Výroba plandavek

26.3.2004 - Jirka

      Mojí oblíbenou disciplínou je lov přívlačí. Bohužel sezóna dravců je v našich končinách poměrně krátká – a tak v zimním období překonávám depku třeba přerovnáváním nástrah v krabičkách, kontrolou, opravami a doplňováním všeho potřebného, hltám rybářskou literaturu a browsím na MRKu. Znáte to. Skvělá příležitost pokusit se o tvorbu vlastních nástrah. Domácí výroba woblerů a potažmo i rotaček je poměrně náročná, skutečně dobrého opakovaného výsledku je těžké dosáhnout, oproti tomu na výrobě plandavek není nic příliš složitého.

Použité materiály
      Před časem se mi dostal do rukou svazek nerezových lžic s rukojetí potaženou plastem. Hnusné nářadí, vhodné tak na guláš při trempování. Nebylo mi líto je zničit. Později jsem využil i prastaré lžíce z chalupy a na menší nástrahy jsem koupil čajové lžičky z bazaru. Dobrý, levný polotovar pro výrobu plandavek. Z nářadí potřebujeme vrtačku, kleště, pilníky, důlčík, kladívko, nůžky, pilku. (Kdo má možnost použít brusku, leštičku, pákové nůžky, signovačku, stříhat a lisovat plechy na dílně apod., má velkou výhodu a může spustit sériovou výrobu). Další nutností jsou pevnostní obratlíky a spojovací kroužky vhodného průměru. Lze je běžně zakoupit v rybářských potřebách, stejně jako kvalitní trojháčky ve velikosti odpovídající použitému plechu. Já používám Mustad, ale volba je na vás.

Výroba
      Vezmu polévkovou lžíci, či kávovou lžičku (nejlépe nerezovou) a uštípnu, nebo pilkou na kov uříznu držátko. Na stolní brusce s jemnějším kotoučem místo řezu začistím (nikde nesmí zůstat ostrá hrana). Lze použít jemný jehlový pilník a na vyhlazení karborundum brousek. Při práci dbám na to, abych plech nepoškrábal, či nepoškodil uchycením v kleštích, nebo přílišným stiskem v čelistech svěráku. Pak si cca 2mm od kraje, přesně v podélné ose lžičky, naťuknu důlčíkem značky a vyvrtám dírky (malý průměr vrtáku = vysoké otáčky). Umístění přesně v ose je důležité z hlediska rovnováhy. Vzdálenost otvoru od kraje a průměr vrtáku volím podle použitého kroužku. Síla zbylého materiálu mezi dírkou a okrajem plechu by neměla být menší, než cca 0.5mm pro nerez, použijete-li hliníkovou lžíci, pak nejméně 1mm. Následně trochu větším vrtákem okraj otvoru odhrotím, začistím. Nasoukám kroužky: na jednu stranu plechu umístím trojháček vhodné velikosti a případně červený plastový praporek jako ploutvičku, na druhou stranu plechu připnu kroužkem festový obratlík. Kroužky pro nasouvání pootvírám pomocí tupého skalpelu, přidržuji kleštěmi. Nesmí se otevřít příliš, abychom nepřekonali mez pružnosti materiálu. Potřebuji-li třpytky do tekoucí vody, je třeba vyrobit tělo užšího tvaru. Na polotovar s vyvrtanými otvory si lihovou fixou z vnější (vypouklé) strany nakreslím požadované zúžení. Zde mi za vzor posloužily plandy předních výrobců. Nyní na stolní brusce ubírám přebytečný materiál, za častého ochlazování v nádobce s vodou. (Potopením rozpáleného plechu do starého oleje lze získat zajímavou, modro-hnědou žíhanou kresbu – ovšem pozor na možné vzplanutí oleje, nebo na nepříjemné výpary). Když jsem s tvarem spokojen, dočistím a vyhladím hrany, aby byly příjemné na omak a nikde nezůstal ostrý okraj.
      Máme-li možnost pracovat ve vybavené dílně, je dobré si nastřihnout mosazné či měděné plechy, tloušťky 0.5 až 1mm podle požadované hmotnosti. Pomocí formy na lisu docílíme potřebného prohnutí materiálu. Vrtáme v přípravku na stojanové vrtačce. Při dílenském zpracování se rovněž nabízí možnost elegantní úpravy profilu těla plandavky vroubkováním. Nejlépe provedeme na tzv.signovačce, což je přístroj, kde klikou přes silové převody poháníme dvě kovová kola. Jedno má po obvodě drážku, druhé má úzký obvodový profil a jsou k sobě těsně přiblížena. Vložením plechu mezi kola za současného točení klikou vymačkáváme do plechu elegantní drážky, většinou ve tvaru žebrování. Další možností, poněkud méně estetickou, je použít natupo sbroušený sekáč, proti olověné podložce. Drážky do plechu vyklepáváme při postupném posouvání sekáče, vytvoříme tak tvary podle svých představ. Všechno je to ale o citu a šikovnosti, protože vyklepáváním se plech různě vytahuje a deformuje, tak to nesmíme přehnat.

Výzdoba
      Při použití nerezové lžíce má plech krásný lesklý povrch, který odráží světlo téměř jako zrcadlo. Zkoušel jsem vytvářet modelářskou barvičkou Ravell na plechu různé malůvky, ale nebyl jsem s tím spokojen. Profi výrobci používají nejrůznější vzory a barvy, někdy velmi pestré, dokonce i holgrafické vzory šupin a obrázky celých rybek. Já jsem nakonec pro ztmavení použil černou plastovou lepicí pásku, která se vyznačuje vysokou adhezí. Pomocí malých nůžtiček vystříhám různé ornamenty a nalepím na vnější stranu plechu, vnitřní většinou nechávám lesklou. Lze skládat z více menších částí, lze lepit ve více vrstvách. Páska se musí lepit za sucha na odmaštěný povrch plandavky. Potom vydrží tak dlouho, dokud jí nesundám, respektive po dvou sezónách se mi dosud nesloupla. Koupil jsem ji kdesi místo elektrikářské izolačky, asi za deset kaček, jistě bude k sehnání v papírnictví, či v kancelářských potřebách. Předpokládám-li použití plandavky za slunečného počasí a v menších hloubkách, černou páskou nešetřím. Pro podmračenou oblohu nechávám lesklých ploch více. Volím motivy černého hřbetu a příčných pruhů, snažím se o oblé tvary. Eleganci nástrahy je možno zvýšit nalepením holografického oka, (v rybářských prodejnách běžně k dostání jako samolepka). Lepicí páska má oproti barvě tu výhodu, že když mám hodně tmavou třpytku do slunečného počasí, lehce z ní sloupnutím části lepenky udělám světlou do podmračeného počasí. Další možností výzdoby je připnutí kousku červeného plastu ve tvaru ploutvičky ke kroužku u trojháku, lze v pohodě použít i „červené chmýří“, bavlnku, chemlon, nebo nějakou muškařskou umělinu. Někdo místo toho na trojhák navléká kousek červené bužírky, fantazii se meze nekladou.
      Drobná zkušenost z praxe: po opakovaném popíchání během polepování třpytky jsem usoudil, že přikroužkování trojháku by mělo být úplně poslední výrobní operací :-))

Trocha teorie

      Domnívám se, že třpytky svým chodem ve vodě působí na ryby třemi hlavními veličinami: hlukem, tlakovou vlnou a světelnými odlesky. Ryba je vydrážděna k útoku na nástrahu tehdy, pokud souhrn těchto tří faktorů dosáhne hodnověrnosti kořisti. A kořist pro většinu dravců představuje rybka nějakým způsobem snadněji dostupná – zraněná, méně pohyblivá, nebo nepozorná. A musí být samozřejmě v dosahu dravce. Dravec buď kořist aktivně vyhledává a tehdy za vzruchem přijede i na delší vzdálenost, nebo pasivně vyčkává ve svém úkrytu, až se vhodná kořist přiblíží. A větší štiky jsou prý teritoriální, věrné svému oblíbenému úkrytu.

      Hluk a tlaková vlna je jistě mnohem intenzivnější při vedení klasické rotační třpytky (však se také jejich zvuk dolaďuje vroubkováním křidélka), takže na plandavce ze lžíce nám nezbývá, než dbát hlavně na vzhled a vhodné vedení nástrahy. Každý z nás si jistě lehce představí, jak se za slunečného počasí umí blýsknout bok perlína, či plotice, když v hejnu bijí do housky na hladině jezera. Zraněná rybka se blýská rovněž, ale její pohyb bývá zcela odlišný od zdravé. Pravidelné, ladné pohyby se změní. Občas se pokládá na bok, občas klesá hlavou ke dnu a trhavě vyráží vpřed, či vzhůru a zase klesá. A přesně tohle s plandavkou poměrně snadno napodobíme.

Použití v praxi

      Popsaným způsobem jsem si udělal pár těžkotonážních kulatých třpytek, jež jsou určené pro pomalé hloubkové tahání na stojatou vodu. Menší, čajové, jsou zase vhodné pro pokoušení okounů, bolenů, či tloušťů. Ale štika je štika. Velká těžká plandavka pěkně lítá, elegantním kyvadlovým pohybem se poměrně rychle potápí, volnou šňůru vtahuje za sebou do hlubiny. Nechávám obvykle vyklesat až na dno, počítáním sekund odhaduji hloubku, dopnu šňůru a začínám navíjet. U pletenky je důležité dbát na dobře utažené první náviny na špulce navijáku. Při volné smyčce bychom mohli při dalším náhozu splakat nad výdělkem. Tažení nesmí být moc rychlé, jinak se tělo plandavky roztočí pravidelným kruhovým pohybem a to není dobré. Třpytka musí pracovat kývavě, nepravidelně, vyklesávat, stoupat, měnit rychlost, cukat sebou a roztočit se jen na krátký okamžik.

      Chytání u dna a v překážkách obecně s sebou přináší riziko vysokých ztrát nástrah. Při tomto způsobu rybolovu používám třímetrový štikový prut, naviják s bojovou brzdou a splétanou šňůru s vysokou nosností. Použití koncového lanka je při snaze o ulovení větší štiky samozřejmostí. Díky této konfiguraci není problém přesně nahazovat i na poměrně velké vzdálenosti a tím prochytávat loviště z blízkého břehu nepřístupná. Základem úspěchu je pochopitelně vyhledávat místa s vyšší pravděpodobností výskytu dravce – překážky, jámy, všechny možné úkryty. Nulová průtažnost pletenky skvěle přenáší dění u nástrahy do mých rukou, takže lehce rozliším průjezd plandavky vodními travinami, brnkání o dno, rozhrnování bahna, nebo ťukání malého okounka. Ostré rychlé zastavení bývá vázka. Nejlepším záběrem je jakési náhlé ztěžknutí a zastavení nástrahy, to je velká ryba. Do vteřiny (a ta je v ten moment pěkně dlouhá) je nutno přiseknout, protože štika má tendenci si po prvním uchopení kořist v tlamě přehodit a hned pozná svůj omyl a nástrahy se zbavuje. Po razantním přiseknutí se hned ví, na čem jsme. Krátké rychlé zacukání bývá okoun, nebo menší štíhle. Ale pomalý táhlý rozjezd značí ponorku či krokodýla a krevní řečiště se plní adrenalínem. Jen aby všechno na udici ten nápor vydrželo!!

Vázky

      Předimenzovaná nosnost celé sestavy mi umožní v případě vázky zachránit nástrahu hrubou silou. Nejdříve zkusím lehce prutem vycukávat, ale většinou to nepomůže. Odklopím překlapěč navijáku, uvolním šňůru, odložím prut, navinu šňůru několika oviny přes rukáv a couváním plynule zvyšuji tah. Časem něco povolí, většinou mám štěstí a povolí vázka na dně. Několikrát jsem také narovnal ramínko trojháku, ale to se spíš jednalo o měkčí trojháčky na woblerech. To je přesně ten důvod, proč jsem si oblíbil pletenku – zachráněné nástrahy. Mojí největší vytaženou vázkou byl asi pětimetrový smrček :-)) Po několikerém utržení nástrahy přijdete na to, že nejslabší místo celé sestavy je uzel, proto jsem se naučil vázat hodně pevně. Pletenka má tendenci v nedotaženém uzlíku prokluzovat, je lepší dělat o několik ovinů více než na monofilu. I superpevná šňůra se časem odře, někdy je nutno poslední dva metry obětovat. Na štiky používám lanko Hends. Je skvěle měkké, dá se dobře vyrovnávat, ale má sklon k třepení a je třeba ho často kontrolovat.

      Aby bylo jasno – 90% přívlače odchytám s rotačkami a woblery. Byla dokonce doba, kdy jsem plandavky, devony a podobná udělátka považoval za dávno překonané, zvláště při masivním nástupu měkkých nástrah. Ale praxe ukázala, že tento typ plechů má při rybolovu stále své nezastupitelné místo. Navíc se jedná o nástrahy poměrně levné, lehce použitelné a snadno vyrobitelné. Pojďme je tedy využívat. Přeji mnoho pěkných úlovků.