Úvahy nad feederem II

27.11.2004 - osprey

K napsání tohoto článku mě přimělo poměrně pozitivní přijetí jeho stejnojmenného předchůdce, který se objevil na MRKu na jaře 2004. Tehdy jsem popsal vlastní zkušenosti se základy v současnosti velmi populární metody rybaření – lovu feederovým prutem. Zájem rybářů o tuto techniku narůstá a v současnosti se dá hovořit i o jakési módní vlně. Zájem o feederové pruty byl v předjaří 2004 dokonce takový, že někteří prodejci nestačili dovážet do svých prodejen zboží, což není v rybařině jev právě obvyklý. Je ale otázkou, nakolik budou noví majitelé spokojeni se svou úspěšností po přechodu na novou techniku lovu, která přece jen má svá specifika. Věřím, že většina dokáže její výhody za krátkou dobu v plné míře využít a vychutnat. Bylo by žádoucí, kdyby epidemie feederového chytání přinesla větší příklon rybářů ke sportovnímu pojetí rybolovu a urychlila docenění takových ryb jako je parma, podoustev, jelci, plotice, cejni a s tím i větší zájem o kvalitu sportovních revírů jako takových. Doufám, že se z feederových prutů nestanou nástroje dalšího odrybňování našich vod a konečným výsledkem rozšíření této techniky nebude jen požadavek na vyšší vysazování kapra.

Na MRKu se pohybují desítky vyznavačů feederu, kterým jde o ryze sportovní rybařinu a přestože si třeba i nějaké ryby ponechají, zatím udržují feederovému rybaření punc jisté ušlechtilosti. Byl bych moc rád, kdyby to tak zůstalo v obecném povědomí i do budoucna a feedraři se stali skupinou preferující sportovní zážitek před představou naplněného mrazáku. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se pro to pokoušejí cokoli udělat.

Hodně jsem přemýšlel, jak navázat na svůj předchozí článek. Ten byl do značné míry obecný, nekonfliktní a vyzdvihoval feederové chytání jako takové. Protože přejdu ke konkrétním věcem a místy zcela jednoznačně nastíním, čemu dávám v jaké situaci přednost, je nepochybné, že mnozí čtenáři budou mít jiný názor. Navíc vycházím ze zkušeností nasbíraných v určitém období na určitých vodách, kde se mi některá řešení momentálně zdála výhodná. Berte proto následující řádky jako postřehy řadového rybáře, který se od většiny ostatních liší tím, že neustále hledá a zkouší. Na jiných vodách s jinou obsádkou udělali jiní rybáři s jiným náčiním odlišné zkušenosti. Pokud je někde popíšou, se zájmem si je přečtu. Zkuste k tomuto textu přistupovat podobně.

Když jsem poprvé nahodil svůj nově zakoupený feederový prut a s napjatým očekáváním pozoroval jeho předpřikrčenou žlutou špičku, neutekla ani minuta a její ladná křivka sebou několikrát zacukala a pak se prudce nenapodobitelným způsobem sklonila k vodě, já zasekl a vytáhl velikou macatou plotici se smutnýma zarudlýma očima. Zajásal jsem nad tím, jak je to jednoduché a úžasné, vytáhl rybě z tlamy háček se svazečkem bílých červů a honem nahodil znovu. Do večera jsem pak měl nějakých třicet záběrů a z nich jsem dokázal vytáhnout pouhé dvě tři ryby. V tomto duchu to pokračovalo i při následujících vycházkách. Záběry, stovky záběrů, věčně pocukávající prut a na háčku sem tam ryba. Dnes už vím, co všechno jsem dělal špatně, ale někde tady se zrodila moje potřeba zjistit, co se vlastně s nástrahou pod hladinou děje. Zjistil jsem, že tam dole může být spousta ryb, které se o mou nástrahu zajímají, ale že jsem to já, kdo musí vytvořit podmínky k tomu, aby tento zájem skončil sekatelnými záběry. To bylo něco, s čím jsem se u položené do té nikdy nesetkal a dost se to vymykalo mým představám.

Klíčovým prvkem, který mě přivedl na cestu vedoucí k postupnému zvyšování efektivity záseku bylo pochopení prostého faktu, jak vypadá záběr ryby na feederovém prutě. Hodně jsem o tom psal v předchozím článku, takže jenom krátce. Zasekávat je třeba v okamžiku, kdy se ryba snaží zbavit háčku, který jí uvázl v tlamě při nasávání a vyplivování nástrahy. Ryba je v té chvíli de facto na háčku chycená a buď se reflexivně pokusí uniknout, přičemž prudce ohýbá špičku prutu anebo daleko častěji třepe hlavou a snaží se háček vyklepat. Tento pohyb vyvolává chvění a vibrace špičky. Často se tento typ záběru seká daleko lépe než krátké, prudké a razantní přihnutí.

Když tedy víme, čeho se snažíme dosáhnout, pokusíme se prohlédnout si arzenál prostředků, které mohou kvalitu záběru ovlivnit. Než zahájím tuto exkurzi, pokusím se znovu vyzdvihnout princip feederového chytání. Zkušení matadoři nechť prominou.

Hlavní myšlenkou lovu na feeder je lov s vypjatým vlascem (šňůrou), kdy je zajištěna reakce špičky na jakékoli dění kolem nástrahy a následně možnost okamžité reakce na případný záběr. Předpětí vlasce spolu s hmotností zátěže navíc do jisté míry napomáhá uvíznutí ryby na udici. Ve chvíli, kdy rybář zasekává, má být ryba na druhém konci vlasce už v podstatě chycená, i když se za normálních podmínek zpravidla rychle setřepe, čemuž zabrání rybářova reakce v podobě záseku. A je zcela na rybáři, aby zařídil, že dostane vysoký počet takovýchto záběrů – v tom je celé umění lovu na feeder. Může se totiž snadno stát, že rybář záběry buď vůbec nedostane nebo je nedokáže zaregistrovat anebo úspěšně zasekávat. Ve všech těchto případech asi od vody nebude odcházet spokojen.

Co tedy ovlivní kvalitu záběrů?

1) AKTIVITA RYB

Je jasné, že se snáz sekají rázné a důvěřivé záběry, zatímco opatrné a pomalé braní bude vždycky přinášet problémy.

Ráznost záběrů ovlivňuje celá řada prvků. V létě berou ryby v teplé vodě podstatně lépe než v zimě a v proudech se ryba s nástrahou také příliš nemazlí, buď v obavě, aby jí voda sousto neodnesla anebo jsou v proudu všechny pohyby důraznější. Předchozí prokrmení rovněž zvyšuje důvěru ryb k nástraze a na kvalitě záběrů se to určitě projeví. V případě lovu s krmítkem někdy dokáže ryby rozohnit kvalita krmné směsi.

Stává se, že některé dny dostáváme záběry, ale s jejich proměňováním je to špatné. Pokud marně sekáte už poněkolikáté, zkuste následující záběry nechat proběhnout až do konce a nezasahovat do nich, dokud nepřijde nějaký naprosto jednoznačný. Počkejte zkrátka a sledujte, kam až jsou ryby ve své potravní aktivitě ochotny zajít. Získáte daleko lepší představu o tom, jak se pokusit situaci řešit.

2) VELIKOST HÁČKU A NÁSTRAHY

Nastal klíčový okamžik. Ryba má nástrahu v tlamě. Brzy si uvědomí, že něco není v pořádku a pokusí se oháčkované sousto vyplivnout. Pokud se jí to podaří dobře a čistě, nebude záběr detekován vůbec anebo dojde jen k nepatrnému pohybu špičky. Chcete – li milouškou rybišku spatřit na břehu, musíte jí práci s vyplivováním ztížit na maximum. Na prvním místě je třeba všude, kde to jde, ponechat volnou špičku háčku. Strach z toho, že se ryba „píchne“ je bezpředmětný. O to nám právě jde. Háček by měl být relativně malý a co nejostřejší. Jeho velikost závisí i na použité nástraze. Na bílé červy jsou třeba malé háčky, do pařené housky schováte i větší a když jsem lovil na půlku rousnice, ukázaly se jako nejúčinnější velké háčky, které bych jinak na feederový prut v životě nenavázal. Je až pozoruhodné, jaký kus železa je ochotná narvat si do chřtánu hladová ryba a naopak jak malé háčky (a nástrahy) jsme nuceni použít v případě opatrného braní. Ve většině případů ale vyžaduje feeder háčky spíše menších velikostí.

Nemá ovšem cenu používat malé háčky za každou cenu. Pokud to nesníží počet záběrů, přináší větší háček spíše výhody v tom, že se nemusíme tolik obávat vypnutí nebo vyříznutí ryby a v kritických chvílích zdolávání se do ní můžeme i víc „opřít“. Občas dovolí větší háček proměňovat záběry i s větší jistotou. Naproti tomu někdy nás ryby dotlačí k používání miniaturních nástrah (1 bílý červ, houska 4x4 mm,…) a zoufalému přehrabování háčků ve snaze najít co nejmenší exempláře.

Výběru háčků věnujte skutečně dost péče. Najděte si typy, které vám vyhovují a vhodnou velikost si odzkoušejte přímo při lovu.

U nástrah je velikost také důležitá. Ryba by ji měla nasát do tlamy naráz. Občas mám problémy s tím, že nástraha je pro ryby momentálně přítomné na zakrmeném místě příliš velká a ony mají sklon ji během záběru poponášet a cloumat s ní. Jak potom vypadá úspěšnost záseku, si snadno domyslíte. Například vařená kukuřice (ne Bonduelka z konzervy, ale obyčejná velká vařená zrna) je příliš velká pro většinu plotic a cejnů. Leckdy ale stačí jen nastražovat ta úplně nejmenší zrnka a záseky náhle bezpečně sedí.

3) POUŽITÁ UDICOVÁ MONTÁŽ

Pod tento pojem zahrnuji volbu návazce (materiál, průměr, délka) a zátěže (hmotnost, tvar, olovo x krmítko, průběžná x přívěs, odpružení pomocí gumy,…). A buďte si jisti, že na tomto poli se dá docela vyřádit a rozdíly v úspěšnosti jsou někdy opravdu vidět. Pojďme se na to podívat.

K tomu, aby se háček v rybí tlamě zachytil, je zapotřebí určité síly. Tu dodá samotná ryba, ale podle zákona akce a reakce tu musí být druhá síla, která bude působit proti. Jinými slovy, ryba se musí zaseknout o něco. Tady se nabízejí dvě cesty. Já si je pojmenoval „KRÁTKÁ“ a „DLOUHÁ“.

Dlouhá cesta je běžně používána většinou feedrařů. Ryba dostane relativně velký prostor díky dlouhému návazci a většina energie jejího pohybu se přenáší na špičku prutu. Kvalitu záseku zvýší dostatečně vypnutý vlasec, velmi vhodné, zvláště na větší vzdálenost, je použití pletené šňůry. Někdy je kombinace pletenky a relativně tvrdší špičky pozoruhodně úspěšná. Neprůtažná šňůra opřená o tvrdou špici donutí rybu udělat při snaze o vysvobození pohyb nebo dva navíc a zvyšuje rybářovu šanci na zásek. Při tomto „dlouhém“ chytání je o něco hezčí pohled na špičku detekující záběry a chytání je celkově pohodovější. Dynamicky beroucí ryby a z nich zejména tloušť se ani jinak chytat nedají. Někdy je nutné atakovat délkou návazce i metrovou hranici, aby byla úspěšnost záseku uspokojivá. Naprosto nutné je použití dlouhých návazců u velkých nástrah (ovoce, rybka,…)

V případě krátké cesty se ryba seká váhou zátěže. Dostatečně těžká zátěž (lhostejno, zda krmítko či olovo) uchycená napevno ve vzdálenosti 5 až 20 cm od háčku je schopna rybu zaseknout svou hmotností sama. Obvykle tento záběr vypadá tak, že ryba drbe do nástrahy a náhle následuje prudký pohyb špičky ve chvíli, kdy zaseknutá ryba vleče zátěž za sebou. Na tomto principu fungují známé srkačky. Kromě toho, že musíte odladit podle cílové ryby velikost háčku, hmotnost zátěže a délku návazce, je tu ještě jedno úskalí. Ryby využívají zátěž jako pevný bod, o který pomocí prudkých škubanců dokáží slabší návazce doslova urazit. Když se pokusíte použít krátký návazec 0,12 mm v kombinaci se zátěží 20 g, musí být zátěž průběžná. Při pevném spojení se budou ryby trhat bezprostředně po záseku. Aspoň mě to několik prvních (šlo o cejny) předvedlo s takovou elegancí, že už jsem to víckrát nezkusil. V průběhu roku jsem pak s krátkými návazci několikrát zažil okamžiky, kdy se mi ryba utrhla přímo ze záběru, ještě než jsem sáhl na prut. Je dobré na podobné situace pamatovat a zařídit, aby utržená ryba za sebou nemusela vláčet krmítko. Je to trochu paradox, ale dokonce i utržená srkačka je pořád ještě schopna chytat ryby.

U krátkých paternosterů a sestav typu „Balaton“ hodně pomůže odpružit zátěž pomocí feederové gumy, která pomáhá utlumit největší rázy vzniklé při pohybech ryby.

Není těžké uhodnout, kde je nejvíce namáhané místo celé sestavy. Navíc pokud je zátěž těžká a návazce krátké, pak je rybář prakticky mimo hru.

Abych demonstroval sílu a razanci těchto pohybů, uvedu jeden svůj zážitek. Na nejprimitivnější verzi paternosteru vzniklé prostým rozstřižením smyčky z kmenového vlasce jsem zdolával parmu o délce asi 55 cm. Prakticky udolaná ryba se vlnila na hladině asi 5 m přede mnou a sbírala síly k jednomu z posledních výpadů. Ten zahájila prudkým zazmítáním do stran, přičemž roztrhla uzel spojující obě větve paternosteru. Pro zajímavost, šlo o solidní osmnáctku, o návazci se nedalo říct, že by byl zrovna krátký a dvacetigramové olovo na přívěsu letělo po odtržení několik metrů…

Několikrát se mi podařilo trefit tu nejhorší kombinaci délky návazce a hmotnosti zátěže, kdy montáž neumožňuje ani poctivé dobrání, ani samovolný zásek. V podstatě to byl asi největší problém mých začátků. Druhým problémem bylo používání zbytečně velkých nástrah.

Záměrně zde nikde nemluvím o tom, jak trefit rychlé záběry pomocí pekelného soustředění a bleskové reakce. Zkoušel jsem to a dnes se zájmem sleduji lidi, kteří to zkoušejí také. Někteří jsou o hodně rychlejší než já, ale většinou jim to není moc platné, takže doporučuju vyvinout maximální snahu, abyste dostali zřetelnější záběry, než se pořád dokola pokoušet seknout to, co se vám už třicetkrát seknout nepovedlo. A tím nechci úlohu včasného a pohotového záseku snižovat. Pokud se ryba o nástrahu zajímá, teoreticky musí existovat způsob, jak zařídit, aby na háčku aspoň na chvíli uvízla a poskytla rybáři možnost zaseknout ji úspěšně tak říkajíc „v běžném životním tempu“. Praxe je ovšem praxe a občas si člověk nepomůže. Nejčastější příčinou mé neschopnosti seknout poměrně zřetelné záběry ale bylo to, že pocházely od ryb kolem 10 cm, například hrouzků a ouklejí, což jsem si nakonec ověřil lovem na cit. Při lovu na feeder je třeba se smířit s tím, že tyto pruty velice pěkně detekují i záběry ryb té nejmenší velikostní kategorie, které jsou ale s montáží určenou větším exemplářům téměř nesekatelné.

Ti, kdo loví na feeder převážně kapra a ještě k tomu v létě, jsou většiny problémů s laděním koncové sestavy ušetřeni. Tato ryba má natolik důrazné pohyby a nasává nástrahu tak hluboko, že pravděpodobnost úspěšného záseku je relativně veliká i při zdánlivě jemných záběrech. V souvislosti s tím jsem se setkal s názory, že celé to filozofování nad problematikou udicových montáží je zbytečné a neopodstatněné. Věřte mi, že není. Alespoň pokud chcete chytat i jiné druhy ryb a za všech podmínek.

4) PŘENOS ZÁBĚRU NA PRUT

Rozhodnutí k záseku padne na základě pohybů špičky prutu, proto je potřeba si zajistit co nejkvalitnější detekci záběru. Na tu má vliv postavení prutu, použitá špička, materiál tvořící kmenovou šňůru a již zmíněná koncová montáž.

Jestliže někdo loví celoročně v nejrůznějších podmínkách všechny dostupné druhy ryb, dost často narazí na situaci, kdy má problém záběry proměňovat. Většinou se vyplatí popřemýšlet o výše uvedených věcech a alespoň malá změna k lepšímu by se měla dostavit.

Správná volba pozice prutu při chytání je nesmírně důležitá. Od ní se bude odvíjet úhel mezi vlascem a osou prutu, množství vlasce pod vodou (působení proudu) nebo ve vzduchu (vydáno napospas větru) a v neposlední řadě na ní závisí i to, jak a proti čemu budeme pozorovat záběry na špičce. Já například nemůžu napsat, jak umisťuji prut do vidličky (vidliček), protože ho mám prakticky pokaždé jinak. Například nemám rád vítr a pohled do ostře nasvícené oblohy, zatímco miluji pohled na špičku ohýbající se proti večernímu nebi. Proto kromě ukrývání vlasce před nevypočitatelnými poryvy větru pod vodní hladinu měním někdy pozici prutu i s ohledem na jeho nasvícení či denní dobu. Vzpomínám si také, jak jsem jednou několik minut stěhoval prut, abych mohl záběry pohodlně sledovat proti stěně domu na protějším břehu řeky.

Skutečnost, že prut nemá několik špiček jen pro parádu nejdříve pochopí rybář lovící na řece s rozdílnými proudovými poměry. Přestože je snahou většiny rybářů používat nejměkčí špičku, která ještě není přemáhána proudem a je schopna detekovat záběry, chtěl bych upozornit na možnost využít o stupeň tvrdší špici k lepšímu vypnutí vlasce nebo ještě lépe pletenky. Výsledná sestava někdy detekuje záběry velice ostře a citlivě a paradoxně může být účinná i na poměrně malé ryby. Vyzkoušejte někdy sestavu s pletenkou, kterou mezi tvrdší špičkou a těžší zátěží vypnete doslova jako drát. Montáž zvolte podle svých zvyklostí nebo očekávaného úlovku.

Neříkám, že si bůhvíjak polepšíte, ale chci ukázat, že i se špičkami se dá pracovat a ovlivnit s jejich pomocí viditelnost a sekatelnost záběrů. Určitě není náhoda, že jeden z mých přátel přešel při lovu plotic na řece od jednouncové špičky k dvouuncové. Ačkoli jednouncová špička vzhledem k síle proudu postačovala, byly záběry na silnější špičce díky většímu vypnutí vlasce mnohem zřetelnější.

Otázka kmenové šňůry je zejména volbou mezi vlascem a pletenkou, ale i mezi monofily najdeme materiály s různou mírou průtažnosti a viditelný rozdíl (zejména v proudu) zaznamenáte, snížíte – li často používaný průměr kmene 0,18 mm na stále ještě pohodových (alespoň na bílou rybu) 0,14 mm. Nebudete sice moci odhazovat velká krmítka, ale ne vždy je to třeba a odměnou vám bude velice příjemné chytání.

Na závěr se znovu vrátím k problematice montáží. Viděl jsem mnoho nádherných složitých sestav, ba přímo uměleckých děl, v nichž se v dokonalém souladu snoubily vlasec, pletenka, gumové odpružení a nesčetné zarážky a obratlíky. Tichý obdiv a hrůza, že bych takovou sestavu utrhl a musel si vyrobit novou, zřejmě zapřičinily, že jsem dlouho zůstával věrný těm nejjednodušším. Jsou jimi přirozeně průběžná montáž a paternoster, pokud možno ve své primitivní syrové podobě.

Jak ale pronikám hloub a hloub do podstaty věci, začínám místy chápat, co chtěl básník říci, když zařadil do sestavy to, či ono. Zejména odpružení feederovou gumou má své opodstatnění a kromě tlumení rázů vzniklých pohyby ryby nám dovoluje snáz zaseknout rybu, protože pokud zasekáváme, musíme u mnoha montáží napřed pohnout zátěží a pak teprve se síla záseku přenáší na návazec. Pokud je třeba u sestavy typu „Balaton“ zátěž připevněna k sestavě pomocí gumy, je možné pohnout návazci dříve než vůbec zvedneme ze dna krmítko. Naproti tomu při zásecích s extrémně dlouhými návazci a zátěží na postranním přívěsu jsem při záseku často cítil dva zřetelně oddělené nárazy. První signalizoval odlepení krmítka ode dna a teprve poté jsem ucítil odpor zaseknuté ryby. Je jasné, že síla takové sestavy je v důvěře, s jakou ryba nasaje nástrahu, ale rozhodně ne v možnosti bleskového záseku. Poněkud jiné je to na řece při náhozu po proudu , kdy tah vody srovná obě větve sestavy téměř do roviny. Ale to už jsme někde jinde. O tom, jak se která montáž chová za různých okolností, zkusím zauvažovat v dalším samostatném článku.

Poslední, čím se ještě pokusím posloužit zejména tápajícím začátečníkům, jsou sestavy, s nimiž jsem byl spokojen při lovu jednotlivých druhů ryb. Počítám s tím, že zkušenější rybáři budou mít právě v této chvíli řadu připomínek. Proto ještě jednou zdůrazňuji, že jiní rybáři v jiných podmínkách určitě došli k odlišným závěrům a každý si nakonec musí najít svoji cestu, jak se stát postrachem šupinatých obyvatel vodní říše.

Kapr

Poslužte si, u této ryby většinou uspějete s každou rozumnou montáží. Návazce většinou nejsou třeba moc dlouhé, spíš naopak, ale jak už to bývá, výjimka někdy potvrzuje pravidlo. Paradoxně nejproblematičtější se mi jeví přítomnost zátěže v sestavě. Měl jsem záběry, při kterých se mi kapr utrhl, ještě než jsem sáhl na prut – stačí mít krátký návazec a pokud ryba po záběru opře krmítko o cokoli na dně, okamžitě návazec urazí (vycházím z toho, že na feeder se běžně používají vlasce 0,16 – 0,18 mm). Stejně nepříjemná je zátěž vlající během zdolávání na dlouhém přívěsu za rybou. Často dochází k jejímu uváznutí a následné ztrátě úlovku.

Pokud vás podobné problémy trápí, použijte silnější vlasce, lehčí krmítka, průběžnou montáž.

Cejn

Tato ryba si přímo koleduje o to, být lovena pomocí krátkých návazců. Dvounávazcový „Balaton“ s odpruženým krmítkem relativně blízko dolního návazce je vysloveně cejnová montáž. Občasnou úspěšnost horního návazce, který je dál od krmítka, si vysvětluji tím, že v mnoha případech je nástraha zvednutá ve sloupci nade dnem a ryby ji snadno nacházejí. Pokud máte záběry na horním návazci častěji než na spodním, zkuste dát špičku prutu výš, aby vlasec vstupoval do vody pod strmějším úhlem. Možná, že počet záběrů stoupne. Málokdy je to ale dostatečně průkazné.

Pokud nemáte k tomuto řešení odpor, jsou vynikající cejnovou sestavou známé srkačky. Většina výrobců dodává modely určené spíš kaprům, proto si na cejny pořiďte svoje - zejména je vybavte adekvátními háčky. Nosnost návazců ale moc nesnižujte. Souhlasím naprosto s Martinem Maťákem, který až neuvěřitelně zhoubný účinek srkačky na cejny už několikrát zmiňoval.

Jinak se dá cejn lovit i s dlouhými návazci a někdy jsem měl pocit, že to snad ani jinak nejde. Ale kdykoli se o vychytralé lopaťáky pokouším, začínám od těch krátkých.

Plotice

Pravý opak cejna. Hbitá agilní ryba. Krátký návazec je možno použít, ale sám na to nemám nervy. Pohodovější je paternoster s dlouhými větvemi. Zátěž odpružte gumou – můžete razantněji zasekávat a po záseku se dřív dostanete do kontaktu s rybou.

Tloušť

Ryba pro dlouhé návazce – tím spíš, že se často loví na objemnější nástrahy. Dokonce i angličtí specialisté upřednostňují dlouhé návazce (aspoň to píšou) a jistě vědí proč. Asi vrchol dokonalosti pro lov této ryby představuje paternoster s větvemi 30 – 40 cm k zátěži, 70 cm k háčku. U nástrah jako je ovoce, rybka nebo lančmít postrádá krmítko smysl, nahraďte ho co nejlehčí olověnou zátěží. Odměnou vám budou nádherně dotažené záběry, které je radost sekat.

Parma

Po sérii pokusů jsem ustálil délku návazce na 40 cm u malých nástrah a asi 60 cm při použití rousnice (při lovu na feeder je lepší navléct jen půlku červa na relativně velký háček než dělat ze žížaly „balík“). Stačí průběžná montáž. Lovím – li s paternosterem, dávám olovo na gumový přívěs a snažím se použít tak silný vlasec (obvykle 0,18 mm a někdy i víc), aby v případě uváznutí došlo k odtržení olova.

Úhoř

Paternoster, zátěž olověná, délka návazce 60 – 70 cm. Vlasec 0,22 mm na kmeni i návazci. Prut je lepší z kategorie „heavy“. Nástrahou je půlka nebo třetina rousnice navlečená na poměrně velkém háčku. Tento způsob používám v přikalené vodě za jarních a letních večerů, dokud je vidět na špičku. V noci by šlo použít chemické světýlko. Feeder nastražený na úhoře obvykle nahazuji do proudu, zatímco lovím u břehu na druhý prut jiné ryby. Moc hadů jsem takhle nechytil, ale není to rozhodně vinou této techniky. Detekce záběru, úspěšnost záseku i zdolávání těch několika menších úhořů byly v pohodě, se zdoláním většího kusu by asi byly potíže.

Pro jiné druhy ryb nic speciálního nevážu a pokud bych měl zvolit nejuniverzálnější sestavu, bude to paternoster s poměrně dlouhými rameny.

A teď už nezbývá než popřát hodně úspěchů všem, kteří si v předchozím textu našli cokoli podnětného, omluvit se zklamaným, otočit se zády k věčným kritikům a upalovat na ryby, aby bylo o čem psát příště. Petrův zdar.