Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

14.12.2007 - Jiří Kliment

     Když ho vyburcoval budík, tma za oknem byla skoro úplná. Chvíli ji zkoumal pohledem a vychutnával teplo pod dekou. Líně přemýšlel, jestli by nebylo příjemnější otočit se na druhý bok a vstávání jaksi odsunout. Ale ne. Potmě vstal, potichu vyšel do kuchyně a postavil vodu na čaj. Konvici natočil plnou, kafíčko do termosky určitě přijde vhod. Oblečení si připravil už večer, kyblík s krmením stál vedle pouzdra s pruty a cajkem, tak rychle výprava do lednice. Salám, dvě klobásky a hlavně ze spodního šuplíku krabičku s červíky. Teď všechno do tašky, vypít čaj, spolknout prášky (sakra, radši dva brufeny – ty nohy zlobí ), sníst rohlík (protože kouřit na lačno se nemá) a pak všechno vynést do auta. Než vyjel ze vsi na hlavní, tma už nebyla tak hustá. Provoz žádný, silnice jen pro něho, v autě teplo, klídek…

     To podzimní ráno se opravdu vydařilo. Auto proráželo chumáče ranní mlhy, silnice byla mokrá a už na pohled studená. U krajnic leželo popadané listí a okolní les hrál barvami, které jindy než na podzim nevidíš. Na obzoru se objevovalo přízračné světlo – slunce dávalo vědět o začátku své každodenní pouti. Pootevřené okénko dovolilo proniknout do auta vůni hub, počínajícího tlení a mokrých zoraných polí. Silnice se začínala kroutit – napravo, nalevo, dolů, nahoru... A poté se mezi stromy objevila řeka. Nad klidnou hladinou se mlžný opar držel houževnatě, do údolí slunce proniká v tuto roční dobu jen ztěžka. Ještě posledních pár kilometrů, pak už odbočka, pěkně pomalu kolem domků, opatrně couvnout do opuštěného lomu, otočit klíčkem, otevřít. Když ztěžka vystoupil z auta, zmocnil se ho podivný pocit. Tudy přece jezdíval na kole, tamhle se schovával s cigaretou. Jak ono je to jen dlouho… Třicet? Vlastně třicet pět let. Tenkrát jezdíval v tričku, zima nezima. A touhle cestou šlapal o závod…

     Otevřel kufr a kriticky pohlédl na hromadu v něm. Pokrčil rameny a navyklým způsobem náklad rozmístil. Ono to půjde… Zamknout auto, do levé popadnout židličku, tašku a kyblík (pravá bude potřeba, až bude slézat po mokré trávě) – a vyrazit důvěrně známým směrem. Cesta se točila nad břehem řeky a začínala stoupat. Zakroutil udiveně hlavou, vždyť když tudy jezdíval na kole, jako kopec mu to nepřipadalo. Místo, o kterém byl přesvědčen, že ho najde i v noci, minul. Když se vracel, přemýšlel, co se vlastně mohlo za těch pár let tak změnit. Ale pěšinu našel. Kráčel posledních sto metrů dolů k vodě a stál na místě, o kterém se mu tolikrát zdálo. Zlatá řeka, řeka jeho dětství. Mírná levá zátočina téměř uprostřed mezi dvěma jezy. Horní jez s elektrárničkou pouštěl vodu tak akorát – ostatně to už tenkrát přece taky. Temné hučení se neslo tichým ránem. Vždycky ho udivovalo, že tenhle hluk neruší. Neznal nikoho, kdo by si stěžoval, že nemůže kvůli jezu spát. Zavrtěl hlavou a zasmál se. Mimoděk myslel polohlasem: „ Ahoj řeko, jsem zase tady.“

     Shodil náklad a jako první rozložil křesílko. Vybral rovné místo nad břehem a hned se přesvědčil, jestli bude mít pohodlnou oporu pro nohy. Ještě zapíchat vidličky, nabrat vodu do krmení – a konečně zasednout. Ta úleva! Vytahoval pruty a myslel na to, že sedí na jižní straně pod vysokým srázem, takže sluníčka, které již krásně ozářilo protější břeh, se nedočká. Když promíchával krmení, uvažoval o nástraze. Zvítězila jednoduchost. Nalevo teleskop, průběžná montáž s trubičkou, feederové krmítko, na háček foukanou kukuřičku – a hop. Ne daleko. Jen pár metrů šikmo po proudu. Rozložil feeder, rozhodl se také pro průběžku, ovšem háček ozdobil čtveřicí červíků. Ještě upravit vidličky tak, aby se dala sledovat jemná špička i čihátko, na lovné místo čtyři hrudky krmení a pak nacpat a zapálit fajfčičku. Málem zapomněl zapsat docházku – s tichým sakrováním vydoloval pouzdro a zapsal datum. Číslo revíru musel vyhledat. Pokaždé si říkal, že jednou se mu to vymstí – ale zvyk je železná košile. Chvilku váhal, nakonec však vytáhl z pouzdra i podběrák, rozložil a opřel o křoví. Zalovil rukou pod bundou a z vesty odepnul peán – bude lepší mít ho po ruce na kapse bundy. Na její odložení to nevypadá. Povzdechl si a pokusil se najít pohodlnější polohu pro levou nohu. Koleno i kyčel se ozývaly. Ten doktor toho asi moc neumí, ani zbavit člověka té protivné bolesti. Zahleděl se podél prutů na vodu. Jemná špička feederu se mírně pohupovala, jak se do kmenového vlasce opíral proud.

     Na tohle místo chodíval kdysi s tátou. Táta nebyl rybář, ačkoli po tom vždycky toužil. Asi proto dostal jeho syn za vysvědčení ve třetí třídě prut. A ještě s ním absolvoval úřední kolečko, na jehož konci byla první povolenka. Prut byl „syrový“ bambusák – tři metry délky, první a naváděcí očko zářilo tmavorudým sklem. Na korkové rukojeti se skvěl roláček, takové nanicovaté plechové kolečko s malinkou kličkou. Všechna výbava se tenkrát vešla do malého chlebníčku. Pár háčků, nůž, dva tři splávky, pár olůvek. Pamatoval si tátu, který si povídal s rybáři okolo a pak mu vysvětloval, jak správně chytat. Táta byl dost vážně marod – a až dneska si teprve uvědomoval, kolik síly a trpělivosti otce tyhle první kroky stály. Kolik tu jen proseděli dní a nocí, jak se společně snažili přelstít ryby, zkoušeli různé montáže, jak se dělili o radost z každého úlovku – ať to byla ouklejka, plotička, tloušť… Kolik večerů s baterkou spolu prochodili a učili se chytat rousnice, kolik zryli záhonů pro pár hnojáčků… Tenkrát ulovená rybka končila většinou na pekáči, ale stejně jakoby slyšel ten známý hlas: „Pamatuj si, ryba je živý tvor a ty ji nesmíš nikdy trápit. Buď ji pusť zpátky do vody, anebo ji zabij. A zabít ji musíš umět. To patří k lovu. Ale nikdy, říkám ti, nikdy nesmíš dopustit, aby se tvoje kořist trápila!“

     Plynulé pohupování feederové špičky najednou přešlo ve větší, táhlejší pohyb. Ruka automaticky zastavila těsně nad rukojetí. Tah povolil, ale vzápětí se objevil znova. Přisekl a usmál se, když v ruce ucítil známý trhavý odpor. Že by už i tady zdomácněli cejni? Ale výpady ryby byly jaksi razantnější, než byl zvyklý z polabských pískoven. Několikrát zabzučela brzdička, opatrně přitáhl bojovku a navíjel. Když vlasec kreslil křivky u břehu, uchopil podběrák a položil jeho síťku do vody. Pak rybu navedl nad ni. Konečně ji uviděl – podoustev. A jaká pěkná. Položil podběrák do trávy a vyjmul háček. Červíci zůstali živí, zásek seděl na kraji rybí tlamky. Neodolal a prstem zavřel vysunutou tlamku ryby, aby mohl chvilku obdivovat elegantní proudnicový tvar rybí hlavy. Pak podběrák ponořil a sledoval, jak ryba vyráží proti mírnému proudu. Vyměnil na háčku jednoho pochroumaného červíka a znovu nahodil. Všiml si drobných řetízků bublin na hladině. Usmál se. Tak tady nuda nebude. Podoustve se krmí. A možná nejen ony… Vtom přišel další záběr, tentokrát ostřejší. Další podoustev, ovšem větší. Vrátil ji vodě a na háček přidal foukanou pšenici – snad větší sousto menší ryby odradí. Když srkal horkou černou kávičku, obdivoval podzimní nádheru kolem sebe. Barevné listí ozářené nízkým sluncem, zvláštní modř podzimního nebe, potrhané proužky mraků. A nepopsatelná barva řeky. Dlouho pořádně nepršelo, takže obvyklá hněď ustoupila a voda dělala dojem potoční průzračnosti. Ale to byl jen dojem – pár centimetrů pod hladinou už nebylo vidět nic. Ztěžka vstal a protáhl se. Klouby bolí. V kyčli a koleni se ozývala povědomá bolest. Udělal pár kroků, protočil ramena. Není to dnes tak zlé. Ve stráni zahlédl kus dřeva. Bude se hodit na oheň, až se ozve hlad. Z trávy zvedl kus palety. Asi pozůstatek povodní. Pod dřevem se kroutilo pět zimou ztuhlých žížal. Sebral je a znovu se usadil u prutů. Stáhl teleskop a na háček navlékl dvě žížalky. Než stačil nahodit, dal o sobě vědět feeder. Rychle položil teleskop do vidliček a čekal. Drobné pocukání špičky přešlo v razantní ohyb. Přiseknutí – a tentokrát začal tanec. Ryba se rozjela napříč proudem. Když zjistila, že uniknout nedokáže, začala s rychlými výpady na všechny strany. Mírně povolil bojovou brzdu a pomalu navíjel. Že by kapřík? Po chvíli se tah zmírnil a výpady ustaly. V podběráku se objevil krásný karásek. Zlatavý zdravý obecňáček. Malá hlavička, vysoké tělo. A vykrmený. Tak si plav – tady vám ještě ty stříbrné potvory nechaly trochu místa. Znovu nastražil a nahodil. Protější břeh se koupal v podzimním sluníčku a hezky se oteplilo. Jeho oči hledaly známá místa. Všechno bylo nějak jiné – a přesto důvěrně známé. Zarostlé břehy, pěšina, čtyři domky… Nikdy nepochopil, jak je tu mohl někdo postavit – asi jediné domky v Evropě, ke kterým se nedostane auto. Koutkem oka zahlédl pohyb čihátka na teleskopu. A znovu. Nepatrné poklepání, jakoby někdo jen prstem poklepal na vlasec. Že by švec ochutnával žížalku? Ale to sotva, ten by ji zhltnul a pak tahal. Znovu poklepání. Zamračil se. Neměl rád háček hluboko v jícnu ryby. Ale tohle se přece sekat nedá. Další poklep. Ale najednou čihátko vyjelo plynule až k prutu. Zásek seděl a prut se důkladně prohnul. Tohle bylo už něco většího. Brzda bzučela, ryba si brala vlasec po metrech. Nechal ji jezdit a hlídal si akci prutu. Nepravidelné silné údery by mohly znamenat rychlý konec boje. Začal pomalu navíjet. Ryba se nechtěla vzdát a výpady se zrychlovaly. Ale každá ryba se jednou unaví. I ta jeho se pomalu vzdávala. Poslední pokus o únik proti proudu a pak se nechala přivést nad připravený podběrák. V trávě na síťce podběráku leželo silné proudnicové tělo ryby. Načervenalé a ostře zaříznuté ploutve, teď přilehlé k tělu, velká hranatá hlava s dlouhým dolů zahnutým rypcem. Nádherná parma. Tak tu ještě jsou. Háček vězel v silném spodním pysku. Sáhl po peánu a opatrně ho uvolnil. Natáhl se po metru. Zaváhal. Cívku pustil do kapsy a rybu podběrákem vrátil do vody…

     Tenkrát bylo horké léto, prázdniny skoro končily. S partou si zde na tomto místě udělali celodenní mejdan. Koupali se, pekli buřty, upíjeli pivo, na večer měli láhev Tesavely. Tehdy rybařili dva. Předháněli se - kdo víc, kdo větší. A oběma se líbila ta samá. Vymýšleli klukoviny, předváděli se. Plavali jako závod trasu od jezu pod most – tenkrát se málem utopili oba. Skákali po hlavě do peřejí pod vorovou propustí na jezu. Dokonce se na tancovačce poprali. Onen večer seděli u svých prutů a tajně si přáli chytit opravdu velkou rybu. Ona tu byla taky. Čtyři plotice a tloušť skončili na víčku od ešusu nad ohníčkem a všichni předstírali, jak jim chutná. S večerem přišly oběma hezké záběry a v rozmezí půl hodinky měli každý svoji parmu. Tedy spíš parmičku. S přivřeným okem možná mírovou. Dohadovali se, kdo má větší – parta hecovala. Vytáhli nože. Parma není dobrá k jídlu. A Tesavelu od té doby nesnášel. Jak se ten druhý vlastně jmenoval? Hajný? Hajník? A ta holka?

     Podíval se na mobil – poledne minulo. Když ryby berou, čas přímo letí. Záběry podouství byly řidší, nad řekou se nesl uklidňující hukot jezu. Povolil bojovku na feederu a na teleskopu zapnul baitrunner. Vytrhl vedle velkého kamene drn, ze tří menších kusů žuly postavil ohniště. Obešel pár smrků ve stráni a nalámal suché větvičky, sebral pár šišek. Z obrostlého vývratu vrby uřízl proutek a za chvíli se s chutí zakousl do teplé klobásky. Prošel se po břehu a snažil se rozhýbat ztuhlou nohu. Oheň dohořel. Popel rozhodil do trávy, polil ohniště a zašlápl drn na místo. Bývalo trampskou ctí nezanechat po sobě stopy. Dodnes ho dokázal rozčílit pohled na místa v přírodě změněná na smradlavou skládku. Spokojen zasedl k prutům. Špička feederu byla narovnaná. Pokrčil rameny – záběrů ještě bude… Promíchal krmení a dvě hrudky hodil na lovné místo. Na feederu vyměnil návazec – vybral delší, s větším háčkem. Opatrně napíchl dvě polévkové kuličky. Třeba nebudou podoustvím chutnat. Přehodil i teleskop – na ten nastražil pohlednou hnědou pěnovku, optimisticky zvanou „kapří mls“. Tentokrát přišel záběr na teleskopu. A byl to nosák, odhadem snad pětačtyřicet centimetrů. Jeho osobní rekord. Krásná ryba na krásném místě. Další větší podoustev se mu po velkém boji na feederu vypnula těsně u podběráku. O zbylé žížalky ho připravil nenasytný „švec“, tedy vlastně ježdík. Naštěstí se prozradil včas a lopatka háčku ještě koukala z nepoměrně velké tlamky. Otevřel plechovku bonduelky, kobrou prohodil místo a tři zlatavé kukuřičky nastražil.Vypadalo to, že rybám chutná všechno. Podoustve, dva karásci, a dokonce jeden kapřík – pionýrek. Buď se tu vytírají, nebo zde vysadili opravdu malou rybu. Slunce se blížilo ke skalám na obzoru. Ochladilo se a nad vodou se objevil jemný opar. Stále častěji měnil polohu v křesílku – bolesti v kloubech byly horší, prášky asi přestávaly působit. Ale od vody se mu ještě nějak nechtělo. Nad hladinou se mihla zářivá skvrna. Ledňáček. A za ním druhý. Hnízdívali na ostrově u elektrárny. Možná tam ještě hnízdí. Často je jako kluci pozorovali, jejich rychlost byla fascinující. Několikrát ho viděl sedět nad hladinou na větvičce. Dodnes je považoval za nejkrásnější ptáky naší přírody. Koukal na ledňáčky a téměř neregistroval prudce skloněnou špičku feedera. Hmátl po prutu a přisekl. Prut se okamžitě prohnul v celé délce a brzda jen pískala. Podle změn tahu usoudil, že tentokrát to bude věší ryba. Obraty byly pomalejší, táhlejší, odpor trvalý a silný. Několik minut byl souboj vyrovnaný, střídavě ztrácel a opět získával metry vlasce. Nespouštěl oči z prutu, nahnul se vlevo a poslepu zapnul baitrunner na druhém navijáku. Teď by se opravdu nehodilo zachraňovat prut mířící do vody. Podle prázdného místa na cívce se ryba pohybovala až někde u druhého břehu. To jí nehodlal povolit. Zkusil přibrzdit a pomalu navíjel. Zamrzelo ho, že odložil výměnu kmene – už má svoje za sebou. Pracně získával metr za metrem. Už viděl napjatý vlasec prořezávající hladinu jen pár metrů od břehu. Ryba ztrácela síly, ale nevzdávala se. Prudký nápor šikmo po proudu ho stál snad deset metrů . Trpělivě navíjel, teď už by to nemělo dlouho trvat. Poslední pokusy o únik podél břehu a pak opatrně navést nad podběrák. Šupináč měl odhadem šedesát centimetrů. Nízká protáhlá „říční“ forma s velkou hlavou, tmavý, černozelený hřbet, zlatavé břicho. Konce ploutví trošku dočervena – přímo výstavní kousek. Šířka těla dávala znát, že kapr rozhodně nestrádal a na zimu se dokázal hezky vykrmit. Špička háčku vyčnívala z tvrdé tkáně kapří tlamky kousek vedle vousku. To se nebude dobře vyprošťovat. Otevřel karabinku, vyvlékl návazec a peánem provlékl háček i s návazcem ven z tlamky. Ranka byla nepatrná. Znovu si rybu prohlédl. Byla by to přepychová večeře – se ženou ryby jedli moc rádi a čerstvému úlovku se máloco vyrovná. Popadl podběrák a pomalu ho ponořil pod břeh. Chvilku se nedělo nic, pak malý pohyb ocasu – a poté jen vlna a stín mizící v proudu. Nahodil a snažil se najít polohu, ve které by bolest v noze ustoupila. Zapálil si, nalil zbytek kávy. Adrenalin se vytrácel.

     Zaslechl kroky na pěšině za sebou, praskot větviček, zakašlání. Asi nějaký kolega jde zkusit k večeru štěstí. „Dobré odpoledne… A blahopřeju.“ ozval se cizí hlas. Udiveně vzhlédl. Stál vedle něj mladík v maskáčích a kanadách. Pruty nikde, jen na zádech batůžek. Asi někdo místní. „Kolik měl?“ zeptal se. „Vidím, že vezírek máte – jestlipak ho někdy namočíte?“ smál se. „Já chodívám nad jez k ústí potoka, tedy spíš kvůli tátovi, svezu ho a pak sedíme spolu. Už mu to tak nechodí jako dřív. Na tohle místo chodívám vláčet. Za odpoledne projdu celý úsek mezi jezy.“ Sedl si na paty, vytáhl cigaretu a zamyslel se: „Tohle je krásné místo. A je tu klid. Do těchto končin se nedá zajet autem. Táta sem někdy taky vyrazí. Sám. A prosedí tu celý den. Rybu odsud ještě nepřinesl. Ale on chytá jako vy. Máma ho musí dlouho přesvědčovat, aby donesl kapříka.“ Zvážněl. „ A dělá dobře. Řeka tady dostává od lidí zabrat víc, než je zdrávo. Měli bychom být rádi, že je kde posedět. Ale lepší se to. Ryby se vrací.“ Zadusil špačka cigarety a zaryl ho prstem do země. „Tak já půjdu… Ale ještě – můžete mi prosím ukázat papíry?“ Vylovil z náprsní kapsy oleštěnou placku a omluvně se usmál. „To jste se vypravil zdaleka. Ale myslím, že vám to za to stálo.“ Udělal zápis a pouzdro vrátil. „Tak přeju hezký zbytek dne a ať se daří. Třeba se tady ještě potkáme.“ Zvedl ruku na pozdrav a odcházel podél řeky k bývalému přívozu.

     Od řeky začínal táhnout nepříjemný vlhký chlad. Záběry byly jen sporadické – rybí aktivita mizela s ubývajícím světlem. Vytáhl teleskop, složil, odpojil montáž. Ještě feeder. Odpojit krmítko, návazec, poskládat a opatrně zasunout do tubusu. Opatrně rozcvičoval nohu. Ještě prohlédnout zipy na pouzdru, zkontrolovat, jestli něco neleží v trávě. Pobral výbavu a zvolna stoupal pěšinou k cestě. Nahoře se obrátil a dlouho hleděl na řeku za stromy. Tak zase někdy… Cestou k autu mu něco vrtalo hlavou. Než uložil cajk do kufru, vytáhl pouzdro na doklady, rozložil povolenku a podíval se na poslední zápis. Číslo mu nic neříkalo, ale podpis – vzal papír ke světlu v autě. Hejný. Určitě. Zakroutil hlavou a zasmál se. Tohle je tedy náhodička. Život si rád zahrává. Cesta domů houstnoucím soumrakem se mu zdála pohodová. Dobrou náladu mu nekazili ani večerní „závodníci“. Celou dobu si potichu pískal. Takhle dobře mu už dlouho nebylo. Dokonce i bolest v noze se zdála snesitelnější. Antický filozof Herakleitos prý řekl: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ Dnes měl pocit, že smyslu výroku konečně dokonale porozuměl. Tenhle den se opravdu vydařil.