Jak velký je sportovní duch českých rybářů

- Michal Kučera

Víte, že čeští rybáři by na matematické olympiádě jistojistě obsadili první místa? Jak jinak bych se od mnoha z nich mohl dozvědět, o kolik kilogramů ryb musí letos víc naplnit svoje mrazáky, aby si vynahradili zvýšenou cenu povolenky. Je neuvěřitelné, k jakým závěrům se někteří z nás mohou dobrat při provozování tak nádherného koníčka, jakým rybařina bezesporu je. Slovy klasika : „Bože, jak hluboko jsme klesli“.

   Nejen tato skutečnost, ale i reakce některých rybářů po zhlédnutí videokazet o chytání velkých kaprů ( „…proč je pouštěj ? – asi jim přeskočilo, nebo je nemaj kam dávat“?! ) zcela charakterizuje současný stav našeho sportovního rybářství. Již mnoho článků apelovalo na tento problém, zatím však jak se zdá, bohužel víc než chyť a pusť funguje přepočet ( jakýsi rybářský kurz ) kilogramů rybího masa na vynaložené investice k ulovení ryby. Příčiny tohoto stavu jsem se pokusil rozebrat z více pohledů. Věřím, že se má kritická slova netýkají většiny z nás, přesto popisované jevy nejsou ojedinělé a proto považuji za nutné na ně upozornit.

   Největší problém podle mě spočívá v pohledu rybářů na celou záležitost. Většinou totiž ani neuvažují - neznají důvod, proč by měli rybu vrátit zpět do vody. Někteří ani rybí maso nejedí, přesto „bernou“ rybu prostě automaticky vezmou domů – něco už se s ní udělá. A ostatní podle hesla : „Co je doma, to se počítá“ nosí ryby i tehdy, kdy je absolutně nepotřebují, protože mají nachytáno z předchozích lovů. Často pak právě tito „vyžírkové“ nejhlasitěji nadávají na zarybněnost revíru. Běda, kdyby jim někdo oponoval, že právě oni se na tom značně podílejí. Ihned by se oháněli ustanovením Rybářského řádu o povoleném počtu ponechaných úlovků – většinou jediného ustanovení, které znají.

    Podle zažité tradice se ryby nasazují, aby se pak mohly vychytat a tak stále dokola. Přehlédlo se přitom, že počet rybářů neustále stoupá, že ti mají díky nejnovějším vynálezům ( boilís, vlasová metoda, pletené šňůry, dalekoodhozové pruty a navijáky,…) mnohem větší šance na bohaté úlovky. Na vyhlášených revírech se střídají party velice dobře vybavených „rádobyspecialistů“, kteří si místo pro nezapomenutelné zážitky přijeli pro náplň do udíren a fotografie s mrtvými, často i vykuchanými a zmraženými rybami vystavují na obdiv okolí. Bohužel, zhlédli jsme se jen v anglické technice a nepřevzali i jejich styl, který zároveň s tím šíří.

    Nemyslím si však, že je nutné pustit všechny ryby, které ulovíme. Je přirozené, že každý, kdo loví a přitom jí ryby si občas nějakou odnese. Pokud by si většina rybářů ponechávala rozumné množství úlovků - tedy pro vlastní potřebu, nebyl by problém tak aktuální. Určitě nikdo nebude vyčítat začínajícímu rybáři, který uloví dvě, tři „berné“ ryby do roka, že je přinese ukázat domů (aby mu vůbec věřili, že chodí k vodě). Jak mi ale své počínání vysvětlí ti, kteří si ročně od vody odnesou až několik set kg. masa kaprů, amurů, candátů aj. Opravdu jíte ryby třikrát týdně ?!!

     Další známkou svědčící o „vysoké sportovnosti“ našich rybářů jsou přímo „trestné výpravy“ na čerstvě vysazené kapry. S otočeným žaludkem naruby jsem několikrát pozoroval rybáře, kterak nahazují přímo na ryby dopadající do vody z přepravních kádí. Netroufám si odhadovat, kolik v tu chvíli ulovených kaprů mělo háček zaseknutý v tlamě. Několik dní pak na v tu dobu jinak poloprázdné přehradě nebylo volného místa. Rybáři si houfně brali dovolenou, neboť jak se dali slyšet – konečně se dočkali. Tady už se ale nabízí řešení v podobě krátkodobého hájení určitého druhu ryb, jak také některé Územní svazy praktikují. Další variantou, řešící problém i v jiných situacích, by bylo zavést limit na 3 kusy ušlechtilých ryb týdně. Podle mých zkušeností (a statistici by mi to určitě potvrdili) je ve většině revírů pár period během roku, kdy se od vody odnášejí metráky ryb a po zbytek času uloví jen několik nejzkušenějších popř. šťastnějších rybářů. Toto omezení by v dobách hojného braní umožňovalo rybářům dobře si zachytat, ale zároveň je více nutilo zvažovat, zda si právě ulovenou rybu ponechat či ne. Pokud by to někomu pro jeho apetit k jídlu nestačilo, může se po naplnění limitu věnovat jiným „neušlechtilým“ druhům ryb.

    Zacházení s rybami je kapitolou samou pro sebe. I když v posledních letech se zpřísnila kontrola a trestání tohoto nešvaru, někteří členové rybářského spolku zacházejí s rybami stále hrůzostrašně. Paradoxně se to týká především starších rybářů, kteří by měli jít mladší generaci příkladem. Podměreční kapři jsou tři čtvrtě hodiny přeměřováni na břehu, jestli náhodou některý z nich nemá o půl centimetru víc – pokud ano, úspěšný lovec ihned rozdává ostatním rady, jak na ně, a zatímco znovu rychle nahazuje (co kdyby tam byl ještě jeden ?!), kapr se další půlhodinu bezmocně plácá v bahně – pokud ne, letí pětimetrovým obloukem zpátky do vody, aby si pro příště pamatoval, že pan X nelisoval housku pro nějaký mrňata, v horším případě je zpět dopraven několika trestnými kopy holínkou, za které by se nemusel stydět ani profesionální fotbalista. Pomlčím o zacházení s bílou rybou, soudě dle chování některých z nás, jejich úhlavním nepřítelem. A dravci ? Při převažujícím chytání na rybičku se dle tradice po záběru čeká do „vykouření cigára“, až štika nebo candát rybičku dokonale spolkne, aby se ta „potvora“ nemohla při vlečení sklepat a moc sebou neškubala. Ojedinělé není ani následující vytrhnutí (dvoj,troj)háčků i s jícnem, aby se ušetřilo za lanko či háček. Zde se opět příliš nevyznamenali tvůrci Rybářského řádu. Díky jeho ne zcela jasné úpravě se rybář chytající na rybičku s háčkovým systémkem – tedy po záběru okamžitě zasekávající, aby neporanil podměrečné ryby, vystavuje riziku konfliktu s některým s „iniciativních“ členů Rybářské stráže. Místo podpory daleko sportovnější a humánnější přívlače bylo naopak zakazováno vláčení hlubinné. Pro další příklad uvedu, že z téměř dvaceti lokalit v mém okolí je přívlač povolena pouze ve dvou. Přitom se převážně jedná o pískovny a jezera s rozlohou od tří do padesáti ha. – v zahraničí jedny z nejoblíbenějších typů revírů pro přívlač.

      Také styl chytání a používané náčiní nám příliš velkou čest nedělá. Místo sportovnějších metod u nás suvereně převládá klasická česká disciplína – „bobkaření“, která je často doprovázena nesmyslnými vnadícími dávkami na revírech, kde ryby toto množství nemohou zkonzumovat ani po delší době a krmení hnije na dně. V době, kdy k nám pronikla metoda lovu s boillies a s ní i potřebné vybavení, většina rybářů místo speciálních kaprových prutů své teleskopy vyměnila za pruty pro lov v příboji – tedy na moři. Společně s těmito klacky na prádelní šňůry a obrovskými háky chycenou rybu jednoduše přivlečou, aniž by do poslední chvíle mohli tušit, jestli zasekli plotici nebo patnáctikiláka. Připadá mi, že dnes už snad není ani důležité, kdo víc chytne, ale kdo dál nahodí a zkrmí víc boilís.

     Proto je pro mne velkým potěšením, že především mladá generace se zhlédla v úplně jiných vzorech a tak mohu v poslední době pozorovat přibývající počet opravdových sportovních rybářů. Často potkávám mladé adepty přívlače brodící se dlouhé kilometry pouze s lehkým proutkem, malým podběrákem za pasem a peánem připnutým na vestě, aby mohli zdolanou rybu ihned osvobodit. Další sportovní disciplíny - plavaná a muškaření prožívají novou vlnu zájmu. Stále více narůstá počet „kaprařů“ lovících s opravdu sportovním náčiním a hlavně šířících metodu „catch and release“. Co je ještě důležitější, většina z nich se naučila šetrně a s úctou zacházet s ulovenými rybami.

    Největší podíl na změnu myšlení podle mě sehrály právě články v rybářských časopisech a některé nové knižní publikace.Tady bych chtěl poděkovat všem průkopníkům chyť a pusť ( první byl myslím T. Kroupa ve svých výborných článcích o štikaření, následován specialisty na lov kaprů ) a ostatním autorům propagujícím sportovní způsoby lovu. Rybáři začínají obdivovat nejen jejich úlovky, ale také a především následující gesto – svobodu pro zdolanou rybu.

    Závěrem bych chtěl popřát všem opravdovým sportovním rybářům mnoho zdaru a skvělých zážitků u vody. Věřím, že nás, co nechodíme k vodě pouze pro maso bude stále přibývat, a pro ty, kteří s tím chtějí právě začít, jsem připravil jakési desatero:

  1. S rybou zacházej opatrně a s úctou, i když není zrovna kapitální
  2. U vody se chovej tiše, nejsi na diskotéce
  3. Pokud si chceš ponechávat ryby, pouze pro vlastní potřebu
  4. Místo, které si vnadí kolega, není určeno pro tebe
  5. Ryby se nenasazují proto, aby se do týdne slovily
  6. Používej sportovní náčiní a metody, přinese ti to větší zážitek
  7. Rybu na břehu zdržuj jen po dobu nezbytně nutnou
  8. K uchovávání ryb používej speciální saky, jinak po čase nepoznáš, co si vlastně ulovil
  9. Břeh není smetiště, i ostatní chtějí chytat v čistém prostředí
  10. Pamatuj, že jediná ryba, kterou můžeš chytit znovu je ta, kterou vrátíš zpět vodě

Autor: Michal Kučera

Přečteno: 2 704x
Průměrná známka: 1.41

NČeská mentalita aneb Jiný kraj - jiný mrav

Jak se Češi chovají v zahraničí a jak se na nás dívají cizinci? Odpověď asi tušíte sami...