Jak jsem (ne)chytil sýrožrouta

- Michal Kučera

      Na francouzské kaprové jezero Lac du Saint Cassien jsem se původně chystal už v prosinci, ale časově jsem to nezvládal, a tak jsem se tam znovu po třech letech vydal až v lednu.
      Cesta proběhla jako vždy s mírnými komplikacemi. Na poslední mýtnici před vjezdem do Francie nás málem odstřelil italský výběrčí, který sedí v budce a inkasuje za průjezd dálnicí. Na tuto dálnici jsme se totiž záhadným způsobem (ve skutečnosti šlo o naši starou fintu, na kterou jsme přišli při předchozí cestě) dostali bez vyzvednutí vstupního lístku, takže jsme jen kroutili rameny, že žádný „tiket“ nemáme. To ho rozpálilo natolik, že na nás nejdřív vyletěla sprška nadávek, potom šermoval rukama, až si rozbil plexisklo na okýnku, vzápětí lítaly v budce papíry a nakonec výběrčí někam zmizel. „Ty vole, von nás de vodprásknout,“ bylo první, co mě napadlo. Nakonec se vynořil znovu s nějakým šíleným lejstrem, abychom mu ho podepsali. Na displeji naskočilo 100 Euro, takže mně přeběhl mráz po zádech. „To nás ta sranda vyšla pěkně draho,“ říkám si pro sebe. Pak na nás začal křičet jména italských měst. Já jsem si zapamatoval to poslední, a tak jsem mu ho nahlásil. Jak jsem později zjistil, bylo to nejbližší město od této mýtnice, takže jsme za průjezd celou Itálií včetně pokuty za ztrátu lístku zaplatili pouhých 20 Euro, což je zhruba třetina ceny, kdybychom ten lístek měli. jezero casien
      V brzkých ranních hodinách jsme se dostali na Francouzskou Riviéru. To už se začínalo oteplovat, ukazatele u silnice hlásily 6 až 8 °C. „Tak to je v pohodě,“ říkám svému parťákovi Milanovi. „Rosťa měl přeci jen pravdu, když mi z předpovědi na internetu zjistil, že by na Cassienu nemělo mrznout.“ To jsem šeredně mýlil! Co já, mýlil se především uznávaný internetový portál, odkud Rosťa ty informace vyhrabal. Jen co jsme přijeli k jezeru, viděl jsem podle omrzlých krajnic už z auta, že ve stínu je ještě pořádný mráz. A to bylo už skoro deset dopoledne!
      No nic, koupili jsme povolenky a vydali se k vodě. Rozhodli jsme se, že začneme v severním rameni, neboť obrovský podstav vody dával tušit, že ryby budou vyhledávat hlubší partie. Na pilířích známého mostu, kde se stýkají všechna tři ramena, bylo jasně vidět, že voda je minimálně 7 m pod normálem. Věci jsme naložili do člunů a zamířili na vytipované místo. Nebylo to daleko, ovšem i to mi stačilo, abych při silnějším závanu větru utopil futrál od člunu. Když jsem se ho pokoušel vytáhnout, tak jsem chvílemi nebyl dalek tomu, abych tam sletěl i já. Seděl jsem totiž na hromadě věcí, které se se mnou začaly podezřele kymácet. Nakonec mi futrál zmizel v hloubce. „To je vážně dobrej začátek,“ vztekal jsem se. Člun byl totiž úplně nový, navíc jsem ho měl půjčený od kamaráda. „Ten mě asi pochválí...“
      Usadili jsme se zhruba 100 m od sebe, abychom mohli využít všech čtyřech prutů. Pak už nastala běžná rutina. Stavění bivaku, mapování dna echolotem a umísťování udic. Večer bylo vše hotovo, a tak jsme se sešli na trochu čaje s rumem. Normálně na rybách téměř nepiju, ale když už hodinu po západu slunce je -5 °C a vy sedíte před bivakem, je to to jediné, co vás drží na nohou. A tak jsme se jeden den scházeli u mě na svařák a druhý den u Milana na čaj s rumem. Vydrželi jsme sedět vždy tak maximálně hodinu, déle to v té zimě nešlo. Ovšem proti noci to byl ještě pařák. Tehdy totiž teploměr ukazoval něco kolem -15 °C! Prostě zima jako v Rusku. Přiznám se, že když se mi první noc ozval hlásič, měl jsem velké dilema, jestli vůbec vylezu ze spacáku. Nakonec jsem se přinutil vstát, zasekl jsem a na konci byl... cejn. Ten prut už jsem ani nenahazoval a rychle zalezl zpět do spacáku.
jezero casien namraza       Z něj bylo možné vylézt až kolem deváté ráno. To vysvítalo sluníčko a vše začínalo postupně rozmrzat. Bivak a pruty kompletně „roztály“ vždy až kolem jedenácté. Voda měla metr pod hladinou necelých 5 °C a u krajů zamrzala. Spolu s katastrofálně nízkým stavem a neustále klesající vodou to byly nejhorší možné podmínky pro lov. Také proto na jezeře nebylo moc rybářů (asi kolem dvaceti) a další a další ho opouštěli. Byli to převážně Angličané, pár Němců, Rakušanů a sem tam nějaký Ital. Protože vždy pluli kolem nás, ptal jsem se jich na úspěchy, abych měl přehled, jak to jde v jiných částech jezera. Všichni jen smutně kroutili hlavou, byli dva a někteří dokonce tři týdny bez záběru. Takový extrém, co se týče podmínek k lovu, na Cassienu prý nepamatují.
      Přesto jsme neztráceli naději a snažili se kapry nějak přelstít. Od příhody s cejnem jsem vynechal pelety a vnadil pouze malým množstvím kuliček boilies. Vsadil jsem vše na směs Ultra Red & Fish, kterou jsem si udělal s příchutěmi Ananas, Mandarinka a Krvavý pomeranč, tzn. všechno zimní speciály. Nejvíc jsem ale věřil ananasu, na který se koncem podzimu nachytala spousta velkých ryb. Proto jsem ho dával na dva pruty, mandarinku a pomeranč po jednom. Prvních pět dní to ale nebylo nic platné.
      Když jsem se jednoho večera vracel od Milana z rumové seance, před bivakem jsem našel něco, co mě šokovalo. Byl to nakousaná cihla sýra, kterou něco nebo někdo musel ukrást v mé tašce s jídlem! Byla to naprostá záhada. Na lodi jsem našel stopy, ovšem nedokázal jsem odhadnout, čí jsou. Můj údiv byl o to větší, když mi druhý den zmizel další sýr, tentokrát niva. A třetí den k dovršení všeho romadúr. Nebylo pochyb, co se stalo. V okolí mého bivaku řádí sýrožrout!!!
syrozrout
      Neměl jsem představu, jak vypadá a jak je velký. Na divočáka, kterých je v okolních lesích habaděj, to nevypadalo, toulaví psi se zase ve Francii na rozdíl od Rumunska zas tak často nevyskytují. Každopádně jsem byl připraven se bránit. A brzy jsem měl i čím. Milan byl na nákupu v nedalekém městečku, a protože jsme si chtěli udělat bramboráky, řekl jsem mu, ať koupí vařečku, abych si nepoškrábal pánvičku. Místo ní mi ale přivezl jakýsi mečík, což byla dřevěná pomůcka, která se zřejmě používá na porcování pizzy. Měla špici jako dýka a ostré hrany. Žádný bramboráky, bude to zbraň na sýrožrouta!
      Když byl Milan na nákupu, stál jsem v tričku (přes den sluníčko krásně hřálo) u prutů a říkal si : „Bože, teď mít tak záběr, to by bylo zdolávání, ne jako v té mrazivé noci.“ „Píp,“ ozval se krátce jeden hlásič. Že by se mi to zdálo? Je to vůbec možný? Další otázku jsem si už nekladl, popadl prut a zasekl. „Von tam snad je kapr, já se podělám,...“ mlel jsem nahlas. Rychle do lodě. Skočil jsem do ní jako šílenec, takže jsem zapomněl, že není zvednutá kotva. Rychle jsem oddělal provaz a znovu nasedl. Upaloval jsem jako o závod, snažil jsem se co nejdřív dostat nad rybu. Za chvíli už šel vlasec kolmo pode mě. V tu chvíli se mi ohnul prut do luku. Už nebylo pochyb, že tam je vysněný kapr!
      Normálně při zdolávání nebývám nervózní, pár velkých ryb jsem přeci jen vytáhl, ale tentokrát jsem byl. Nešlo o velikost, šlo o to chytit si na Cassienu kapra, na což jsem v součtu s předchozími výpravami čekal už hezkou řádku dní. A teď jsem tomu byl tak blízko! „Jen ať se nevyhákne, jen ať se nevyhákne,“ opakoval jsem dokola jak šílenec. Ryba jezdila někde pode mnou. Mohlo tam být tak 12 – 15 m, možná víc. Přesněji to nešlo odhadnout, neboť jsem dvě hodiny předtím stáhl bójky, protože jsme se druhý den chtěli přesunout jinam. Náhle se v průzračné vodě zjevilo dlouhé torpédo, které mi prosvištělo pod člunem. „Ty vogo,“ má nervozita se ještě prohloubila. Brzda občas proklouzla, ale jinak jsem rybu držel „na uzdě“. Pak se kapr dostal k hladině a záhy do podběráku. „Mám cassieňáka,“ zařval jsem na celé jezero.
casien kapr becny
      V té chvíli už jsem věděl, že to není takový obr, jak je na Cassienu zvykem. Ale byl velký, krásný a můj! Dovezl jsem ho na břeh a opatrně položil na podložku. Hned jsem si všiml nezvyklého velkého kožovitého výrůstku pod tlamou. Vypadalo to, jako by mu kdysi někdo šíleným způsobem roztrhl tlamu. Každopádně musel mít problémy s přijímáním potravy. Možná i proto měl při 84 cm jen 11 kg. Vzhledem k tomu, že až na pár 5kg násaďáků má většina zdejších kaprů nad 15 kg, to byla docela smůla. Já jsem si ale „malého“ kapra tak trochu vykoledoval. Když jsme se o zdejších kaprech předchozí večer bavili s Milanem, říkal jsem mu, že pro mě za mě nemusí mít přes 20 kg, že mi stačí jakýkoli nad 12 kg, že si ho z této obtížné vody budu vážit stejně jako pětadvacítky. Tenhle sice neměl ani těch 12 kg, ale přesto jsem byl šťastný jako blecha.
      Milan mě hned po příjezdu zpovídal v jaké hloubce a na co jsem ho chytil. Tam jsem mu prozradil očekávané – ananas a 12,5 m. Jelikož v jiných částech jezera nikdo neměl ani záběr, brzy jsme se rozhodli, že plánované stěhování nebude, že zůstaneme. Pouze Milan se přesunul na vedlejší špici. Už jsme se k sobě nedostali po souši, a tak jsme na večerní „pokec“ jezdili člunem.
      Další ráno jsem si chtěl udělat míchanici z vajíček. Proto jsem začal shánět mečík. Jenže nikde nebyl k nalezení. Dvakrát jsem obrátil bivak vzhůru nohama, pak jsem si sedl a začal přemýšlet, kde by mohl být. Během chvíle mi to došlo. Sýrožrout! Určitě to musel být on! Začal jsem hledat v okolí bivaku. U suchého pařezu jsem našel jeho stopy. Jenže byly větší a úplně jiné než ty z lodi. To je neuvěřitelné, co dokáže! Potom jsem šel do lesa, který se rozprostíral nade mnou. Říkal jsem si, kudy bych asi šel, kdybych nesl nějaký lup. Proto jsem se vydal nejhlubším a nejtemnějším hvozdem, na jaký jsem narazil. A po chvíli... na zemi ležel mečík! Přesně jsem odhadl gangsterovy temné plány. Když jsem se na mečík podíval zblízka, polil mě studený pot. Celá špice byla naprosto rozkousaná. Sýrožrout tak zničil moji zbraň! Je mnohem mazanější, než jsem si myslel. A co víc, už mu nejde jen o sýr, nebylo pochyb, že jde po mně!!!

stopy
stopy
Důkaz, že Sýrožrout dokáže měnit velikost stop. Obě fotografie jsem zaslal Mezinárodnímu institutu pro výzkum vzácných živočichů. Grémium odborníků po dlouhém bádání dospělo k jednoznačnému závěru. To mohl být jedině... sýrožrout!

      Domů jsem pro jistotu poslal sms : „Kdyby se mi neco stalo, kontaktujte francouzskou policii. Popis pachatele – IQ vyssi nez Bill Gates, meni velikost tlap, je zavisly na syru. Vysoce nebezpecny, dokaze odzbrojit.“ Začal jsem se opevňovat. Večer jsem ani nejel k Milanovi na rum, bránil jsem svůj bivak. A po setmění to přišlo! Sedím na kraji bivaku a pozoruji vodu, když vtom mě upoutá pohyb u mé lodi. Sýrožrout! Nebylo pochyb, kdo jiný by měl tu drzost. Blížil se ke mně! Nebyl zas tak velký, jak jsem si představoval, řekl bych asi jako pouštní liška. Jenže když může měnit tlapy, určitě dokáže změnit i velikost těla. A já se navíc neměl čím bránit. Rozhodl jsem se, že ho alespoň usvědčím. Sáhl jsem po fotoaparátu a jal se ho vyfotit. Byl jsem blizoučko objasnění největší záhady v dějinách české a možná i francouzské kaprařiny. V tu chvíli ovšem zapracovala jeho ďábelská genialita. Během pikosekundy totiž zmizel a tu noc už nepřišel.
syrozrout       Ráno jsem se rozhodl udělat rázný krok. Vzal jsem nůž a znovu osekal mečík do špičky. Znovu jsem měl zbraň na sýrožrouta! To zabralo. Musel mě odněkud pozorovat, protože další dny už se u mě neukázal. Zato se přestěhoval k Milanovi, kterému ukradl připravené montáže, lžíci a další věci. Milan z něj, po tom, co mi provedl, měl velký respekt, a tak ho raději místo boje krmil. Nechával mu žrádlo 20 m za bivakem. Takhle nějak bych si představoval, že v pravěku podstrojovali bohům, aby k nim byli přívětiví.
      Mezitím vedle nás přijeli další dva Češi, takže zhruba 1 km břehu byl obsazen výhradně českými rybáři. Takový malý český šampionát. Ovšem k žádnému převratnému výsledku, alespoň co se týče lovu kaprů, to nevedlo. Dlouho jsem si myslel, že můj 11kg kapr byl jediný, co se v lednu na celém Cassienu ulovilo, ale pak jsem se dozvěděl o několika úlovcích z přelomu roku, kdy to ještě jakžtakž bralo. I tak pro mě byl takřka zlatý. A co sýrožrout? S tím si to ještě rozdám! Tímto ho veřejně vyzývám k souboji, do posledního muže, do poslední kapky krve, do posledního kousku sýra!
Autor: Michal Kučera - ®

Diskuse k článku (112 reakcí)

Přečteno: 13 029x
Průměrná známka: 1.57

NFrancúzska jeseň

Utiahnutá cievka na Carlosovom navijáku sa prudko roztočí, napriek tomu, že montáž je vyvezená na nejakých 550 metrov.

NSaint Cassien po slovensky

Kapry sem prišli s najväčšou pravdepodobnosťou kvôli mäkkýšom, ktoré boli poschovávané v hrubej vrstve odumretých častí rastlín.

NVelké francouzské pokušení I.

Tady na nás poprvé dýchla atmosféra Cassienu, stěny restaurace byly posety desítkami fotografií kapitálních kaprů.