Australský úhoř

20.12.2007 - Tom Fronek

     Za dobu mého pobytu v Cairns jsem poznal mnoho českých turistů a lidí, kteří tam chvíli žili. Jednu věc měli společnou – všichni básnili o úhořích. Já osobně nikdy na úhoře nešel, a tak jsem zorganizoval s malou partou jejich lov.

     V Austrálii úhoře nikdo nechytá. Důvod je prostý – úhoři se živí vším, co najdou, hodně se zdržují v bahnitých vodách, a proto je rybáři nechtějí lovit (nebo dokonce i jíst).

     Vím o několika řekách, kde jsem úhoře mnohokrát viděl, a tak jsme vyrazili.

     V těchto místech Austrálie jsou i noci teplé (26 stupňů) s velkou vlhkostí ve vzduchu (tj. 40-60%, den 60-90%). Taková malá sauna. Večery jsou ale příjemné.

     Vydali jsme se tedy asi 20 km jižně od Cairns. Mnohokrát jsme se tady byli koupat, protože voda je zde nádherně čistá a v horkých dnech krásně ochladí. Projeli jsme přes pole až k místu, kde se musí zapnout pohon 4x4, projet vodou a sjet dolů k řece.

     Před námi se vynořila nádherná malá pláž. Na pravé straně se řeka stáčela do zátočiny, kam se dalo dostat jen lesem, a na levé straně byl malý ostrůvek.

     Měsíc osvětloval vodu před námi. Měli jsme v plánu strávit 2 dny na tomto kouzelném místě, a tak jsme udělali tábor a dali se do rybaření. Většina lidí v naší šestičlenné skupině nerybařila, jen si užívali krásný večer.

     Albert a já jsme navázali silnější silony (30 kg) a větší háčky (4 cm). Jako nástrahu jsme použili kus ryby a nahodili jsme. Já jsem zvolil směr ke starým stromům ležícím ve vodě a Albert přímo doprostřed říčního ramena.

     Náš večer teprve začínal. Našli jsme si pohodlné místo na písku a spekulovali, co asi chytíme.

     Všichni už byli v plné konverzaci a na ohni se dělala večere, když vtom se roztočilo kolečko (plastová cívka se silonem), které měl Albert vedle sebe. Používáme kolečka docela často v místech, kde nemusíme daleko nahazovat. Tato metoda se osvědčila v mnoha případech proti zasekávání o dno nebo kořeny – lepší cit v rukou.

     Albert zasekl a po chvíli držel v ruce krásného úhoře. Jak víte, tyhle ryby jsou slizké a je docela těžké je sundat z háčku, proto jsem použil starý ručník, který nosím pro tyto případy. Úhoře jsme hned potom pustili. Věděl jsem, že jsou zde mnohem větší – viděl jsem je…

     Okolo nás bylo krásné ticho, jen oheň praskal a „bendžo žáby“ vydávaly svůj zvuk (jako hudební nástroj bendžo). Sem tam vzduchem prolétla flying fox (létající liška – asi 40cm velký druh netopýra)…

     Voda je v těchto místech klidná – ani vlnka… Náhle zátah, pak zase a zase…Něco mi táhlo kolečko do vody, ale docela pomalu. „Co to je?“ „Asi želva!“ zvolal Albert. Želvy jsou pro rybáře na řece problém. Z deseti pokusů osmkrát chytíte želvu. Následovalo silnější zatáhnutí a kolečko se začalo otáčet. Zasekl jsem a začal docela velký, ale příjemný boj. Ryba mě táhla víc ke stromům a já věděl, že odtud ji nedostanu, takže jsem se ji snažil táhnout více k otevřené vodě. Dařilo se to chvíli, pak ale plavala zpět ke stromům. Zabral jsem pořádně a získal kontrolu nad rybou. Tahal jsem ji směrem ke mně rychleji a rychleji. Náhle jsem spatřil silné žluté tělo. Ve tmě to vypadalo jako bílý had. ”Je to úhoř, Alberte, a myslím, že je dost těžký!” radostně jsem zvolal.

     Po chvíli byl úhoř v mělké vodě, ale já věděl, že boj ještě neskončil. Poslední síly si určitě nechává na tohle místo. Může se více zapřít a já jej mohu ztratit. Vlezl jsem do vody blíž k němu a snažil jsem se mu stočit hlavu směrem ke břehu. Jakmile se to podařilo, Albert zatáhl za vlasec a úhoř byl venku. Tak, už je z vody ven, jenže to byl jen začátek. Co teď s ním?

     Každý úhoře jedl, ale nikdo ještě žádného nechytil. Já osobně už vím, že tenhle krásný úhoř skončí zpět ve vodě.

     Musíme mu vytáhnou háček a co nejrychleji jej pustit. Však jich ještě nachytáme.

     Vše se podařilo a úhoř pomalinku odplaval do větších hlubin.

     Rozhodl jsem se, že se půjdu potápět pro raky. Je to pochoutka a v řece jich žije požehnaně. Prošel jsem lesíkem k tůni, ve které jsem je kdysi viděl.

     Byl večer, a tak jsem se musel potápět s baterkou, což je vždy strašidelné. Ale po chvíli ve vodě jsem na to nemyslel a vytahoval jsem raka za rakem.

     Během hodiny jsem jich nachytal tolik, že jsme všichni měli dost k večeři a ještě jsme si jich pár vzali domů.

     Raci jsou považováni ve většině australských řek za plevel. Ale nehubí se, protože tvoří potravu pro mnoho ptáků a vodních živočichů.

     Náš večer se chýlil ke konci. Ráno si chci nachytat nějaké nástražní ryby. V této řece jsou dva druhy sumců, a tak doufám, že aspoň jeden se nám podaří chytit.

     Je několik druhů sumců žijících v australských řekách, jezerech a mořích. Většina z nich pochází z Asie anebo z Evropy. Všechny druhy jsou považovány u rybářů za plevel a používají se jako nástraha. Sumci, kteří se uchytili v ústích řek do moře, jsou obzvláště škodliví, protože požírají mladé rybky, které se v těchto místech zdržují. Jediný sumec uznávaný v této zemi je západní australský sumec. Žije v řece Swan (labuť) a je považován za pochoutku.

     Ráno jsem se sám vydal na výlet podél břehu řeky. Asi po hodině jsem narazil na staré molo, které tam bylo kdo ví na jaké účely, protože loďku by na tuhle říčku určitě nikdo nedával – většinou je zde velmi nízká voda. Molo bylo sice staré, ale stále se na něm dalo stát, a tak jsem se rozhodl tam chvíli zůstat a pokusit se něco chytit. Nahodil jsem tedy do hlubší tmavé vody, která v tomhle okolí byla. Sedl jsem si a jen tak koukal po okolí. Za nějakou chvíli přišel i Albert, který se vydal toutéž cestou a určitě za týmž účelem. Oba jsme se pokoušeli chytit zde nějakou pěknou rybu. Voda byla klidná, jen občas vystrčila hlavu želva.

     Rozhodl jsem se, že zkusím chytit nějakou malinkou nástražní rybku, viděl jsem jich u mola docela dost. Navázal jsem jen silon s malinkatým háčkem a napíchl mouchu, kterých zde bylo požehnaně. Hned přišel záběr a na háčku byl velmi zajímavý druh rybky, který je určitě hlavní potravou všech dravců této řeky.

     Použil jsem ji tedy jako nástrahu a nahodil znovu do hluboké vody nedaleko mola. A hned přišel záběr. Měl jsem krátký prut asi 1,20 m dlouhý a silon 12 kg s třicetikilovým návazcem. Prut se prohnul a já myslel, že mě to stáhne do vody. Byl to prudký záběr, ale dál se nic moc nedělo. Ryba táhla jen sem tam a většinou se držela u dna. Vtom zabrala, já cítil malé třepání a věděl jsem, že je to sumec. A taky že ano. Ve zdejších vodách jich je velké množství a tento druh do větší velikosti nedorůstá.

     Strávili jsme na molu většinu dne, ale rybaření již bylo horší. Občas jsme chytili želvu nebo malého sumce.

     Vtom mě Albert upozornil na zajímavý stín ve vodě. Hned vedle mola u skály, která tam vyčnívala nad vodu, byl tmavý stín. Z našeho pohledu to bylo špatně vidět, takže jsme se museli přiblížit ze strany. Nevěřili jsme svým očím. Nádherný úhoř. Mnohem větší než ten, kterého jsme chytili předcházející večer. Byl to jiný druh.

     Jen se stočil a pomalu odplaval podél břehu do hloubky. Nádherná ryba.

     Vrátili jsme se zpátky do našeho tábořiště, kde měli všichni odpočinkový den. Vyprávěli jsme jim naše zážitky a hned poté propukl neklid, KDY UŽ ZAČNEME ZASE CHYTAT.

     K večeru jsme nahodily pruty a kolečka, povídali jsme si u ohně, ale rybařeni nebylo dobré. Několik slabých záběru a to bylo vše.

     Hned po ránu jsme se rozjeli kousek dál proti proudu. Věděl jsem o jedné zátočině a o kamenných útesech, kde jsme chtěli zkusit štěstí.

     Po vjezdu na polní cestu jsme potkali klokana, který v okolí hledal šťavnatou trávu. Neměl o nás zájem, věnoval se snídani.

     Na skalách jsem měl vždycky štěstí, ale tentokrát to moc nevyšlo. Tato oblast je přehrazena malým vodopádem na jedné straně a na druhé asi 1 km proti proudu přehradou. Ryby, které se zde zdržující, jsou většinou zdejší druh cejnů. Je to nádherné místo na odpočinek a pokud máte rádi přívlač, tak většinou vydá nějakou krásnou rybu.

     Náš výlet se blížil ke konci, ale ne bez nečekané návštěvy.

     Huntsman spider je jeden z největších pavouků, který v okolí žije. Jeho kousnutí je bolestivé, ale pro zdravého člověka většinou neškodné. Pozorovali jsme jej chvíli a pak se vydali na cestu domů.

     Byl to můj první a zároveň i poslední lov úhořů. Tato nádherná ryba má můj obdiv, ale není to něco, co bych chtěl znovu opakovat.

     Teď žiji na Novém Zélandu a zdejší podmínky jsou podobné – ve vodách se pohybuje veliké množství úhořů, ale jen někteří domorodci je chytají.

     Snad proto dorůstají těchto rozměrů!