Vodníci jsou odedávna považováni za neoddělitelnou součást vody. Každá tůň a rybník byl v dávných dobách domovem nejednoho z nich. Pryč jsou však časy, kdy vodníci topili koně a stahovali pod hladinu hezká děvčata. Tzv. Labsko-vltavskou úmluvou z roku 1882 se tyto jejich aktivity tehdejší císařskou mocí jednou provždy zakázaly. Hastrmani tedy už nemohli ubližovat lidem, vlastnit byť jen jeden malovaný hrníček a veškeré své poklady schraňované po generace byli povinni odevzdat. Od tohoto roku nastal prudký úbytek vodníků v českých zemích. Do kdysi nebezpečných tůní mohli lidé rázem vstoupit bez obav. Velké řeky už nepředstavovaly pro plavce a rybáře pražádné riziko. Vodníci tímto svým unáhleným podpisem nevědomky schválili na věčné časy svůj definitivní odsun. Jen málokterému zelenému mužíkovi totiž tehdy došlo, že bez hamižného schraňování lidských dušiček v porcelánových hrníčcích nebudou mít vodníci v Čechách důvod dál žít.
Na konci 19. století nastal hromadný odsun těchto podvodních hospodářů z povodí řek Vltavy a Labe a bez svého pána i to sebekrásnější panství brzy zpustne. Vodníci si balili svá zavazadla a s hrstkou nejvěrnějších sumců začali cestovat po proudu s vodou za lepším životem. Místem, kde se daly ještě v roce 1915 zahlédnout početné zástupy tohoto mizejícího druhu, byla řeka Labe při hranici s Německem. Pamětníci vzpomínají, že ještě nikdy neviděli u Hřenska tolik pestrobarevných pentliček pohromadě. Celá řeka prý připomínala barevnou vlnící se duhu. Vzhledem k úspěšnosti celé akce v Čechách (spokojení nebyli jen rybáři, ale i mlynáři, sedláci a vlastně všichni lidé, kteří přišli do kontaktu s vodou) nechtělo zůstat sousední Německo pozadu, takže o několik let později začal platit obdobný zákon i tam. Mrzutí vodníci proto houfně a s velkými ztrátami zdolali slané Baltské moře a usídlili se v méně lidnaté Skandinávii. Vlivem studeného podnebí a mrazivých řek velkou část českých i německých vodníků zdecimovala tzv. vodnická chřipka, a proto všechno, co zůstalo v současnosti z mnoha druhů evropských vodníků, jsou jen kusé informace a záznamy v žlutavých stránkách místních kronik. Několik vodníků, kteří s přesunem otáleli a odhodlali se k němu až ve druhé polovině 20. století, muselo pracně přelézat vysoké hráze prvních přehradních nádrží. Těm šťastnějším během počátků migrace stály v cestě jen neveliké, zato však poměrně početné jezy.
Malá skupina vodníků si ale našla své místo pod sluncem i v této pro ně tak nehostinné zemi. Sídlí v nejhlubších místech širokých řek a při patě hrází velkých přehrad a rybníků. Na počátku živoření nebyli vodníci schopni jakékoli aktivity. Leželi u dna, filtrovali vodu a hladili vousaté sumce pod bradou. Z dlouhých polic, na nichž se ještě nedávno leskly stovky malovaných hrníčků, si udělali postel, na kterou naskládali měkké řasy, aby se jim leželo pohodlně. Zbylí vodníci nebyli mezi sebou v kontaktu, a proto nemohli spojit síly při konfliktech s lidmi, ke kterým docházelo stále častěji. Byli jimi štváni vodou jako divá zvěř. Tu a tam se postavila přehrada, jinde vjel do vody těžký bagr. A ten byl pro vodníka v porovnání s křehkými, dlouhovlasými děvečkami, které se chodily kdysi dávno po robotě k večeru osvěžit do matné vody v tůni pod splavem, nesrovnatelný soupeř. Proto jen s bezmocí sledovali, jak se jim jejich po staletí stejná řeka naráz mění pod rukama. Po hektické době si každý z vodníků, který tu zůstal, našel klidné místo a tiše vzpomínal na časy radosti. Na dobu, kdy si mohl přijít popovídat se sousedem z vedlejšího zákrutu řeky a kdy se ho báli všichni běžní smrtelníci z toho tak suchého a zvláštního světa nad hladinou.
Současný vzdělaný člověk neví o dnešních českých vodnících zhola nic. Zná pouze dějepisné definice, které říkají, že z této země většina vodníků po konci první světové války náhle zmizela. A zbylí jedinci se ztratili do přelomu století. Není se věru čemu divit, neboť malé procento vodníků, kteří zde zůstali, na sebe totiž přes půl století vůbec ničím neupozornilo. Nikoho nestahují pod hladinu jako v minulosti, všem zásahům do jejich domova se nijak nebrání, zkrátka se chovají jako zkrotlé ovečky. Jediným rozvířením badatelské hladiny je ojedinělý nález porcelánového hrníčku. Když se ale po oddělání pokličky zjistí, že žádnou dušičku neobsahuje, zájem veřejnosti ihned opadne. Vodníci se naučili žít skrytě. A soudě z jejich zdánlivé apatie k věcem veřejným můžeme odvodit, že jim tento život snad i vyhovuje.
Po tichém více jak století trvajícím intermezzu se ale zbylí vodníci znovu snaží rozvířit kalné hladiny lidského života. Dřívější krutou formu v současnosti nahradili diplomatickým vyjednáváním. Terčem jejich aktivity se stal ČMRS. Vedení ČMRS je tedy (i když se tato informace před veřejností úzkostlivě tají) v těsném kontaktu s nejhlavnějšími českými vodníky. Jako důkaz pro čtenáře budou snad stačit následující řádky. Rybářská obec si v posledních letech nemůže nevšimnout stále silnějšího volání po změnách. Kapraři za výhrůžného mávání svých dlouhých prutů požadují na současném vedení Svazu změny v Bližších podmínkách výkonu rybářského práva. Revolučně zakládají spolky a se svými manifesty se ohánějí na těch nejvyšších místech. Snaží se podněcovat rybářskou veřejnost k větší aktivitě vyvoláváním rozsáhlých diskuzí na dané témata, ale zatím se z plošného hlediska neděje zhola nic. Není se čemu divit, vodníci to nedovolí!
Současná hrstka starých vodníků nechce připustit žádnou změnu pravidel. Zvykli si už na přítomnost rybářů sedících na březích vod, kteří neloví v noci, nemají příliš kvalitní vybavení a hlavně netouží po žádných novotách. S postupem doby ale vodníkům nahání téměř panickou hrůzu stoupající počet a inteligentní chování rybářů. V nenávratnu jsou doby, kdy stačilo na hladině udělat větší vír a ojedinělý rybář s pytlačkou vzal hbitě nohy na ramena a utíkal pryč od vody (co mu síly stačily) v domnění, že ho honí strašidlo. Když dnes na Orlíku udělá vodník na hladině vedle loďky vír, okamžitě mu nad hlavou přistane těžká bójka s nastraženou rybou. Dříve vodníci trhali rybářské vlasce tak lehce, jako by to byly pavučiny, dnes už to dávno není pravda. Nejeden zelený mužík se do překřížených šňůr zamotal natolik, že by se bez pomoci štik málem nevysvobodil. Dnešní pletené šňůry a kvalitní silné monofily jsou i na vodníka, který kdysi dávno trhal jednou rukou pod vodou silné kořeny, přeci jen trochu moc. Navíc mnohá parta veselých kaprařů sedících v noci u svých prutů by zaplašila i jiné strašidlo než starého a mrzutého vodníka. Zkrátka - vodníci se rybářů obávají. Mají už dost vyndávání háčků z chodidla při občasné procházce svým panstvím i toho, když jim náhodná vláčecí nástraha prudce zajede do jejich dlouhých vlasů a oni jsou nuceni ji rychle vyplést za současného přetahování se s tím na břehu.
A ČMRS o tomto problému dobře ví. Spolu s některými podivíny patří mezi malé procento lidí, kteří stále věří, že hastrmani dosud nevyhynuli. Jak by také ne! V rybářském svazu sedí povětšinou starší lidé, z nichž někteří si mnohdy ještě živě pamatují na zlatou éru českého vodnictví a právem se jí obávají. Ti druzí si ji pamatují jen z vyprávění svých otců. Všichni společně se ale bojí návratu tohoto údobí, kdy se topili lidé i dobytek, kdy v každé větší tůni sídlil starý vodník, který schraňoval desítky lidských duší a který měl takovou sílu, že dokázal nadzvednout jednou rukou plně naložený žebřiňák i s zapřaženými koňmi. Vždyť nedávno dostali otevřený dopis od českých vodníků, v němž stálo:
Drazí vedoucí, Víme dobře o současných tlacích na Vás, abyste rybářům povolili lov na tři pruty, 24 hodin denně a také zavedení jistého nápadu zvaného k-70. Nařizujeme Vám - nedělejte to! Historie nás pronásledovala a mnozí neměli na výběr, než odejít do exilu do Skandinávie, kde je nečekalo nic dobrého. Bezohledně jste zasahovali do našeho domova a bez dovolení jste ho ničili! My jsme se nijak nebránili a dál žili v útlaku. Nyní ale revoluční myšlenky jistých rybářů specializujících se na lov kapra pro nás mají doslova likvidační efekt. Neděláme to rádi, ale pokud schválíte výše uvedené nápady, tak nás donutíte začít opět s topením lidí. Provedeme renesanci naší odvěké touhy a potřeby sbírat porcelánové hrníčky a posléze je plnit lidskými dušičkami. Začneme topit rybáře (ze začátku zejména brodící muškaře), bourat mosty a ničit hráze. Začneme s pomocí silných sumců trhat silony kaprařům propagujícím výše zmíněné novinky.
Už opravdu nemůžeme dál. Povolit lov non-stop je pro nás nemyslitelné! Představte si, že spíte tichým spánkem a najednou vám v jednu hodinu v noci pleskne do čela dvousetgramové olovo! Představte si, že se vám zapíchne uprostřed spánku do ruky silný hák, který se nedá zlomit ani vytrhnout. Poté se musíme snažit nějakou dobu o jeho lehké vykroucení a přitom odolávat houževnatým výpadům rybáře na břehu. Přetrhnutí většiny současných vlasců je totiž zhola nemožné. A povolením třech prutů byste tyto nešvary jen posílili.
K-70 je také něco nemyslitelného! Proč by měli ve vodě plavat obrovští kapři, kteří by tak zpochybňovali naši nadřazenost? Kapři jsou totiž velice chytré ryby a my okolo sebe nepotřebujeme velké chytré ryby, aby nám mluvily do podvodního kralování. Nasazujte neustále jen malinké kapříky, aby mohli být potravou pro naše nejmilejší sumce. Ti jsou hloupí - co jim řeknete, to udělají. My vodníci máme sumce totiž radši než kapry!
Poslední věcí, která nám leží na našem studeném srdci, je lov na dírkách. Představte si, že jste v ledové vodě a zkřehlými prsty si vaříte teplou kávu, abyste se aspoň trochu zahřáli. Najednou se na šedivém dně objeví zrcátko z čerstvě vyvrtaného otvoru v ledu. O pár metrů dál zase a pak ještě jedno. A poté se kolem našich hlav jak hejno vlaštovek začnou zběsile prohánět zaseknutí duháci, kteří schlamstli nějaké to rybářské šidítko. A my abychom se jim vyhýbali a dávali pozor na svištící vlasce. Tak to ani náhodou, drazí vedoucí.
Pamatujte na naše sankce v případě Vašeho neuposlechnutí a nikomu tento dopis neukazujte! A jestli se pod vodou objeví jen jediná výzkumná ponorka, která bude na Slapech hledat vodníky, tak s Vámi zatočíme.
Za Sdružení vodníků v Čechách vodník Kebule z Mělníka
Hastrmani tedy skrytě ovládají celý ČMRS. Zpovzdálí tahají za nitky a potichu diktují, jaká nová vyhláška vyjde a jaká ne. Nedá se nic dělat. Rybářský svaz je v šachu. Riziko je příliš velké a jediní, kteří jej mohou zvrátit, jsou zavázáni slibem mlčení. Řadoví rybáři, kteří chtějí pouze větší volnost v jejich koníčku a zaštiťují se především ochranou ryb, nemají ani tušení, o jak hluboký problém se jedná.
Náš svaz má ale jednu výhodu. Může nezúčastněně pozorovat vývoj, který probíhá již nějaký čas u našich jihovýchodních sousedů. Na Slovensku totiž platí to, co u nás zatím ne. A vodníci jsou tam rozzuření jako velká štika na háčku. V letních měsících je ve slovenských vodách dovoleno rybařit non-stop. Jak máme zjištěno, ke spokojenosti tamních rybářů chybí už jen tolik, aby se osamocení lovci na březích rozlehlých vodních plání přestali tolik ztrácet. To, co mnozí jen tuší, jiní vědí. Slovenští vodníci se rozhodli každého sportovního rybáře utopit jako kotě. Neradil bych proto českým rybářům ve slovenských vodách lovit po půlnoci. Natož vyjet si v noci s loďkou na vodu. Vodník má strašnou sílu a převrátit vratkou loďku mu nečiní pražádný problém. Jediné štěstí slovenské veřejnosti a sdělovacích prostředků je to, že žijí v přilehlých lesích medvědi, na které se neprávem častá zmizení rybářů svádějí.
Nutno také dodat, že slovenský svaz před povolením čtyřiadvacetihodinového lovu vsadil na skutečnost, že podle posledních výzkumů prováděných na Liptovské Maře dobrovolnými potápěči se u dna žádní vodníci neskrývají. Jedinou smutnou skvrnou tohoto bádání se stal potápěč, kterého od osudného sestupu již nikdo nikdy neviděl. Stal se patrně obětí dekomprese a silných spodních proudů, jak tvrdí lékařská zpráva. Výzkumy ostatních velkých slovenských přehrad dopadly podobně úspěšně, a proto Slovenský rybářský svaz lovení 24 hodin denně nakonec pod velkým nátlakem povolil. Podle frekvence zmizelých rybářů můžeme tušit, že je ve slovenských vodách pouze zlomek vodníků ve srovnání se situací u nás. A tito patrně již delší čas migrují do Čech, protože jsou tu pro ně podmínky zatím nesrovnatelně lepší. Dá se usuzovat, že už je omrzelo neustále topit nové a nové rybáře, neboť na Slovensku je vyznavačů tohoto koníčku bezpočet a nepoučitelně chodí lovit na noc.
Čeští vodníci ale udělali jednu chybu, kterou si pod sebou podřízli pomyslnou větev. Přivítali totiž slovenské kolegy v ČR s otevřenou náručí. Jakkoli pokojně se prozatím vyvíjel konflikt mezi českými vodníky a svazem, všechno se rázem změnilo. A to po incidentu jednoho vodníka ze Slovenska. Starý vodník přezdívaný Jeseter z Dunaje, který nechtěl utéci s proudem do Maďarska, ale ani proti proudu do Rakouska, odešel nakonec do Čech. A zde udělal pěknou hloupost. Jeseter, jak byl totiž namlsán z topení slovenských rybářů, se nešťastnou náhodou neudržel a při migraci ku Praze u vesnice Koroužné na Moravě labužnicky utopil tamějšího místostarostu i se starostou při jejich pravidelné kontrole povodí. Událost se stala v kdysi hluboké a tajemné tůni Hastrmanka na řece Svratce. Neoficiální informace z tamního úřadu říkají, že se vesnice obává návratu vodníků do jejich řeky. Událost, která jistě potěšila historiky a české kryptobiology, bohužel rozhněvala ČMRS. Ten se rozhodl po takovéto vyslovené provokaci povolit rybářům všechny jejich požadavky. A pranic ho nezajímala skutečnost, že vodníci z Čech, se kterými již několik let tajně vyjednává, jsou v tom nevinně. Marně čeští vodníci urgovali a vysvětlovali, že s utopeným starostou a místostarostou nemají nic společného a že za celý rozruch může Jeseter z Dunaje. Snaha byla marná. Koroužné se stalo cílem vědců a vodníkofilů z celé země a svaz počal měnit zákon.
Když se vodník Želivka ze stejnojmenné přehrady dozvěděl, že by se v novém zákoně měla Želivka stát novým zcela regulérním revírem, vynořil se dokonce pod Karlovým mostem a ptal se udivených kolemjdoucích na sídlo svazu. Narazil však jen na několik japonských turistů a oslnivá záře jejich digitálních aparátů ho rychle zahnala zpátky do bezpečí zakalené vody.
Svaz se rozhodl zabudovat novelu s uvedenými změnami do Bližších podmínek počínaje rokem 2009. Pokud se tak stane a začne se lovit non-stop, na tři pruty a na dírkách v zimě, mají se čeští rybáři nač těšit. Pokud se ale na druhou stranu zavede k-70, mohla by populace velkých rozumných kaprů v rybníce či řece rozmluvit vodníkům topení rybářů. Jak uvádějí poslední výzkumy prováděné ve Francii na nejmenovaném jezeře s osádkou velkých 20kilových kaprů, nenachází se poblíž těchto velikánů žádný vodník. A pokud ano, tak živoří a v žádném topení lidí se neangažuje.
Během několika týdnů se rozkřiklo, že jsou české řeky plné vodníků, a nikdo se nyní k vodě ani nepřiblíží. Některé maminky dokonce odmítají povolit svým dětem obyčejné bruslení na zamrzlém návesním rybníku. Co kdyby… Jediní, kteří jsou u vody jako vždy pořád a bez obav nahazují, brodí a plaví se, jsou rybáři. Jakmile se dozvěděli, že svaz plánuje učinit tolik vítané změny, dostali náhle takovou radost, že se od vody už téměř nehnou. A vodníci kdesi dole pokojně vyčkávají. Čekají, shánějí se po porcelánových hrníčcích a šetří sílu na rok 2009. Tehdy začnou topit, chytat za nohy a navádět silné vousaté sumce, aby jim v těchto činnostech pomáhali. Jediný, kdo může tuto katastrofu odvrátit, je ČMRS! Potažmo jakákoli chemička, které se podaří zamořit vodu natolik, že by se jí povedlo všechny vodníky do posledního otrávit. Svaz je však již plně rozhodnut s odvoláním na událost v obci Koroužné radikální změny provést. Nezbývá než čekat. Čekat na rok 2009, až zákon vyjde a vodníci udeří…
Někteří lidé si myslí, že člověku, aby byl dobrým rybářem, stačí umět snadno a bez uzarděni lhát. To je omyl. Obyčejný holý nesmysl není k ničemu. To dovede každý začátečník.
