Vzpomínka na podzim

30.12.2006 - Marty

     Listí se už dávno zbarvilo do krásných podzimních barev. Podzim pomalu předává vládu zimě, je konec listopadu a tím i pomalu a nezadržitelně končí hlavní kaprařská sezóna.

     Sedím nad šálkem horkého čaje a prohlížím si fotky z uplynulé sezóny v mém počítači. Byla pro mě opravdu plodná, mnoho krásných zážitků, mnoho krásných ryb a mnoho nových přátel. Za všechno to, co jsem prožil, jsem vděčný a právě teď v teple domova na to vše vzpomínám.

     U každé fotografie se chvilku zastavím a promítám si v mysli vše, co se odehrálo před jejím pořízením, jak bylo někdy těžké toho či onoho kapra přelstít. Přemýšlím nad tím, jestli je náhodou zase někdy potkám na svých výpravách i v dalším roce. Všechno to se mi honí hlavou.

     Tu mi najednou zaplní obrazovku fotografie, která ve mně evokuje opravdu silné vzpomínky. Je pravda, že lovec na snímku nejsem já, ale můj přítel a rybářský spolubojovník Karel. Tato ryba byla vyvrcholením více jak čtrnáctidenního lovu na jedné z našich řek. Fotografie je ztělesněním to, že důvěra a vytrvalost přináší růže i v kaprařině a je její nedílnou součástí. A je pravda, že v některých případech jsou tyto dvě věci důležitější nežli kvalitní nástraha, montáž nebo cokoli jiného. Zdá se vám asi divné co to píšu, ale v dalších řádcích se budete moci přesvědčit, proč jsem to zmínil. Začnu tedy od začátku.

     Už nějakou dobu přemlouvám svého kamaráda Karla k nějaké výpravě na řeku. Je konec léta, víkendových rybářů pomalu ubývá a na našich řekách začínají stoupat šance na ulovení velkého kapra. Díky pracovním povinnostem ani já ani můj kolega nemůžeme vyrazit na delší výpravu a proto se věnuji mé domovské Sázavě. S bičem a feederem se chodím bavit na jedno odlehlejší místo. Dny, kdy byl tento úsek vody obklopen rybáři, jsou ty tam a množství velkých ryb také. V současnosti zde loví pár místních rybářů a občas sem zabloudí někdo s vláčecím prutem, jinak je tu naprostý klid. Mám to tam rád, protože už jako malý kluk jsem sem se svým dědou, tátou a strejdou chodil chytat ryby. Zde jsem chytil také první rybu na své boilies a zde jsem také poprvé dal rybě svobodu. Mnoho krásných vzpomínek je tu uloženo v každém stromu, jež se sklání nad hladnou řeky, v každém kamenu, který je už od pradávna obrušován líným říčním proudem. Mé vzpomínky jsou prostě všude.

     Po posledních povodních, které byly začátkem července, tu vznikla nádherná tůň, jejíž hloubka dosahuje tří metrů. V tomto jakémsi lavoru se drží mnoho krásných cejnů a plotic a ti se stali na několik dnů cílem mých výprav za rybami. Chytání s bičem jsem si skutečně užíval. I velikost ryb na tamější poměry byla docela solidní. A tak jsem tomu čím dál více propadal. Až do doby, kdy jsem měl nepatrný záběr několik metrů od břehu na líně se pohupujícím splávku, pod nímž bylo na háčku nastraženo chutné sousto na cejna, sestávající se ze tří bílých červíků a jednoho zrníčka sladké kukuřice. Splávek nesměle poskočil a pak na pár vteřin zmizel pod hladinou. Na nic jsem nečekal a jemně jsem zasekl. Na odpor, který po záseku nastal, jsem opravdu nebyl připraven. Ryba v mžiku vyjela z tůně a než jsem stačil cokoli udělat, hnala se napříč proudem k protějšímu břehu. Do této chvíle jsem nevěděl, do jaké délky se může amortizační guma natáhnout. Takovou rybu jsem zatím na biči neměl.

     Souboj netrval dlouho, po chvilce návazec o síle 0.10 mm nevydržel námahu a povolil. Ani mi to moc nevadilo, byl jsem s tím vcelku smířen, jen kdybych věděl, co to bylo za rybu. Navázal jsem nový návazec o stejné síle a opět nahodil do tůně. Ani ne po třech minutách se situace na vlas opakovala. To už mě nemohlo nechat klidným. Návazec jsem zesílil na 0,16 mm a opatřil jsem jej větším háčkem. Jemně jsem dokrmil kukuřicí s trochou červíků a čekal jsem, co se bude dít.

     Tentokrát bylo čekání na záběr trochu delší, ale přeci jen jsem se dočkal. Splávek se prudce, bez jakéhokoli náznaku zanořil pod hladinu a neznámý šupinatec se mě snažil oloupit i o prut, který jsem nechal ve vidličkách bez dozoru, protože jsem byl vykonat malou potřebu za nedalekým keřem. Jen taktak jsem stačil prut chytit. Guma uvnitř prutu odvedla svoji práci a síla návazce a háčku byla dostačující, tak jsem po chvilce přetahování podebral krásného kapra, jehož míra činila bezmála 60 cm. Byl jsem moc spokojený, jak to pěkně všechno funguje, a v dalších dnech jsem ještě pár podobných kapříků na plavanou zdolal.

     Přece jen se mi ale stalo, že jsem o nějakého kapra přišel. Návazec 0.16mm ani cejnům nevadil, a tak jsem je na něj spokojeně chytal. Vždycky byli cejni a plotice po nějaké době vytlačeni z krmení kapry a poté začalo vždy to pravé rodeo. Nedostal jsem se ale přes 60 cm délky ryb. I když je bič konstruován na zdolávání takových ryb, je to asi jeho maximum. Měl jsem na něm určitě pár kaprů, kteří tuto délku zcela jistě přesahovali, což mě vlastně po té přimělo k tomu, abych na tom místě zakrmil trochou boilies a pelet.

     Při další návštěvě Karla u něj v práci jsem se mu svěřil s mým plánem do budoucích dnů. Kolega s tím nadšeně souhlasil, a tak jsme spolu dalších čtrnáct dní strávili na Sázavě. Chodili jsme vždy odpoledne a společně jsme lovili až do půlnoci. Cosi mi pořád našeptávalo, že už to musí konečně přijít, ale bohužel, za celých čtrnáct dní jsme ani jeden neměli záběr od kapra. Zato tloušti se o naše nástrahy zajímali velice spolehlivě. Nachytali jsme jich poměrně mnoho a někteří byli docela slušných proporcí. Naše vytrvalost měla však hranice a po čtrnácti dnech jsme se rozhodli přesunout na jinou část revíru. I to se ale v kaprařině stává, i když pro ulovení ryby děláte mnoho věcí, prostě nemáte štěstí. Všem se to určitě už někdy přihodilo také.

     Byl jsem z uplynulého období docela otráven, a tak abych si zpravil trochu náladu, rozhodl jsem se navštívit jeden malý revír, který je nedaleko mého domova. Strávil jsem tam tři dny a vcelku jsem si dobře zachytal.

     To mě nabilo novou energií a já sem se mohl opět pustit společně se svým kolegou do boje se sázavskými kapry. Karel mezi tím našel a rozkrmil nové místo. Tentokrát to bylo o nějaké dva kilometry proti proudu nad tím minulým, asi 200 metrů pod jedním z jezů. Bylo ohraničeno dvěma vrbami, jejichž větve se skláněly nad vodní hladinu. Byl zde i podemletý břeh a nedávné povodně zde vyhloubily velikou hlubokou tůň. Proud pod jezem na této hloubce vytváří opravdu veliký vracák. I když mám tuto část řeky dobře prozkoumanou, o tomto místě jsem skutečně nevěděl. Asi taky proto, že posledních pár let jsem se věnoval jiným vodám a na mojí oblíbenou Sázavu jsem trochu zanevřel. Hlavním důvodem je velké množství vodáků, kteří tuto malebnou řeku od jara do podzimu okupují. Přináší to mnoho problémů, jejichž jsem byl několikrát účastníkem, a právě to byl jeden z důvodů, proč jsem začal vyhledávat jiná a hlavně odlehlá místa. Mnoho z vás to bude číst asi z nelibostí, protože i mezi rybáři jsou vodáci, ale věřte, že proti opravdovým vodákům nemám nejmenší zášť. Mé problémy na Sázavě byly, jsou a budou výhradně s lidmi, kteří špiní jméno a podstatu tohoto krásného sportu. Vězte, že střetnutí s partou individuí na lodích, kteří jsou posilněni alkoholem a kdoví čím vším ještě, opravdu uráží mnoho lidí, kteří vyhledávají klid a pohodu na březích našich řek a nemyslím tím jen rybáře. Omlouvám se vám, že jsem odbočil od tématu tohoto článku, ale cítil jsem potřebu o tom napsat a podělit se s vámi i o tuto ne zrovna příjemnou část rybaření.

     Vrátím se ale zpět na břeh řeky Sázavy. Karel už na tomto místě rybařil asi sedm dní, když jsem se k němu přidal i já. Odpracoval jsem si týden v mém zaměstnání a mohl jsem se naplno věnovat rybám. Opět jsme se společně scházeli v odpoledních hodinách na břehu a poseděli u vody vždy několik hodin. Říkám poseděli, protože jsme za čtyři noci neměli ani jediný záběr.

     V půlce týdne jsem se rozhodl jet na naši klubovou vodu ve víře, že si tam zachytám. Lákal jsem Karla, aby jel se mnou, ale on tvrdošíjně tvrdil, že smůlu, která nás postihla na Sázavě, prolomí. Což se taky stalo.

     Odjel jsem na klubovku a tam jsem strávil tři krásné dny plné rybářských zážitků. V tu dobu se ale citelně ochladilo a já jsem zaplatil za probdělé noci plné zdolávání místních velikánů opravdu pěkným nachlazením a horečkou. S Karlem jsem byl neustále v kontaktu a měl jsem tak přehled o tom, co se děje na řece. Poslední noc před odjezdem z klubovky jsem měl s Karlem rozhovor. Byl už také zoufalý z toho, že se mu na tom perfektním místě nedaří, až mi ho bylo líto. Rybu jsem mu moc přál a nedokázal jsem pochopit, proč stále nic. Probírali jsme po telefonu taktiku, kterou nasadíme na příští dny. Vymýšleli jsme už skutečně všelijaké nesmysly. Když v tom se Karel zmínil o tom, že má připravenou jednu libovku. Hodlal nasadit úplně nejobyčejnější hotovku, kterou v obchodu měli. Bylo to neskutečně navoněné boilies, sytě žluté barvy s příchutí banánu. Byl to opravdu zoufalý čin. Po tom, co jsme místním rybám nabízeli to nejlepš, doma dělané boilies, které umíme, se mi to zdálo hodně absurdní. Jeho plán byl jasný. Nahází celé kilo tohoto žlutého banánového nesmyslu do vody s tím, že si ponechá tři kuličky na druhý den a bude na ně chytat. Zdálo se mi to strašně směšné, ale jak se říká v jednom přísloví „tonoucí se stébla chytá“, jsem Karlovo počínání chápal.

     Během poslední noci mi už opravdu nebylo dobře, měl jsem na sobě veškeré oblečení, které jsem našel a byla mi stejně zima. V termosce jsem měl uvařený čaj a snažil jsem se přežít noc. Opravdu hodně jsem se těšil domů do postele. Když jsem zdolával asi třetí rybu, byl jsem totálně vyčerpaný a rozhodl jsem se proto už nevyvážet udice a v klidu se vyspat.

     Ráno mě probudila zima, bylo mi čím dál hůř. Začal jsem balit a s vyčerpáním všech sil jsem celý dočasný tábor zabalil a naložil do auta. Šíleně mě bolelo v krku a nemohl jsem skoro mluvit. Ale přes to jsem se zastavil u Karla v obchodě, abych si s ním dal kávu a pohovořil o právě prožitých okamžicích u vody. Ukázal jsem mu nezbytnou fotodokumentaci, vypil jsem kávu a vyrazil k domovu. Karel mě lákal, abych jel s ním k vodě, ale já jsem měl jen jediný cíl, a to byla postel a veliká konev čaje s citronem. Totálně vyčerpaný a schvácený nemocí jsem vše vyložil a nanosil z auta do domu. Udělal jsem si horkou koupel, konev s čajem a potom jsem skočil rovnou do postele, byla asi jedna hodina odpoledne. Okamžitě jsem usnul.

     Probudil jsem se asi kolem sedmé hodiny, vzbudila mě žízeň. Vzpomněl jsem si na Karla, jestli je u vody a jak mu to asi jde. Zkontroloval jsem telefon, jestli v něm není od něj nějaká zpráva a opět jsem usnul.

     Ze snění mě probudil zvonek telefonu, bylo asi půl desáté večer. V polospánku jsem jej zvedl. První moje otázka zněla: „Kolik má?“. V podvědomí jsem tušil, že je to právě Karel. Jeho odpověď byla více než jasná: „Je obrovskej!“. Nabídl jsem mu, že ho přijedu i s jeho úlovkem nafotit. Karel nadšeně souhlasil, já jsem se oblékl a vyrazil k vodě i s foťákem.

     Nemám to z domu moc daleko, a tak jsem zanedlouho stanul vedle Karla na břehu řeky. Měl obrovskou radost a já s ním. Byl jsem moc rád, že se mu to podařilo. Karlovo štěstí mě dostalo do takové euforie, že jsem dokonce na čas zapomněl na to, že mi není vůbec dobře. Nadšeně mi popisoval průběh zdolávání a vše, co tomu předcházelo. A já jsem jej stejně nadšeně poslouchal.

     Karel vynesl z vody zasakovaného kapra a já podle jeho siluety v saku viděl, že bude opravdu obrovský. A nemýlil jsem se. Karel kapra položil na podložku a já jsem si ho mohl poprvé prohlédnout. Byla to statná šupinatá jikrnačka, která neměla jedinou chybičku na svém krásném těle. Byla to nádherně stavěná a silná ryba. Ani jsem nevěřil tomu, že je právě z téhle vody. Její délku jsem odhadoval na 90 cm, metr, posléze ukázal krásných 87 cm. Protože jsem v rozespalosti zapomněl na váhu, museli jsme její váhu jen odhadnout. Můj odhad činil něco kolem 16ti kg, zato Šťastný lovec byl ve svém úsudku trochu skeptický, odhadoval ji jen na 14 kg. Ostatně posoudit to můžete z přiložených fotografii. Kdo z nás měl pravdu?

     Milou kapří krasavici jsme poté společně nafotili a ve vší opatrnosti pustili zpátky do rodné řeky. Ještě dlouho jsme se dívali společně za odplouvající rybou a v myšlenkách jsme jí přáli dlouhý život.

     A na jakou nástrahu byla ona kapří dáma ulovena? Jistě již tušíte, že to byl právě ten kulatý, žlutý nesmysl s příchutí banánu.

     Z tohoto článku je, jak doufám, vidět, že nejen kvalitní nástraha, ale především víra v to, co člověk dělá, je nedílnou součástí kaprařiny.

     Závěrem bych chtěl poděkovat Karlovi za to, že mě seznámil s kluky z našeho klubu, jmenovitě Jirkou, kluky štětkouny, Tomášem a ostatními, kteří mě přijali mezi sebe. Vám všem kluci děkuji, že jste mi ukázali, že nejsem sám jediným bláznem na zemi. Že jsou i jiní rybářští fanatici a dobří přátelé. Díky vám mám opět kaprařskou rodinu.

     Prozatím se s vámi loučím a zároveň přeji všechno nejlepší v novém roce a mnoho krásných úlovků v nové sezóně.

     S pozdravem „ryba patří vodě“ Martin Houdek „Márty“