Snad i proto mám rybařinu tak rád

- Fishky

      Každý z nás má určitě mnoho zajímavých a třeba i humorných příběhů od vody. A protože v zimním období, které je pro mě nekonečně dlouhou částí roku, kdy za dlouhých večerů není mnohdy jiné možnosti, než jen vzpomínat, chtěl bych se s vámi v následujících řádcích o některé ze svých zážitků z minulých sezón podělit.

      V létě rád chodívám k vodě ještě před rozbřeskem, a proto jsem tak učinil i jednoho dne předminulého léta. Mé místo nebylo příliš pohodlné, seděl jsem na kbelíku s kukuřicí a moc jsem se nemohl hýbat, neboť jsem chytal kousek od břehu, a navíc jsem na zarostlém místě neměl ani moc prostoru. Asi hodinu po rozednění kousek za mnou začalo šustit listí, což mě moc nezajímalo, protože ráno bývají ptáci aktivní a chodila sem do těchto míst i veverka, a tak jsem se věnoval dál sledování číhátek. Šramocení mě však zaujalo svou pravidelností, se kterou se ozývalo, a protože jsem si nedovedl představit toho ptáka nenasytu, opatrně jsem se otočil a postavil, abych měl lepší výhled do lesa za sebou. Tušit dřív, co bude ani ne 5 metrů ode mne stát, tak jsem raději zůstal ráno spát a ani by mě nenapadlo vylézat z postele! Až do doby než jsem se postavil, o mě statný divočák "cupitající" kolem zřejmě nevěděl. Bohužel teď jsem se pohnul, a tak zbystřil a jakoby větřil. V tu chvíli jsem měl srdce až v krku a bleskově uvažoval, co dál?! Vpravo sice rostl stromek, ale výlet do jeho koruny jsem zamítl, ten by mě neunesl. Tak do vody? Chytal jsem na docela velké mělčině a navíc divočák je skvělým plavcem, tak tohle mě asi taky nezachrání... Ty tři sekundy, kdy jsme jeden zírali na druhého (a zřejmě v myšlenkách se sami sebe tázali: "Ty bláho, co ten tady dělá?!"), mi připadaly neskutečně dlouhé. Nakonec divočák usoudil, že zřejmě, i když „smrdím“ po kukuřici, kukuřicí nejsem. Pomalu se otáčel a nejspíš chtěl stejně rychle, jak se objevil, i zmizet, ale v tom mi nějak zazkratovalo v hlavě a řekl jsem si, že pokud mě tedy "nesežral" doteď, už tak nejspíš neučiní. Tak jsem začal tleskat, co to dalo... do té doby klidný divočák po prvním tlesknutí zařadil ne jedničku, ale nejspíš hnedle pětku a vystartoval křoví nekřoví, tráva netráva, haluze nezaluze pryč. Ta úleva při pohledu na prchajícího divočáka se nedá popsat.

stromy okousane od bobra

      Divočáci mě mají docela v oblibě, a tak jsem si jich užil i loni do sytosti.
      Při druhé letní návštěvě jezírka zapadlého hluboko v lese jsem kontaktoval i parťáka, ať přijde pokecat a podívat se na blázna sedícího v kančí oboře, když už se mu nechce chytat. Tomáš neváhal a přijal pozvání a společný večer nám ubíhal rychle. Na další den jsme měli v plánu zahradní grilování, tak jsem si ponechal jednoho kapříka a čekal jsem v podstatě už jen na dvanáctou hodinu, pak jsem chtěl balit. Jenže čas jako by se zastavil.
      Najednou Tom zbystřil. Začal naslouchat, z hustého černého lesa za námi se začalo ozývat nepříjemné praskání. Nejdříve z dálky, ale protože jsem byl na tomto revíru už předešlý den a navíc jsem byl varován, že tuhle vodu s oblibou navštěvují v létě divočáci, věděl jsem, na rozdíl od Toma, co bude následovat.
      Opravdu nepříjemné praskání se stupňovalo a Tom začal nervózně poposedávat.
      "Co to je?" zeptal se mě.
      Já na to: "To už je půl jedenácté, že? To jsou čuníci, byli tady i včera, neboj nekoušou..."
      Možná se mu na chvilku ulevilo, ale jen do té doby, než se znova ozval praskot, který se jednoznačně blížil a směřoval přímo k nám. Pohled na Toma mě začínal taky děsit, a tak jsem mu řekl, že až bude čuník blíž, ukážu mu, co mi poradili myslivci a že to funguje, tak ať se tím praskáním nezabývá. Netrvalo dlouho a divočák o sobě dal opět vědět, byl už opravdu blízko, snad na 30 metrů. Možná blíž, navíc jsme nevěděli, zda je to jen jeden, nebo jich je víc, a tak jsem se pomalu postavil, otočil a třikrát silně zatleskal. Chvíli bylo ticho. Znovu jsem zatleskal a čekal, že čuník pochopí a odcupitá... Opět ticho, za sekundu se snad z dvaceti metrů ozvalo ohromné zapraskání a navíc naštvané zachrochtání, což už jsem nevydržel. Pohlédl jsem na Toma se slovy: "Přechod na plán „B“," a začal jsem se svlékat. Tom se zděšením také začal odkládat svůj oděv a za chvíli jsme na břehu stáli oba jen ve spodkách a čučeli do lesa. Vtom se z křesílka pod docela slušnou hromádkou vysvlečeného šatstva ozval známý tón mého telefonu. SMS? Kdo mě otravuje v takhle prekérní situaci? Opatrně sáhnu pro telefon a nervózně čtu: "Tak už jsme tady, kde jsi?" Ohlédnu se a v dáli vidím světla přijíždějícího auta. Spása! Nikdy jsem na rybách v noci neviděl tak rád auto se zapnutými dálkovými světly. Za chvíli už u nás byl můj otec i se strýcem, kteří si přišli pro kapříka se slovy: "Tak co, vy dva blázni, ještě vás to baví?" Hleděli na nás nevěřícně. Nikdy však nezapomenu na taťkův údiv, když se zeptal: "Nejdeš už domů?" A já odpověděl: "Ano," a sbalil pruty! Táta pohlédl na Toma a nechápavě prohodil: "Jemu se něco stalo?" To bylo totiž poprvé, co jsem na tuto otázku odpověděl kladně...

cipak je to stopa?       Ještě před ochlazením na takřka arktické teploty jsme se rozhodli obhlédnout řeku Moravu v oblasti lužních lesů. Protože je celý úsek cesty v chráněné krajinné oblasti, nezbývá než tuto výpravu podniknout na kolech. Je dopoledne a s Tomášem vyjíždíme, jsme domluveni s jeho bratrancem Radkem na sraz před vjezdem do lužního lesa, neboť Radek je zdejší a tuto oblast dobře zná.
      Vše probíhá podle plánu, v pohodě a v mírném tempu si užíváme krásné přírody lužního lesa. Po pravé straně se nám čas od času objeví řeka Dyje a poskytne nám tak jedinečný pohled na neregulovaný úsek překrásné řeky plné meandrů, podemletých břehů, popadaných stromů a taktéž bohužel rybářských obydlí našich rakouských sousedů s čeřeny úctyhodných rozměrů.
      Postupem času jsme dál a dál od lidské civilizace, vpravo les, vlevo les... Nevadí, debatíme o rybách a doufáme, že co nevidět spatříme řeku Moravu. Při pomyšlení na blízkost řeky stále zrychlujeme. Najednou mou pozornost upoutá rámus linoucí se z levé strany. Než se však stačím otočit a zjistit původ toho randálu, je "to" u nás! Otočím se doleva a hledím z očí do očí obrovskému jelenovi, který běží hned vedle cesty v járku. S úžasem a obdivem sleduji jeho běh a paroží úctyhodných rozměrů, jsem však také v šoku, neboť takhle blízko jelenovi jsem poprvé v životě. V hlavě se mi honí myšlenky, nechápu, proč běží tak blízko a hned vedle nás?! Zrychlíme. Jelen však očividně nehodlá zpomalit, a tak jsme již všichni v rozpacích, co teď? Vtom Radek velí stát! Stůjte! Já a Tom tiskneme brzdy, co to dá, a sledujeme, co se bude dít dál. Jelen okamžitě, jakmile nás předběhl, ladným skokem přeskakuje silnici a míří si to k zamrzlému potoku a blízké oboře. Jedním skokem do půli potoka, led praská, jelen mizí ve vodě a druhým skokem na hráz a už je pryč. Stojíme na silnici a srdce nám bijí jak o závod. To teda bylo! Než se stačíme vzpamatovat, ozývá se za námi praskot. Všichni tři se otáčíme a sledujeme valící se padesátihlavé stádo vysoké, které očividně následuje svého "šéfa". Stojíme jim v cestě tak nešťastně, že se stádo půlí, a tak nás jakoby pohlcuje zprava i zleva a okamžiky se zdají být nekonečnými. No - oči mám až na čele a ani nedýchám, to je síla. Za moment však i poslední člen stáda mizí za potokem a my se pomalu vzpamatováváme.
      Koukám na Toma, Radka. "Jste celí? Tak snad abychom jeli dál, ne?"
      Zbytek cesty k Moravě probíráme, co by se asi stalo, kdybychom nezastavili. Proč nás jelen nepředběhl hned? Byl by určitě rychlejší, a proč vůbec běžel vedle nás? Nemohl se nám vyhnout? Nevím. Radek však přichází k závěru: "Ještě že jsme zastavili, co kdyby proběhl přes nás? Mohl by nás i zabít, takový jelen, ten má sílu, měli jsme zastavit hned." Neoponuji mu, jsem rád, že to dopadlo dobře a myslím na řeku. Po prozkoumání zhruba tří kilometrů řeky Moravy jsme všichni neskutečně zmrzlí, proto vyrážíme na zpáteční cestu.
      Jedeme vcelku rychle a já mám stále v myšlenkách Radkova slova: "Mohl nás i zabít, ještě že jsme zastavili... měli jsme zastavit hned.“ Přiznám se, že mi při myšlenkách na jelena probíhajícího skrz tři blázny, co nevěděli, jak v prosinci zabít čas lépe než jízdou na kole, není zrovna dvakrát do smíchu. Jsem ostražitý a sleduji, co se děje kolem nás. Radek mě dokonale zblbnul. Jedu první a udávám tempo. Tom s Radkem si za mnou o něčem povídají, ani je neposlouchám, snažím se jet co nejrychleji, proto při cestě z mírného kopečka ještě zrychluji.
      Najednou z pravé strany hned vedle cesty ve velkém křoví cosi zapraská. Nic nevidím, tak jedu dál. Praskání se opakuje a sílí. Přemýšlím, hledím do křoví. Ale praskání se zase opakuje a já pod tíhou obav z Radkových myšlenek na nic nečekám a rozhoduji se zastavit. Hlavou mi letí nelibé myšlenky na to, co by se mohlo stát. Křečovitě svírám brzdy, až mě zaráží, že se vůbec neozývá jejich obvyklé skřípání, je ticho. Ve zlomku vteřiny do mě cosi naráží s neskutečnou energií. Zděšeně přemýšlím - jelen?! V koutku oka ale zahlédnu Radka letícího přes kolo, a tak mi pomalu dochází, co jsem to za vola. Já na zemi, Radek na tom není o moc lépe, kola zaklíněná v sobě. No to jsem tomu dal, naštěstí to nejvíc odnesl nosič na mém kole a moje a Radkovo kolo zůstalo pojízdné.
      Zbytek cesty jsem musel vysvětlovat, co mě to napadlo z ničeho nic brzdit. Pro jednou jsme se opět pobavili a zbytek zimy jsme raději seděli doma. :o)

rodpody

      Pokud jste vydrželi číst až do těchto míst, děkuji. Bohužel následující dvě pikošky jsou vesměs určeny pouze ortodoxním kaprařům. Avšak pokud vás ani toto varování neodradilo od pokračování ve čtení, přeji příjemné čtení (a pro „nezasvěcené“ dodám: PVA je materiál sloužící k alternativnímu zprostředkování krmení, ve vodě rozpustný a tudíž krmení jím „držené“ se po kontaktu s vodou uvolní (laicky řečeno))

      Společně s Radkem a Tomem jsme si toho však užili víc. To jednou takhle na jaře jsme se rozhodli zkusit jednu štěrkovnu nedaleko našeho bydliště. Jak to tak při první výpravě na kapříky na jaře bývá, zkoušeli jsme nové montáže, výbavu, krmení, prostě co nás v průběhu zimy napadlo. Ale nejvíc mi utkvěla v hlavě Radkova neobvyklá finta "fň" na nejspíš velké a opatrné šupináče. Při vytahování montáže mě zaujalo, co to má na háčku, koukám lépe a nevěřím svým očím, po 10 hodinách máchání montáže ve studené vodě vytáhl zpět tři kuličky na PVA, teda myslel jsem si, že to PVA bylo, jak se ale později ukázalo, Radek si nedělal hlavu a podvázal boilies na obyčejném vlasci 0,40. :-) S Tomem jsme se v tu ránu málem p...ali smíchy, neuvěřitelné.

reka

      Radek si však nejspíš dal předsevzetí šokovat nás celou sezonu. Jednou se z ničeho nic objevil na Mlýnech u mého bivaku v šortkách, upnutém tričku, brýlích a s neskutečným úsměvem, přičemž v jedné ruce svíral igelitku a v druhé obrovskou pizzu. Nevěřil jsem vlastním očím! A tak trochu jsem záviděl Tomáši takového bratrance. :o) Ten den jsme toho však zažili víc.
      Vzhledem k tomu, že i ve stínu bylo tak teplo, že i jinak dotěrní komáři najednou šetřili dech, rozhodli se kluci z vedlejší party jít do hospody. Michalovi se nechtěla stahovat montáž takřka z 300 m, a tak o to požádal Jarka a dál se bavil s kluky, nevšímajíc si ho. Jarek mu chtěl vyjít vstříc, tak mu prut stáhnout chtěl, avšak po chvilce stahování se ocitl v prekérní situaci, při které Michalova montáž uvízla. Pro dobrotu na žebrotu... Netuším, co Jarkovi proběhlo hlavou, ale pohotově Michalův uvízlý prut vrátil zpět do stojanu a připnul mu i swinger zpět. S Tomášem jsme tuto komedii sledovali docela s údivem a s nadšením jsme očekávali její pokračování. :o)
      Žízeň byla veliká, a tak se zanedlouho Michal rozhodl před odchodem do nedalekého pohostinství ještě zkontrolovat své pruty. Když z dálky spatřil prohnutý prut ve stojanu, silon napnutý jak tětivu v luku, s šokem jsme s Tomášem sledovali jeho sprint a následný energický zásek. Ještě než jsme stačili cokoliv říct, Michal na nás pohlédl a poslal nás do patřičných mezí, protože jsme mu ani nedali vědět, že měl „záběr“! S Tomem jsme na sebe nevěřícně pohlédli a nepronesli jsme ani „píp“. Zato Michal při lomcování s prutem vpravo vlevo nakonec začal řvát o člun, protože „ryba“ mu zajela do vázky... To už jsme já i Tom padali ze židlí a slzy se nám smíchy hrnuly do očí. Nevěřícně jsme sledovali Jarka, jak ochotně a všudypřítomně zareagoval, popadl člun a jal se Michalovi vyrazit na pomoc.
      Celá událost se uskutečnila tak rychle, že mě ani nenapadlo si tuhle komedii zvěčnit na kameru, bohužel. Po Michalově návratu od zavaděné montáže jsme si ještě s Tomem vyslechli, jak jsme neschopní, že jsme mu to měli dát vědět dřív. Neměli jsme slov a současně jsme obdivovali Jarka, který za celou tu komedii ani nepípnul a chudák Michal tudíž dodnes o ničem nejspíš neví.
      Michale, promiň, že jsme ti to neřekli, ale to opravdu nešlo, navíc jsi hned poté zmizel do hospody. Tomáš večer po úpalu „vyhodil“ Radkovu pizzu a jel domů a já na to zapomněl, neboť se mi rozjel šev na gumákovi a měl jsem plné ruce práce s lepením... Opravdový den k nezaplacení. :o)
      Už se těším na letošní společné výpravy. Říkám si, že ani nemusíme něco chytnout, ale ta pohoda u vody! Hoši díky!

Autor: Fishky - ®

Diskuse k článku (10 reakcí)

Přečteno: 9 428x
Průměrná známka: 1.57

NKde vydry dávají dobré ráno

K setkání tváří v tvář dochází většinou za soumraku, potíž je jen v tom, že vydra obvykle ví o přítomnosti člověka mnohem dřív a tak výsledkem většiny střetů s vodní šelmou je jen pohled na kolo rozplývající se na hladině v blízkosti břehu.

NNorek americký a já rybář český

Norek si dal ještě jedno kolečko po místnosti, při kterém zjistil, že botník mu pořád blokuje ten otravný pán, tak gumovku přeskočil a vyběhl zpět na denní světlo.