Se Sergejem na dirkách

- Spinner

      Je 6.3.2004, půl osmé ráno. Budík zvoní o sto šest. Chvíli pátrám v „mlze“, ale pak nacházím konečně to správné místo na budíku, kterým ho umlčím. Jen co je ticho, upadám opět do „bezvědomí“. To je důsledek vysedávání po nocích na MRKu. Kolem čtvrt na devět mě budí otec. Sakra – zaspali jsme. Rychle, rychle... dneska je sobota tím pádem víkend a tedy i tradiční lov na dírkách. Lépe řečeno tradiční v posledních 3 měsících. Těším se na něj celý týden. Vylézt z postele, nenarazit do dveří, prokličkovat bytem až do koupelny. Tam mě konečně probere studená voda. Po cestě se dívám na teploměr. Něco kolem 5 stupňů pod nulou. Celkem pohoda. Jen to sluníčko se mi venku moc nelíbí. Kdyby tak sněžilo - to by rybky braly. Bohužel v našich končinách na jižní Moravě je sněžení velice úzkoprofilové zboží. Rychle něco pojím, zkontroluji, copak otec připravil na svačinu. Velmi důležitý úkon. Dobrá svačina – základ úspěšného rybolovu. V pokoji na sebe navleču nějakou tu vrstvu termoprádla. Do batohu naházím zbytek mikin a svetrů, foťák, zkontroluji rybářskou výbavu a, no a nic. Zase jsem pozapomněl navázat pruty. Naštěstí sestava, na kterou nejčastěji chytáme, je velmi jednoduchá – tropilka, pár bročků a háček 12-20. Navázání je dílem okamžiku. Tou dobou je i proviant připraven a otec je taky v „modrém“. Už jen na sebe naházet zbylou asi tunu oblečení, nezapomenout čepici, rukavice, termosku a hurá do autíčka. Kamže to vlastně jedeme? Jako vždy do Fryštáku.
      Cesta uběhla poměrně rychle. Nebo mně určitě. Skoro půlku jsem si ještě pospal, abych vůbec byl schopen chytat. Pomalu se před námi začínají objevovat dobře známé domky, cedule Fryšták, úzká asfaltka vedoucí do malého údolí. Jsme tu! Opět spatřuji ten krásný 3 ha zasněžený rybníček uprostřed malebného údolíčka lemovaného jehličnatým lesem a několika domy movitých zlínských podnikatelů. Ale co to?! Něco je špatně. Na rybníku vidíme jen 3 siluety postav postávajících a posedávajích uprostřed rybníka. Kde je zbytek? Normálně nás tu bývá kolem 20. Nejspíš asi nikdo dneska neměl čas. Nebo že by nebraly ryby? Je pravdou, že moc brzy tady nejsme. No co naplat. Vyřídit povolenky u správce, koupit nějaké ty granule na krmení a hurá k vodě. Ó jak jsme se spletli. Jen co jsme vyskákali z auta tak nám doslova zmrzl úsměv na rtech. Opravdová sibiř. Určitě aspoň mínus patnáct. To by nic tak hrozného nebylo, ale ten vítr. Tak pichlavý a tak vlezlý, že jsme promrzli dřív než jsme si stačili obléct mikiny a bundy. Nemít rukavice nebo čepici a máte danou část těla jako rampouch do několika vteřin (to jsem netušil co přijde). Správce jsme nalezli ještě živého a vykazujícího životní funkce. Zmrzlou rukou nám vypsal (nebo lépe řečeno urychleně navlnkoval) příslušné kolonky na žlutém papírku, kterému se tady říká povolenka. Vrátili jsme se do auta pro batohy, pruty, židle. Když jsme konečně všechno měli nic nám nebránilo vstoupit na ledový čepec rybníka.
      Sedli jsme si asi 30 m od hráze na hloubku kolem 2 m. Původně jsme chtěli odhrnout trochu sněhu, ale když jsme přišli na to, že jinak než krumpáčem by to nešlo tak jsme to vzdali. Po vypůjčení vrtáku jsem se jal jakožto „profesionální vrtač“ nástroje a chtěl si zhotoviti otvor v ledu nezbytný k tomuto lovu. Zase jsem to neodhadl. Začal jsem vrtat na plno. Když jsem asi ve dvaceti centimetrech, záda úplně spocené (no co, proč si stěžovat, trochu jsem se zahřál), přestával cítit ruce, dal jsem si chvilku pauzu. Tou dobou jsem nevěděl, že mě dalších 20 ještě čeká. Nakonec jsem se, ale ledem zdárně prokousal a spatřil vodní hladinu. Napůl mrtvej a napůl uvařenej (to oblečení se ale později hodilo) předal vrták otci ať se taky trošku rozcvičí. Mimochodem ten vrták je od začátku zimy pořád jeden a ten samý a tudíž ostrost jeho čepelí je ta tam. Ručka je taky taková nějaká „vykloktaná“ a člověk místo, aby vrtal, jen tak lehce „šmidliká“. Opravdu příjemné zpestření.
      Konečně jsem se usadil na židličku. Ještě najít nejvhodnější pozici vůči větru. Moc se nedařilo, protože se mi zdálo, že fouká snad ze všech stran. Po 5 minutách „štelování“ vhodného umístění mojí židle, tak aby mi foukalo do zad jsem to vzdal, sedl si jak to bylo a začal lovit. Sítkem jsem odstranil zbytky ledu a sněhu z dírky, zakrmil hrstí granulí a lov mohl začít. Díky bohu za ty navázané pruty. Stačilo mi lovit na umělého masňáka a patentku v krabičce. Napíchnout je na háček omrzajícími prsty byl skutečný požitek pro labužníky. Nicméně dílo se zdařilo a tato dvojice se vydala do hlubin (moc velkých teda ne) rybníka ulovit nějakou tu rybku – nejlépe duháka. Ale i cejnek nebo plotička by potěšili.
nbsp;     Jak už to tak bývá, zimní závodní absťák si člověk někde musí „vybít“. A ani my nejsme výjimka. Proto od začátku zimy vedeme mezi sebou takové malé vlastní závody v lovu na dírkách. Pravidla jsou velmi jednoduchá. Co ryba to jeden bod. Duhák je tzv. bonusovka, neboli při stejném počtu bodů (ryb) rozhoduje kdo má více bonusovek. Bonusovku počítáme za 1,5 ryby :-). Okoun, kterého jsme chytli jen jednoho, je superbonusovka a tudíž za 2 body. Občas je to opravdu drama a člověk do toho dává všechno. Nejde o nic a vlastně o všechno. No prostě sranda. Otec, jakožto vydra podšitá, vyhrál zatím všechny závody kromě jednoho. Z těchto i jiných důvodů dostal přezdívku Sergej. Nemusím vám tím pádem připomínat jak byl dnešní závod důležitý. Přece jen, březen je tady a ledy začnou pomalu tát. Šance na srovnání nebo alespoň remízu se týden od týdne zmenšují.
&      Ale vraťme se k samotnému závodu. Oba začínáme chytat na cit. Jako nástraha zatím slouží umělí masňáci a patentky Berkley. Chvilku se nic neděje. Najednou spozoruji drobné ťuknutí do špičky, pak další, ještě jedno. Vlasec se dává do pohybu a pomalinku ujíždí do strany. Rychlí zásek, spíš reflex z leknutí, protože jsem nečekal, že něco může zabrat tak brzo. Pak už jen blaho a škubance v prutu. Cejnka „vyloupnu“ na led během okamžiku. Paráda, říkám si. Zajišťovací rybka na břehu. S nulou už neodjedu. Cejnka samozřejmě pouštím. „Načechrám“ nástrahu a bleskurychle ji spouštím zpět do hlubin. Až teď si začínám uvědomovat, že jsem si sundal rukavice a to je špatně, moc špatně. Ještě, že v rukavicích zůstalo teplo. Dokrmuji trochou granulí. Protivník zatím nejeví žádné známky nervozity. Pár minut nic a pak zase záběr, další cejnek a 1 bod pro mne. To už máme 2:0. No měl bys něco dělat, pomyslím si. Sergej začíná být nervózní. Mění nástrahy, zkouší různou hloubku. Úspěch se u něj dostavuje v zápětí kdy vytahuje bonusovku. Já jsem ještě poměrně v klidu. Vedu a tak to musí i zůstat! Mezitím to nějak přestalo brát. Ani dokrmování nijak nemění zájem ryb. Je čas vyzkoušet jinou nástrahu. Však já vám ukážu. Vytahuji tajnou zbraň v podobě toastového chleba. Užmoulám pidi kuličku a šup celou sestavu do dírky. Záběr přichází téměř obratem. Zase cejnek. Jak je vidět změna nástrahy pomohla. Za pár minut chytnu ještě jednoho. Sergej je touto dobou již značně nesvůj. Pokukuje copak, že to tam těm rybkám servíruji a bere si kousek pro sebe. V rozmezí asi 15 minut chytá 2 cejnky. 4:3 vedu. Nastává klid na obou frontách. Půl hodiny se nic neděje. Je čas pro krmení, které jsme si přivezli z domu. Blíže neidentifikovatelný zbytek, který jsme objevili v mrazáku. Nejspíše pozůstatek závodní sezóny. Krmím dvěma kuličkami velikosti švestky. K hladině začínají ode dna stoupat všemožné částečky. Napíchnu novou kuličku chleba a háček spustím přesně do míst kde se nachází (snad) obláček krmení. Záběr a cejnek. To už máme 5:3. Už si začínám myslet, že bych snad mohl i vyhrát. Sergej mění nástrahu a chytá taky cejnka. Já vzápětí taky. 6:4 – pořád vedu o dvě ryby. Nastává absolutní mrtvo. Rybí aktivita klesla na nejnižší možnou úroveň. Více než hodinu a půl nemáme náznak záběru. Oba zkoušíme co se dá. Nic nepomáhá.
      Začínáme si říkat, že už to zabalíme, když v tu ránu se stane něco nepopsatelného, nepochopitelného a pro mě značně deprimujícího. Sergej na aktivní zvedání chytá cejnka. Pak dalšího a dalšího. Zdá se že mu snad sami skáčou na led. Po asi 10 minutách je skóre 12:6 pro Sergeje. Já jsem neschopen jakéhokoliv slova, pohybu a čehokoliv jiného. Jen sedím a nevěřím. Jsem v takovém tranzu, že přestávám vnímat zimu i záběry. Bohužel. Jeden velmi pěkný záběr jsem doslova prospal, když jsem se díval na špičku prutu jak se potápí a myslel si, že je to fata morgana nebo já nevím co.
      Za asi hodinu zdolávám uklidňovací a dnes i poslední rybu. Sergej ztrácí několik ryb a jednoho cejnka ještě vytahuje. Neuvěřitelné. Konec závodů, konec nadějí. Sergej opět potvrdil své kvality (štěstí jak prase) a smetl mě pro dnešek ze stolu jako naprosto nicotné smítku prachu. Končíme stavem 13:7 pro otce. Je zajímavé, že tyto dvě čísla – nešťastné a šťastné – si dnes prohodily význam.
      Já se, ale vrátím. Vrátím se Sergeji a porazím tě. Musím tě už konečně porazit... doufám...

Autor: Spinner - ®

Diskuse k článku (8 reakcí)

Přečteno: 5 493x
Průměrná známka: 1.48

NKouzlo zimního rybolovu

Z technik lovu přichází v zimě do úvahy jen plavaná a položená. Používám obě v závislosti na cílové rybě a velikosti prochytávaného úseku.

NLov na dírkách - zimní chytání ryb

Mezi další možné techniky bych zařadil vertikální přívlač.

NPoprvé na dírkách

Varování slabším povahám: následující řádky se odehrávají na pozadí jednoho z nejhustších sněžení této zimy.