To nejlepší na záběr

19.1.2003 - Martin Maťák

Karas je typickou rybou, která bere zdálnivě opatrně... až na to, že ty největší pak chytne někdo na třicítku vlasec a foukanou kukuřici... (zde 45 centimetrová výjimka na jemnou plavanou)

      Kolem sestavení té pravé udice (koncové montáže) na plavanou koluje mnoho otázek a kolikrát se ani zkušenější rybáři nedokáží shodnout, které navázání zvolit. Je mnoho variant, jak rozmístit zátěž, jakou nastavit hloubku, jak dlouhý zvolit návazec atd. To vše většina úspěšných rybářů dokáže pro danou situaci dobře odhadnout - chápou ale skutečně, proč tomu tak je, že zrovna tohle je lepší než něco jiného? Nebo je to spíše otázka dlouholetých pokusů a omylů a moc velkou logiku v tom nehledají? Přijít věci na kloub se snažím dlouhou dobu i já, a proto bych zde rád předložil něco málo ze svých postřehů (které mi klidně můžete vyvrátit).
      Především jsem si uvědomil jednu zásadní věc - ryby v naprosté většině případů vůbec nejsou tak opatrné, jak se nám podle "opatrných" záběrů zdá. To jen jeho indikace na slávku je zkreslena nevhodnou konstrukcí koncové udice! Dobře, dobře, slabý vlasec, malý háček, to i já beru jako nutnost, ale na samotnou indikaci záběru to nemá skoro žádný vliv. Já mám na mysli volbu splávku, velikosti a rozmístění zátěží, délku návazce a nastavení ponoru (hloubky). Mnohdy si sami zbytečně komplikujeme život přehnaně jemnými sestavami, které sice ryba vůbec neodhalí, ale na druhou stranu ani my sami dlouhou dobu nevíme, že máme záběr, protože splávek se chová také velice "jemně".
      Vezměme to ale postupně - jak se takový záběr projeví a proč. Ryba uchopí nástrahu s háčkem a buď s ní stojí a jen ji převaluje v tlamce (splávek se nanejvýše pouze třepe), nebo se s ní dá do pohybu (splávek ujíždí po hladině, při rychlejším plutí se potápí). Dále může ryba táhnout nástrahu ke dnu (splávek se potápí), nebo s ní stoupá vzhůru (splávek vylézá nad hladinu). Speciálním případem pak je, když ryba zachytí nástrahu již během klesání ke dnu (splávek se zanořuje jiným tempem než obvykle). Všechny tyto záběry lze na splávku lépe či hůře zpozorovat. Především strašně moc záleží, jaký typ záběru (jakou rybu) očekáváte a pro který máte svou sestavu nachystánu. Existují sice kompromisní řešení, ale většinou již předem víte, co budete chytat a jak by se měl záběr projevit, a tomu přizpůsobíte své snažení tak, aby bylo co nejefektivnější => žádné kompromisy!
      Velký vliv na průběh záběru má délka návazce - tedy přesněji část udice od háčku k prvnímu broku (návazcem by se měl správně označovat kousek slabšího vlasce navázaný na kmenovém vlasci, což nemusí být nutně po první zátěž, ale rozumíme si). Prodlužováním návazce zvyšujete celkovou jemnost (nenápadnost) sestavy, ale zhoršujete indikaci záběru (citlivost) a naopak. Delší návazce se používají zejména tehdy, když potřebujete opatrné rybě poskytnout větší prostor pro prozkoumání nástrahy, nebo když jí chcete nástrahu lépe předložit (kvůli ukotvení na dně či pro přirozenější pohyb v proudu, během klesání ke dnu apod.). Naopak jeho zkrácení je nutné, pokud chcete záběr vidět dříve - většinou při chytání méně opatrných ryb (např. na dobře rozkrmeném místě), nebo při lovu všelijaké drobotiny, která tělem nedělá tak dlouhé pohyby (ouklej asi těžko s nástrahou popluje půl metru).
      První zátěž směrem od háčku má většinou největší podíl na oznámení záběru. Měla by být taková, abyste byli schopni na splávku zpozorovat, že je v pohybu nebo že ji ryba nadlehčila. Hodně zde záleží na použitém splávku, zejména na jeho anténce (průměr, délka, materiál) a také na síle proudění vody (v rychlém proudu se ztrácí citlivost - plynulé nadlehčení broku o hmotnosti 0,3 gramy s 10 gramovým lízátkem je prakticky nepostřehnutelné). Průměr anténky ovlivňuje citlivost sestavy poměrně radikálně - např. 1 mm silná anténka pěkně zaznamená zvednutí broku 0,07 g, ale pro tu stejnou indikaci na anténce o průměru 3 mm budete potřebovat 9x těžší brok. Sám bych vždy, kdy je to možné, použil tak velký první brok, abych tyto "cejní" záběry spolehlivě viděl (cejn tvoří snad přes 1/2 mých úlovků) - i kdyby to mělo být přes půl gramu (většinou stačí do 0,2 gramů). Jak jsem již psal, ryba je dost hloupá udělat cokoliv, ale splávek vám to musí zahlásit (ulovil jsem i cejny ochotné zvedat 16ti gramovou olivku!).

Zvedavý záběr

      Pro doplnění - záběrových broků může být i několik za sebou s různými rozestupy, většinou několik menších kusů namísto jednoho většího. Opět jde hlavně o zjěmnění sestavy, někdy však i kvůli lepšímu předložení nástrahy. Pokud jsou některé z těchto broků více jak nějakých 30 cm nade dnem, na indikaci záběru se již téměř nepodílejí, resp. podobnou funkci zajistí vhodně umístěná hlavní zátěž. Osobně jsem takto dělenou zátěž posledních několik let nepoužil - vždy jen olivka (či skupina větších broků) a jediný záběrový brok, případně pouze záběrový brok (propad).
      Ještě jednou k cejnímu záběru - zvedáku. Doporučuji nepřehánět to v tomto případě s délkou návazce - ideální je 15-20 cm, i když opravdu velcí cejni (+2 kg) občas mohou s nástrahou vystoupat třeba i více jak půl metru nade dno (neptejte se mne proč a jak to dělají, teorii o shýbnutí k nástraze a následném vzpřímení nepodporuji, to by nestačilo, a navíc - zvednout nástrahu ze dna musí každá ryba a zvedák z toho není). Naopak menší ryby zvednou nástrahu jen pár centimetrů nade dno - pak je potřeba návazec kratší. Nezapomínejte, že pokud leží na dně jen háček a brok je třeba 20 cm nad ním, musí ryba pro jeho nadlehčení vystoupat 40 cm nade dno! Je lepší, když je brok těsně nade dne a 20 cm návazec zcela leží, kdy pak stačí 20 cm zvednutí a splávek povyjede nad hladinu (vše znázorněno na obrázku - vše stejné, pouze vlevo je nastavena hloubka o 20 cm větší - zvedáky budou daleko lépe vidět; na variantě vpravo nejspíše zvedavý záběr neuvidíte vůbec). Velmi tedy záleží na nastavení hloubky - ostatně to asi vždy bude první krok, který učiníte, abyste vyladili svou sestavu pro aktuální podmínky.
      Častějším případem však je, že ryba s nástrahou ujíždí. Je logické, že pokud lovíme s nástrahou výše nade dnem a ryba ji uchopí zespodu a táhne ke dnu, splávek se potopí. Pokud ale lovím více u dna (pod rybou) nebo zcela na dně, musí ryba s nástrahou plavat, aby se splávek potopil. Mým úkolem opět je, abych poznal záběr co nejdříve - tedy aby ryba musela urazit co nejmenší vzdálenost. Na obrázku je dobře vidět rozdíl - v prvním případě při větším přehloubení musí ryba uplavat delší vzdálenost než v druhém případě s ponorem jen o pár cm větším, než je hloubka vody. Tedy přesně naopak než když očekáváme zvedavý záběr, tam hrálo větší přehloubení (ovšem s krátkým návazcem) v náš prospěch.

Potápivý záběr

      Samozřejmě si vždy nemůžeme vybírat, jak bysme chtěli mít dlouhý návazec a kolik z něj položíme na dno, abysme nejlépe viděli záběr, protože nám to nemusí podmínky dovolovat (proud, vítr, členitost dna, nepřirozené předložení nástrahy...). Často se musíme smířit s tím, že uvidíme pouze zlomek záběrů - nejčastěji jen rychlá potopení.
      Vraťme se ještě jednou k velikosti záběrového broku, tentokrát však ve vztahu k velikosti (gramáži) splávku. Možná jste si sami již všimli, že velké angličáky s malým dovážením (např. 10+1) stoupají po vhození do vody velmi pomalu k hladině. Pokud je kompletně vyvážíte (vyčnívá jen kousíček anténky), bude splávek ve vodě velice "lenošný" - při potopení se jen pomalu vrací k hladině a nadlehčení se jen neochotně zvedá z vody. Zkrátka má velkou setrvačnost. To je často na škodu - nemáte přímý kontakt s koncem sestavy, např. když ryba jen prudce cukne s nástrahou a vyplivne ji, splávek zůstává potopen déle, než by měl, a vy zaseknete do prázdna. Menší splávky by se při stejně sestavené udici chovali daleko "živěji". Ve skutečnosti jde o poměr celkové gramáže splávku se silou, která jej ještě drží na hladině (chybějící zátěž pro celkové potopení splávku). Tento poměr je u malých splávků výhodnější a ty tedy, mimo jiné, budou lepší pro rychlejší indikaci záběru a pohotovější záseky. Abyste i větší splávek oživili, museli byste jej značně nedovážit a zároveň použít větší záběrový brok (což je samozřejmě daleko horší varianta, než že je splávek sice "pomalý", ale aspoň dobře vyvážený).
      Občas se stává, že se při záběru splávek nezanořuje, ale jen pomalu pluje po hladině, což je, zejména na větší vzdálenost a ve vlnách, dost špatně pozorovatelné. Nejčastěji se to stává na mělkých revírech, kdy odpor krátkého vlasce řezajícího vodu není dostatečně velký. Také k tomu může dojít tehdy, kdy ryba nástrahu nadzvedává a zároveň s ní odplouvá. Splávek je současně nadlehčován, táhnut do strany a tím mírně potápěn - síly se vyrovnají a zůstane jen pohyb splávku do strany. Tomuto druhému případu se asi nikdy zcela nevyhnete, prvnímu lze ale eliminovat velice precizním vyvážením, kdy stačí i pomalý pohyb k tomu, aby se splávek potopil - mluvím o dovážení s přesností do 0,05g.

Záběr i větších jesenů je velice zřetelný, pokud na ně máte naladěnu svou udici a předložíte jim nástrahu tak, jak se má.

      Samotnou kapitolou by mohl být typ záběru, kdy se splávek položí na hladinu. Dalo by se říci, že při klasické plavané, jakou se dnes chytá např. při závodech LRU, byste tento záběr neměli nikdy zaznamenat. Jednoduše proto, že se nepoužívají vhodné splávky (většina z nich si nelehne ani zcela bez zátěže) a především ryba zvedá pouze malou část celkové zátěže nutné k jeho vyvážení. Pokud takové záběry přesto máte, zřejmě je to silně na úkor jemnosti sestavy. S cíleným lovem, při kterém se s položením splávku počítá, je však i dnes nutno počítat při speciálních metodách lovu na plavanou (lift-method, při lovu úhořů...)
      Odbočka: Všimli jste si někdy, že se stejná sestava (splávek, zátěž, rozmístění) chová jinak na mělké a jinak na hluboké (stojaté) vodě? Hlubší voda způsobuje plynulejší a pomalejší pohyby splávku - žádné velké cukání, žádné ostré pohyby (zájemcům mohu udělat soukromou přednášku, proč tomu tak je - pravoúhlý trojúhelník, odpor vody, težiště sestavy aj.). Je tedy zbytečné používat krátké návazce, které jsou pro rybu nápadnější, když nám velká hloubka stejně záběr zpozdí. Raději bych dal rybě větší volnost pohybu s nástrahou a záběr viděl sice později, ale o to by byl suverénnějši. Naopak na mělké vodě, kde vidíme každé drcnutí a můžeme se sami rozhodnout, co zaseknout a co ne (není zde žádné zkreslení), máme daleko volnější ruce pro sestavení koncové udice a můžeme si dovolit použít i krátké návazce a malý rozestup broků (logicky - na metrové hloubce nebudu pokládat na dno půlmetrový návazec, na 3 m hloubce ale klidně, ne?). Dalším způsobem, jak vliv velké hloubky eliminovat, je použít težší sestavu (na řece), nebo větší dovážení (u angl. splávků). Težší zátěž pomůže rychleji oznámit potápivé záběry, neboť svou hmotností částečně zamezí úplnému napřímení vlasce mezi háčkěm a splávkem (jako na spodní kresbě), jak ryba táhne za nástrahu do strany, a splávek se tedy potopí dříve.
      Závěrem bych jen připomněl, že k přizpůsobování koncové udice očekávanému typu záběru je potřeba přistupovat s ohledem na loviště, na kterém chytáme, a ostatním podmínkám. Na prvním místě je potřeba předložit rybě nástrahu tak, jak je to správné - aby jí vůbec příjmula. Celkově nám ale i pak zbývá alespoň malý prostor pro experimentování s vyladěním sestavy tak, abysme záběr viděli co nejzřetelněji.