Poslední letošní líni

13.12.2021 - Milan Tychler

Ať chceme nebo ne, je tu podzim se vším, co k němu patří. Ranní mlhy, mrholení i celodenní deště. Ven to nikoho neláká. Člověk si raději zaleze doma do teplíčka, dá si doušek něčeho příjemného a jen tak maří čas. Jenže to dlouho nebaví. Den je fajn, dva dny se dají vydržet, ale pak už začínám být nesvůj a potřebuji jít k vodě.

Obloha se trochu protrhala, déšť očividně ztratil na intenzitě, ale pořád prší. Zem už je nacucaná jako houba. Zahrada mi čvachtá pod nohama. Už je té vody vážně dost. Řekou se valí kubíky kalné vody, ale snad bych mohl alespoň na chvíli vypadnout k nedalekému rybníku. Pod deštníkem nebo lehoučkým přístřeškem by se tam dalo určitě chvíli vydržet. Ještě mrknu na meteoradar. Čekal jsem trochu lepší prognózu, ale jak to tak vypadá, déšť jen tak neustane. Pokud mám jít na ryby, musím vypadnout hned. Popadnu futrál se dvěma feederovými pruty, tašku, do kyblíku hodím pytlík krmení, sáhnu do lednice pro krabičku s červy, ještě vezmu žížaly a mizím.

Když sjíždím z asfaltky na polní cestu, nevypadá to moc dobře. Hluboké kaluže, bláto. Je to jen kousek, tak snad nikde neuváznu. Dnes je to tu tak na traktor. Konečně odbočuji k vodě. Kola se boří do měkké hlíny. Raději nechám auto hned na kraji a obsadím rovnou první místo. Nemám chuť tahat věci do opačného kouta, kde obvykle chytávám, ale dnes bych dal stejně krk na to, že tu budu sám, takže tu bude klid. Nejdříve ze všeho postavím lehký přístřešek. Má konstrukci jako deštník s bočnicemi, takže je to jedna dvě. Rychle ukotvím boční stěny, hodím na zem kus igelitu a už stěhuji věci z auta. Netrvá dlouho a jsem zabydlený. Venku se z oblohy zase spustily studené provazy vody. Ó, jak je příjemné sedět v suchu!

Připravím prut. Vidličky zajedou do rozmoklé půdy jako do másla. Ještě krmení. Pro dnešek jsem zvolil středně hrubou směs s vůní citrusových plodů, přesněji pomeranče. Voní moc hezky, ale hlavně se s ní dobře pracuje a dobře se rozpadá. Aby byla ještě zajímavější, přidám do ní trochu drobenky z toustového chleba. Bojím se, že ryby nebudou příliš aktivní. Dost se ochladilo, teplota vody stále pomalu klesá, a tak chci mít návnadu hodně zajímavou, aby se rybám líbila. Mám v plánu poškádlit zdejší karasy, plotice a perlíny. Kdybych zasekl nějakého kapříka, bylo by to bezva, ale příliš nedoufám. Ono je kolikrát lepší spokojit se s málem, než si dělat plané naděje a pak být zklamaný.

Původně jsem měl v plánu chytat se dvěma pruty s tím, že jeden nahodím na kapra, ale nakonec si to rozmyslím a připravím si jen jeden. Snad jen kdybych později viděl, že jsou ryby aktivní, zkusil bych i druhý, ale zatím ne. Pro dnešek volím klasickou průběžnou koncovou sestavu s návazcem dlouhým asi třicet centimetrů, který dám zatím stranou. Do karabinky zacvaknu větší krmítko a deset jich pošlu tak patnáct metrů před sebe. Červy moc nešetřím, ale ani to nepřeháním a krmení v krmítku moc neumačkávám. Chci, aby se z krmítka uvolnilo prakticky okamžitě poté, co se dostane ke dnu. Není tu příliš hluboko, ale to tady není nikde. V místě, kde krmím, je hloubka tak metr a půl.

Mám nakrmeno. Krmítko tedy vyměním za menší, připevním návazec a jde se na to. Při nahození se vždycky musím trochu vyklonit z přístřešku a cítím, jak mi studená voda kape za krk. Nic příjemného. Konečně mám všechno hotovo, nástrahu ve vodě a mohu se klidně posadit. Mám takové tušení, že si chvíli posedím, než se dočkám nějakého záběru, ale špička se už začíná vrtět. Podle všeho se o červy zajímá nějaká drobotina, ale snad je to dobré znamení v tom smyslu, že budou i jiné ryby aktivní.

Když se špička víc přihne, zaseknu, ale do prázdna. Vytáhnu z vody jen pomačkané červy. No, jak říkám, nějaká drobotina. Druhé zaseknutí už je úspěšné. Něco malého se třepotá na konci vlasce. Je to jeden z miliardy zdejších malých perlínů. I když tento je trochu větší než ti, co tu normálně chytám.

Pouštím rybku a nahazuji znovu. Zdá se, že perlíny krmení zajímá, protože tam začíná být docela živo. Rybky se snaží popadnout nástrahu už když klesá ke dnu. Pořád jen nahazuji a zasekávám. Občas do prázdna. Brzy mě to ale přestane bavit. Nechce se mi stále vylézat při nahazování na déšť, který sice zase polevil, ale neustává. Změním nástrahu a zkusím to se zrnkem kukuřice.

Nahodím a je klid. Zdá se, že to zabralo. Pak si ale říkám, jen abych se nějakého záběru dočkal. Mé obavy ale netrvají dlouho. Špička se najednou rázně přihne a už zase vedu ke břehu nějakou rybu. Tentokrát bojuje o poznání víc než předešlí perlíni. Kapřík to ale nebude. Musím se smířit s menším karasem. Žádný zázrak, ale přece jen je to změna a maličký krůček od těch zrcátek kupředu. Sedím u nahozené kukuřice a na záběr čekám déle, což mi nijak nevadí, protože se na lovišti objevili i větší karasi a je s nimi docela zábava. Pak ale i přesto, že neustále krmím a přidávám i masné červy, záběry ustanou. Nechce se mi věřit, že by tak najednou přišel konec. Něco za tím vězí. Ale co? Možná rej rybek přilákal na loviště nějakého dravce a ten je vyhnal. Nahazuji dál a když se záběru nemohu dočkat, zkusím zase vyměnit kukuřici za červy. To zabralo a hned se na háčku třepotá perlín. Tak to ne! Tak moc zpět se zase vracet nechci. Pak si vzpomenu, že s sebou mám ještě žížaly. Co takto zkusit je? Karasi je mají moc rádi.

Když zaseknu dalšího perlína, stáhnu z háčku červy a na háček nasoukám půlku žížalky. Po nahození je chvíli klid a pak sebou špička dvakrát nervózně trhne. Zdá se, že nástrahu objevil nějaký mrňous, ale je to na něj velké sousto. Asi se z něj snaží kousek utrhnout. Opatrně dopnu povolený vlasec, a vzápětí následuje další poškubávání zakončené silnějším popotažením, na které reaguji rychlým zaseknutím. Očekávám zase nějakou miniaturu, a tak mě silnější tah docela zarazí. Asi se k nástraze konečně dostal nějaký karas. Vedu rybu k sobě, ale ta se docela vzpouzí. Asi to bude pěkný chlapík. Už mám rybu u břehu, zvedám ji k hladině, kde se to hezky zavlní, a já zahlédnu zelené tělo s velkými ploutvemi a žlutým bříškem. Je to lín! No, tak to je paráda! Tuhle rybu jsem tedy absolutně nečekal, a to ze dvou důvodů. Jednak už je na líny dost pokročilá doba a v takto studené vodě už obvykle neberou, ale hlavně je to tu vzácná ryba, takže by to pro mě byl svátek i v létě. Přesto mám to potěšení.

Když mám lína v podběráku, je mi jedno že prší a mám rozmáčené ruce. Pěkný lín stojí za trochu toho nepohodí. Zbavím ho háčku, ještě jednou si ho prohlédnu a už si zase plave. Nebyl nijak zvlášť velký a někteří rybáři by ho s chutí pověsili na hák a předložili jako nástrahu sumci. To je pro mě něco jako svatokrádež, i když to pravidla dovolují. Jiný by ho raději viděl na pánvici. Díky této rybě je pro mě dnešní den výjimečný, i když jsem se línů něco nachytal. Jenže to bývávalo. Teď je to jinak. Línů chytím jen pár do roka a ani zdaleka ne všude. I tam, kde ho byly kdysi mraky, je vzácný. Tak fajn, lín zase plave tam, kde má být, a je čas znovu nahodit.

Žížalka už je opět na dně, kde se doufám svůdně kroutí a čeká na dalšího zákazníka. A už je tady zase nějaký zájemce. Špička sebou ale trhne tak prudce, že ani nestačím zvednout ruku. Stáhnu vlasec a vidím, že je nástraha pryč. To byl nějaký divoch. Nejspíš karas, řekl bych. Nastražím nové sousto. Teď když prší, není o žížaly nouze. Tyhle jsem nasbíral ráno přímo na chodníku. Musely v noci vylézt ze svých děr, aby se neutopily. Sotva napnu vlasec, už to s ním cuká a prověsí se. Malinko otočím kličkou navijáku. Zase to zacuká. Položím ruku na prut a když se špička pohne, seknu a ryba je tam! Zase se hezky brání a světe div se, opět je to lín, skoro stejný jako ten předešlý. Jsem více než potěšen a je to poslední lín letošní sezóny. Pak dostanu ještě pár karasů a končím. Trochu mokrý, trochu prochladlý, ale šťastný a rád, že jsem se zvedl a šel k vodě, protože tohle vás doma prostě nepotká.