Velké francouzské pokušení III.

- Michal Kučera

      Voda u břehů se značně zakalila a z lesů neustále proudily potoky vody. Šel jsem se podívat na Milana, zda přežil bez úhony ty přívaly deště. Jeho bivak byl kupodivu ještě nad vodou, zato pruty už se pomalu utápěly. Déšť vystřídal silný vítr, ale ani ten nám během dalšího dne úspěch nepřinesl. Voda v jezeře se opět vyčistila do křišťálové podoby, a to i přesto, že z lesů neustále vytékala dešťová voda. Dohodli jsme se, že počkáme ještě jednu noc a když nepřijde záběr, zkusíme změnit místo.
      Hlásiče ale byly až do rána němé a tak jsme se dali do balení. Pruty jsem nechal nahozené do poslední chvíle. Když už mělo dojít i na ně, všiml jsem si, jak se vedle nich vynořuje jakási černá obluda. V záři vycházejícího slunce jsem nemohl vidět přesnější obrysy tohoto stvoření. Zprvu mě napadl potápěč, ale vzhledem k ročnímu období jsem to hned zamítl. „Lochneska“! Vykřikl jsem překvapením. Tak proto jí nemůžou najít, když jí hledaj ve Skotsku a ne ve Francii. Nebyla to Lochneska. U prutů se mi se vší parádou vynořili dva malí divočáci. Zřejmě na ně měl někdo na protějším břehu spadeno a tak chtě nechtě museli přeplavat. Rychle jsem sáhl po fotoaparátu, ale než jsem jej natáhl, byli fuč. „Sakra, nejprve osm dní fotím bez filmu a když ho tam konečně nandám, tak nemám nataženej foťák“, vztekal jsem se. Teprve při včerejším focení duhy jsem totiž zjistil, že jsem měl celou dobu špatně nasazený film a fotil tak naprázdno.
      Přesto to poprvé začínalo vypadat, že se konečně karta obrací v náš prospěch. Při stěhování jsem totiž jel obhlédnout místo, které bylo dosud obsazeno a na něž jsem měl od počátku zálusk. Jako tajný tip mi jej doporučil německý kolega Christian Finkelde, což je mezi evropskými kapraři uznávaná kapacita a také a především znalec francouzských vod. Rybáři, kteří zde dosud chytali, evidentně balili věci a tak mi svitla naděje, že bude volné. Byli to němečtí testeři jedné velké nadnárodní firmy zabývající se výrobou boilie. Dal jsem se s nimi do řeči a brzy lapal po dechu. Prý jim to dlouho nešlo, ale po těch deštích jim do zkalené vody najely ryby a tak si tři dny pěkně zachytali. Největšího 25kg lysce jsem si dokonce mohl prohlédnout v náhledu jejich digitálního fotoaparátu. Nádhera! Přestože tvrdili, že už to přestává brát a že kapři zřejmě přejeli jinam, nechápal jsem, proč opouštějí toto krásné místo. Ale co, hlavně aby byli co nejrychleji pryč!
      Ještě než odjeli, nastěhovali jsme si věci a echolotem zmapovali okolí stanoviště. Dno zde bylo úplně jiné než na předchozích místech. Nejdřív hlubší pětimetrový kanál a poté rozsáhlá mělčina s hloubkou kolem jednoho metru, kam jsme později umístili většinu udic. Po několika nocích bez mrazu večer opět začínalo přituhovat, ale to mě neodradilo od toho, abych zůstal sedět venku před bivakem a čekal na záběr. Měl jsem obavu, že by hlásiče při tak silném mrazu mohly zkolabovat, ale fungovaly ostatně tak jako vždy zcela spolehlivě. Kolem půlnoci jsem už měl nohy zmrzlé na padrť, ale teď nebyl čas na takové malichernosti. Vydržel jsem sedět do půl druhé. V té době už jsem toho měl plné zuby a tak jsem zalezl do spacáku a usnul. Chyba! V půl čtvrté mě vzbudilo kvílení hlásiče. Chvíli mě trvalo, než jsem nasadil holínky a seběhl dolů k prutům. Kupodivu jsem se ani nepřerazil a tak jsem zasekl a začal navíjet. Kapr, tak jak jsem předpokládal, sjel z mělčiny zpět do koryta, kde se zapletl do nějaké vázky. Nasedl jsem rychle na loď a vydal se do tmy vstříc svému prvnímu cassienskému úlovku. Třásl jsem se jako osika, ruce mi přimrzaly jak k prutu tak i k veslům, ale vidina obří ryby mi na to dávala zapomenout. Když jsem dojel nad ono místo, kde měl být kapr schovaný v porostu, připravil jsem si k ruce podběrák a začal tahat za šňůru. „Do hajz… větev“, řval jsem na celé okolí. „Zasr… větev“, nadával jsem jí, jakoby za to, že místo kapra visí na háčku kus klacku mohla právě ona. Dostalo se jí ode mě tolik sprostých přívlastků, že se tam červená snad až dodneška.
      Zbytek noci už proběhl klidně - bez jediného pípnutí. Zato ráno se začaly dít věci. V sedm nás vzbudil zvuk přijíždějícího auta a za chvílí po něm další. Naše současné stanoviště totiž bylo jedno z mála na celém jezeře, kde se dalo přijet takřka až k vodě. Z aut vyskákali dva postarší místní rybáři, vybalili nádobíčko a kousek vedle nás naházeli osm prutů na candáta. Pak se vrátili k autům, rozdělali si flašku vína a dali se do veselého povídání. O pruty se vůbec nestarali, za celý den se na ně nebyli podívat. Byli jsme z nich docela paf. Jeden z nich měl hlas jak heligónka a od rána tu svoji papulu nezastavil. Byl jsem z toho dost otrávený, ale jelikož jsme potřebovali sehnat někoho kdo by nám udělal společné foto z výpravy, musel jsem to překousnout a šel je požádat o výpomoc. Pár posunky jsem jim vysvětlil co po nich chceme. Ochotně souhlasili a když bylo po focení, dali jsme jim napít slivovice, což jim rozvázalo jazyk ještě víc. Jenže tentokrát už nedebatovali jen mezi sebou, ale se mnou. Dodnes nevím, jak je to možné, ale klábosil jsem s nimi minimálně tři hodiny. Já uměl pět slovíček francouzsky, oni dvě německy (Arbeit a Schweine), ale zdáli to muselo vypadat, že jsme staří známí. Samé salvy smíchu, živá gestikulace, plácání po ramenech. Vyprávěli mi, jak je nachytali četníci v zakázané oblasti, jak prchají k vodě před manželkami nebo jak je u nich nyní všechno dražší a dražší a proto si musejí utahovat opasky, což následně dokládali gestikulací. Milan jen nechápavě zíral na náš diskutérský kroužek. Na rozdíl ode mě však stihl za světla rozmístit udice, což já musel učinit až za tmy a začínajícího mrazu. Naše poslední noc na Cassienu byla ze všech nejchladnější, určitě bylo dost přes –10st.C. Udice ležely jak mrchy bez jediného pohnutí. Nastal čas balení a návratu.
      Upřímně řečeno, nejradši bych zůstal aspoň ještě týden. Vztek po ztrátě ryby už ze mě vyprchal a v pocitech převládalo uspokojení nad časem stráveným na tomto nádherném revíru. Nechytit zde během deseti dní rybu není vůbec žádná ostuda. Když jsem sháněl informace o Cassienu, narazil jsem na článek mistra světa v lovu kaprů Simona Crowa, který v něm hořekoval nad šestadvacátou nocí bez záběru právě na tomto revíru. Většina zahraničních specialistů sem jezdí na čtyři až šest týdnů, aby měli větší šanci na úlovek. To nebylo v našich možnostech. Jel jsem na Cassien s tím, že když chytím jednoho kapra, bude to velký úspěch. Moc k tomu nechybělo. Snad budu mít příště více štěstí. Příště? I když nevím, kdy to bude, určitě se sem vrátím. Už během zpáteční cesty jsem na nic jiného nemyslel. Pochopil jsem, proč zdejší jezero přitahuje jako magnet a proč se sem tolik rybářů přes časté neúspěchy rádo vrací. Je to obrovská výzva vyzrát na zdejšími kapry. Přijal jsem ji i já. Takže … příště nashledanou na Lac du Saint Cassien!!!

Autor: Michal Kučera

Přečteno: 4 784x
Průměrná známka: 1.67

NVelké francouzské pokušení II.

Večer přišla od kolegů chytajících ve vedlejším rameni šokující esemeska : „Tomas – 17kg lysec. Co u vas“?

NVelké francouzské pokušení I.

Tady na nás poprvé dýchla atmosféra Cassienu, stěny restaurace byly posety desítkami fotografií kapitálních kaprů.