S feederovým prutem na Velkých Hrázkách

21.6.2007 - Jan Opatřil

     Na pěší zóně ve Žďáru nad Sázavou je nově otevřená rybářská prodejna. Před nedávnem jsem tam zavítal a dozvěděl se, že na soukromém rybníku v Hrázkách bude mít následující neděli program známý rybář a závodník LRU - Milan Tychler. Vše jsem si pečlivě zaznamenal do mobilního telefonu, aby se mi informace nevykouřila z hlavy, a s nákupem pop-up boilie jsem odešel spokojeně domů.

     V týdnu před očekávaným víkendem jsem zapřáhl svůj vůz a vydal se na několik dní lovit ryby na chatu do Chotěboře. Za celý svůj pobyt jsem neměl jediný záběr. Jedním z důvodů mohla být i skutečnost, že jsem vůbec nenahodil. Ba co hůř, nepodíval jsem se ani k vodě! Na svojí obhajobu uvádím, že jsem ležel v chatě na posteli oteklý napuchlý smrkající kašlající a snažící se naučit latinské názvy české květeny – což mi přišlo poněkud ironické. Až poté, co jsem se svého odřeného nosu nemohl přes červenou citlivou a opuchlou kůži dotknout rukou natož drsným papírovým kapesníčkem, mi organismus řekl dost! Vodová rýma se zastavila a z dosud alespoň z poloviny porézních nosních dírek se stala nepropustná bariéra čehosi, co nešlo ani vysmrkat ani odstranit nosními kapkami a modlitby také nepomohly. Dýchal jsem pusou a začal mluvit jako člověk, který nezná některá písmenka abecedy, jejichž absenci nahrazuje písmenky jinými: „Busím se daučit ty zeledý, barevdý, ohavdý kytky abych dostal ted pitobej zápočet z botadiky.“

     V noci to bylo ještě horší. Nemohl jsem spát, neboť neudržím ve spánku otevřenou pusu a příšerně jsem se dusil. Následující rána nepřinášela úlevu. Spíš naopak. Koncem třetího dne se alergická rýma změnila v rýmu běžnou a vyčerpaný organismus podlehl nájezdné hordě bacilů. Po návratu domů jsem si tedy u doktora vyzvednul krabičku antibiotik. Spolu s prášky na alergii a sadou vitamínů jsem si každé ráno připadal jako na smrt nemocný invalida, kterého hrst barevných tobolek drží celý den při životě.

     Přiblížila se neděle a s ní i očekávaná prezentace Milana Tychlera. Moje antibiotika zabrala. Teplota klesla a pouze vydatná rýma značila že jsem před nedávnem stonal.

     V neděli ráno jsem opustil vyhřátou postel a s optimistickou představou, že si snad konečně nahodím, jsem zamířil přes Tři Studně k Hrázkám. Opanovala mě dobrá nálada a nemohla mě zneklidnit ani skutečnost, že díky každoroční žďárské pouti jsem se k rybníku dosoukal třicítkou.

     Zaparkoval jsem na hrázi. Mému oku neunikla obrovitá bílá dodávka polepená rybářskou reklamou, velkou asi jako hokejový led při extraligovém zápase.

     Feederový specialista si na břehu Hrázek již sestavoval pruty, stavěl stoleček a pečlivě rovnal svou nezbytnou modrou kšiltovku s bílým okrajem a nápisem SHIMANO. V rybářské chatičce jsem zakoupil denní povolenku na jeden prut za 80 Kč a odešel si vybrat vhodné místo k rybolovu.

     Rybník byl slušně zaplněn, avšak počet vyrovnaných Milanových prutů s přehledem převyšoval počet prutů lovících rybářů. Sedl jsem si na vzdálenost asi deset metrů po Milanově pravici a při sestavování svých bytelných teleskopů závistivě pošilhával po jeho speciálech. Rychle jsem nahodil jeden prut s medovou kuličkou kousek od břehu a nenápadně se přiloudal k mistru lovu feederem, závodníkovi, plodnému autoru stovek článků a několika knih s rybářskou tématikou - Milanu Tychlerovi.

     Pozvolna jsem začal rozhovor: „Dobrý den, tak jak to dneska půjde?“ a představil jsem se. Milan Tychler se po chvíli jako správný rybář, zapálený pro svůj koníček, rozpovídal o prutech, nástrahách a montážích. Trpělivě odpovídal na mé otázky a tak jsem se například dozvěděl, že na Hrázky přijel až z Kroměříže a nemá rád internetové rybářské servery. Také mi osvětlil, proč byla na rybářském serveru MRK uveřejněna na jeho adresu omluva. Na dotaz „Jak velký a kdo především má zájem o jeho přednášky?“ odpověděl, že si ho lidé rezervují i na půl roku dopředu. Zájem projevují zejména rybářské tábory, kroužky ale i majitelé soukromých vod. Je tedy úplná náhoda, že se po necelém měsíci od otevření rybářské prodejny ve Žďáru ocitl právě Milan Tychler. Správci Hrázek mu volali už v loni na podzim. Zajímavá byla též informace, že Tychler chytá česko-slovenskou ligu feederu. Pracuje pro firmu Gammarus a prezentace jsou součástí jeho práce. Více jsem se toho ale dozvědět nestihl.

     Milan Tychler úderem osmé hodiny ranní totiž započal před hloučkem asi patnácti rybářů vykládat o lovu ryb pomocí feederu. Musím říct, že se Milan jevil jako fajn chlap, kterému pomyslná sláva nestoupla do hlavy. Uměl se vžít do role obyčejného rybáře a poradit tak, aby jeho slovům rozuměl každý i rybář - začátečník. Pomineme-li jeho všudypřítomné Shimano, které se na nás usmívalo z čepice, trika, prutů, sedačky a kdovíčeho ještě, nemohu říct, že by jeho výklad výrazně propagoval určitou firmu. Ono, když někdo rád používá výrobky Shimano a krmení od Timáru, těžko ho můžeme vinit za to, že názvy zmíní ve větě nebo se s těmito produkty nechává fotit do časopisů. Jak sám uvedl, nepracuje jako dealer pro žádnou firmu, jelikož by na to jednoduše neměl čas. Milan Tychler ochotně odpovídal na vesměs laické dotazy a musím říct, že mi svými informacemi rozšířil obzory. I když čtu v jeho článcích některé věci vícekrát, nezaryjí se mi do paměti tak, jako když je vidím v terénu. To se mi pak lépe vybaví a spíš je pochopím. Například jeho potírání vlasce lihovou fixou pro dosažení jedovatě přesných hodů. Ale tak je to se vším, aneb šedivá je teorie…

     Zatímco Milan vyzdvihoval přednosti jednotlivých feederových prutů a upozorňoval na každé odlišnosti mezi vystavenými exempláři, kolovaly mezi námi postupně asi tři pruty. Každý ze zúčastněných si je obdivně potěžkal, prohlédl, zkusil imaginární nához a poslal dál. Když mi v rukou spočinul černý štíhlý „fídrák“ s korkovou rukojetí a černým blankem a já zkusil právě takový imaginární nához stalo se něco neuvěřitelného. Citlivá špička prutu se švihem uvolnila, prosvištěla kolem Milanova levého ucha a žbluňkla kousek od břehu do vody. Všichni rybáři, Milana nevyjímaje, se s otevřenou pusou ohlédli k rybníku. Krve by se ve mně nedořezal.

     Zatímco si okolo pobíhající Milanův fotograf fotil všechno možné, brodil jsem se vodou. Nohama jsem šátral po písčitém dně a tiše prosil, abych špičku nalezl. Bezúspěšně. Milan Tychler vyprávěl aniž se ohlédl. Někteří ochotní rybáři mě nataženýma rukama naváděli na místa, kde podle nich špička sklouzla pod vodu. Asi po třech minutách se Milan v půli věty otočil a řekl, ať už toho nechám, čímž mi spadl kámen ze srdce. Vylezl jsem před početné mlčenlivé publikum z vody, vyždímal si maskáče a začal se sušit. Zároveň mi v hlavě donekonečna znělo: „Utopil jsi Tychlerovi špičku jeho prutu! Ty vole, tys člověku, který se živí feederem, utopil feedrovou špičku! Já jsem ale idiot! Oh bože, já sem feederovému závodníkovi a člověku, který má v každém rybářském časopise článek o feederu utopil feederovou špičku! Měl sem v ruce prut Milana Tychlera, jehož cena by se dala přirovnat k ceně poloviny mé rybářské výbavy a já mu s tím prutem zkrátka švihl a špička byla fuč!“. Neměl sem sílu ani fotit ani se soustředit na vyprávění. Ještě štěstí, že bylo slunečné a teplé ráno a já brzo uschnul.

     Milan Tychler pokračoval v prezentaci. Přede všemi namíchal krmení a nahodil. Každý si jistě myslel, že se voda rázem otevře a ryby začnou létat z vody jedna za druhou. Po půl hodině bez záběru se již rybáři, kteří před chvílí ještě trpělivě hypnotizovali mírně ohnutou špičku feederu, začali bavit mezi sebou a někteří odešli. Milan Tychler se neustále ptal správce revíru: „A to tady opravdu nejsou žádné bělice nebo cejni?“. Ale správce Indián jen zakroutil hlavou a potvrdil, že tu není ani jedna stříbrná rybička, které se Milanovi obyčejně tak ochotně věší na ty jeho miniháčky a s kterými tak rád pózuje před objektivem svého fotografa. Dokonce se do Hrázek nasadilo pár štik, aby případnou zaběhnutou běličku vyhledaly a zlikvidovaly. Možná ryby taky nebraly proto, že jsem je všechny svým bezvýsledným vířením dna a hledáním utopené špičky prutu vyplašil. Slunce svítilo a já šel několikrát přehodit svůj prut. Vždy jsem se ale vrátil a trpělivě čekal na Milanův záběr. Náhle se špička přeci jen zachvěla a Milan Tychler vytáhl malého lína. Po další půlhodině přehazování a dokrmování se mu přeci jenom podařilo přemluvit i kapříka, který alespoň trochu prověřil kvalitu jeho slabých vlasců. Milan ochotně a zkušeně zapózoval mně i svému fotografovi a kapra pustil. Inu ryby jsou ryby a myslím, že kromě jednoho jesetera a několika kaprů z protějšího břehu to byly ten den na Hrázkách jediné úlovky. Já měl na svůj prut dvě nesmělé jízdy, ale vždy jsem sekal do prázdna.

     Hvězda českého feedru sbalila k poledni své vybavení, pruty vložila do futrálů a oplakala zmizelé doplňky. Bál jsem se toho, aby mi Milan Tychler špičku, která navždy zmizela to ráno v kalných vodách Velkých Hrázek, nedal zaplatit. Jak ale nakonec sám uznal, špička byla špatně zasunutá, což jsem nemohl vědět. Pruty sestavoval on, a když se ke mně ten inkriminovaný dostal, zkusil jsem si zkrátka jenom švihnout. Při balení mi věnoval zbytek své směsi doplněné o stovky barevných masných červů a měkké kukuřice a já si připadal jak v sedmém nebi.

     Večer, když jsem ukládáním fotek do počítače končil 13. květnový den, říkal jsem si v duchu, že na tom feederu asi fakt něco bude.