Feeder tuning

- osprey

      Před časem jsem na těchto stránkách uveřejnil krátký seriál článků věnovaných lovu na feeder. Dnes se k tématu vracím bohatší o nové zkušenosti, kterými se pokusím dosavadní trilogii doplnit. Vůbec to nebude jednoduché a hodně často se budu (doufám, že k prospěchu věci) i opakovat. V podstatě až teď mám možnost nastínit svůj pohled na feeder tak jak bych chtěl, propojit různé kousky skládačky a prezentovat je v ucelené formě. Ta ucelenost a osobitý pohled budou asi jedinými výraznějšími klady textu, který obsahuje věci mnohokrát řečené a skutečně nového přinese velmi málo. Ale napsat jsem to musel, aby měla moje nepokojná duše aspoň chvíli klid.
lov na feeder
      Název článku má demonstrovat mé přesvědčení, že feederovou sestavu je třeba ladit podle cílové ryby, momentálních podmínek a aktuálního braní. Snad každý, kdo párkrát lovil s feederovým prutem, se dříve nebo později setkal se situací, kdy rozhodně nemohl být spokojen s úspěšností záseku, ačkoli o nějaké ty záběry nouze nebyla. Zejména pro začátečníky se může jednat o frustrující záležitost, která jim může feederové chytání do značné míry znechutit. Na druhou stranu tato skutečnost odradí i hodně „rybobijců“, kteří si feeder pořídili pouze ve snaze zesílit tok masa směřující ze sportovních vod do jejich mrazáku. Když jsem s úsměvem pozoroval, jak takový lovec v zoufalé a marné snaze zaseknout ostré drbance zmítající celou špičkou, pod ni nakonec zavěsil klasického „policajta“ a pokračoval ve svém neplodném úsilí, říkal jsem si, že snad přece jen zůstane feeder metodou sportovněji založených rybářů. Protože na MRKu podle mého názoru tento typ lidiček výrazně převažuje, snad si jednou nebudu muset vyčítat, že jsem lov na feeder pomáhal propagovat.

      K myšlenkám nad důležitostí různých částí feederové sestavy mě přivedly společné vycházky s přáteli. Občas jsem si všiml, že i drobné odlišnosti v použitém náčiní, montážích či technice lovu někdy přinášejí značné rozdíly ve výsledcích našeho snažení.
      Proč kolega loví ryby v jiném počtu, velikosti nebo druhovém složení mě někdy zajímá víc než to, kolik toho nakonec ulovím já sám. Často dokonce lovím výrazně odlišným způsobem jen proto, abych viděl, „co to bude dělat“. Některé vycházky mi pak dokážou poskytnout dostatek látky k přemýšlení na řadu měsíců. Výsledky svých duševních pochodů se nyní pokusím předložit. Jaké stanovisko k nim zaujmete, to už záleží na vás samotných.

      Než se vydám v úvahách nad optimalizací feederových sestav dál, zopakuji jedno tvrzení, na němž až dogmaticky lpím. Základním pilířem mého přístupu k feederu je skutečnost, že pro ulovení ryby musím dostat sekatelný záběr. Spousta krásných „záběrů“ se totiž často skutečně seknout nedá. Je to dáno samou podstatou feederu. Ten dává rybě omezený prostor k manipulaci s nástrahou a zároveň citlivě detekuje každý pohyb kmenového vlasce včetně přejezdů, posunování krmítka, změn v proudění vody a vzduchu i snahy malých rybek urvat si z nástrahy na háčku kousek. Navíc pro dobře detekovatelný záběr musí ryba nástrahu s důvěrou nasát a ne ji jen převalovat na okraji tlamy. Všechny popsané jevy činí lov zábavným a napínavým, ale pro úspěšný lov potřebujeme záběry sekatelné. Mohou být jemné, prudké anebo vlastně jakékoli, ale pokud v tom okamžiku zvedneme prut, musí být na háčku ryba.
      Vše na prutu i kolem něho se musí tomuto požadavku zcela podřídit a rušivé vlivy je naopak třeba odsunout do pozadí. Někdy je to snadné, jindy vůbec ne a pak nezbývá než přemýšlet, motat, vázat, měnit a náhle se ukáže, že cestička existuje. Podcenění potřeby optimalizace sestavy pro konkrétní podmínky vede občas i ke zklamání a unáhleným závěrům. Několikrát jsem se setkal s názorem rybáře, který tvrdil, že má s feederem možná víc záběrů než s čihátkem, ale nedaří se mu vytáhnout z vody ani zdaleka tolik ryb, co se starým dobrým „policajtem“. Tady se není čemu divit. Feederová sestava se „ladí“ nejen podle vody, cílové ryby, ročního období, dynamiky záběrů, ale také podle dispozic rybáře. Pokud někdo chytal dvacet let s čihátky, má za tu dobu, aniž to tuší, vyladěnou koncovou sestavu i své vlastní reakce na záběry právě pro tento typ detekčního zařízení a když tu samou montáž naváže na feederový prut, pravděpodobně bude zpočátku většinu záběrů sekat do prázdna. A navíc jsou dny, kdy může klasická položená skutečně vítězit! Paradoxně třeba i díky nízkému vypětí kmene.
      Feeder dává rybě narozdíl od klasických čihátek podstatně méně prostoru s nástrahou cokoli dělat. Má to dva dopady – vidíme sice prakticky každý okamžik, kdy dojde k napnutí návazce, ale naproti tomu musíme zařídit, abychom v té chvíli mohli okamžitě zaseknout. Dá se to a rybář má (teoreticky) k dispozici celý arzenál možností, jak donutit skoro každou rybu, která nasála nástrahu do tlamy, k nedobrovolnému výletu na břeh. Podívejme se spolu na ně. Dříve než to uděláme, připomínám jednu věc. U feederu neexistují univerzální řešení. Nenajdeme absolutně univerzální montáže nebo velikosti háčků, neexistuje univerzální síla špičky prutu ani délka návazce nebo hmotnost zátěže. Neexistuje ani univerzální prut, snad jen naviják by mi stačil jeden. Je to prostě proto, že právě tak nenajdete univerzální podmínky, univerzální revír s rybami jednoho druhu a velikosti ani univerzálního rybáře, který to nakonec bude (jak jinak než univerzálně) obsluhovat a sekat.
      Feeder je proto tak úspěšný, protože si doslova vynucuje neustálé přizpůsobování měnícím se okolnostem. Všechno tu má svůj význam a pokud porozumíte tomu, jak se celá vaše sestava od háčku až po naviják chová, pak si ji ve většině případů opravdu vyladíte k naprosté spokojenosti. Celý článek včetně jeho pokračování se bude odvíjet od myšlenek, které jsem shrnul v následujícím odstavci. Připadá mi tak důležitý, že ho napíšu tučným písmem a budu velmi silně bušit do klávesnice, což ovšem běžný čtenář nepozná. Ale věřte mi, že když se mnou v tomto bodě budete velmi nesouhlasit, tak snad ani nemá cenu číst dál.

      Zaseknutí ryby na feederovou udici je technická záležitost – existují tu pohyby provedené určitou silou, síly působící proti těmto pohybům, materiály, které tyto síly přenášejí a různé rušivé vlivy. Výsledkem má být háček zabodnutý v tlamě ryby a špička prutu signalizující jednoznačný záběr.
      K obojímu je zapotřebí energie. Ten, kdo ji dodává, je ryba. Jenom ona a nikdo jiný. A každým kousíčkem sestavy počínaje háčkem a konče pozicí prutu můžeme tento tok energie usměrňovat tak, abychom ho maximálně využili k dosažení výše uvedeného cíle.


      Ještě to trochu rozvedu. Energie jakéhokoli pohybu závisí na dvou věcech – na hmotnosti pohybujícího se objektu a na jeho rychlosti. Velká dynamicky se projevující ryba sebere nástrahu, zarazí si do tlamy klidně i tesařskou kramli a svou přítomnost na udici dá najevo tím, že serve do vody prut i s rybářem. Je to extrém, ale teoreticky možný – zeptejte se třeba lovců tuňáků.
      Ryba nepatné velikosti pohybující se mimořádně pomalu bude zvolna ochutnávat nástrahu, háček si do tlamy možná ani nezabodne a kdo ví, zda se rybář o její aktivitě vůbec dozví. Mezi těmito krajními polohami je celá řada možností. Existují různě velké ryby a dynamika jejich pohybu se liší podle druhu, ročního období, počasí i momentální velikosti rybího apetitu. Ale úkol feederové sestavy je stále stejný – háček v tlamě a zpráva o tom k rybáři na břeh. Vše se tu točí kolem těchto dvou věcí. Někdy máme co dělat, aby se ryby bezprostředně po záseku netrhaly a nestahovaly pruty do vody, jindy jsme rádi, když k naší špičce doputuje pár nesmělých záchvěvů. Vyrovnat se se všemi těmito stavy a lovit ryby za jakýchkoli okolností vyžaduje aktivně ovlivňovat všechny prvky účastnící se výše popsaného přelévání energie. Pokud člověk začne uvažovat tímto způsobem, většinu problémů, s nimiž se setká, dokáže vyřešit.

      Souhlasíte? Tak zkusme společně uvažovat ještě chvíli. Byla řeč o zachycení háčku v rybí tlamě a přenosu informace o této skutečnosti k rybáři na břeh. Zaražení háčku do rybí tlamy je ovlivněno dvěma věcmi – jak moc velká síla je k tomu potřeba a jak velká síla je k dispozici. Aby si prokřehlá ryba v půlce ledna zarazila vlastní silou do tlamy kaprák velikosti 2/0, je téměř nemožné. Úplně malinký háček by ale v její tlamě na chvilku uváznout mohl. Navíc ryba si ten háček do tlamy nezabodává sama. Pokud totiž napne návazec, podle zákona akce a reakce vznikne automaticky síla stejné velikosti a opačného směru. Něco v té chvíli musí působit proti směru pohybu ryby a ten nešťastný háček zarazit do rybí tlamy. Co to bude? Odpor sestavy – daný hmotností zátěže a případně i vypnuté kmenové šňůry. Počáteční odpor musí být alespoň takový, aby se háček v tlamě přinejmenším zachytil, pokud ryba následně udělá prudší pohyb, dodá další energii a třeba se i chytí sama. Neudělá – li během braní žádný prudší pohyb (to se stává často a jak jsem se přesvědčil, dokážou to i hodně velké ryby), musíme vystačit s tím málem, které máme k dispozici. Pak ale potřebujeme, aby se ta trocha energie, kterou nám ryba poskytuje, přenesla na špičku prutu tak viditelně, abychom zjistili, že právě máme rybu na háčku a zasekli, dokud tento stav trvá. Jestliže energie poskytnutá rybou nestačí ani na to, aby se háček v její tlamě udržel do okamžiku záseku (v zimě se to stává často), je rybář za prutem zcela zbytečný a musí nutně zasáhnout do složení sestavy, se kterou právě chytá.
      Pro větší dynamicky zabírající ryby je feeder smrtící technikou. Pokud se ryba pohybuje s dostatečným důrazem, v podstatě se uloví sama. V současnosti existuje trend používání těžších krmítek v kombinaci s kratšími návazci, průběžných montáží s obratlíkem zasunutým v trubičce apod. Všechny spojuje jediné – výrazný efekt samovolného záseku následovaný velmi přesvědčivou signalizací záběru (v případě příliš utažené brzdy je to někdy skutečně velmi přesvědčivý pohyb celého prutu směrem do vody).
      Opačným trendem je používání jemných sestav v situacích, kdy nás o záběru často informuje jen nenápadné chvění tenoučké špičky. Tato varianta odpovídá okamžikům, kdy ryby berou velmi staticky, jejich pohyby postrádají dynamiku a na samovolný zásek se nelze spoléhat.
      Někde mezi těmito dvěma extrémy se pohybuje ladičské umění. Spočívá ve schopnosti odhadnout situaci, rozhodnout se pro nějaké konkrétní řešení a následně být schopen vidět během lovu jeho případné nedostatky a mít představu, jak je odstranit. Nemyslete si, že to všechno dokážu. Ani náhodou. Ale chtěl bych a snad pro to i něco dělám.

      Přejděme teď ke konkrétním záležitostem. Co vlastně můžeme na feederu ladit? Skutečně cokoli – začít můžete už v obchodě výběrem prutu a skončit třeba takovou prkotinou, že po zralé úvaze napíchnete na háček menší sousto, než jste nastražovali doposud. Všechny ty věci rozdělím do několika částí a věnuji jim samostatná pokračování tohoto textu. A než se s vámi pro tentokrát rozloučím, pokusím se ještě to výše popsané „přelévání energie“ demonstrovat na fungování různých montáží běžně používaných při lovu kapra. Opakuji, že jde o naprosto běžné montáže. Já jen budu spekulovat nad tím jak fungují a poukázat na jejich přednosti v určitých situacích. Myslím si totiž, že na konkrétních příkladech půjde moje dosavadní teoretizování přece jen lépe pochopit.

Kapr obecný feeder

Feeder versus Cyprinus carpio

      Kapr je velká ryba. Obvykle váží přes 1 kg, nemá problém s nasátím většiny nástrah a když už jednou napne návazec, jeho hmotnost by měla postačit k bezproblémovému zachycení háčku i ke kvalitní detekci záběru. Jenže zdaleka ne vždy to tak opravdu je. Pokud kapři berou s důvěrou a jsou v pohybu, sekají se prakticky sami. Zvláště jim k tomu může dopomoci kratší návazec kombinovaný s těžkou zátěží.
      Ale kapři dovedou být i neuvěřitelně opatrní a v důsledku této opatrností - pomalí! Nevěřím, že by v hlubší kalné vodě nad zakrmeným místem poznali nástrahu na háčku od rozházené návnady, takže do tlamy se ji zcela nepochybně pokusí sebrat. Ale v mnoha případech bleskově odhalí zradu a pokud už měli s rybáři nějaké pletky, počínají si od samého začátku tak, aby snížili riziko, že budou uloveni. Nasávají potravu prakticky z místa, zase ji vyplivují a s podezřelými sousty umí zacházet tak opatrně, že se háček v jejich tlamě sotva zachytí a když už k tomu dojde, bleskově ho vyklepou. Občas mám dojem, že mi zkušenější ryba bere nástrahu opakovaně mnohokrát po sobě, okamžitě se jí zbavuje, ale pokračuje v jejím zkoumání a já mohu pozorovat jen lehké záchvěvy špičky. A opravdu ostřílení jedinci dovedou s rybářem neskutečně vydrbávat… Ne nadarmo vymýšlejí kapraři lovící na boilies k oklamání velkých kaprů stále nové montáže, typy háčků, návazcové materiály a slyšel jsem už i o takových, kteří se údajně neváhali potopit, aby zahrabali montáž do sedimentu na dně uprostřed zakrmeného místa a nechali vyčnívat jen část návazce s nástrahou (!).
      Kapři prostě kromě rázných prudkých záběrů umí i podstatně jiné. Viděl jsem někdy i doslova frustrující způsoby braní a abyste si dokázali představit, čeho je schopna zkušenější ryba, ocituji zde slova klasika. Anglický kaprař Andy Little v jedné ze svých knih napsal:

      „Osobně jsem pozoroval kapra, který vzal nástrahu, postavil se na nos a pomalu se otáčel, dokud háček nevypadl. Po celý čas této operace se čihátko ani nepohnulo. Při jiné příležitosti jsem sledoval kapra, který dvacetkrát nasál a vyplivl nástrahu, aniž by se zasekl.“

      Klidně se pod to podepíšu. Na vlastní oči jsem to neviděl, ale občas mám při sledování špičky prutu dojem, že něco podobného se tam dole musí odehrávat. Po týdnu „chyťapusťáckého“ lovu na jednom místě na řece jsem přesně rozeznal okamžik, kdy na zakrmený flek dorazili kapři, vypudili do té doby beroucí bílou rybu a obšťastňovali mě záběry, se kterými jsem si naprosto nedovedl poradit. Jejich základním znakem byl naprostý nedostatek důrazu. Ve chvíli, kdy si člověk uvědomil, že to, na co se dívá, je záběr, bylo už vlastně po všem. Na intenzivně prochytávaných místech musíme počítat s tím, že přinejmenším část kapří populace podobnými fintami disponuje. Je potom na nás a našich rozhodnutích, jakou část oněch nepatrných pohybů dokážeme přenést na špičku prutu nebo zda dokonce dokážeme zařídit, aby se i opatrná ryba sekla sama. Také v chladné části roku se může záběr kapra projevit jen nepatrnými pohyby špičky. Ryba se prostě dynamičtěji pohybovat nebude. Záběry jsou na pohled velmi jemné, ale s malým ostrým háčkem se dají sekat s vysokou úspěšností. Je fascinující, když zjistíte, že v této době je často záběr dvaceticentimetrové plotice mnohonásobně zřetelnější než záběr pětikilového šedesátníka. Ale nakonec můžete chytit obě tyto ryby.

      Pojďme už ale na slíbený výřad montáží doplněný patřičnými komentáři. Začnu tou, kterou jsem poznal už před mnoha lety coby rybářský elév. Klasická průběžná montáž s menší kulatou zátěží, zarážkou z ventilkové gumy a velkým kaprovým háčkem přímo na konci kmene – nejlépe z pětadvacítky až třicítky vlasce. Kolik lidí tak dodnes chytá!
      Přitom užitná hodnota této sestavy je poměrně nízká. Je často těžké donutit rybu, aby s důvěrou nasála velký háček na poměrně tuhém vlasci. Když už k tomu dojde, není pro ni problém se háčku zbavit. K jeho zabodnutí je při jemnějších záběrech potřeba víc síly než dovoluje odpor lehké kulaté zátěže – zejména když spousta rybářů nevymění háček, dokud se jim neutrhne. Ryba pak olůvko většinou jen popotahuje po dně a typickými projevy záběrů na tuto montáž je proto časté drbání. Přesto všechno se na ni uloví spousty ryb – obvykle ale v době aktivního braní. Například na řece, kde lovím, se nejvíc kaprů přes 60 cm uloví po povodních, kdy pod hladinou panuje všeobecný hlad. Lidé pevně lpící na sestavách podobného typu dělí sezónu na období, kdy ryby „berou“ a „neberou“, což ale mnohdy vůbec není dáno jejich nezájmem o potravu, ale možnostmi používaného náčiní – na prvním místě udicové montáže.
montaz
      Po první - spíše odstrašující montáži by logicky měla následovat co nejpodobnější sestava, která žádné zásadní nedostatky nemá. Není složité ji vyrobit – prostě tvrdě půjdeme po krku všem zmíněným nectnostem. Zjemníme kmen, přes malý obratlík připojíme o fous slabší návazec, zmenšíme háček a dáme si záležet, aby byl náležitě ostrý. Už tohle bude mít na úspěšnost sestavy téměř neskutečný účinek, ale můžeme jít mnohem dál. Kulatou zátěž, která neví „kde domov můj“ a nechá se bez odporu koulet po dně, nahradíme hranatým krmítkem a jako kmen vybereme vlasec s nízkou průtažností nebo dokonce pletenku. Pro rybolov v chladné části roku bych se přimlouval za další zjemnění sestavy a prodloužení návazce o úsek z 15 cm feederové gumy, který by měl snížit pravděpodobnost jeho přetržení.
montaz
      Při lovu na větší vzdálenost se bude zejména při použití monofilního kmene postupně zhoršovat viditelnost záběrů. Z jemných drbanců doputuje na nějakých 30 – 40 m ke špičce prutu zoufale málo energie a při záseku pak musíme napnout kmen a ještě pohnout zátěží, což i při maximální rychlosti nemusí na úspěšné zaseknutí stačit. A tak nám nezbude než začít šilhat po sestavách, které mají výraznější samozasekávací efekt. Ten můžeme umocnit výraznějším vypnutím kmene pomocí silnější špičky. Jinak si ale montáž odhozená kamsi do dáli musí s rybou poradit sama - a některé to dovedou opravdu znamenitě. Právě skutečnost, že řada obyčejných rybářů v mém okolí přešla k montážím tohoto typu (zejména srkačky), způsobila výrazný úbytek větších kaprů na revírech kolem mého bydliště.
      Pokud bychom chtěli zůstat u průběžných montáží, museli bychom použít těžké krmítko v kombinaci s krátkým návazcem. Jsou ale i jiná a možná i elegantnější řešení. Od všech chceme v podstatě totéž – aby se ryby působením těžké zátěže sekaly prakticky samy a přinejmenším popotáhly celou sestavu, což na špičce nepůjde přehlédnout. Typickými zástupci této kategorie montáží jsou krátké paternostery včetně Balatonu, srkačky a od nich odvozené varianty s obratlíkem zasunutým do trubičky nebo s trhací propojkou. Detailně jsou zpracovány v atlase montáží, takže je sem všechny malovat nebudu.
      Také malá exkurze do kaprařských montáží může přinést své ovoce – v podstatě můžeme použít jejich odlehčené varianty. Použijeme-li nástrahu spojenou vlasovým návazcem s háčkem č. 8, může stačit k samovolnému záseku překvapivě malá porce olova – někdy i pouhých 5 g, ale optimálních je 20 – 30 g.
      Kamenem úrazu je u všech takovýchto sestav přítomnost těžké zátěže. Ryby s ní cloumají a vzniklé rázy jsou schopny bez potíží trhat materiály s nosností kolem 3 kg. Dost často si také ryby vytrhávají háčky z tlamy. Pokud chcete při lovu slušnějších kaprů použít slabší monofilní návazec, použijte průběžnou montáž (všimněte si, že většina montáží pro lov trofejních kaprů je průběžných). I paternoster můžete navázat jako průběžný a pouhé toto opatření dovolí za cenu mírného zhoršení samozasekávacích schopností snížit sílu návazce asi o 1 stupeň (z 0,18 mm na 0,16 mm apod.). Alternativním řešením je používání feederové gumy, což ale nejde úplně vždycky. Pokud je návazec pro použití gumy krátký, lze použít zátěž na gumovém přívěsu.
      Právě u tohoto typu montáží je možné zvažovat i použití návazce z tenčí pletenky. Je třeba vybrat nějakou měkkou a podajnou o nosnosti kolem 4 kg. Smysl to má při použití adekvátního kmene (osobně dávám pletenku až na kmen 0,20 mm) a je třeba zohlednit i poměry v místě lovu. V čisté vodě ryby pletenku vidí, v kalné vodě a potmě může být její měkkost výraznou výhodou.
      Hmotnost zátěže, velikost háčku, délka, síla a materiály návazců i přítomnost tlumících prvků – to vše se vzájemně ovlivňuje a výsledkem by měl být optimálně vyvážený celek. Můžete vsadit na jistotu a sestavu předimenzovat. V některých dnech to nebude vadit a oceníte rychlé zdolávání a minimum utržených ryb. Jindy možná budete muset jít až do extrémní jemnosti a riskovat utržení každé větší ryby. Právě tady uplatníte své ladičské umění.

      Samostatnou kapitolou při lovu na velkou vzdálenost je motání sestavy při náhozech. Využívají se tu různé druhy hadiček, trubiček nebo úseky ze silného vlasce. Vložením kusu vlasce s průměrem 0,40 – 0,50 mm do oblasti, kde se pohybuje krmítko, navíc ochráníme kmen před enormním třením, které taková těžká zátěž působí. Celou tuto problematiku zpracoval v samostatném článku doslova vyčerpávajícím způsobem Martin Maťák. Přidám sem tedy vlastní kreaci na dané téma, abyste měli víc možností na výběr.
montaz
      Na krátkou vzdálenost – ideálně kolem 10 m můžeme využít naplno extrémní citlivost feederu. Použitím objemnějšího krmítka bez zátěže ( v prázném stavu váží 5 - 10 g) nedáte rybě šanci trhat návazec jinak než proti špičce prutu a to vám dovolí jít až na průměr 0,10 mm. Použijte co nejjemnější špičku odpovídající situaci a uvidíte úplně vše. K úspěšnému lovu menších kaprů pak stačí pickerové pruty, možná s výjimkou nejjemnějších modelů. Co se týče úspěšnosti této techniky, můžu říct jediné – je to nářez. Chytlavější je už jen plavaná a to ji ještě musíte aspoň trochu umět.
      Na vzdálenost několika málo metrů můžete úspěšně lovit i bez krmítka. Zakrmit lze velice přesně pouhou rukou a pro lov stačí malá olověná zátěž. Odpadá manipulace s krmítkem a ryby dopady vaší sestavy téměř nezaregistrují.
krmitka na feeder
      Speciálním záběrem kapra je i jemné chvění špičky následované prudkým drbancem v okamžiku, kdy ryba ucítí háček ve svém pysku. Na špičce prutu vidíte jemné záchvěvy náhle přerušené ostrým škubnutím, na které nestačíte reagovat a ryba na háčku nezůstane ani vteřinu. Při lovu na menší vzdálenosti v oblastech s proškolenými rybami to není ojedinělý jev. Co s tím? Zkuste záběry zpomalit!
      Je několik možností, jak to udělat. Jednou z nich je snížení napětí celé sestavy. Prostě povolíte vlasec – na stojaté vodě použijte velmi měkkou špičku a vypněte kmen jen tolik, abyste se dostali do lehoučkého kontaktu se zátěží (na velkou dálku to moc nefunguje). Zátěž by měla být průběžná, abyste ten kousek vlasce navíc mohli nějak využít. Na řece můžete povolit i malinko víc, proud si kmen dopne. Musíte si s tím chvilku pohrát – prostě už jsme zase u toho ladění. Mimochodem – tahle technika poněkud simuluje použití předprutového čihátka. Existují chvíle, kdy se někomu jeví detekce záběru pomocí čihátka úspěšnější. Pokud někdy budete mít ten dojem, pak vězte, že ani v téhle chvíli nejste s chvějivými špičkami úplně bezbranní.
      Druhá možnost je přizpůsobit problematickým záběrům celou montáž. Viděli jste někdy ve filmové grotesce scénu, kdy si hlavní aktér přilepí na ruku papír, mává s ním a nemůže se ho zbavit? Udělejte něco podobného rybě, která vás trápí výše popsaným braním a možná budete mít po starostech. Papír drží na ruce, protože je příliš lehký na to, aby se dal setřepat. V naší praxi to předpokládá použití lehké napevno umístěné zátěže – stačí jen pár gramů olova na krátkém postranním přívěsu nebo někdy (opravdu jen někdy) dokonce jediný brok napevno na vlasci. Roli lepidla sehraje malý a extrémně ostrý háček – pokud budete podobnou sestavu vyrábět, určitě vezměte fungl nový kousek z nějaké velmi chytlavé série. Vlasec použijte jemný a prut zrovna tak, protože záseky často sedí na kraji tlamy a poměrně mělko. Při použití síly by se většina ryb vyřízla a celá ta legrace by ztratila smysl.
montaz
      Poslední situace, kterou se budu zaobírat, je lov v místech plných vázek. Musel jsem se s tím vyrovnat při lovu na úpatí kamenných záhozů na vnější straně říčních zákrutů. Je tu hloubka, silný tah vody a sem tam leží ostré kameny nasypané do řeky v rámci „údržby“ říčního koryta. Bez těžké zátěže se tu loví špatně, ale spoustu olov a krmítek necháte na dně už při přehazování a velké ryby vlekoucí za sebou zátěž se trhají jak na běžícím pásu. Jedním z možných řešení takové situace jsou trhací kamenné zátěže. Protože se loví na pár metrů, není problém nakrmit rukou a pouhým houpnutím nahodit paternoster, jehož zátěž tvoří poměrně těžký kámen na slabém vlasci (0,10 mm). Měl by mít skutečně větší hmotnost – určitě kolem 100 g nebo i víc, ryba ho musí utrhnout prakticky ze záběru. Nepočítám s mnoha úlovky. Celou tu záležitost provozuji ve snaze lovit říční kapry větších rozměrů. Po opakovaném zakrmení berou ryby nějakou dobu poměrně důvěřivě. Po záběru a utržení zátěže kapr bojuje na volném vlasci. Je třeba nechat ho s vysoko zdviženým prutem vyjet na volnou vodu a pak už je pravděpodobnost úspěšného zdolání velmi vysoká.
montaz
      Pouhým výčtem běžně používaných montáží asi nikoho neohromím. Pokuste se ale zamyslet, jak každá funguje. Většina optimálně pracuje při určitém typu záběrů a má jisté pevně dané předpoklady pro přenos záběru ke špičce prutu. Některé z těchto sestav si přímo říkají o určitý typ špičky, optimálně fungují v určitém rozsahu vzdáleností a mají i požadavky na použité materiály (nosnost, průtažnost, ohebnost,…). Zvažte také míru namáhání jednotlivých částí sestavy a pamatujte přitom na skutečnost, že ne plynulý tah, ale prudké škubnutí je mnohem účinnější technikou trhání jakéhokoli materiálu. Také zdolávání úlovku je při použití různých koncových sestav dost odlišné – hlavně záleží na hmotnosti a umístění zátěže.
      Celá ta spousta slov má vlastně jediný cíl, přimět čtenáře – zejména pak z řad začínajících feedrařů, aby se zamysleli, uvědomili si souvislosti a mohli aktivně upravovat celý svůj feederový komplet tak, aby za všech okolností vytěžili ze situace maximum. Protože teprve pak má všechno to poskakování kolem barevných špiček smysl.

Autor: osprey - ®

Diskuse k článku (53 reakcí)

Přečteno: 35 954x
Průměrná známka: 1.2

NPoslední úvahy nad feederem - 1. část

Úvahy, zkušenosti, teorie i praxe shrnuté do krásného článku o lovu na feeder.

NTOP 10 - Feederové montáže

Nevíte, jakou montáž zvolit na novém revíru, kde jste nikdy nechytali? Poradí vám Azbest, Pepe77, MM, Osprey, Milan Tychler a docent Srkačka.

NFeeder tuning 4 – strategie lovu

Základní strategie lovu na feeder je velmi jednoduchá. Nahazujeme krmítko naplněné vnadící směsí do stále stejného, pečlivě vybraného prostoru, lákáme tam ryby a ty pak v co největším počtu chytáme.

NFeeder tuning 3 – otázka volby

Pocit poznání, pochopení a nadhledu nad situací má nejen u vody obrovskou cenu a posouvá člověka do úplně jiné dimenze.

NFeeder tuning 2 – prezentace nástrahy

V případě velmi opatrného braní je nejúčinnější nastražovat jednotlivé částice (třeba zrna kukuřice) tak, jak jsme s nimi vnadili – tedy jednotlivě.

NFeederové malování

Volbou montáže do jisté míry ovlivníme i to, jak se bude špička při záběrech chovat a připravíme si půdu pro optimálně provedený zásek.

NÚvahy nad feederem II

Zjistil jsem, že tam dole může být spousta ryb, které se o mou nástrahu zajímají, ale že jsem to já, kdo musí vytvořit podmínky k tomu, aby tento zájem skončil sekatelnými záběry. To bylo něco, s čím jsem se u položené do té nikdy nesetkal a dost se to vymykalo mým představám.

NÚvahy nad feederem

Nikdy jsem si nemyslel, jak velký vliv má koncová sestava udice na detekci záběru.