MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Rybářská sezóna

29.8.2005 - Dědek

      Červen se pozvolna překulil do druhé půli, však už to na počasí začalo být znát. Ustálilo se do slunečných dnů a večery byly natolik teplé, že jsme se už k vodě nemuseli balit do teplého oblečení. Jiří poslal dopis, ve kterém psal, že přijede kolem dvacátého pátého června se vší výbavou, takže se máme na co těšit. Do jeho příjezdu tedy zbylo něco málo přes jeden týden, proto nám moc času nezbývalo na shromáždění všeho, oč nás v dopise žádal. Objeli jsme s Bernardem statky v okolí a nakoupili různé šroty, drcenou i celou pšenici, sušenou melasu, sušené krmné mléko a další dobroty nezbytné pro lov ryb. Lidé se nás při nákupu zvědavě ptali, jestli budeme vykrmovat čuníka, ale my se jen záhadně usmívali a krčili rameny. Bylo toho ke shánění celkem dost, ale podařilo se nám Jiřího seznam odškrtat do posledního puntíku. V dopise psal, že se může zdržet čtrnáct dnů a jestli nebudou v práci nějaké problémy, prodlouží si to na celý měsíc.
      V den Jiřího příjezdu Parscovi odjeli do Paříže, kde chtěli nakoupit a hlavně na nádraží Jiřího vyzvednout. Byl jsem na něho zvědavý, jenže bylo ještě třeba vydržet jeden dva dny, aby se mohl po tak dlouhé době v klidu přivítat s rodinou. Určitě si mají co povídat a my s Bernardem si ho ještě dostatečně užijeme. Proto jsme se domluvili, že hned brzy ráno vyrazíme na ryby.

      Auto nás za úsvitu vyvezlo od domova asi dvacet kilometrů proti proudu řeky na místo, kde jsem doposud ještě nikdy nebyl. Bernard tam vyrážel pouze když bylo delší dobu stálejší teplé počasí. Od auta se na ten flek šlo pěšky asi jeden a půl kilometru, ale mohu říct, že mi krása okolní přírody vyrazila dech. Přímo naproti přes vodu se tyčila do výšky desetimetrová skála, která na sebe z obou stran vázala neprostupný les. Z naší strany břehu byla zvlněná rovina porostlá smíšeným lesem. Řeka byla široká sotva dvacet metrů. Skála, která vstupovala do jejího proudu dlouhým špičatým výběžkem za ním vytvářela obrovský vracák, na jehož hladině se pohupovala spousta naplaveného dřeva. Její rychlý proud protékal korytem přímo u našeho břehu a přibližně od poloviny toku byla téměř stojka. Bernard mi vysvětlil, že chytání zde není jednoduché, ale žijí zde velké ryby.
      Namíchali jsme kvůli proudu vody dostatečně lepivé futro a pruty navázané na těžko opatřili objemnými krmítky. „Musíš se snažit nahodit v pravý okamžik do mezery mezi tím dřevem na hladině. Je tady hloubka kolem tří metrů, vlasec se po náhozu ihned potopí a nebude se zachytávat o plovoucí dřevo. Pruty postavíme šikmo špicí nahoru, aby se vlasec proudem nenapínal u našeho břehu. Dívej se dobře, kam nahazuju.“ Bernard zamířil a nahodil krmítko plné futra přes vodu tak, aby se trefil přímo mezi plovoucí dřevo. Hned po jeho dopadu na dno napnul vlasec a položil prut s vysoko postavenou špičkou do vidličky. I když nahodil asi doprostřed vracáku přímo mezi dřeva, vlasec vstupoval do vody ještě před hranicí naplavenin a těžké krmítko plné futra jej drželo na místě jako přibité. Bernard stejným způsobem nahodil i druhý prut, povolil na obou navijácích brzdy a potom kontroloval mé snažení.

      První prut se mi podařilo nahodit přesně tak, jak jsem měl, ale s tím druhým se mi to povedlo až napotřetí. „To vůbec nevadí, aspoň sis zakrmil flek“, ujišťoval mě Bernard. Potom nabral do dlaní z kyblíku futro, silně jej zmáčkl do koule velikosti pomeranče a potom ji na povrchu navlhčil. Navlhčené koule znovu silně zmáčkl a nechal je na vzduchu mírně oschnout. Když je po chvíli vzal znovu do ruky, byly tvrdé jako kámen. Takto připravených koulí naházel na flek deset. Futro bylo namíchané ze strouhanky namleté převážně z bílého pečiva, kukuřičného a ječného šrotu, namočených semen řepky, lnu, drceného ovsa a kukuřičných zrn. Nakonec ještě na místo prakem nastřílel asi třicet zrníček kukuřice. „To je kvůli kaprům. Namíchané šroty v krmítku a z naházených koulí vytvoří pachovou stopu v proudu, nastřílená kukuřice a pšenice nám na místě udrží velkou rybu.“
      Nahozené pruty trčely špicí přímo do nebe, kukuřice na háčku vábila ryby a my se v očekávání záběru pohodlně usadili na rozprostřenou deku. „Není to sem sice daleko, Bernarde, ale přesto jsem rád, že si konečně chvilku sedneme. Ještě že jsme jeli tak brzy ráno, protože v tom horku bych se teď pořádně zapotil.“ „Je to tak. Zpátky už půjdeme bez futra a budeme mít ruce prázdné. No, a jestli chytneme nějaké ryby, odneseme je na zádech v batohu. Rozhodně se půjde líp.“ Zapálený doutník zavoněl a my si oba plně vychutnávali krásné ráno. Slunce se opatrně přehouplo přes skálu, jakoby ve strachu, že se o její vrchol poraní a začalo svými paprsky prosvětlovat vodu. „To je přesně to, čeho bylo třeba. To sluníčko nám bude na vodu svítit až do jedenácti a potom sem tam probleskne mezi stromy. Mám tady ověřené, že dokud aspoň částečně neprosvětluje vodu, nemá cenu čekat na záběr. Na obloze není ani mráčku, a tak se dá očekávat úspěšný den.


      „Kde jsi přišel na tak krásné místo, Bernarde? Je to od nás přece jen daleko a navíc ta cesta pěšky přes les? „Brával mě tady do těch lesů můj otec na hřiby a dole pod námi, co se proud stáčí k protějšímu břehu, bylo vždycky dobré koupání. Je tam přibližně metr vody. Počkej v září, až si sem vyšlápnem na ryby a na zpáteční cestě nasbíráme plný koš hřibů. To je potom dvojnásobná radost.“ Začalo mi kručet v břiše a to mě přinutilo, vybalil jídlo z batohu, z termosky oběma nalít horké kafe a dát si s přítelem snídani. „Taky mám hlad, ale dokud to jídlo tady nezavonělo, vůbec mě nenapadlo, se najíst Phillipe.“
      Zatím co jsme si oba pochutnávali, na dně řeky se k nástrahám blížily ryby. Za přivřenými víčky se v mé představě cpali vypasení kapři na dně řeky roztroušenými dobrotami a pozvolna se blížili k našim nástrahám s dobře ukrytými háčky. Nejprve se Bernardovi jen zatřepala špička a o dva zoubky protočila brzda, ale pak byl zase klid. „Už tam budou, Phillipe, to byla ryba. Myslím, že začaly sbírat.“ Posadili jsme se blíž k prutům a při jídle je bedlivě sledovali. „Nejspíš kapřík zavadil ploutví o vlasec, tak to jen trošičku hrklo. Musíme teď dávat pozor. Když se ti rozhrčí brzda, tak chytni naviják za cívku a pořádně přisekni. Potom okamžitě sklop špici, ponoř jí pod hladinu a přitáhni brzdu, ale jen tak, ať ti to kapr neupálí. Ta špice se dává pod hladinu proto, aby se vlasec nezachytával o ty plovoucí dřeva a nepřetrhl se. Když je nezachytíš a rybu vyvedeš ven z vracáku, máš napůl vyhráno. Nejsou tady žádné další vázky, o které by se rvalo. Já potom popolezu po břehu níž a ty mi rybu spustíš s proudem přímo do podběráku. Jo a je třeba hned stáhnout zbývající pruty, aby se nám to nezamotalo. Ty máš částečnou výhodu v tom, že pokud by ti ryba zabrala tady na tom prvním prutě a rozjela se dolů s proudem, tak ty ostatní můžeme nechat dál nahozené.“ Bernard vstal, vzal prak a s velkou přesností nastřílel po dvou třech zrncích kukuřice na zakrmené místo. „Od teď, dokud tu na futře sbírají, budeme vnadit jen takhle. Dvě tři zrnka kukuřice je nepoplaší, a když žerou, je třeba stále dokrmovat, ať je udržíme na místě.“
      Jen to dořekl, rozhrčela se mu na prostředním prutu brzda. Bernard udělal přesně to, co mi právě říkal. Já vyskočil a narychlo stahoval oba své pruty. Kapr táhl pod skálu do zadní části vracáku, kde bylo nejvíce dřeva. Prut byl pořádně ohnutý téměř po celé délce a přítel se špicí pod vodou nenechal rybě zadarmo ani metr. Opatrně, ale jistě vytáhl rybu z vracáku a sotva se pomalu rozjela dolů s proudem mimo dosah plovoucího dřeva, zvedl prut nahoru a zdolával jí v normální přirozené poloze. „Jdi Phillipe dolů na ten flek pod nás a já se pokusím tam rybu navést.“ Sešel jsem těch pár metrů po břehu dolů, sedl si na bobek a sledoval, kde se bojující ryba nejdřív objeví. Proti sluníčku bylo vidět, jak vlasec mizí v řece naproti mně přes vodu až někde u druhého břehu. Bernard se s rybou vůbec nepřetahoval, jen jí nechával na napnutém vlasci, ať se sama unaví. „Bude pěkná, Phillipe. Odhadují ji kolem šesti sedmi kilo. Určitě bude mít přes sedmdesát centimetrů. Vůbec nemlátí, jen táhne. Jo jo, bude to macek.“ Ryba stále, jakoby v klidu, jezdila kolem druhého břehu tam a zpět a očividně se jí z bezpečí hluboké řeky nechtělo. Asi po pěti minutách se začal Bernard s rybou přetahovat. „Už začíná být unavená. Přitáhnu jí víc a když to půjde, tak ti jí za chvilku navedu do podběráku. „Jak to mám Bernarde udělat?“ zeptal jsem se s obavou v hlase. „Nemusíš dělat nic. Podběrák je dost prostorný a tak ho jen ponoř do vody a čekej, až ti jí do něj pomalu spustím. Ryba bude otočená hlavou ke mně, tak až jí budeš mít těsně před podběrákem, zavolej na mě a já jí do něj povolím. Proud by jí měl pomoct do podběráku spláchnout.“ Jak řekl, tak se také stalo. Přitáhl si víc rybu k sobě a pomalu ji povoloval s proudem dolů. Když viděl, jak se ukázala u hladiny kousek nade mnou, zatáhl silněji prutem, čímž ji otočil hlavou k sobě. Jakmile uslyšel mé zavolání, jen sklopil prut a kapr vplul přímo do podběráku. Byl opravdu velký a dalo mi práci vytáhnout ztěžklý podběrák z vody. Šel jsem zpátky k Bernardovi a ten navíjel volný vlasec na cívku. Přítel kapra opatrně změřil ještě v podběráku. Měl míru 79 centimetrů a byl to nádherný vysoký lysec.

      V té samé chvíli, kdy jsem podával příteli sak, rozhrčela se brzda navijáku na druhém Bernardově prutu, který zůstal jako jediný nahozený. „Ber ho, Phillipe, já mám plné ruce práce.“ Nezbylo než přiskočit k prutu a zaseknout s rukou na cívce. Téměř v té samé chvíli pleskla špice prutu o hladinu a já napodobil přesně Bernarda. Ryba bojovala o život pod hromadou plovoucího dřeva a během chviličky vytáhla z cívky asi deset metrů vlasce, jenže silná třicítka jí nedávala příliš možností. Po prvním náporu se ryba znatelně zklidnila a rozjela se proti tekoucí vodě kolem zatopené špice skály do silnějšího proudu. Chvíli se snažila plavat nahoru řekou, ale silné náčiní a proud jí přinutily udělat na místě obrátku o sto osmdesát stupňů. Proto se rychle otočila a s využitím síly tekoucí vody se rozjela na druhou stranu. Vůbec jsem nestačil navíjet vlasec na cívku a než bys řekl švec, vytrhnul mi málem úder náhle dopnutého vlasce rozjetou rybou prut z ruky. „Ještě že sis nechal rozumně povolenou brzdu“, prohodil do hrčení navijáku Bernard. Jinak by byla v trapu. Klid, už má zase vymotaný nějaký metr, tak přitáhni víc brzdu a začni zase zdolávat.” Ryba stačila sjet přibližně dvacet metrů dolů s proudem, než jsem stihnul cívku přitáhnout a když mě napadlo opřít se víc do prutu, vyjela z proudu na druhou stranu do tišiny, kde se držela v hloubce pod skalou. Ruce se mi leknutím třásly a málem jsem na přítele křičel, jak mě to překvapilo. „Doufám, že už bude klidnější. Ta mi ale dala, vůbec mě nenapadlo, že tohle udělá.“ Přítel mlčel a nechal mě, ať si vychutnám souboj s rybou. Vzal podběrák a šel po nezarostlém břehu dolů na místo, kde před malou chvílí skončila v podběráku ryba, kterou sám úspěšně zdolal. Můj protivník stále bojoval na napnutém vlasci za polovinou řeky. Nijak na sobě nedával znát únavu a táhl stejně, jako ze začátku. Vždy, když se mi ho podařilo přitáhnout blíž, ihned přišel jeho protiútok. Vyrazil zpět pod skálu do hluboké vody, nebo si to namířil přímo pod pohupující se dřevo na hladině.


      Kdyby se na mě někdo díval z větší dálky a nevšiml si, že držím v ruce rybářský prut, na jehož konci bojuje ve svém živlu o čest a svobodu rovnocenný soupeř, musel by si myslet, že mi přeskočilo. Chvilku by mou postavu viděl vzpřímenou, hned na to nakloněnou dopředu či doleva, no prostě to muselo vypadat, jako tanec svatého Víta. Nezbylo mi, než reagovat na rychlé a silně umíněné výpady soupeře. Boj netrval zas tak dlouho, snad nějakých deset minut. Soupeř sice úspěšně odolával mému snažení, ale přece jen začal ztrácet síly. Vůbec se mu nechtělo blíž ke mě, ale silná sestava udice a tvrdý prut mu nedávaly na výběr. Přitahoval jsem bránící se rybu k našemu břehu a během chvilky skončila v podběráku. Míra ukázala 72 centimetrů a já si s radostí oddechl, že je úspěšně dobojováno.
      Nastražili jsme znovu udice, zakrmili místo jak futrem, tak kukuřicí a já si spokojeně zapálil. „ Bernarde, jestli se nemýlím, tak to je přeci tvůj největší kapr? 79 centimetrů je tvůj nový rekord. Nebo ne?“ „Je Phillipe, podařilo se mi ho překonat o tři centimetry. Počkej, kolem poledne najedou znova. Tady je šance se dostat podstatně výš. Jsou tu nádherné kusy. Přibližně kilometr dolů po proudu řeka padá z takového malého vodopádku a ryba se přes něj dostane jen za hodně velké vody. Proti proudu, asi půldruhého kilometru proti proudu jsou na řece peřeje, přes které se kapři nedostanou, takže pendlují na tomto tříkilometrovém úseku nahoru dolů a nemají kam utéct. Viděl jsem kolem táhnout pěkné kusy, ale v té hluboké vodě nejde dost dobře odhadnout jejich opravdovou velikost. Párkrát se mi tady velká ryba z udice utrhla, tak nevím. Každopádně do těchto míst na kapry asi nikdo nechodí a tak jsou výhradně pro nás“, usmál se spokojeně Bernard. „Se splávkem tady chytáš?“ Párkrát jsem tady špunt vodil, ale je to zbytečné. Na toto místo chodím chytat velké kapry na těžko a se splávkem se vyblbnu u nás dole nebo na jezeře. Je škoda přijít kvůli jemnému cajku v těch dřevech co tady plavou o pěknou rybu. Kdyby se dalo chytat z protějšího břehu, tak by to ještě šlo, ale v silném proudu tady pod nohama se nedá ryba s jemným náčiním vytáhnout. Je to zbytečné riziko.“
      Bylo pohodlné v tom klidu u vody odpočívat a čekat na záběr. „Jsem zvědavý, co na nás ten Jirka nachystal,“ přemýšlel nahlas Bernard. „Poslední tři dny se mi kvůli nedočkavosti z jeho příjezdu nedařilo ani pořádně spát. Těším se na toho chlapce a čekám, co na něj řekneš.“

      Rozebírali jsme to ještě hodnou chvíli, než znovu začala vrčet brzda. Bylo to opět na Bernardově prostředním prutu. Přítel vyskočil a já zároveň s ním, abych stáhnul svůj vnitřní prut. Jakmile se mi podařilo přitáhnout sestavu asi do půlky toku řeky, Bernard volal, ať mu dřív stáhnu ten jeho druhý. Nezbylo, než rychle položit svůj prut jen tak na zem a rychle se chopit jeho druhého prutu. Bernard poklekl na zem a s prutem napůl pod vodou supěl námahou. Ryba si vytahovala centimetr po centimetru vlasec z cívky a prut se námahou ohýbal do podkovy. Bojovala přímo pod plovoucím dřevem a jezdila po celém vracáku. „Tak to bude macek“, hlesl jsem a sledoval souboj. Bernard byl nucený mít špici stále potopenou pod hladinu a bylo vidět, že ho to zmáhá. Přetahoval se s rybou další nekonečné minuty aniž by získal zpět byť jen pár centimetrů vlasce. Potom se ryba odlepila ode dna a jako šíp vyletěla k hladině, kde hledala záchranu v plovoucím dřevě. Byly tam klády přes třicet centimetrů silné a téměř tři metry dlouhé. Vrážela hlavou do plujícího dřeva a snažila se zbavit háčku. Bernard potopil prut ještě víc pod hladinu, aby jí to znemožnil a silně s ním zatáhl jako pákou. Hned se pro něj situace zlepšila a ryba vyrazila proti tahu nahoru řekou. Když projížděla kolem špice potopené skály, zrychlila a Bernard tak tak stačil více povolit brzdu. Jen co si vytáhla několik metrů vlasce, přítel ihned brzdu znovu přitáhl. S pomocí proudu ji obrátil stejně, jako se to povedlo mně a začal rychle navíjet. Když ho ryba pod nohama míjela, bleskurychle uvolnil brzdu a nechal jí sjet dolů dobrých pětadvacet metrů. Potom zase brzdu utáhl a tah vlasce a proud jí vytlačil zpět do hluboké vody ke druhému břehu.

      Všiml jsem si, jak se Bernardovi orosilo čelo potem a jak soustředěně pozoruje, co ryba dělá. Znovu jsem musel obdivovat přítele, jak je ve svém věku silný a zdatný. Radil si opravdu dobře a já zapochyboval, jestli bych to takhle zvládl. Ryba bojovala dobrou půlhodinu, než se na ní začala projevovat únava. Vzal jsem podběrák, sešel dolů a připravil se na podebraní ryby. Bernard v souboji nad rybou nakonec zvítězil a ona se unavená naplocho položila v proudu kousek nade mnou. Zavolal jsem na přítele a ten sklopil prut. Jenže když ryba ucítila, že jí nic netahá, vyrazila znovu do boje na druhou stranu řeky. Bernard jí však hned po výpadu znovu přitáhl, opatrně jí povolil a spustil do podběráku. Celý souboj trval přibližně pětadvacet minut a přítel konečně oddechoval únavou na břehu. Změřil jsem rybu, kterou přítel musel přidržet a ohlásil míru 87. Je to nádherný kus. Za toho nás Jirka pochválí. Máme se čím pochlubit Phillipe. Trochu jsem v to doufal a splnilo se to. Toho krasavce nám bylo líto vzít a tak se opatrně pustil zpět, do rodného živlu.
      Do večera se nám podařilo ještě obelstít čtyři kapry do padesáti centimetrů, kteří byli až na jednoho vráceny vodě. Bernard je pouštěl s tím, že za pár let budou mnohem větší. Ryby dohromady vážily téměř dvacet kilo a tak se nám k autu pěkně pronesly. Doma se vyčistily, naporcovaly a několik kousků připravilo na řízky, ať máme pro Jiřího překvapení, až přijde. Zbytek se rozdal mezi sousedy, kteří nám prodali, nebo nás podarovali ingrediencemi potřebnými pro jejich ulovení.

Autor: Dědek - ®

Diskuse k článku (4 reakce)

Přečteno: 4 901x
Průměrná známka: 1.98

Související články

Jak mne to znovu chytlo

Stal se ze mne rybář, který už nepočítá čas strávený u vody nebo vynaložené finanční náklady za benzin, ale o to pozorněji sleduje počet ulovených ryb.

Povídání o kamarádech

Božkáá, podběrák! Řval Přema co mu síly stačily.

Chudák matka

V kuchyni je jak po nájezdu Avarů, všude rozsypaná mouka, strouhanka, nádobí až hrůza, na zemi žmolky těsta.

Co je nového - všeobecné
Oznámení - obecné
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - obecné
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniPlyšové polštáře ve tvaru ryb

Krásné polštářky ve tvaru ryb. Naskladnili jsme pro Vás novinky - polštářek ve tvaru Lína Obecného a Mořského koníka.


akce, rybareniPrologic Boty Cross Grip-Trek (SLEVA 60%)

Za 1389
Obuv má vysoce kvalitní semišový svršek v kombinaci s velmi odolným a pevným polyesterem 900D. Tvarovaná EVA podšívka pro odolnou, ale lehkou konstrukci. Důležitým prvkem je membrána Hydroguard pro 100% voděodolnost.


Doporučujeme prodejnu
Adresář prodejen
Rybářské Centrum Olomouc Rybářské Centrum Olomouc

Olomouc, Pasteurova 8a