K rybařině jsem se vrátil po čtyřiceti letech. V roce 1963 totiž zemřel můj dědeček, který celý svůj život bydlel přímo na soutoku říček Oslavy a Balinky ve Velkém Meziříčí, a tím prakticky skončilo moje pravidelné prázdninové dovádění kolem vody, ke které mne právě on poprvé dovedl. Postupně mne zaučoval do všech kouzel a tajů, které sám jako starý a zkušený rybář uměl a znal, a každý rok mne naučil něco nového. Zní to až příliš schematicky, ale bylo to tak. Postupně jsem prošel školou v navazování háčků, zvládl jsem výrobu splávků z korkových špuntů od šampusu, z husích brků a dřívek od nanuku, které tehdy stávaly padesát haléřů.
Nevím, jak je to dnes, ale tehdy nebyla řeka na ryby nijak zvlášť bohatá, protože občas se spletli „odpadáři“ v místní koželužně, a vypustili do Balinky to, za co by dnes dostali mastnou pokutu. V takovém případě ryby buď rychle vyjely proti proudu a odbočily do čistého přítoku, nebo se držely v pravé části v tom relativně příznivějším prostředí. Ta ryba, která blížící se nebezpečí nestihla včas rozpoznat, se záhy stala předmětem naší klukovské pýchy, neboť jsme ji našli břichem vzhůru tam, kde voda měla podivnou nazelenalou barvu už v celé své šířce. Tlouště, parmy, podoustve a cejny jsme dokázali pojmenovat, všechno ostatní pro nás byly “běličky“. Ty už téměř leklé jsme nakládali do necek, které jsme tahali za sebou ve vodě, které nebývalo víc, něž po kolena. V neckách stál i veliký hrnec s čistou vodou pro ty opravdu živé, které jsme pak přenášeli do proudu až nahoru pod most. Nevím, ale ryby mají asi opravdu dobrou paměť, protože většina z těch, které jsme pak ulovili už na udici, jako majitelé “Pionýrského rybářského lístku“, který tehdy stál pouhých deset korun, byla právě ze soutoku obou řek blízko mostu, nebo o pár set metrů dál proti toku Oslavy, nebo přímo od splavu ve městě pod Moráněm. Nad ním končila pstruhová voda, která začínala u přehrady v Mostišti, ale pár pstruhů, které občas vzala voda do tůně pod splav, také mám. Světe div se – ryby nejvíc braly na obyčejné hnojné červy nebo kousek buchty či rohlíku.
K padesátinám jsem dostal od škodolibých kolegů myslivců mimo jiné i hodně opotřebovanou, ale přesto prý kompletní rybářskou výbavu, včetně vysokých brodících holínek, také patřičně sešlých věkem. Jako by to nestačilo, kterýsi dobrák do nich ještě střelil drobným brokem, a vzorově vypracoval návod k použití, prý se dají využít i v kuchyni současně jako cedník na makaróny či špagety. Mezi ostatními zábavnými kousky, které vytahovali z objemné krabice od ledničky jako vzorky úlovků z našich tůní a vod, z nichž každý rezavý hrnec či péro z matrace pokaždé vyvolal v sále bouři smíchu, nakonec patřil graficky umně zhotovený poukaz k návštěvě rybářského kurzu. V tom mysliveckém jim prý přednáším stejně jen samé blbosti, tak ať se prý zajdu konečně poučit, jak to v přírodě dnes doopravdy chodí.
Napadlo mne jedno jediné - proč to znovu nezkusit! První rok s čerstvým rybářským lístkem v kapse jsem strávil nakupováním nejrůznějších směsí, bůhví jakých boilies, pelet, jiných – prý zaručeně ostřejších háčků či pevnějších návazcových šňůr, aby mi toho tolik neutíkalo, když jsem ryby většinou ztratil nejčastěji těsně u břehu, tak metr od podběráku. Každé cestě k vodě však předcházel obřad celovečerních příprav, opatrné kradení strouhanky nebo starého perníku z police ve spíži. K tomu neklidu co „nejnovějšího“ honem sehnat, a hlavně kam si jít sednout, a na kterou vodu, která se určitě hemží rybami tak, že jenom opravdový osel nic nechytí, mám tentokrát zajet, se doma začaly povalovat nejrůznější rybářské časopisy, zprávy a přetištěné návody ze všech dostupných internetových serverů. Nic nepomáhalo! Bilance prvního roku mého rybaření byla žalostná. Jeden kilogram vlastnoručně ulovené a doma s velkou slávou “odevzdané“ ryby mne při započítání ceny benzinu a ostatních potřebných věcí přišel na neuvěřitelných 1956 korun. Že velkou část nákladů tvořilo jenom nejnutnější vybavení, nemusím nikomu vysvětlovat, byť dnes už vím, že zbytečností jsem si obstaral také dost. S bilancí prvního roku jsem se přece nemohl nikomu chlubit, a tak mi nic netušící a důvěřivá rodina k vánocům nadělila pohodlné rybářské křeslo, čímž mi bylo jasně naznačeno, že teď to bude opravdu jenom rukama. Proseděl jsem v něm u televize hned celou zimní dovolenou, z videa na mne přitom vyzývavě mávaly ploutví nejrůznější druhy ryb, protože filmů o rybaření jsem si na těch pár dní vánočního volna obstaral až neuvěřitelně moc. Obývákem se občas ozval tlumený smích mých už dávno dospělých dětí, když mi stále častěji létalo z úst prohlášení, že všem těm šupinatým potvorám hned na jaře ukážu!
Druhý rok mého rybaření byl o malý kousek lepší, strhla mne móda feederů. Počet zdolaných ryb se úměrně zvětšoval, ale stále nebylo proč jásat. Skutečné vysvobození přišlo zcela nečekaně, a také v okamžiku, kdy jsem s přicházejícím podzimem už už bral do ruky kalkulačku, abych si spočítal svou jistě žalostnou bilanci prutohodin, a mělo podobu obyčejného telefonátu. Kolega jel vláčet, prý mám jet s ním. Manželka byla v té době zrovna na jakémsi školení, já sám doma, a tak jsme vyrazili společně. Starou vláčkařskou výbavu po dědečkovi, kterou jsem nostalgicky opatroval doma ve sklepě včetně rozměrné plechové krabičky s nejrůznějšíma třpytkama, si v roce 1997 vzala velká voda, ale alespoň se něco přiučím.
„Na, podrž mi to, já si v batohu najdu něco jiného, můj štičí killer tady nefunguje!“ No, nebudu tady stát jako pako, zkusím si s tou třpytkou nahodit, pomyslel jsem si odvážně. Poodešel jsem pár metrů stranou, předvedl krátký švih, kousek stříbrného plíšku jemně pleskl o hladinu. Po třech vteřinách už začínám navíjet, vždyť jsem to před chvilkou viděl, jak se to dělá! První obrátka, druhá, při třetím otočení kličkou jsem uvázl na dně! No dopr…, jeho možná nejmilejší třpytka je v háji! Škubnu s tím ještě jednou ve snaze háček nějak uvolnit, a najednou cítím v prutu neskutečný tah, špička prutu jde do oblouku, ryba ujíždí proti proudu. Vlasec řeže vodu, brzda jemně kvílí. Jaká to nádhera! Nevím sice, co mám dělat dříve, ale zdá se mi to daleko lepší, jak odvážný štěkot jezevčíka na pobarvené stopě postřeleného kusu, za kterým bych musel běžet do houštiny uprostřed kopce.
Od doby, kdy jsem takto, přiznám se, že ještě dlouho poté třesoucíma se rukama, vytáhl první štiku, která měla správných začátečnických osmdesát sedm centimetrů, se těším na každý podzim, i když klasické bobkařině se nijak zásadně nevyhýbám, ale na žádném kaprodromu jsem nebyl už řadu let. Moje chystání cesty k vodě je i tak najednou překvapivě krátké a výbava jednoduchá, prý právě v jednoduchosti je krása - krabička s drobnými olůvky, obyčejná brčka a malé háčky. Už dávno se nesnažím nahodit až doprostřed každé vody. Toulám se nejraději kolem slepých ramen, zarostlých tůní, na řekách hledám vracáky a tišiny stranou hlavního proudu, nahazuji pár metrů od břehu k padlým stromům a větvím. Recepty na zaručeně účinné boilies jsem vyměnil za hnojné červy a pařený rohlík, vždyť obojí se mi přece osvědčilo už před bezmála 50 lety. S přicházejícím podzimem hledám v reklamních letácích hlavně nové modely plandavek, woblerů, ripperů a streamrů, náhradou za ty ztracené, abych se s nimi pak u vody rychle přeškolil na mou zamilovanou vláčku.
Tehdy v tom jediném okamžiku se všechno změnilo. Stal se ze mne rybář, který už nepočítá čas strávený u vody nebo vynaložené finanční náklady za benzin, ale o to pozorněji sleduje počet ulovených ryb. Nejsem masař, ale snažím se nezapomenout na jedno jediné – která pak je desátá a jako jubilejní se půjde podívat k nám domů? Když je to náhodou nástražní rybička, nevadí, alespoň budu mít jistotu, že určitě už letos zaokrouhlím počet vodě vrácených mírových štik na třetí stovku. Že u puštěných kaprů nad 50 cm mám skóre jiné, nikomu raději neříkám, dokonce ani doma by mi to neuvěřili, když se pokaždé vracím se zdánlivě kyselým obličejem. Ale v duši mě to stále hřeje, vždyť třeba už příště to bude zase kapr a zrovna ten desátý. Ten poslední jubilejní zrovna neměl míru, takže s tím jsem stejně nemohl nic dělat.
Kdo že to řekl, že čas strávený na rybách se do lidského věku nezapočítává?
Plynulé pohupování feederové špičky najednou přešlo ve větší, táhlejší pohyb. Ruka automaticky zastavila těsně nad rukojetí. Tah povolil, ale vzápětí se objevil znova.
Norek si dal ještě jedno kolečko po místnosti, při kterém zjistil, že botník mu pořád blokuje ten otravný pán, tak gumovku přeskočil a vyběhl zpět na denní světlo.
