Jde o nás nebo o ryby?

17.6.2002 - osprey

S velkým zájmem sleduji, jak se pomalu rozdmýchává diskuse kolem budoucnosti rybařiny v našich končinách. Pročítám názory ortodoxních vyznavačů filozofie „Chyť a pusť“ i jejich odpůrců, procházím požadavky na takové či onaké změny rybářského řádu a v neposlední řadě vnímám i realitu u vody. Je jasné, že stávající systém brzy podlehne tlaku tisícerých požadavků a bude změněn tak, jak si žádá duch doby.

Musím říct, že s jinou realitou se člověk setkává na stránkách časopisů a na Internetu, poněkud jiné je to u vody. A ještě docela jiné by to asi mělo být, jenže ideál harmonického soužití člověka s rybami se v zemi s velkou hustotou zalidnění těžko podaří nastolit a kdyby, naše země je ta poslední, kde by se to povedlo. Co mě ale nyní znepokojuje, jsou hlasy volající po různých opatřeních majících poskytnout rybáři co nejširší možnosti k rybolovu během celého roku. Jako rybář bych měl být rád a hrdě se k tomuto proudu přidat…
Jenže mi vadí, že mnozí, kdo vznášejí své požadavky, zapomínají na ty, kdo se do této diskuse zapojit nemohou. Zapomínají na ryby. Ano, pro někoho už ryby nepředstavují kus masa, který si odnese od vody. Dnes skutečně roste počet lidí, kterým stačí jen chytat a klidně i pouštět. Ale pokud možno kdykoli, kdekoli a co nejvíc. Často mají rybařinu skutečně rádi, jsou výbornými rybáři a jejich rybářská etika je přinejmenším nadprůměrná. Navíc mají snahu měnit věci kolem sebe a proto i třeba vytýkají různé nedostatky rybářskému řádu. A tak je mi trochu trapně, že se teď budu navážet právě do nich a ne do tisícihlavého davu masařů a polopytláků, kteří devastují naše vody. Jenže těm by tenhle článek nestál ani za pohled a bojovat s nimi se musí na jiné frontě.

Četl jsem nedávno rozhovor dvou rybářů. Týkal se toho, že jejich oblíbený revír zplundrovali protahující kormoráni. Závěr rozhovoru byl: stojí to tam za …, budeme jezdit jinam. Celý rozhovor na mě působil neuvěřitelně studeným a cynickým dojmem. Proč? Protože někdo bezejmenný bude muset tu řeku znovu zarybnit. Bude shánět peníze, odchovávat násady a klepat se strachy před další invazí kormoránů. Jedinou jeho odměnou mu v případě úspěchu bude, že přijedou rybáři odkudsi a dobře si zachytají. Pokud se dotyčný člověk pokusí ochránit obsádku, na jejímž vytvoření tvrdě pracoval, nějakým omezením navíc, bude napaden, že omezuje práva těch, kteří si za svoje chytání přece zaplatili.

Zkusím jiný příklad. Do Labe se vrátili první lososi, což je malý zázrak a výsledek náročného zarybňovacího projektu. Někteří byli a jistě i budou náhodně uloveni. To je v pořádku. Jenže si dovedu představit spousty lidí, kteří si budou chtít ulovit svého lososa a budou se o to legálně, poctivě a s nejčistším svědomím pokoušet. Dokonce možná i ulovenou rybu předpisově vrátí. Jenže i tím budou snižovat vyhlídky na celkový úspěch této ojedinělé zarybňovací akce a zpomalovat návrat lososa do Čech. Aniž si to přiznají, budou sami proti sobě. Někdy je prostě lepší zříci se krátkodobých výhod ve prospěch trvalejších cílů a nechat ty, kdo pracují pro budoucnost naší rybařiny dělat jejich práci. Ale kolik lidí to dokáže?

Stejné je to s přístupem k úpravám rybářského řádu. Náš rybářský řád se rozhodně může oprostit od spousty svazujících zbytečností. Skutečně by nebyl problém umožnit alespoň v létě čtyřiadvacetihodinový rybolov, povolit za přesně daných podmínek lov na dírkách, povolit echoloty všude, kde to má smysl, nebránit rybářům v zavážení nástrah … Vůbec už nemluvím o diskriminačních opatřeních toho typu, že je dnes ještě možné, aby na některém revíru byla zakázána přívlač v době, kdy je povolen lov na rybku. V žádném případě by se nemělo stát, aby rybářům lovícím sportovnější metodou bylo zakázáno to, co je povoleno druhým.

Je ale bezpodmínečně nutné zabezpečit rybám alespoň možnost nerušené reprodukce. Zde není možné ohánět se demokracií, protože drtivá většina rybářů prostě jen chce „za svoje peníze chytat“ a nic dalšího je nezajímá. Sám jsem ve vlastní organizaci marně bojoval proti většině členské základny, která se „demokraticky“ pokusila zakázat na vlastním revíru přívlač. Nebýt zásahu shora, hravě by svůj návrh prosadili.
Jako člověk, který pomáhá ryby odchovávat a zarybňovat jimi řeku, mám trochu jiné názory než rybáři z velkých měst, kteří zaplaví naše řeky po zahájení a po týdnu chytání si stěžují na špatné zarybnění. Nedovedu si představit, co by s naším revírem udělalo třeba celoroční povolení přívlače. Když pozoruji ryby na trdlištích, jsem rád, že je řeka hájená celé jaro a nikoho neláká nachytat si tašku ryb připravených ke tření. A že by takových lidí bylo! A i kdyby se jednalo jen o ryzí chyť a pusť. Lidé kteří dovedou pustit i trofejní rybu snad pochopí, že jejich šupinaté protějšky si zaslouží v období tření klid. Ty, kteří tvrdí, že žádná ryba se netře od 16. 3. až do 15. 6. musím upozornit, že jednotlivé druhy se třou postupně a doba výtěru je závislá na počasí, nadmořské výšce a podobně, což nakonec vytvoří ono tříměsícové období. Kdyby se dalo rybám a počasí poroučet, zvládlo by se to v polovičním čase. Je ale spousta úseků, kde je možno bez problémů chytat celoročně a daly by se vytvořit další . Ovšem rozhodovat o nich by měli kvalifikovaní lidé a ne prostá většina. Podobné je to se zkrácením zákazu přívlače. Ačkoli jsem třpytkař, tvrdím, že na 90% vod je současné hájení optimální. Zbytek jsou revíry, kde je význam přirozeného výtěru dravců minimální. Dokážeme- li je zarybnit uměle, je už potom jedno, pochytáme-li vysazené ryby v únoru nebo v září. Tam je možno povolit celoroční přívlač bez výčitek. V každém kraji se taková voda najde, ale uvolňovat pravidla pro lov dravců plošně nepovažuji za vhodné. Organizace hospodařící na malých revírech mají dokonce snahu dobu hájení dravců spíš prodloužit než zkrátit a přirozenou reprodukci mnoha dalších druhů nejsou schopny finančně ani organizačně nahradit. Pokud chtějí na své vodě skutečně zodpovědně hospodařit, nezbývá jim než podporovat všeobecný zákaz lovu v jarním období přinejmenším na tekoucích vodách.

Jestli chce někdo měnit zaběhané pořádky (a je to třeba), neměl by si zapomínat na dvě věci. Kvalita a početnost rybí obsádky by měly být nadřazené našim soukromým potřebám a přáním. Zabezpečit nerušenou reprodukci všech ryb a především dravců je důležitější než to, že moje možnosti zachytat si jsou na několik měsíců omezeny. Nejlépe se s tím vyrovnali pstruhaři, kteří si nikde nestěžují, že lovná sezóna pstruha potočního trvá jen čtyři a půl měsíce a pro přívlač je na pstruhových vodách vyhrazeno ještě méně času než na mimopstruhových. Druhá věc je, že většina rybářů má dojem, že o našem chytání rozhodují nějací „ONI“. Kdo bude řídit jednotlivé organizace nebo rovnou celý svaz, rozhoduje členská základna. Ta většinou kritizuje kdeco, ale z velké části není schopná přijít ani na členskou schůzi. Také se mi leccos nelíbilo a tak dnes pracuji ve výboru MO. Nejsem z toho dvakrát šťastný, protože mě to stojí dost času a práce. Ale nemám teď koho kritizovat a můžu prosazovat svoje představy. Jestli někdo touží po mém postu, rád mu ho při příštích volbách uvolním. Ale dokud tu práci dělám, budu ji dělat pro ryby, pro řeku a lidi z naší organizace. Ne pro lidi, kteří jen chtějí za svoje peníze co nejvíc chytat, děj se co děj. Ti ať mi prominou.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem slušným rybářům za to, že jsou, popřát jim dobré úlovky a jednou v budoucnu krásné čisté vody plné nádherných ryb. Všem, kteří pro to něco konkrétního dělají budiž čest a chvála.