rozporuplných informacím mě pochopitelně „chytil nerv“, že pocestuji dlouhou štreku za rybami, kde, jak to všichni dobře známe, můžu „vybouchnout“. Proto jsem se rozhodl napsat článek popisující objektivně (jak jen to jeden člověk zmůže) stav této řeky v říjnu minulého roku, abych Vám, které rozhodování teprve čeká, třeba trochu ulevil.

     Rozhodnout jsem se ale musel a volba padla na řeku Onon. Vydal jsem se tam s bandou Monfish, tedy bandou čtyř lidí (Homer „Roman“ Simms, Bart „Martin“ Simms, Honza a já), což bylo fajn. Taky mi vyhovovalo, že šlo prakticky o ryze muškařský počin. V Ulaanu se k nám přidal Badrah – prima mongolský chlapík, který o nás pečoval jako o vlastní.

     Řeka protéká severovýchodní částí Mongolska (Hentij). Pramení ve stejnojmenném pohoří severovýchodně od Ulaanbaataru a teče severním směrem k ruským hranicím. Tady, jako by si to náhle rozmyslela, uhýbá a chvíli kopíruje v těsné blízkosti hranici. Následně se dokonce odkloní na jih do vnitrozemí. Po několika desítkách kilometrů opět mění směr na východ a posléze severovýchod, kde konečně protíná hranici s Ruskem. Zde se vlévá do řeky Shilka a ta následně do Amuru. Ten tvoří dlouho rusko-čínskou hranici, než se vlije do Tatarské úžiny Pacifiku na východním pobřeží Ruska u ostrova Sachalin. Poznal jsem asi padesátikilometrový úsek řeky, kdy teče severojižním směrem od ruských hranic.

     Ničím nespoutaná řeka meandrující v přírodním korytě opouští hornatou krajinu pohraničí a rozlévá se ve stepní kotlině, kde se rozkládal náš tábor – dva sruby přímo na břehu. Spád není v tomto úseku nijak příkrý, řeka pozvolna meandruje údolní planinou. Střídají se zde proudné úseky široké občas i jen málo přes 10 metrů s táhlými pláněmi s téměř stojatou vodou, které dosahují i šedesátimetrové šíře. Hloubka se nejčastěji pohybuje od ½ metru do 2 metrů. Výjimečně zde najdeme i hlubší tůně. Poté, co řeka proteče rovinatou stepí, razí si opět cestu kopcovitou krajinou, kde se stáčí na východ (viz foto).

     V tomto říjnovém termínu, kdy jsem u ní strávil cca 14dní, je to řeka s průtokem odhaduji tak okolo 12-15 m3/s, tedy jako letní „malá“ Ohře pod Nechranicemi. Vody zde však zřejmě bývá mnohokrát více, o čemž nasvědčují vyplavené kmeny stromů. Ty řeka „nabírá“ i s kořeny z podemletých břehů tak, jak tam stojí během své pouti krajinou. A není nikdo, kdo by je z ní vyndával. To se přirozeně neblaze projevuje na stavu vašich streamerů v krabičce. Nejčastější charakter toku je střídání mělčin, proudného hrčáku, zatáčky s hloubkou, pláně postupně vybíhající v mělčinu, proudu… Řeka je tedy čitelná a snadněji broditelná než zmiňovaný úsek Ohře. Vzácností nejsou písčité jesepy a ostrůvky, ale ani rozdělení řeky do více koryt, která se spojí třeba až po několika kilometrech. Nouze není také o slepá ramena. Voda je křišťálově čistá (běžně jsem ji bez následků pil), v hloubkách zabarvená do zelena. Dno kamenito-písčité.

     Hlášení kapitána letadla při přistání: „Vítáme vás v Ulaanbaataru, je 6 hodin ráno, 12°C…“ a pohled z okna na zasněženou krajinu nás trochu vyděsil, ale počasí nám nakonec docela přálo. Bylo slunečno až oblačno, někdy příliš větrno, což s občasnými teplotami pod bodem mrazu nedělalo dobře mým prstíkům, neboť nepoužívám rukavice. Taková situace nastala ale jen třikrát, takže se to dalo přežít. Horší to bylo v noci, kdy se teplota pohybovala okolo -15°C, a proto z pověstných nočních lovů na „suché“ syslíky nebylo nic. Ba i ranní rybolov, na který jsem vyrazil (jednou a naposled), byl na pokraji smrti mrazem…Chytalo se tedy převážně odpoledne.

     Druhová rozmanitost ryb mě svou šíří překvapila: největší zastoupení zde má lenok a pstruh. Král řeky je tajmen. Viděl jsem marény i štiky. Slyšel jsem o lesklém druhu pstruha, jakéhosi duháka, ale toho jsem bohužel neulovil. Stejně tak jako lipana, kteří jsou tam prý také, ale menší, což by odpovídalo malým sebráním, které jsem občas zahlédl na mělčinách. Vzhledem k převažujícímu stylu lovu – streamerování – není ale divu.

     Za množství ryb se řeka určitě nemusí stydět: jeden zdařilejší den jsem napočítal 37 ulovených ryb, z toho 6 tajmenů velikosti 60-77 cm. Homerův rekord činil dokonce plných 50 kousků za „vycházku“ – museli tam zrovna vysazovat. Samozřejmě množství ryb také ovlivníte volbou velikosti nástrahy. Chcete-li přesvědčit gigantického tajmena obřím streamerem, půlmetrové ryby spíše vyplašíte. Jak se ale přesvědčil Honza, velká návnada není podmínkou pro ulovení pěkného tajmena. Dostal rybu hodně přes metr na streamera velkého jen málo přes10 cm.

     Nejpoužívanějším způsobem lovu bylo, jak jsem již řekl, streamerování. Vyzkoušel jsem i nymfovat a ne úplně bez úspěchu. Záběry jsem však dostával stejně až na konci vedení, kdy nástraha opouští dno a stoupá k hladině. I přesto, že žaludky těch pár ryb, které jsme snědli, byly plné hydropsych, žraly nejvíce goldy. Streamer byl ale daleko účinnější. Pro představu: úsek, který jsem dost pečlivě prochytal s nymfou a ulovil 3 ryby, jsem zkusmo znovu ještě prošel se streamerem a dostal dalších šest.

     Jako optimální sestava se mi jeví prut 9“ – 10“ aftma 7 – 9 s intermediální šňůrou s potápivým „návazcem“. Lov s rychle potápivou šňůrou byl vcelku také úspěšný, nicméně znečištění řeky množstvím háků na potopených stromech bylo značné. Všeobecně nejčastěji doporučovaný lov se suchou šňůrou také nebyl nejúspěšnější, protože ryby se v tomto období již pod hladinou nezdržovaly. Také rady již zkušených tajmenobijců, tedy Homera i Barta Simmsů, nebyly vůbec k zahození. Ryby totiž stály v klidnějších pláních pod proudy. V krásných hlubokých proudech, kde nejraději lovím, bych je asi marně hledal dodnes. Na tuto nemalou řeku se také vyplatí trochu potrénovat techniku házení. Ryby jsou tu plaché a při lovu rybu „pod nohama“ prakticky neuvidíte.

     Kupodivu i při tak velkém množství neochytaných ryb nežerou vše, co jim hodíte. Nespletete se ale zonkry v barvách přírodního zajíce v kombinaci se skořicově zrzavou, šedivou a olivovou. Velikosti 4 – 6/0. Nejrybnější muškou byl asi olivový Wooly-bugger se zlatou hlavou velikosti kolem 2/0, tedy olivové tělo palmerovitě obtočené černým srpkem a olivový marabou ohon.

     Beletrické podání naší výpravy a více foto na www.monfish.com

     Takže suma sumárum – Mongolsko je rybářům stále zemí zaslíbenou, ale má před sebou dlouhou strastiplnou cestu. Je zemí nepřeberných přírodních krás, milých lidí, nádherných řek a nekonečných stepí. Ke své spokojenosti jsem poznal revír s velkou hojností ryb a ne mrtvou řeku, jak mi o ní tvrdili zdejší „zasvěcenci“. Setkali jsme se tam ovšem i s bezhlavým drancováním lidmi, kteří si vůbec neuvědomují, že ani tak obrovské přírodní bohatství, kterým zatím Mongolsko disponuje, není bezedné. A tak bohužel asi mají pravdu ti, kteří tvrdí, co jsem popsal v úvodu. Tímto se k nim připojuji a doporučuji jeho návštěvu v co nejbližší době. Stojí to určitě za to!

     Vivat Mongolia, hodně štěstí v sezoně 2008 i těch dalších.