Chanagaj 2007

22.11.2007 - Miloš Kopic

     Když s námi helikoptéra přistává u břehu Šiškidu, máme za sebou zhruba třicetihodinovou cestu z Prahy. Šiškid je mongolský název pro jednu ze zdrojnic sibiřského veletoku Jeniseje a před pár léty zde CK Ingol vybudovala tábor Chanagaj, který svým vybavením patří ke špičce mezi všemi ostatními podobnými zařízeními v Mongolsku. Řeka v těchto místech již opouští stepi rozlehlé náhorní plošiny, ležící v nadmořské výšce zhruba 1500 m n. m., a začíná se zařezávat do hustě zalesněného kaňonu, aby se po pár desítkách kilometrů prodrala pohořím Sajany do Ruska.

     Po vystoupení na pevnou zem nás vítá zástupce Ingolu Petr, který zde před námi provázel početnou skupinu jihoslovanských rybářů. V rychlosti nám sděluje, že po celou dobu jejich pobytu panovala nezvykle velká horka, což se promítlo do enormně malého zájmu ryb o nabízené nástrahy. Trochu nás tato zpráva zaskočila, ale věříme, že se počasí rychle změní a noční mrazy ochladí vodu natolik, že se zvýší apetit ryb.

     Cesta nám všem dala zabrat, ale únava z nás v tomto nádherném prostředí zázračně rychle padá a my již víme, že náš rybářský sen se opět začíná měnit ve skutečnost.Většina z nás v tomto kempu již v minulosti pobývala, někteří dokonce i několikrát. Proto se s částí personálu dobře známe, což vždy bývá příslibem pro příjemný a hlavně bezproblémový pobyt. Přece jenom mentalita východních národů je v některých ohledech dost odlišná od očekávání evropských návštěvníků a ne vždy v minulosti proběhl pobyt v kempech bez komplikací. Naštěstí v našem případě jsme nikdy nic takového nezažili, ale třeba návaznost (spíše by se hodil termín nenávaznost) místních leteckých přesunů nám již několikrát dost pocuchala nervy.

     A pak je tu ještě jedna důležitá věc, která nás velmi zajímá. Musíme zkontrolovat, zda nám dorazil objednaný kontingent lahvového Budvaru a ostatních podpůrných nápojů v pořádku a zda na nás čeká nepoškozen ve skladu. Pro některé účastníky se zdá být tento bod víceméně stěžejním jako předpoklad plně idylického průběhu našeho výletu.

     Kdeže jsou ty časy, kdy zde s námi pobývali dva Baskové a my se Zdeňkem jsme se tehdy upřímně divili, kde tito dědkové vzali tolik odvahy, aby ve svých 63 letech podnikli takový výlet! Trochu jsme to tehdy považovali z jejich strany za hazard. Dnes se tomu můžeme jenom usmívat, tři z nás třiašedesátku už mají pár let za sebou. Naše sestava je již léty ustálená, pouze Saša s námi přijel poprvé, když nahradil zaneprázdněného kamaráda Frantu. Saša je zkušený harcovník, navíc se známe z minulého zájezdu, a tak se těšíme, že náš pobyt proběhne v plné pohodě.

     Všichni jsme si již při minulých pobytech své trofejní tajmeny chytili, a proto do toho jdeme nyní s předsevzetím, že se budeme snažit ryby maximálně šetřit. Chceme také zúročit naše bohaté zkušenosti s lovem ve zdejších vodách a připravujeme se mnohem více chytat na mušky. Jenomže s tím tady bývá problém. Šiškid už je v těchto místech mohutná a vodnatá řeka a úspěšně muškařit se na ní dá pouze tehdy, pokud se nevalí korytem řeky moc vody. Když není možné zabrodit, smrskne se muškaření na prochytávání pouze několika příhodných míst, a to ještě s potížemi. Proto ten tísnivý pocit, jestli nebudeme mít opět takový pech jako při minulých dvou pobytech, kdy byl stav vody výrazně vyšší, než bychom si bývali přáli. Již během letu nad řekou jsme se snažili odhadnout, jaký je stav vody v řece, a vypadá to, že jsme se asi modlili dobře, protože tak málo vody jsme zde ještě nezažili.

     Hlavou se nám ale honí obavy, jestli nejsou tajmeni už moc popíchaní. Dvacetikilový tajmen je ryba, která ve zdejších vodách kraluje již mnoho let. Dá se tudíž předpokládat, že při stále se zvyšujícím rybářském tlaku měla už někdy co do činění s nástrahami toho podivného dvounohého tvora, a bude si tudíž dávat mnohem větší pozor na ta roztodivná šidítka, která se najednou ve vodě pohybují.

     Trochu mi to dělá starosti, protože před námi zde pobývala velevýprava, a mám strach, jestli nebude voda moc „poblázněná“. Donedávna domorodci (až na malé výjimky) nechávali většinou ryby v řece na pokoji. Ať už z náboženských důvodů (traduje se, že údajně věřili v převtělování duší jejich zemřelých do tajmenů), nebo proto, že Mongolsko oplývá dobytkem, a maso je tak lehce dostupné. I když nyní je striktně zakázáno tajmeny zabíjet, stále hrozí těmto skvostným predátorům značné nebezpečí od bezohledných, někdy ale i nezkušených a nešikovných rybářů, kteří jim po vylovení mohou způsobit osudné poškození. Ale ani zkušený a ohleduplný rybář to nemívá lehké. Osvobodit bez poškození zmítající se živé torpédo, které má tlamu plnou zubů ostrých jako jehly, je vždy nebezpečná operace. I při sebevětší opatrnosti se stane, že teče krev. Někdy se neví, čí krve je více - zda rybí, nebo lovcovy. Dlouhý peán či kleště s dlouhými čelistmi jsou zde naprostou nutností. Od jedné pro mne zvláště krvavé příhody vozívám již tyto vyprošťovací pomůcky raději tuplovaně.

     Šiškid se místy prodírá skalními průrvami a při větší vodě to zde pěkně hučí. Ne nadarmo se říká jednomu takovému místu elektrárna. Naopak tam, kde se řeka rozlévá do šíře, se vytvořila postranní ramena, což jsou vlastně krásné a vodnaté říčky plné lipanů, lenoků a občas hostí i ty největší tajmeny. Letos jsem si předsevzal, že se pokusím chytit opravdu velkého lipana i za cenu „promarněného“ času na tajmeny. Věřím, že mezi tisíci a tisíci lipanů se musí najít alespoň nějaký ten padesátník, o jejichž úlovcích jsem slýchával,ale nikdy jsem neviděl ani jednu fotku. Před lety jsem sám jednoho takového obra měl na prutu, ale při vysokém výskoku se mu podařilo velký strýmr vyklepat. Letos jsem si na ně navázal pár opravdu velkých a náležitě těžkých jigů, kterými hodlám prochytávat hluboké proudy, kde se dá úlovek velkého lipana předpokládat.

     Jak plynou dny, panují přes den neskutečná horka a my zjišťujeme, že aktivita ryb je opravdu nízká. Co je však horší, že se nám při nízkém stavu vody paradoxně nechytá dobře.

     Řeka má na mnoha místech jenom poloviční šíři a zbytkem koryta se valí jednolitý proud vody. Pro mne ale největší zklamání přináší zjištění, že ryby nejeví valný zájem o mé vylepšené vzory strýmrů, kterých jsem si připravil víc jak stovku. Záběrů se nedočkaly ani „myší“ vzory. Dost mě to stresuje, takže se tím víc snažím o velkého lipana. Velké jigy mi přinášejí radost v podobě záplavy lipanů, z nichž největší mají určitě přes kilogram váhy, ale přes 44 cm se nedostávám. Chytám na ně i množství krásných lenoků a v úlovcích se objevuje i pár tajmenů, bohužel ale menších velikostí. Nejlepší model mám navázán z barvené srsti yaka. Prakticky platí: co hod, to ryba. Zato totálně neúčinné jsou moje malé strýmříky, které v minulých letech rozsévaly mezi lipany a lenoky skutečnou zkázu! Nedovedu si to vysvětlit a průběžně se vracím k jigům, abych si alespoň trochu spravil chuť. Kolegové jsou na tom obdobně, pouze Saša hlásí 97cm tajmena, což se na konci ukáže jako naše největší ryba na mouchu.

     Moji kolegové už postupně všichni sáhli po vláčecím nářadí a mezi nástrahami se stále častěji začíná objevovat mrtvá rybka, zde malý lipan. Ale ukazuje se, že Petr měl pravdu, když nás varoval, že ani tato osvědčená nástraha (za daných podmínek) tajmeny příliš nevzrušuje. V předtuše problémů s opatrným braním jsem letos vláčecí nářadí ještě zjemnil. Na naviják jsem navinul 200 m sedmnáctky Crystal Fireline. S navázaným 11cm Skitter Walk snadno házím k druhému břehu, i když řece místy mnoho nechybí do 100 m šířky. Spíše musím dávat pozor, abych nástrahu nehodil na druhý břeh. Po jednom takovém dálkovém hodu se za „chrastítkem“ udělala mohutná vlna a první větší tajmen byl na prutu. Ten den jsem chytal sám, protože mého parťáka vyřadila zdravotní indispozice. Jako na potvoru jsem předtím utopil kleště, a proto se vyproštění natvrdo zaseknutého trojháčku stalo malou operací. Vše se ale odehrávalo ve vodě, takže se za chvíli krásná stodevatenáctka mohla vrátit s minimálním poškozením.

     Tajmenů na našem kontu začalo přibývat. Všichni tajmeni přes metr ale byli uloveni jinak než na mouchu. Původně jsem zamýšlel, že této zprávě dám nějaký muškařský název, ale postupem času mi začíná být jasné, že ji do rubriky Muškařina půjde zařadit těžko. Když procházím okolo některých osvědčených míst, která teď ale vypadají úplně jinak, nemohu se ubránit vzpomínkám. Snad mi čtenáři prominou, že z nedostatku letošních muškařských zážitků nostalgicky vzpomenu na hezkou muškařskou příhodu z minulého zájezdu, kdy jsem chytal téměř výhradně na mouchy a nachytal přitom nádherné ryby.

     V postranním rameni Šiškidu jsem našel místo, kde na hraně hlubšího proudu intenzivně sbíralo asi 8 lipanů. Nasadil jsem osvědčeného obřího černobylského mravence a za chvilku jsem lipany postupně dostal jednoho po druhém. Šel jsem dále proti proudu a když jsem se po nějaké době vrátil, říkám si, že se podívám, co dělají moji známí lipani. S uspokojením zjišťuji, že všichni vesele dál sbírají. Ale najednou - jako když utne - nikde ani kroužek. Je mi jasné, že je něco vystrašilo, a já tuším co! Rychle proto sundávám maximravence a na konec jednatřicítky navazuji svoji osvědčenou tajmenovku. Původně to byl Woolly Bugger na 4/O Kamasanu. Po své první mongolské výpravě mi ho poradil Miloš Zeman, když se jim nadmíru osvědčil na Čuluutu. Já jsem si tuto mouchu časem různě upravoval a dnes ji váži v několika variantách, které pohříchu s původním vzorem vlastně už ani moc společného nemají. První hod kolmo na proud, lehce potáhnu a je tam! Miloš se po své první návštěvě Mongolska vyjadřoval o tajmenech hodně nelichotivě, jejich zdolávání přirovnával k tahání pytle brambor. Často jsem si pak na toto jeho hodnocení vzpomněl, většinou když se mnou nějaký tajmen pěkně cvičil. Co bych za to dal, kdyby Miloš mohl stát teď vedle mne a mohl sledovat, jak je ten „pytel brambor“ chvílemi více ve vzduchu než ve vodě a metelí si to proudem dolů po vodě. Několikrát se vymrští kolmo nad hladinu, udělá „svíčku“, jak to někdy provádějí i velké štiky. Přitom se široce rozevřenými skřelemi třepe obrovskou hlavou, jakoby chtěl vyplivnou to protivné „něco“, které ho pořád někam nepříjemně táhne. Uvědomuji si, že asi ještě žádný můj tajmen doteď takto nebojoval. Konstatuji to s uspokojením, ale také se začínám trochu bát. V duchu přemýšlím, kolik mám na cívce vlastně backingu a vzpomínám, kdy jsem naposledy kontroloval, v jakém stavu je jeho spojení se šňůrou. Usilovně se snažím dostat do mělčejší vody, abych mohl snáze sledovat to rudohnědé torpédo na konci vlasce. Po několika desítkách metrů klopýtání se mi daří tajmena dostat mimo hlavní proud. Tam už dochází k obligátnímu přetahování a po nějaké době mi unavená ryba leží u nohou. Háček naštěstí nemá hluboko, vězí zaseknut po straně mohutné čelisti a jeho vyproštění je dílem okamžiku. Ještě přeměřit a za chvíli už tajmen u břehu nabírá znovu síly. Pohled na metr mě trochu zklamal, podle způsobu boje jsem si dělal naděje na více než 115 cm.

     Při návratu z malého srubu, kde jsme dva dny přebývali v dost stísněných podmínkách, se vracíme proti proudu do základního tábora. Máme před sebou asi 15 km nádherné řeky s překrásnými scenériemi. Okolní krajina nám nabízí až kýčovité pohledy na hustě zalesněný kaňon s dominujícími třítisícovkami po obou stranách řeky. Pokaždé se snažím si tyto chvíle patřičně vychutnat a vrýt do paměti. Takovou krajinu bychom hledali spíše někde na Aljašce než v Mongolsku. Moji přátelé již mají přede mnou dost velký náskok, ale mne teď zlákalo nadějné místo, kde se dá tušit velká ryba. V proudném, nepříliš hlubokém úseku širokého řečiště je asi deset metrů od břehu hluboká jáma. Takové místo je jako stvořené pro stanoviště velkého tajmena. Háček je ale v tom, že zhruba půldruhého metru od břehu leží na vodě souběžně s břehem kmen velkého padlého modřínu. Prakticky je nemožné eventuální zaseklou rybu dostat ke břehu. Je mi to jasné, ale s velkou dávkou fanfarónství stejně přes ten modřín nahazuji. Po chvíli mám záběr a zasekávám velkého lenoka. Najednou lenok ztěžkne, chvíli nevím, jestli nezajel do nějaké překážky, ale brzy už mám jistotu, co se děje. Na pohled, který se mi naskýtá, nikdy nezapomenu. V čisté vodě vidím metr ode mne proplouvat tajmena, jemuž visí z tlamy na obě strany můj lenok. Stojím břichem opřen o kmen stromu a s úžasem hledím na to velkolepé divadlo. Kolikrát kolem mne takto tajmen proplul ani nevím, ale čas rychle běží a já mám před sebou ještě notný kus cesty, takže se musím rozhodnout, jak to celé ukončit. Začínám stupňovat tah tak dlouho, až tajmen usuzuje, že něco nebude v pořádku a lenoka vyplivuje. Chudáka umordovaného lenoka nějak propasíruji skrze větve modřínu a po změření jeho délky mohu konstatovat, že jsem si vyrovnal svůj osobní rekord –70 cm. Pro zajímavost dodávám, že tajmen nepatřil zrovna k žádným obrům, jeho délku jsem odhadoval mezi 115 a 120 cm. Kdybych ho neviděl tak zblízka, navždy bych byl přesvědčený, že jsem měl na prutu mnohem větší rybu! Znovu to však dokresluje, jaký je tajmen strašlivý vládce tamních řek.

     Když jsme někdy před 12 lety byli na Šiškidu poprvé, nebylo zde po kormoránech ani potuchy. Zhruba před 5 roky se ale začali objevovat i zde a jejich počet stále stoupá. Je jisté, že tato metla našich vod zažívá celosvětově populační explozi. Letos nám nad hlavou přelétlo hejno čítající mezi 150 - 200 kusy těchto ptáků. Jaký to bude mít dopad na zdejší rybí obsádku, se lze jenom dohadovat, ale mně jeden takový neřád málem přivodil infarkt. Stál jsem v řece s vodou lehce nad pás a vychutnával jsem si samotu: nikde ani živáčka, řeku mám jenom pro sebe, prostě dokonalá idyla. Najednou se pár metrů přede mnou otevřela voda, přičemž přímo proti mně s rachotem vystřelilo z vody něco velkého a černého. Děsně jsem se lekl a myslím, že podobný úlek se konal i na druhé straně. Kormorán to kousíček od mé hlavy vybral a odlétl někam po vodě. Dost dlouho jsem to tehdy vydýchával.

     V posledních dnech našeho pobytu se přece jenom již trochu ochladilo a ryby začaly jevit zvýšený zájem o potravu. Mně se podařilo chytit stopětadvacítku tajmena na vláčenou rybku, Zdeněk bodoval se svojí stodvacetčtyřkou a i ostatní si již zachytali. Můj tajmen mi připravil vzrušující moment. Z hloubky zřejmě sledoval vláčenou rybku a když tato uvázla na kameni, zmateně na ni asi koukal. Poodešel jsem trochu stranou, abych rybku uvolnil. Ta zpod kamene vyjela, což byl pro tajmena jasný signál k útoku. Vše se odehrálo v mělké vodě blízko mne, takže jsem útok mohutné ryby mohl sledovat velmi detailně.

     Při našich předchozích pobytech jsme si zvykli a brali jsme vždy jako samozřejmost, že ve zdejší panenské přírodě neuvidíme kousek betonu ani asfaltu, že okolo vody nejsou žádné odpadky.Vody z řeky je možné se bez obav napít, protože široko daleko není žádný zdroj znečištění. Letos mě ale docela otrávilo, že už jsem podél břehů nacházel dost svinčíku. To dříve nebývalo. Lze se jen dohadovat, nakolik je to zaviněno složením nové klientely. Dříve tato místa byla spíše doménou českých a slovenských rybářů, kteří si zdejšího čistého prostředí zřejmě uměli více vážit.

     Co říci závěrem? Nelze zastírat, že jsme od letošního rybaření snad čekali trochu víc. Tím spíše, když jsme slyšeli líčit svoje zážitky slovenské kolegy. V horním táboře na Tengisu a na Šargyngolu nachytali pěkné ryby a byly mezi nimi i trofejní kusy. Jenomže chytali převážně v noci na rybky a to, jak se celá naše parta ujistila, by nebyl náš „cup of tea“. V naší partě jsme upřednostňovali možnost se každý den po celodenní štrapáci osprchovat horkou vodou a následně se převléci do domácího oblečení. Večerní přátelské posezení v táborové hospodě u výborné a bohaté večeře s kvalitním pitným režimem jsme si pak jaksepatří vychutnávali. Servis v táboře byl téměř bezchybný. Jídlo bylo vskutku výborné a bylo ho dostatek. Příjemné také bylo, že každý den byly na stole čerstvé brusinky, borůvky nebo černý rybíz. Spolu se šlehačkou se jednalo o skvostné občerstvení.

     Všichni jsme si také dosyta užívali adrenalinu při sjíždění řeky na raftu, kde se v peřejích mezi rozesetými kameny místy jednalo o skutečný slalom. Také jízda na koních ke vzdáleným lovištím byla pro nás zážitkem, i když zrovna pro mne poněkud bolestivým, když mě jeden kůň přitom pěkně kopnul do kolena.

     Co se týče celkové bilance našich úlovků – 26 tajmenů – byla o dost slabší než v uplynulých letech. Počet mnou ulovených tajmenů byl také o jednoho menší než posledně, ale nakonec i těch 10 chycených tajmenů mě vcelku uspokojilo, byť mezi nimi bylo pouze 5 ks delších jednoho metru - 100, 117, 117, 119, 125 cm. Po těch letech si troufáme takový soud vynést. Je jisté, že se zde nutně musel projevit zvýšený rybářský tlak a ryby už také nejsou tak důvěřivé, jako bývaly. Odpovídal by tomu fakt, že slovenští kolegové byli úspěšní převážně za tmy, kdy lze předpokládat, že tajmeni těžko rozpoznávají záludnosti nabízených nástrah. Určitě by si ten, kdo chce zažít skvělý rybolov ve zdejší fantastické přírodě, měl ale pospíšit. Obavy, že přes všechna ochranářská opatření dojde k rychlému úbytku zdejších ryb, jsou zde určitě namístě. Velkým nebezpečím pro ryby bude zejména nárůst poptávky po rybím mase ze strany čínských a jiných cizích obchodníků.