Na břehu krásné řeky

6.1.2006 - Márty

      Konečně je to tady, pracovní povinnosti jsou za mnou a vyrážím k vodě. Protože jedu přímo z práce, posledních pár pracovních hodin mi bylo utrpením. Neustále přemýšlím, jestli jsem si vše zabalil, mám-li dostatečné množství návnady, jaké bude počasí a honí se mi hlavou spousta dalších myšlenek.
      Jedenáctá hodina večerní odbyla, a tak nasedám do svého rybářského vozítka, které je naloženo až po střechu, a vyrážím vstříc novým zážitkům s, jak pevně doufám, kapitálními rybami. Za hodinku jsem na místě, naštěstí tu nikdo neloví, a tak se mohu dát do stavění bivaku a vybalování ostatních věcí. Je to rutina, na kterou se vždy těším. Je ale rozdíl, zda člověk staví ve dne nebo v noci. Pokud to někdo z vás zkusil, určitě mi dá za pravdu. Postavit bivak při světle čelovky je dost složitá záležitost.
      Protože mám opravdu málo času na delší výpravy, snažím se ho využít bezezbytku, a proto praktikuji tyto noční přesuny. Okolo druhé v noci jsem byl se vším hotov, uvařil jsem si kávu a sedl jsem si do křesla. Nechal jsem se unášet noční přírodou, jejími zvuky a vůněmi. Je to skutečný balzám na duši, na duši člověka, který celý týden pracuje v ruchu velkoměsta.

      Připravil jsem si pruty a nařídil jsem si budíka na čtvrtou. I když jsem neměl připravená lovná místa, chtěl jsem mít pruty co nejdřív ve vodě, co kdyby náhodou, že­­? Pro začátek jsem zvolil montáž s použitím krmítka, do kterého jsem dal svou nejoblíbenější směs LORPIO – kapr ořech. Návazec jsem udělal krátký asi 10 cm. Na jeden prut jsem nastražil tři zrnka kukuřice s plovoucí pěnou. A na druhou udici jsem navázal boilie ořech, které jsem nadipoval ve stejném dipu.
      Ráno jsem vstával docela v pohodě, vlastně jsem jen nahodil pruty do míst, která jsem znal z minulých lovů. Po této proceduře jsem si šel ještě lehnout, moji kolegové ve zbrani by měli dorazit až po obědě a já sem chtěl mít do té doby vše přichystané a políčené.
      Vstal jsem kolem deváté, záběr jsem neměl ani jeden. Byl nádherný den, uvařil jsem si snídani a pozoroval okolní přírodu a rybáře na protějším břehu. Nikdo neměl ani sebemenší záběr, seděli nehybně u prutů a pozorovali stejně nehybná číhátka.
      Nechtěl jsem chycení ryby nechat jen náhodě, a tak jsem začal jednat; byl to již notoricky nacvičený rituál. Takže nafouknout člun, připravit echolot, bójky, krmení a další věci potřebné k přípravě lovného místa. Chtěl jsem vytvořit tři různá místa s odlišnou charakteristikou dna a hloubkou. Byl jsem na vodě tak hodinu a půl, ale vše bylo v pořádku. Na každou bóji jsem dal krmení ve složení: směs hrubého partiklu 0,5 kg, mix pelet cca 1,5 kg a mix boilie. Použil jsem celkem čtyři druhy. Byly to dvě směsi na bázi rybích mouček, a pak po jedné sladká a kořeněná. Asi polovinu tohoto mixu jsem spojil do velkých koulí, které jsem opatrně pokládal na hladinu v okolí bójek. Zbytek mixu jsem rozhodil po jejich okolí. Byla asi jedna hodina odpoledne, když jsem dokončil přípravu míst a samotného tábořiště.
      Po obědě jsem stáhnul pruty a navázal čerstvé boilie. Odpoledne se nic nedělo, tak jsem si užíval pohody na břehu krásné řeky. Na stolečku vedle křesla jsem měl uvařenou kávu, kterou jsem si náležitě vychutnával. Z rozjímání mě vyrušila sms zpráva. Martin mi napsal, že museli odjezd o den odložit, takže přijedou později. Nedalo se nic dělat, musel jsem svádět boj s vodními nestvůrami sám.
      Až do večera se nic nedělo. Okolo půl desáté jsem dostal první jízdu. Byla dost brutální, protože jsem po přehození prutů zapomněl zapnout baitrunery a měl jsem dosti utažené přední brzdy. Přesto to kapříkovi moc nevadilo a statečně odjížděl s montáží proti proudu. Ještěže vždy kotvím tripod do země, jinak bych jistě o své proutky přišel. Zásek nebyl potřeba, tak jsem jen přizvedl prut a snažil jsem se rybu otočit. Ale ryba na konci udice s mým počínáním moc nesouhlasila. Udělala velký oblouk a vypnula se mi. Byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl ani nadávat. Kolena se mi třásla tak, že jsem si musel sednout do křesla a zapálit si cigaretu, abych se uklidnil. Měl jsem tu čest s opravdovým velikánem berounských tůní.

      Měl jsem opět možnost zjistit důvod, proč je mi rybařina takřka drogou. Proč podnikám výpravy ke břehům našich vod, za jakéhokoliv počasí a v jakoukoliv denní i noční hodinu. Ten adrenalin při každém záběru, to vzrušení, to je důvod, proč podřizuji celý svůj život rybaření. Rybaření je láska, která mi dává sílu překonávat všechna trápení a strasti v životě. V současnosti jsem prošel jednou malou osobní krizí a voda a vše kolem ní mi pomohlo zapomenout. Ale konec úvahám. Je zajímavé, jaké myšlenky člověka u vody napadají.
      Tento první záběr mě utvrdil v tom, že tu ryby zase jsou a chtějí si trochu zabojovat. Na pruty jsem nastražil nové vonící kuličky, udice jsem vyvezl a dokrmil. Okolo půl desáté večer jsem měl ještě jeden záběr, ale onen kapřík by se dal zařadit spíše mezi ty menší, měl 63 cm – na tuto vodu průměrná délka. O půlnoci jsem nářadí stáhnul, nařídil jsem si budíka a šel jsem si lehnout. Ráno probíhalo ostatně jako vždy podle notoricky známého scénáře. Nahodit pruty, dát vařit vodu na ranní polévku a naházet snídani i mým miláčkům do vody. Zhruba do 8:30 jsem seděl u prutů a čekal, kdy se Foxy rozezpívají, ale bohužel se tak nestalo.
      Příjezd kolegů jsem očekával až po obědě, tak jsem usoudil, že by nebylo špatné dát si dopoledního šlofíčka. Moji kolegové mě nachytali na švestkách, spal jsem tak tvrdě, že jsem je neslyšel přijít. Ze snů mě vytrhl až zvuk hlásiče, který se opravdu nedal přeslechnout. Jako už tradičně jsem se při bleskurychlém startu málem přerazil o spacák, do kterého jsem se zamotal. Když jsem se vypotácel z příbytku, čekala mě další rána. U stojanu s pruty stáli oba moji kolegové a velice se bavili na můj účet. A měli se bavit skutečně čím. Za takové akrobatické kreace by se nemuseli stydět ani artisté nějakého světoznámého cirkusu. Mně tedy moc do smíchu nebylo, slova, kterými jsem je pranýřoval, nepatřila do slovníku slušně vychovaného člověka, proto je zde nebudu interpretovat. Jenže je pravda, že i já jsem jim přichystal pár nemilých legrácek ku všeobecnému poveselení, když zrovna nebyli ve střehu, a tak jsem to bral jako odvetu.
      Když sem se probral a přivítal je, kluci mě zaplavili přívalem otázek typu co, kdy, kde, jak, na co, apod. Vylíčení zážitků minulých hodin netrvalo dlouho, a tak kolegové se závratnou kosmickou rychlostí připravili udice a tripody. Nyní jsme byli konečně kompletní a mohli jsme se věnovat naší společné vášni v plné sestavě. Pomohl jsem chlapcům vyvézt jejich miláčky a zároveň jsem lehce přikrmil. Vše bylo v pořádku a my jsme se mohli v klidu věnovat stavění zbytku našeho dočasného domova.
      Byl jsem rád, že už jsou kluci se mnou, protože přivezli čerstvé zásoby a mnoho dobrého jídla a pití. Pracuji jako kuchař, a tak kolegové berou na svá bedra starosti o kuchyň a já se na oplátku starám o to, aby měli dostatek potravy i naši rybí přátelé a obdařovali nás svou přítomností na lovných místech.
      Příprava ležení se trochu zkomplikovala větrem, který se zvedl, a nedovoloval nám napnout plachtu. Ta nás měla ochraňovat před deštěm, který nás měl během několika hodin zasáhnout. Když se zlomila už druhá tyč, která měla plachtu držet napnutou, musel jsem jí vyrobit několik dlah, abych ji udržel pohromadě. Přitom jsem vyplácal celou izolační pásku. Bylo mi jasné, že jestli se nám to podaří, bude to naše nejdokonalejší stavba roku. Po dvou hodinách neustálého motání, lepení, svazování a šponování bylo vše podle našich představ. A konečně jsme si mohli uvařit dobrou kávu.
      Až do noci se nic moc nedělo, krom pár kapříků kolem 50-ti cm jsme neměli větší jízdu. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Následující den se mělo prudce ochladit s trvalým deštěm a silnými poryvy větru. To zrovna na rybí aktivitě nepřidá. Co naplat – dali jsme se na vojnu, musíme bojovat – pomyslel jsem si.

      O půlnoci jsme stáhli udice a uložili jsme se ke spánku do dočasných příbytků. Během noci se citelně ochladilo a skutečně začalo pršet. I vítr postupně zesiloval a k ránu jsem měl dokonce obavy, jestli to moje Zico přežije ve zdraví, protože jsem slyšel, jak z nedaleko stojících stromů prasklo několik větví a s hlasitým šplouchnutím sebou pláclo do vody. Jak jsem byl rád, že nejsme pod těmi stromy, které by nám sice v parném létě zajišťovaly příjemný stín, ale nyní by nám dozajista ublížily. Pak jsem ještě na chvilku usnul, ale sotva mě začali kolegové fotit s pátým kaprem přes 20 kilo, probral mě ze sladkého snění telefon, který mi měl připomenout, že je čas vstávat. Po chvilce přemlouvání jsem skutečně vylezl z příjemně zahřátého spacáku a šel jsem, ač nerad, zjistit situaci venku. Ta mě moc nepotěšila. Přístřešek, který používáme jako mobilní kuchyň, vypadal, jako by přes něj proběhlo stádo slonů. Veškeré věci byly zaneřáděné od bahna, vše bylo vlhké a nevábně vypadající. Potěšila mě jen jediná věc, a to ta naše mistrně postavená plachta, která se ve větru ani nepohnula.
      Nebyl to moc dobrý začátek nového dne, ale i takové věci se dějí. To vše je na tom to krásné, co nás nutí opouštět naše manželky a přítelkyně. Opouštíme i teplo domova a měníme jej za studené a vlhké spacáky a stany, které nám nedávají ani za nehet pohodlí. Je to asi pravda, že rybáři jsou tiší blázni. Mnozí z nás se tak už narodili a rybařina je pro ně neoddělitelnou součástí života i jich samých. Dokáží pro jednu jedinou fotografii nebo zážitek z rybolovu odhodit stranou veškerý civilní život. Rybařina je droga, která jim nedá spát, musí nad ní přemýšlet vždy, všude a za jakýchkoli situací. To je moje definice rybáře fanatika. Mohu to tak napsat, vlastně píši o sobě. Jsem ochotný obětovat vše včetně vlastního pohodlí. Ale to jsem poněkud odbočil, promiňte.
      Bylo mi jasné, že takové počasí pro ryby moc není, neměl jsem ani chuť v této výpravě pokračovat. Vše byl zničeno, veškeré věci krom oblečení bylo mokré, prostě hrůza. Nyní s odstupem času jsem rád, že jsem to nevzdal, protože to byla jedna z nejlepších výprav v uplynulé sezóně. Ze zamyšlenosti mě probral až zvuk zipu Petrova stanu. Kluci se ještě rozespalí vypotáceli ven a nevěřícně kroutili hlavou nad tou spouští. Sdělil jsem jim svůj návrh, ale setkal se s neochotou. Padlo rozhodnutí: Zůstaneme, ať se děje, co chce. Přikývl jsem, oblékl jsem si prsačky a vyrazil na lodi k bójkám zakrmit. Člun byl téměř celý zaplněn vodou, a tak mi chvilku trvalo, než jsem ho zprovoznil. Kolegové se postarali o snídani a po nahození prutů a vypití kávy, která obsahovala určité množství léku na všechny nemoci a hlavně proti rýmě (rum), jsme se společnými silami dali do úklidu našeho tábora a záchrany věcí a zásob.

      Ten den se mé předpovědi splnily a neměli jsme ani potah. Střídavě jsme se ohřívali u rozpáleného grilu a tetelili se zimou, opravdu extrémní počasí. Tento den jsme o rybu ani nezavadili. Takové počasí a četnost záběrů nás provázelo celé tři dny, takže žádná sláva. Morálka týmu klesla pod bod mrazu. Byli jsme vysílení, mokří a znechucení úplně vším. Na to, že bylo léto, bylo počasí vskutku arktické. Stejné počasí zažívám každý rok v Norsku na moři. Je zajímavé, že Norové tvrdí každý rok totéž: „To počasí, které nás zrovna zastihlo v tuto konkrétní dobu, je nejhorší za posledních pár let.“ Buď lžou, anebo je moje norská parta banda těch největších smolařů na světě.
      Byl čtvrtek a čekaly nás poslední tři dny lovu. Dosavadní skóre nebylo na šest prutů nijak závratné, měli jsme chycených pár kaprů okolo 60-ti cm, ale na tomto místě to byl spíš žalostný průměr. Přesto mi něco našeptávalo, že to pravé rodeo nás teprve čeká. A vskutku, v podvečer se začaly mraky protrhávat a sem tam se objevilo slunce, které nám alespoň trochu rozehřálo ztuhlé kosti.
      Protože se o naše nástrahy zajímaly jen malé ryby, změnil jsem taktiku krmení. Na místo velkých krmných dávek jsem dohazoval jen malé množství našeho boilies ke každé bójce, a to jen ráno a večer. Tato taktika se později ukázala jako vhodná, protože malí kapříci odpluli, ale místo nich se objevily větší ryby. Najížděly sice až v noci, hlavně od deváté hodiny a zdržovaly se na našich místech až do půlnoci. Pevně věřím, že ty největší kusy byly u bójek přítomny až po půlnoci, ale to jsme vzhledem k našim super zákonům nemohli zjistit. Po oteplení a až do nedělního odjezdu jsme s rybami bodovali pouze večer a v noci. Přes den nám nepřišel už ani jeden záběr.

      Ještě se v krátkosti zmíním o použitých montážích. S kolegy dáváme přednost na tomto místě kamenným montážím, které se při záběru ryby odtrhnou. Děláme to proto, že chceme při záběru dostat rybu co nejrychleji na hladinu. Ve spojení s minimálně 120 cm dlouhou šňůrou s olověným jádrem je tato montáž prakticky neviditelná. Používáme je hlavně na lavicích, které jsou pokryty mušlovými poli a jiným sedimentem, který nám sice může poškodit montáže, ale kapři tato místa přímo milují, protože tam najdou nepřeberné množství potravy. Osobně používám jako zátěž kámen o hmotnosti minimálně 500 g. Kámen připevním k montáži pomocí gumových pásků nastříhaných z duše, nejlepší je klasická galuska. Ty pak k sobě připevním křížem pomocí tenkého vlasce, používám průměr 0,12 mm. Do vzniklého kříže upevním kámen, vybírám si kameny oblé, které se dají pomocí gumy upravit jako klasická boční olova. Druhý konec vlasce připevním smyčkou k bočnímu závěsu udice a tím je celý systém hotov. Jedinou nevýhodou celé montáže je to, že se nedá nahazovat, a proto musíme každou montáž zavážet, ale to se nám vrátí v podobě záběrů a krásných zdolaných ryb. Záběry ryb při použití této montáže jsou velmi impozantní a stojí opravdu za to. Při záběru dojde, vzhledem k dokonalému našponování vlasce a propnutí prutu, k odtržení zátěže, což má za následek vyjetí kapra na hladinu. Tím padá riziko utržení kapra o závady na dně nebo o ostré hrany lastur. A to je důvod, proč tuto montáž velmi rád používám.
      Doufám, že vám můj příběh alespoň trochu pomůže zaplnit čas, který nám zbývá do začátku nové sezony. Zároveň vám všem, kteří to s rybařinou myslíte opravdu vážně a neberete ji jen jako zdroj obživy, ale jako životní styl, přeji hodně rybářských úspěchů, mnoho štěstí v novém roce a hlavně stále ostré háčky.

      Mnoho zdaru vám přeje Márty a jeho kolegové.