Nové rybářské světy

16.10.2002 - Robert Raschik

      Jeden by řekl, že začátkem jednadvacátého století musí lidé pro ukojení svých objevitelských tužeb podnikat cesty snad již jen do těch nejhlubších částí oceánů či vesmírných dálav. Všechny kontinenty jsou již podrobně zmapovány. I na těch nejvzdálenějších ostrovech se vzmáhají betonové hotely, pod kdysi nedobytnými horami se tyčí kopce odpadků po rekreačních horolezcích, kdysi nepřekonatelné pouště jsou zbrázděné stopami klimatizovaných terénních automobilů. Ten, v němž se probudil průkopnický duch, má dnes snad jedinou možnost, jak dojít na cestu poznání – zabývat se seriózním vědeckým výzkumem. Žel, ne každý je toho schopen.

      Nezoufejme však, ještě jedna možnost tu je: stát se rybářem – cestovatelem! Většina z nás dospěje k ukojení svých cestovatelských tužeb zcela prozaickým způsobem – zaplatí si zájezd s nějakou cestovní kanceláří či jinak navštíví cizí, rybářsky vyspělou zemi. Během tohoto výletu okouká místní způsoby a většinou chytne množství více či méně exotických ryb. I toto je svým způsobem objevitelství, byť významné pouze pro dotyčného jedince. Avšak je možné se stát skutečným objevitelem opravdu neznámých končin, kde rybářský prut je vzácnost nevídaná!
      Ano, je s podivem, jak velká část světa je z hlediska sportovního rybářství doposud nezmapována. Evropskému příslušníkovi Petrova cechu stačí, aby usedl na několik hodin do letadla směr jih nebo východ a už může koupat své udice v panenských vodách. Tedy, ne tak doslova, ichtyologové většinu svého světa již popsali, ale podmínky lovu ryb na udici jsou přeci jenom něco jiného, než strohý výčet vyskytujících se rybích druhů a jejich biologie.
      Rybářští cestovatelé se objevují ve větší míře již od 19. století. Především britští koloniální úředníci na svých vzdálených působištích nehodlali příliš měnit svůj životní styl, což se samo sebou týkalo i jejich koníčků – vedle golfu, kriketu či jezdectví i lovu ryb udicí. Ale i v rybářství se projevil jejich úporný konservatismus. Nevozili si s sebou totiž z domu jenom svoje muškařské pruty, ale i ryby! Všude, kde to bylo jenom trochu možné, vysazovali pstruhy (především duháky) a později i okounky pstruhové. Místní ryby bývaly pro Brity jaksi druhořadé. Nicméně duháci se v mnoha zemích skutečně uchytili více než dobře a díky tomu je tato ryba jednou z nejrozšířenějších sladkovodních ryb. Je zajímavé, že v mnoha zemích, kde můžeme původní druhy ryb lovit prakticky bez omezení, bývají pro lov duháků stanovena přísná pravidla: musíme zakoupit relativně drahou povolenku a pstruhy je často dovoleno chytat jen na umělou mušku. Takový roztomilý koloniální relikt v zemích, kde téměř nelze koupit vlasec. Natož muškařskou udici.
      I dnes zjistíme, že zřejmě nejlépe znají rybářský svět Britové. Patrně z jazykových důvodů se však většinou omezují na své bývalé kolonie, nad nimiž svého času slunce nezapadalo. Afriku mají docela slušně „zmáknutou“ i Jihoafričané. Není divu, JAR je i rybářsky nejrozvinutější africká země. Ze západní Afriky občas problesknou zprávy francouzské, z Jižní Ameriky se dozvídáme o lovu andských salmonidů z chilských zdrojů. Dalšími činorodými cestovateli jsou pochopitelně Němci. Především díky jejich cestovním kancelářím máme zprávy o sumcích z povodí La Platy a bolivijských nížin. Američané se zhlédli v Amazonii, především v lovu okounků pavích, které si importovali i na jižní Floridu. Překvapivě mizivě je zpráv z povodí Orinoka nebo i z tak poevropštěné země, jakou je Francouzská Guayana. Avšak nejvíce bílých míst na mapě je pravděpodobně v Asii. Je až s podivem, že i tak dostupná řeka, jakou je Eufrat, je pro nás terra inkognita. Možností k objevování je tak stále dost.
      Pokud budeme chtít podniknout vlastní objevitelskou výpravu, začneme samozřejmě sběrem dostupných informací. Mimo muzeí a knihoven, kde stejně najdeme už jenom historické údaje, nebo našich či zahraničních rybářských časopisů nám bude skvělou pomůckou Internet. Výběr místa, které chceme „objevit“, bude tím nejdůležitějším počinem. Před odjezdem mívám noční můry, že mnou vybrané místo je vlastně jenom hustě obydlené betonové smetiště, i když na mapě tomu nic nenasvědčovalo. Je vždy dobré připravit si do zásoby i druhou variantu, kam se můžeme po zjištění takovéto chyby přemístit.
      Po příjezdu do dané země držíme rybářské nářadí ukryté v batohu až do poslední chvíle, abychom nebudili přílišnou pozornost. Především v Asii a Africe vzbudíme veliké pozdvižení a pokud budeme něčím nápadnější, než běžní turisté, budeme mít kolem sebe neustále hordy hlučné mládeže, což nás od jakéhokoliv lovu úspěšně odradí. Asi proto například existuje řada zpráv o rybaření u Násirova jezera, které je obklopeno pustou Núbijskou pouští, zatímco o dolním Nilu, protékajícím souvisle obydlenou oblastí, nevíme skoro nic. Ubíráme se tedy pokud možno do oblastí pustých a nehostinných, jako jsou pouště, džungle a hluboké kaňony v patřičné vzdálenosti od lidských sídlišť.
      Dalším důležitým počinem je sestavení expedičního týmu – rybářské party. Tento bod je pro mne osobně nejobtížnější. Berounka je pro naše hochy očividně přitažlivější než například Nil, takže jsem tam nakonec odjel sám. Mějme na paměti, že se budeme pohybovat v nepohodlných podmínkách – horko, komáři, vlhko, nemoci, špína,... To je samo o sobě dost nepříjemností, tedy nesmíme si přidělávat další nesprávným výběrem parťáků. Připomínám, že jazyková gramotnost alespoň části party je samozřejmostí. Je nutné znát místně nejrozšířenější světový jazyk a základní výrazy jazyka místního.
      Co se týká vybavení – čím více předběžných informací nasbíráme, tím užší výběr můžeme učinit. Obecně však platí – jedu na absolutně neznámou vodu, tedy co nejuniversálněji. Pamatujme, že v řadě případů nás čeká i mnohahodinový pochod s „plnou polní“, a to i v tropickém horku. Tedy balíme pokud možno nalehko. Ovšem některé věci bychom vyřazovat rozhodně neměli – například stan s pevnou podlážkou (ani v suchých oblastech nespíme pod širákem kvůli jedovatým hadům a štírům, kteří bývají aktivní hlavně v noci) a všeobecné vybavení pro pobyt v přírodě pro danou oblast. Z rybářského vybavení nezapomínejme na kovová lanka a peán – mnohé ryby mají ostré zuby a rukou je odháčkovat opravdu nelze. Co se týče umělých nástrah, tak tady je každá rada drahá. Vezmeme něco, co se nám osvědčilo v čisté vodě, něco na přikalenou a něco, co si myslíme, že by mělo účinkovat. Raději více než méně.
      Ten, kdo si s sebou na objevitelskou cestu nevezme nic zbytečného a nic potřebného nenechá doma, je buď klikař nebo mistr. Neznám ani jednoho. Pokud jedeme do míst skutečně neznámých, mějme na paměti, že na břehu se ocitneme v roli nezkušených jelimánů, kteří se teprve učí na daném místě chytat. Bylo by chybou domnívat se, že v místech, kde nikdo nikdy na udici nechytal, vylovíme woblerem všechny dravce z řeky. Výjimky potvrzují pravidlo. Tady každá chycená ryba znamená skutečný úspěch. Obvykle se také soustředíme na nachytání co největšího množství druhů, nikoliv kilogramů. Někdy se stane, že první rybu chytíme až po několika dnech. Vězme, že stupeň radosti bude přímo úměrný vynaložené námaze. Po návratu domů je třeba sestavit a uveřejnit zprávu o uskutečněném výletu. Vaši následovníci budou mít v mnohém výhodu a přispějí tak k dalšímu prozkoumání lokality. Tím se smysl našeho výletu naplní.