MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Setkání s fenoménem pstruhových vod

12.11.2007 - osprey

      Po několika letech jsem si letos opět pořídil pstruhovou povolenku. Důvodem nebyla ani tak touha prohnat ploutve tečkovaným krasavcům, jako možnost zavláčet si štiky ještě před zahájením sezóny na mimopstruhových revírech a lákal mě i výskyt slušných parem na jedné z pstruhových říček v mém okolí. Samozřejmě na pstruhy a lipany jsem nezapomněl a doufal, že si během sezóny nějaké fotky pestrobarevných rybiček pořídím.

      Už od ledna se tak mezi mými rybářskými dokumenty krčil navíc jeden papír složený do úhledné harmoniky a spolu se mnou se těšil, až přijde jeho čas. Než ovšem nastala ta slavná chvíle, dorazila k mým uším nemilá zvěst - na našich pstruhových vodách prý řádí tajemný fenomén. Těžko říct, pět let jsem tam nebyl, ale říkali to v televizi, takže to určitě bude pravda. V době, kdy média nemalou měrou modelují realitu doby a určují, jak mají věci vypadat, které události stojí za zmínku, co je dobře a co nikoli, se nedá takové tvrzení brát na lehkou váhu. Společnost se dostala do stadia, kdy některé jevy a problémy vznikají v podstatě jenom proto, že se o nich mluví v médiích. Možná už chybí jen maličký krůček k tomu, aby se mediální vize začaly fyzicky zhmotňovat. Na základě toho se nedalo vyloučit, že někde u vody skutečně potkám odporné stvoření páchnoucí rybím slizem a trůnící na hromadě ohlodaných kostřiček podměrečných potočáků…

      Po pravdě řečeno, vůbec mě zajímalo, co všechno u vody uvidím a potkám, protože jsem nejbližší pstruhový revír naposledy navštívil v době před katastrofální povodní v srpnu 2002. Tehdy to byla okouzlující, dobře zarybněná říčka - bohužel s poměrně velkým rybářským tlakem, a tudíž nepříliš velkými rybami. Ale krásně vybarvení pstroužci i lipani postávali skoro všude a byla radost se na ně dívat. Od oněch chvil se mi doneslo ledacos a víceméně to byly samé Jobovy zvěsti. S napětím jsem proto očekával, jak dopadne konfrontace současné reality s obrazy uloženými hluboko v mé paměti.
      Několik prvních výprav jsem kvůli nedostatku času směřoval do dolního úseku řeky nedaleko města, kam jsem v minulosti nechodil. Za pomoci kamaráda jsem procházel, poznával, skládal si informace a chytal. Hlavně duháky. fenomen
      Po pětileté pstruhařské abstinenci mě i tak uchvacovala dynamika bojujících ryb, měňavé záblesky jemně skvrnitých boků a ladné tvary štíhlých těl demonstrované v nesčetných pohybových kreacích. Jen koutkem ucha jsem poslouchal kolegovy poznámky o „granuláčích“ a „kropenatých ploticích“. Až během druhé vycházky mi začalo docházet, že zatím marně čekám na tvrdý úder do nástrahy a žluté zablesknutí hluboko u dna.
      „Jak je to tu teď s potočáky?“ zeptal jsem se kamaráda.
      „Neboj se, jsou tu. Ale musíš počkat, až se trochu proberou ti násaďáci. Místní pstruzi jsou z nich hin.“
      Přemýšlel jsem o domácím pstruhovi, který přežil všechny nástrahy uplynulé sezóny a jemuž před několika dny přisypali do tůně hordu větších hladových kolegů snažících se od úsvitu do hluboké noci zhltnout cokoli, co se tváří jen trochu poživatelně. Asi bych byl taky hin…
      Nemusel jsem ovšem čekat dlouho. Vysazení duháci mizeli jak na běžícím pásu, postupně se vytráceli nejprve z malých hladových tůněk, pak z dostupných snadno prochytatelných míst a nakonec zůstala na 1500 m řeky tři rozlehlejší stanoviště, kde se soustředily poslední zbytky duhového nárůdku. Přeživší ryby se ukrývaly v hloubce mezi kameny a jen občasnými drbanci do nástrah dávaly najevo, že hlad je sice trápí i nadále, ale během posledních dvou týdnů je bolestivé zkušenosti naučily sousta si pečlivě vybírat. Dostat je na umělou nástrahu dalo dost práce a člověk už musel v krabičkách vybírat, zvažovat denní dobu nebo světelné podmínky a neodbývat práci s prutem. Ovšem stačilo, aby se objevil někdo s houskou, chlebem či kukuřicí a… Prostě skutečně kropenaté plotice.
      Vybavilo se mi latinské rčení „Sic transit gloria mundi ¬- Tak končí světská sláva“. Vzali jsme jedny z nejušlechtilejších ryb na této planetě, izolovali je ve světě umělých chovů, šlechtili, krmili, mačkali v bazénech se stovkami jedinců v krychlovém metru vody a pak je vyrvali z tohoto umělého prostředí a vložili do přírodní řeky, abychom je tu mohli sportovně pobíjet. Co od nich ještě chceme? Vždyť navzdory všemu, co jsme s nimi dokázali udělat, dokáží tyhle ryby (byť za cenu strašlivých ztrát) v přírodních podmínkách pořád ještě přežít. Jsou pak opatrné, sebejisté a ze své krásy neztratily nic. Mimoto - dostat ty velké na udici je pěkný oříšek.
      Chápu averzi některých lidí k duhákům, ale pro mě je tahle krásná ryba symbolem pokřivených vztahů, které do přírody vnáší člověk. Nebýt nás, žili by duhoví pstruzi ve své domovině tvrdý život divokých ryb a nikdo by o nich nemohl říct jediné neuctivé slovo. Ne duhák, ale my jsme vinni.
fenomen
      V zásadě ale nemám nic proti lovu ryb odchovaných ve velkochovech. Ten se ovšem dá provozovat v kdejaké čistější a studenější stojaté vodě - navíc s vysokou návratností, přiměřeným ziskem a v neposlední řadě i za alespoň částečného dohledu majitele takové vody. Proč ale jejich masovým vysazováním kompenzovat naši neschopnost uchovat na pstruhových tocích kvalitní obsádku původních druhů?

      No nic, vraťme se po téhle odbočce stranou na moji pstruhovou říčku. Místní potočáci skutečně dlouho vzdorovat nevydrželi, postupně se jejich podíl v celkovém úlovku zvyšoval a nakonec mi zabrali i dva místní matadoři, kteří tu museli kličkovat mezi nástrahami rybářů už pěkných pár let. Štíhlého osmatřicátníka s obrovskou tlamou jsem bez problémů zdolal, podstatně větší ryba se vydržela bránit hluboko u dna v šíleném tanci zuřivých kotrmelců snad minutu a nakonec se dokázala vypnout, aniž bych ji v slabém podvečerním světle vůbec zahlédl. Byli tu. Jeden tuhle, druhý támhle, ukrytí v nejhlubších jamách a proudech. Nějaké dvě tři ryby na kilometru. Stvoření prokazující neskutečnou schopnost přežít a nabitá zkušenostmi pracně získanými během let strávených ve vodě plné nebezpečí. Viděl jsem jednoho lovit - dlouhý šedý stín obklopený aurou obrovské sebejistoty, který se zjevil jako duch, během dvou vteřin rozbouřil celou tůň a s polapeným proudníkem v tlamě se tiše rozplynul v šeru. Kvůli takovým rybám stojí za to se znovu a znovu vydávat k vodě. Tohle je soupeř zasluhující pozornost a úctu, ne ty desítky hladových chudáků vhozených do arény pro potěchu davu. Jaká by asi byla jeho cena na trhu rybích násad, kdyby nějakou měl? A jaká bude jeho cena pro toho, kdo ho nakonec chytí? Životní ryba? Nezapomenutelný zážitek? Krásná fotka na zdi? Dva filety přes celý pekáč?

      Konečně přišel den, který jsem mohl strávit u vody celý od svítání až do tmy. Rozhodl jsem se, že projdu všechny úseky, kam jsem kdysi chodil a spojím je do jediné dlouhé šňůry, abych si mohl po těch letech prohlédnout co nejdelší kus řeky. Vytáhl jsem kamaráda, abych na tu dřinu nebyl sám, a vyrazili jsme. Byl na mě zcela nepochybně úžasný pohled, protože jsem nesl muškařský i vláčecí prut a pořádný batoh s celodenním proviantem. Tahle podivná dvojkombinace měla jednoduchý důvod. Osobně jsem muškař na baterky. Mou doménou je přívlač a na pstruhovce se snažím hledat stanoviště co největších ryb a dostat na prut jejich obyvatele. Některé úseky proto procházím rychle, zatímco jinde se zaseknu na desítky minut. Kolega ale muškařil a pokud jsme měli chytat plus minus spolu, bylo lepší, abych v mělkých přehledných úsecích s velkým podílem mladších ročníků lovil stejnou technikou - i s ohledem na zdraví pstružího dorostu.
      Dojeli jsme vlakem do malého městečka vysoko proti proudu a vyrazili po vodě. Chytali jsme a s přibývajícími minutami začínali být stále více nervózní. Ryb bylo neuvěřitelně málo. Na nejnepřístupnějších místech jsem občas dostal záběry pstruhů, tady už výhradně potočních, z nichž jednoho jsem vyndal a dva další spadli. Kolega lovil jen samé pstruží děti kolem 12 cm. Pamatoval jsem si tenhle úsek z minulosti. Nepoznával jsem ho. Přicházeli jsme k malému nadjezí. Měly tu pod břehy postávat desítky ryb. Voda byla zapadlá a čistá, neschovala by se tu pomalu ani mřenka. Jenže nepostávalo tu skoro nic - jen pár pstružích ročků a dvouročků se krčilo mezi kameny a jeden mrtvý pstruh se bělal na dně uprostřed proudu. Doufal jsem, že najdeme ryby v hlubším úseku těsně nad jezem, nechal kamaráda mávat šňůrou a hnal se dopředu. Tady na začátku klidné vody postávala před časem hejna lipanů. Chytil jsem si tu tenkrát svého prvního a muškařský prut jsem dnes vláčel velkým dílem i kvůli vzpomínce na toto místo. Jenže lipani tu nebyli. Vyzkoušel jsem přívlač i mouchu, obdržel několik kontaktů s pstruhy do 20 cm, ale jinak nic. Položil jsem oba pruty a prošel celé nadjezí. Měla tu být hloubka, ale nebyla. Světlý nános písku naplavený povodní udělal z hlubokého nadjezí mělký sterilní úsek. Několik tmavých stínů dlouhých jako dlaň se postupně mihlo vodou, když se nad nimi objevil obrys mé postavy a… několik světlých stínů ležících na dně se neponuhlo, protože mrtvé ryby se nehýbou. Hm…
      Teprve v samé blízkosti jezového tělesa jsem našel lipany. Byli dva. Bledý dorostenec s náznakem hřbetní ploutve se nesměle krčil nad písečným dnem a vedle něj rozpínalo svůj barevný prapor úchvatné stvoření hrající všemi barvami. Dlouhé štíhlé tělo a záplava růžové barvy jak z krámku pro panenky protkaná tyrkysovými záblesky. Řádky šupin, pár teček, typické lipaní oko… Nádherný kus! Ale jen jeden. Jsem zoufale vděčný za novou míru, kterou má lipan u nás na jihu Čech. Tenhle byl pořád ještě o chloupek pod 40cm hranicí, která by dovolovala jeho odnesení. Pokud bude někdo tak šikovný, aby ho v tomto klidném mělkém úseku ulovil, snad bude i tak disciplinovaný, aby ho vrátil vodě. Opouštím duhového krasavce a jen doufám, že jsem co nejvíc podobných ryb přehlédl, aby se tu za pár týdnů vůbec měl kdo vytřít.
fenomen
      No co, je na čase podívat se pod jez. Kamarád také dorazil, opakovaně pokládá šňůru do vývařiště, ale hlásí jen kontakt s čímsi malým a pomalu sestupuje níž, kde je několik atraktivních tůněk. Já zůstávám. Láká mě oblast plná velkých ostrých kamenů, mezi nimiž lze tušit hluboké průrvy. Tohle je moje parketa. Postupně prochytávám celé podjezí. Ani ň. Vlastně se ani nemůžu divit, možná jsem stopadesátý, kdo to tu letos zkouší. Zbývá jen poslední možnost - udělat něco, co ti přede mnou neudělali. Bedlivě prohlížím celou oblast. Na protějším břehu je vysoká kamenná zeď a zdá se mi, že v ní proud vyvalil nějaký ten balvan. Brodím do jezu, boty neuvěřitelně kloužou, cestou prochytávám každý metr vývařiště, ani mě nepřekvapí, že bezvýsledně. Hledám, odkud bych trefil vymletou kapsu pod zdí. První pokus - a proud unáší lehoučkou gumku pryč. Druhý - gumka klesá, ale jde mírně stranou. Poskakuji s ní po dně, až ji pověsím na kameni. Mohl bych pro ni dojít, ale radši ji urvu. Tomuhle místu věřím a podobné dlouho nepotkám. Ještě několik hodů potřebuji k tomu, abych dokázal najít způsob, jak nechat svou nástrahu vklouznout do díry u paty zdi. Konečně tam vpluje. Prásk! Je tu! Konečně jsem padl na slušnou rybu. Zlatožlutá střela se kroutí a třepe, vymetá kdejakou díru a já pomalu brodím jezem ke břehu, kde jsem nechal foťák. Přitáhnu k sobě krásné a zdravé stvoření s boky plnými jemných teček a rudou tukovou ploutvičkou. Typická ryba ze zdejší vody, která si navzdory dnešnímu čilému obchodování s násadami udržela vzhled původní místní populace. Řádí jako čert. Peru se s ní i během focení. Dostáváme co proto - já, foťák i ryba - a když si to uvědomím, raději ji pustím, i když bych si ji ještě rád změřil. Ale vzal to ďas, pětatřicet má určitě, čtyřicet ani náhodou, záleží vůbec na tom?
fenomen
      A jdeme dál. Následující stovky metrů patřily k mým oblíbeným. Jenže… Řeka vypadá jako po náletu. Povodně tady odvedly skutečně ničivou práci a správce toku následně přiložil ruku k dílu takovým způsobem, že jenom kroutím hlavou a tupě šlapu vpřed. Pestrobarevné květy náletového rostlinstva sice působí esteticky, ale říčka sevřená hladkými břehy uhrabanými lžící bagru nebudí dojem, že by byla schopna poskytnout úkryt jediné větší rybě. Až o kousek dál si proud vyhrábl uzoučké hlubší koryto. Zkouším to tu a ze stínu za balvanem opakovaně vyjíždí pstruh kolem 20 cm a chňape po mé nástraze. Vždycky ji uchopí za ocásek a pořádně škubne. Když se ujistím, že se v žádném případě nejedná o nic většího, popojdu níž. Tady je také pstruh, ale leží s křečovitě otevřenou tlamou a vyhaslýma očima, zatímco na jeho bělavém těle se pomalu usazuje kal. O pár metrů níž nacházím další dva. Pak zaslechnu kletby zpoza zatáčky pode mnou. První, co uvidím, když dorazím na místo, je další ryba. Letí vzduchem, párkrát se přetočí a když dopadne na břeh, je tuhá jak prkno. Za ní plachtí druhá. Vrhám tázavý pohled na kolegu zabrozeného v řece. Ten ukazuje na dno tůně, kde se bělá jedno tělo vedle druhého. Takže úhyn. Diskutujeme, zda by to nemohlo být kvůli nízkému stavu vody. Ale níž je řeka ještě pomalejší a zdaleka ne tak čistá, přitom za celých čtrnáct dní od zahájení jsme viděli jen dva mrtvé pstruhy. Postáváme na břehu a řešíme, zda má vůbec cenu chytat. Nakonec se rozhodneme tu spoušť alespoň uklidit. Zatímco hloubím mělký masový hrob, kolega posbírá mrtvolky a udělá z nich na kameni smutný výřad. Vyfotíme si ho „na památku“, i když kámen je na plném slunci a fotky určitě budou příšerné. Nikomu se ale nechce vyskládat ono ponuré zátiší ještě jednou na nějakém fotogeničtějším místě. Pohřbíme všech sedmnáct tečkovaných tělíček a šlapeme dál. Sem tam sice ještě najdeme mrtvé ryby, ale postupně jich ubývá.
fenomen
      Konečně se znovu pokusíme chytat. Nacházíme se v úseku bez výrazných stanovišť, jsou tu spíš rybičky než ryby a jako vláčkař jsem vyřízený. Dva borci nedaleko muškaří, ale nezdá se, že by jim to moc šlo. Zkouším také mušku, jenže moje vlastnoručně vyráběné výtvory nedocházejí v superčisté vodě valného ocenění. Pár drbanců svědčí o tom, že i malé ryby přistupují k mým bobšům a goldíkům s nedůvěrou, pak jednoho kropenáče zapřáhnu, ale předvede mi krátkou skokanskou vložku a rázem je volný jako pták. Kolega boduje na menších rybách, ale dvě větší mu padají také. Neřeším, v čem je chyba, a ženu se po regulovaném břehu k poslednímu kousku řeky, kde bych mohl uspět s vláčkou. Celou cestu tiše doufám, že nikoho nenapadlo dotyčný zákrut jakýmkoli způsobem vylepšit.
      Sláva! Rozervaný břeh s velkými potopenými kameny a několika kořeny vypadá skoro stejně jako před lety. Neomylně kráčím k místu, kde jsem tu naposledy bodoval. Zdá se, že jde pořád o dobrý flíček, protože tu stojí po kolena ve vodě muškař a drhne dno krátkou nymfou jako o život. Jde mu to náramně, je vidět, že umí. Chvilku ho sleduji, abych něco málo okoukal, a jsem svědkem zdolání jednoho pstroužka kolem míry. Pak se mihnu kolem a zaparkuji o padesát metrů níž, kde je dno nejčlenitější a hloubka největší. Stačí mi dva hody a už vleču potočáka. Žádný obr to není a nakonec mi spadne, což moc nevadí, protože vzápětí na to mi s prutem cvičí duhák kolem třiceti a skončí před foťákem. Bohužel je pod stromy tma jako v pytli, ryba se úporně mele, „zaparkovat“ ji nemám kde, a tak ji uvolním z háčku a chystám se na další hod. V tu chvíli se ozve moje svědomí, které mi velí při ultralehké vláčce po dvou rybách převázat nástrahu. Protože jsem ale zabrozen a stojí se mi tu špatně, nechávám se uchlácholit myšlenkou, že duhák beztak splašil celou tůň a jestli mi něco zabere, bude to stejně čudla. fenomen
      Posílám svého Power Baita od Berkleye dlouhým hodem přes celou tůň až k místu, kde dno stoupá a nízkým zalitým prahem přechází do další tůně. Vleču gumu proti proudu do hlubin tůně, lehce s ní potřásám a těším se na očekávanou čudlu, když vtom z ničeho nic udeří cosi do nástrahy s takovou energií, že si brzda ani nevrzne a milý Powerbaitík je v háji. Nemám sílu ani na sprosté slovo. Je mi jasné, že tahle ryba mě bude ještě dlouho mrzet - a to tím víc, že se nikdy nedozvím, jak veliká doopravdy byla. Dál už v tůni nemám ani záběr a příštího půl kilometru jsem na tom úplně stejně.
      Přichází další nadjezí. Pamatuji ho jako hlubokou tmavou vodu, v níž nebylo možno brodit, ale teď vidím nánosy písku a bahna zalité několika decimetry vody, v nichž se projíždí pár tloušťů a proudníků. Hodím si párkrát do místa, kde se povaluje pár největších tloušťáků, ale ryby mi okázale dávají najevo, co si o mně myslí. V lepším případě udělají nástraze cestičku a nakonec se vzdálí z mého dosahu. Vyřízeno, tady nemám co dělat. Kamarád je stejného názoru a odcházíme. Jenom naše cesty se rozdělují. Já jsem rozhodnut vypít kalich hořkosti až do dna, kolega nasedne na nedaleké zastávce na vlak a vrátí se domů s tím, že si zachytá až navečer. Je mi jasné, že je z nás dvou ten rozumnější, ale já chci vidět celou řeku až k jejímu ústí a jsem rozhodnut, že tam do večera dojdu.

      Kráčím sám podél vody, nahlížím do jednotlivých tůněk, prochytávám nejslibnější místa, pozoruji ryby a porovnávám vše se svou pamětí. Nemám mnoho důvodů ke spokojenosti. Vody je málo, takže v mnoha úsecích se dají ryby doslova spočítat – a není to na dlouhé počítání. Prakticky v každém nadjezí najdu místo, kde se rybí obsádka koncentruje. Někde je to mělký proud, jinde pár hlubších jam a tady je ryb dost. Jinak je ale řeka až příliš prázdná. V někdejších kamenitých proudech, které zanesl po povodni písek, se na první pohled drží jen hejnka hrouzků a skupinky proudníků, pstruha nevidět. Zato mi nemohou uniknout vydří stopy a trus. Výmluvné hromádky na kamenech jsem tu a tam viděl i ráno, ale tenhle kus řeky má asi wasrkočka obzvlášť v oblibě. Nepamatuji se, že bych tu tenkrát před lety viděl něco podobného. Byl jsem dříve tak slepý, neslouží mi už paměť, anebo pamatuji i na téhle vodě časy, kdy se vydří populace pořád ještě nacházela v útlumu? Nevím, jen doufám, že co nejvíc ryb uniklo mému zraku a někde se tu skrývají. Ale mají se tu vůbec kam schovat?

      Konečně mám zas na práci něco optimistického. Jsem u hluboké čisté tůně s hustými břehovými porosty. Jedna z posledních. Většina lidí si tu pro samé větve nejspíš ani nenahodí. Protáhnu se křovím a ukryt za kmenem stromu nahlížím do akvárka pod sebou. Stačí mrknout a vidím, jak dole pode mnou plave… že by vánoční kapr? Zírám na to obrovské široké tělo, jehož nádherně vyrýsované šupiny připomínají smrkovou šišku. Zatímco dumám, kde se tu ten šupináč vzal, dochází mi, že tohle přece kapr není. Je to nádherný neskutečně robustní tloušť. Má určitě přes půl metru a tváří se jakoby nic. Prostrčím prut mezi větvemi a zlehýnka mu pošlu do cesty svou gumku. Tloušťák se jí elegantním pohybem vyhne a zlehka mávne ocasem, čímž nechá tu podezřelou věc za sebou a má od ní pokoj. Holt profesionál.
      Když už je ale nástraha v tůni, je třeba toho využít. Poskakuji dál a věci se dávají do pohybu. Dva malí pstruzi projeví zájem o to podivné cosi, krouží kolem nástrahy a pokoušejí se do ní drbnout. Než se k něčemu rozhoupou, odlepí se ode dna stín a potočák lehce přes třicet se řítí k nástraze jako blesk. Do obou dorostenců jako když střelí. Rozprchnou se do stran a zmizí pod kameny. Třicátník nadjede nástraze, popadne ji za gumový ocásek a škubne. Vidím to pod sebou do posledního detailu, i tečky bych mohl tomu krasavci spočítat, takže nesekám a dál skáču s nástrahou, jako by se nechumelilo. Pstruh je z toho paf, guma se mu nezdá, ale její pohyb ho zjevně fascinuje, a tak kolem ní krouží v sevřených spirálách a ještě dvakrát ji pořádně protřepe. Když už to vypadá, že se na ni konečně vykašle, vystřelí zpod břehu další pstruh - úplná kopie předchozího exempláře. První překvapeně uhne, protože v téhle části tůně už zřejmě není tak úplně pánem a nově příchozí mu demonstruje svou momentální převahu tím, že před zraky svého soka popadne gumku za ocas a pro změnu on s ní zuřivě zacloumá. Sotva to ale udělá, zareaguje, jako by se spálil. Doslova od nástrahy odskočí a vlítne pod břeh s takovou razancí, až se odtud vyvalí mrak kalu. Tahle ryba už o zrádných soustech ukrývajících háček rozhodně něco ví! Druhý potočmen také není úplná lama. Bleskově vstřebá informaci, že se nechal načapat na cizím, a na útěk domácího pána zareaguje tím, že se nalepí na dno, zběsile zakličkuje a je ten tam. Tak tihle tečkovaní kluci se jen tak nachytat nenechají! V duchu jim přeji hodně zdaru a dlouhou vládu nad jejich tůní. Já sám musím dál.

      Kilometry přibývají, procházím jakousi vískou, hraji si tu s malými potočáky, kteří ignorují mé gumídky, ale snaživě se honí za malým wobblerem. Marně hledám jediný projev přítomnosti něčeho většího. Pstroužci nechtějí wobblera sežrat, spíš se ho snaží dotknout a agresivně na něj dorážejí. Obvykle jim nástrahu seberu dřív, než si stačí ublížit. Nakonec si stejně jeden příliš aktivní dorostenec zarazí háček pod oko, což je pro mě signál k tomu, abych to tu úplně zabalil a wobblera vrátil do krabičky. Asi kilometr nechytám vůbec, mimo jiné i proto, že procházím chatovou osadou. Na druhém břehu vláčejí dva kluci, mají dohromady jeden prut se třpytkou a dál už nic. Myslím si o tom svoje a radši trochu natáhnu nohy. Minu chatu, na jejíž verandě stojí prut s navázaným splávkem a vedle něj sklenička do poloviny naplněná hlínou. Je mi jasné, co je asi uvnitř…
      O kus níž dorazí řeka k další vesnici. Tady se strach z povodní zhmotnil v podobě masivního valu, který z jedné strany řeku úplně zakrývá. Regulované koryto pod ním je úzké a mělké, ale je tu pár proudků doslova vyzývajících k tomu, abych tu zkusil krátkou nymfu. Jeden tečkovaný sebevrah se skutečně pokusí zadávit mého bobše a skončí na břehu.
fenomen
      Celý šťastný, že jsem ten muškařský prut nakonec netáhl zbytečně, procházím vsí a na jejím dolním konci objevuji jez. Rád bych pod ním zkusil své štěstí, ale voda někam zmizela. Prakticky celá říčka mizí v elektrárenském náhonu a korytem protéká jen malý čůrek naplňující kaskádu tůněk. Ty jsou k mému překvapení plné ryb, které se zřejmě pokusily vytáhnout pod jez a zůstaly tu uvězněny. Plavou tu hejna proudníků, vidím červené tlouští ploutve a typické chňapnutí na hladině svědčí o tom, že nějaký pstroužek tu bude taky. Nemám čas si to ověřovat, rázuji dolů vyschlým korytem a nakonec se dostávám do míst, která už znám z nedávných vycházek. Tady je všude mělko a velcí potočáci vytáhli skoro všichni do velkého vývařiště pod jezem. Místní muškařská komunita to dobře ví, takže mě pohled na několik zabrozených postav a smyčky šňůr putující vzduchem nijak nepřekvapí. Ženu se dál a zastavím na dvou jiných místech, kde snad ještě zbylo pár duháků od nasazení. Mám padesátiprocentní úspěšnost - na jednom místě si rybu zdolám, na druhém se mi to nepodaří. Slunce se pomalu kloní k západu a mou vycházku zakončuje finální úprk na vlak.
      Sedím ve vagónu ukolébáván rytmickým zvukem kol a přemýšlím o dnešním dni. Rozhodně jsem po těch šesti letech nevstoupil podruhé do stejné řeky. Nebylo to ani zdaleka jako dřív. Říčka mi připadala menší, prázdnější a taková nějaká… opotřebovaná. Ubylo břehových porostů i hlubokých míst a zdá se, že na všechny neduhy řeky má správce toku jediný lék - lžíci bagru a hromady lomového kamene. Také si nějak nevzpomínám na dnes doslova všudypřítomné nánosy písku a kamení. Před očima se mi mihnou i uhynulá těla ryb, prázdné koryto zbavené vody, která byla přesměrována do elektrárenského náhonu, vybavím si hromádky trusu plného kostiček označující vydří teritorium, prut se splávkem a skleničku žížal na verandě chaty i normální rybáře lovící v místech, kde jsem byl zvyklý nepotkat ani nohu. Náhle mi to dochází. Viděl jsem „Fenomén“.
      Neměl odpornou šklebící se tvář páchnoucí rybím slizem a neseděl na hromadě kostí. Byl nenápadný, ale všudypřítomný. A v konečném součtu všech těch drobných nepříjemností - smrtící. Vždyť je obecně známo, že stokrát nic umořilo osla. Dnes jsem se přesvědčil, že řeka se dá umořit také. Tahle na tom sice není ještě tak zle, během sezóny jsem se později opakovaně přesvědčil, že ryby tu pořád ještě jsou a sem tam i pěkné. Ale mám dojem, že řeka už přestává zvládat nápor všech těch změn, kterým byla poslední dobou vystavena.
      Viděl jsem na břehu dost pařezů po vykácených stromech, ale nevzpomínám si na žádný vysazený. Viděl jsem řadu zanesených tůní, ale žádnou nově vymletou. Nedávno tu bylo vybagrováno dalších 200 m koryta. Výsledkem je sterilní ploché dno bez jediného úkrytu schopné poskytnout obživu jedině pár hrouzkům. Přitom skutečný praktický význam této akce jsem vůbec nepochopil. Asi nějaké z „protipovodňových“ opatření.
      Když už jsme u těch úkrytů - právě jejich nedostatek nahrává vydrám při tvrdé genocidě místní obsádky. Na normální přírodní vodě jsou ryby namačkané pod kameny, jen se vydra objeví, ale v regulovaných úsecích moc šancí nemají. Pokud si přitom spočítáte spotřebu jedné vydří rodinky, je jasné, že se může jednat o téměř celou produkci menšího pstruhového revíru. Těmhle výpočtům se obhájci všech rybích predátorů zoufale vyhýbají, protože jejich závěry jsou obvykle ještě horší než skutečnost - myslím, že je to tím, že na mnoha lokalitách jsou třeba právě vydry nuceny konzumovat velké procento „nerybí“ potravy, aby tu vůbec přežily.
      Než bych ale dál spílal šelmě, která tu navzdory tomu, že skutečně škodí, přece jen má jisté domovské právo, podívám se raději na vydry dvounohé. Potkal jsem u vody v zásadě tři typy rybářů. Špičkově vybavené a rybářsky velice zdatné muškaře, z nichž většina asi moc ryb neodnese, přestože jich zdolají mraky, pak hodně takových, kteří loví zcela dle pravidel, ale pro něž jsou tři ryby v batohu či košíku ideálním zakončením každé vycházky a konečně nemálo lidiček lovících na místech největší koncentrace salmonidů na rohlík na plavanou (jednou jsme se sešli pod jezem já vláčkař a čtyři plavačkáři). Čtvrtá kategorie „rybářů“ prý nastupuje až se soumrakem. Jejich nejběžnější nástrahou jsou žížaly a objektem lovu cokoli od sporadicky se vyskytujících kaprů a úhořů až po vysazené duháky a největší exempláře potočáků. Zdá se, že zástupců všech kategorií utěšeně přibývá. Koneckonců i já představuji svým způsobem přírůstek.
      Samostatnou kapitolou jsou malé vodní elektrárny. Manipulaci s vodou v jejich náhonech jsem jen užasle přihlížel. Někdy byly prázdné, jindy plné, občas jimi protékalo pomalu víc vody než samotnou řekou a nabyl jsem dojmu, že za energetických špiček zainteresované osoby dělají, co se dá, aby se kolo turbíny točilo co nejvíc. Občas mě tato snaha donutila i ukončit lov.
      Menší úhyn, jehož jsme byli svědky (nějakých 40 – 50 kusů výhradně potočáka), je spíš výjimkou. Trochu ve mně hryže pomyšlení na to, že jsem ho možná měl někam nahlásit, což jsem neudělal. Zjistil jsem ale, že tak učinil už den předtím jeden známý a… podle jeho tvrzení se stejně nic nestalo. Asi opravdu ne, protože v tom případě by snad uhynulé ryby někdo odstranil.
      Během popsané jarní vycházky jsem tohle všechno viděl naráz a došlo mi to. Věci, které se dlouho přehlížely, nám začínají přerůstat přes hlavu. Nic není samo o sobě novinkou, všechno tu v minulosti v nějakém měřítku bylo a snad právě proto někteří hledají neexistující fenomén, kterým by vysvětlili neschopnost řeky absorbovat stoupající tlak ze strany člověka.
fenomen
      A co s tím? Místní organizace rybářského svazu, která dotyčný tok spravuje, vydává ročně několik desítek pstruhových povolenek, což představuje několik desítek tisíc korun. I když připočteme nějaké peníze získané přerozdělením prostředků z prodeje povolenek celosvazových, pořád to stačí tak maximálně na násady. Myslím, že těch proudí do řeky (a nejen do této) dostatečné množství. Viděl jsem dost malých potočáků i lipánků a zároveň i tržních „granuláčů“, abych o úrovni vysazování nepochyboval. Jenže za stávající situace není možné, aby v takto obhospodařovávaném revíru přežívala početná populace relativně původních ryb s dostatečným zastoupením všech věkových kategorií. Nepomohou jen změny rybářského řádu, s jehož dodržováním si řada lidí hlavu neláme. Chybí prostředky na fungující rybářskou stráž, kterou jsem u vody za celý rok nepotkal, a jsou to právě peníze, které oproti všemocnému správci toku i majitelům malých elektráren staví rybářskou organizaci do role bezmocného outsidera. Jen si porovnejte, jaké částky „protečou“ přes kola turbín a lžíce bagrů v porovnání s těmi několika desítkami tisíc, které má k dispozici místní organizace „dobrovolně sdružených rybářů“.
      Pro udržení špičkové obsádky revíru by bylo třeba zaplatit hospodáře, ostrahu, najímat pracovní čety na údržbu koryta podle svých představ (na což ale dnes nemají právo) a platit právníkům hájícím jejich zájmy proti zájmům ostatních subjektů hospodařících na řece. Mimoto by měly všechny subjekty zainteresované na sportovním rybolovu tvrdě lobovat u našich zákonodárců, aby vůbec mohly do dění kolem svého revíru mluvit.
      Všechna současná řešení vycházejí z úsporného lidového modelu, který v dávných dobách zajišťoval za relativně malý peníz poměrně slušnou dávku muziky a opíral se o dobrovolnou práci obětavých nadšenců. Dnes už to podle mě nejde a zmínění nadšenci, mezi něž jsem patřil a možná dosud patřím, jen prodlužují přežívání tohoto systému.

      Bude se muset změnit spousta věcí a pravdu mají ti, kdo tvrdí, že bez změn v majetkoprávních vztazích a dostatečně pevné ekonomické základny pro správu revírů žádný zásadní obrat nenastane. Rybařina a zejména pstruhařina dnes definitivně ztrácí punc laciné lidové zábavy a teprve narovnání všech vztahů může přinést nějaké výraznější změny. Konkrétní detaily raději nechám na odbornících. Vůbec si nemyslím, že to bude snadný a radostný proces (a nejspíš se neobejde bez řady omylů, kompromisů a nepochybně i lumpáren), ale jinou cestu nevidím. Při snaze o zakonzervování současného stavu nám totiž nakonec nezbude nic než ten proslulý „fenomén“.

Autor: osprey - ®

Diskuse k článku (100 reakcí)

Na závěr si ještě dovolím udělat na tomto místě malou reklamu instruktážnímu DVD o lovu na feeder, na jehož výrobě jsem spolupracoval s majitelem konkurenčního serveru Davidem Havlíčkem. DVD je ryze začátečnické a věnuje se úplným základům feederu. V mnoha ohledech navazuje na články, které jsem na MRKu v minulosti publikoval. Kromě základních informací typu "co a jak " doprovázených názornými ukázkami, uvidíte mou špatně zakrývanou trému před kamerou, kde se očividně necítím tak jistě jako za klávesnicí :-)) Natočených 123 minut slova a obrazu obsahuje dost informací na to, aby mohl naprostý začátečník vyrazit k vodě, zachytat si a případně byl i schopen efektivně se vypořádat s běžnými problémy. Ukázka ke stažení. Informace a objednávky: tel 776 160 519, e-mail: PavlaHavl@seznam.cz.
Přečteno: 16 130x
Průměrná známka: 1.18

Související články

Pstruh obecný na našich revírech před čtyřiceti roky a dnes

Nahlédnutí do statistik úlovků potočáků.

Horní Vltava

Asi neuškodí připomenout výrok Jana Wericha z jedné jeho knihy, kde uvádí, jak mu kdesi na břehu Berounky u Radotína vykládal starý rybář : "Vy mladí víte prd, ale za mých mladých let, to byla ještě rybařina."

Svěží vítr ze severu

Nemám sebemenší představu, kolik je v Žatci muškařů, ani kolik jich chodí v zimě na ryby, jisté však je, že místní neviděli přespolní rádi.

Co je nového - muškaření + obecné
Oznámení - muškaření
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - muškaření
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniGuru novinky skladem

Novinky Guru , nové háčky Kaizen hook, návazový fluorocarbon Pure, odkapávací vložky Bait strainer a mnoho dalších.


akce, rybareniŠpičkové čelovky zn. PETZL včetně novinek

Největší devizou značky PETZL je vysoká kvalita používaných materiálů, kvalita výroby, jedinečný vzhled výrobků a jejich funkčnost, jednoduchost, praktičnost a pohodlnost.


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
Grundik - Příbram Grundik - Příbram

Vítejte na stránkách našeho e-shopu, který Vám nabízí široký sortiment rybářských potřeb za velmi zajímavé internetové ceny. Veškeré...