Kaprovité ryby ulovené na přívlač

7.12.2020 - Milan Tychler

Když vyrazíte k řece s přívlačovým prutem, očekávání jsou celkem jasná. Vaše pozornost se obrací zejména k nějakým zubatým čelistem a nebo jdete s menšími nástrahami třeba na tlouště. Tahat vodou se na konci vlasce dá spousta věcí a ulovit přívlačí můžete prakticky jakoukoli rybu. Když se vám ale pod špičkou prutu houpá wobbler, s takovou rybou, jako je například lín, příliš nepočítáte…

Dva dny foukal pořádný vítr, a k tomu téměř celý týden jen s malými přestávkami vytrvale prší. Počasí na houby a vskutku dušičkové. Co také očekávat začátkem listopadu, že? Všechno mě to táhne k řece, jenže ta je kalná a nese obrovské množství listí, větviček a všeho možného, co do ní vítr nafouká nebo sama sebere ze břehu. V tom se chytat vážně nedá. Musím se podívat, jak to vypadá na pískovně. Po obědě vyrážím. Je chladno, ale mezi mraky konečně alespoň na chvíli vysvitlo sluníčko a hned je na světě veseleji. Dokonce i vítr už dal pokoj.

U vody je pusto a prázdno. Je celkem nezvyklé, že na této čtyřhektarové pískovně nikoho nevidím, ale tím lépe. Mohu se pohybovat po břehu, jak chci, a klidně mohu vodu obejít s prutem celou dokola. Sestupuji až na malou štěrkovou pláž. Vody je málo. Tak málo, že to nepamatuji. Dva betonové kvádry, jejichž vrcholky občas v suchých letech sotva vyčnívaly nad hladinu, jsou zcela na suchu. Vody je rok od roku méně. Kam to povede?

Sestavil jsem prut a dávám se do toho. Menší wobbler se v pravidelném rytmu míhá nad mou hlavou. Pomalu, krok za krokem postupuji a pročesávám jezero. Na mělčině nic. Vytáhnu jen zbytky jakési vodní trávy, která už klesla ke dnu. Blížím se k nejhlubšímu místu, které tu je. Nejdříve propátrám místo, kde se dno prudce svažuje do čtyř metrů, a teprve potom měním nástrahu za jinou, která se potápí hlouběji. Rád bych nějakou štiku, případně candáta, a tak volím sedmicentimetrové nástrahy.

Právě zkouším štíhlý model oukleje s tmavým hřbetem a stříbrnými boky. Tato nástraha by mohla zaujmout. Vedu ji pomalu, aby se nepohybovala příliš agresivně. Kousek od břehu se mi zdá, že do ní něco lehce kleplo. Po hodině je to první náznak záběru, pokud to vůbec byla ryba a neškrtl jsem zase jen o nějakou trávu. Ale řekl bych, že to tráva nebyla. Tahám nástrahu znovu stejným místem. Jednou, podruhé, potřetí a – bum, konečně tam něco je! Ryba se brání, ale nic velkého to nebude. Zřejmě malá štička, možná candátek. I když o toho jsem tu už nezavadil pěkně dlouho.

Pomalu vedu rybu rovnou k sobě. Občas krátce vyrazí, ale nemá na to, aby protočila brzdu navijáku. Ještě kousek a už ji v čisté vodě pěkně vidím. Není to ani štika, ani candát, dokonce ani slušnější okoun, na kterého jsem také pomyslel, nýbrž tloušť. Je to taková ta klasická čtyřicítka. Na stojaté vodě to není úplně běžný úlovek, ale zase ne tak vzácný, jak by se mohlo zdát. Už jsem tu pár tloušťů chytil, ale vždycky na menší nástrahy, než je tato. Zdejší tlouště není snadné chytit. Není jich tu moc a jsou hodně opatrní. Občas je vídám, jak slídí okolo břehů. Avšak každý sebemenší náznak nebezpečí je vždy okamžitě zažene do bezpečné hlubiny.

Pouštím tlouště a špacíruji dál po břehu. Ještě dvakrát zaznamenám lehký kontakt nástrahy s rybou, což přisuzuji malým okounům. Kromě jednoho středního okouna už však do večera nemám ani ťuk. Se setměním odcházím sice málo spokojen, ale s ne úplně všedním zážitkem, což se samozřejmě počítá.

Večer zase prší. S takovou řeka neklesne snad nikdy. Určitě budu muset ještě tak dva tři dny počkat, než hladina klesne na rozumnou míru, ale hlavně než se přestanou korytem valit ty hromady listí. Ale tak mě napadá, že by to mohlo být lepší na jednom z menších přítoků. Zítra se tam rozhodně podívám.

Nemůžu počítat s velkými rybami, ale mohla by být zábava s tloušti, okouny, a když se splete něco většího, o to lépe. Dám tomu dvě hodinky a uvidíme. Říčka je vyšší, ale už se pomalu čistí, a hlavně v ní pluje jen minimum listí. Nebudu muset nástrahu po každém nahození čistit. Mám lehký prut do patnácti gramů, tenoučkou pletenku s metrovým návazcem z monofilu na konci a hodlám začít prověřovat vodu gumovými nástrahami na jigové hlavičce.

Začnu se čtyřmi gramy, ale je to málo. Vody je pořád ještě hodně, a tak musím dva gramy přidat. Šestigramovou hlavičku s nástrahou už cítím mnohem lépe. Házím šikmo přes proud a pomalu, centimetr po centimetru proklepávám dno. Kousek od břehu mi prut v ruce lehce zavrní. Přiseknu a zvedám nástrahu vzhůru. Malý okounek se drží ocásku nástrahy a pustí se až těsně pod hladinou. Ten má ale apetit. Zřejmě se mu v té kalné vodě nepodařilo už chvíli ulovit žádnou rybku. Snad budou při chuti i ti větší. Poctivě se snažím, avšak mé úsilí se nesetkává s žádnou odezvou. No nic, zkusím jinou nástrahu.

Ťuky ťuk, ťuky ťuk… Nic. Nejsou tu a nebo jim gumička nic neříká? No, zkusím něco jiného – měním gumu za menší wobbler. Je křiklavě žlutozelený s oranžovým bříškem a má několik černých okouních pruhů. Osvědčená věc do kalné vody a oblíbenec jak okounů, tak i candátů. Dokonce i tloušti se o tuto světlou barvu v kalné vodě zajímají. V tuhle chvíli je průhlednost vody proti normálu tak třicetiprocentní. Doufám, že mi teď pomůže jednak světlá barva, ale hlavně sázím na vibrace nástrahy, které jsou mnohem silnější než u vedené gumy, i když s ní ťukám o dno.

Posílám wobbler podél břehu a pomalu ho vedu proti vodě. Není tu moc hluboko, asi tak do metru a já cítím, jak v mělčích místech lopatka nástrahy lehce škrtá o dno. Nástrahu posílám každým hodem blíž a blíž ke středu toku, který je zde tak osm metrů široký. Když jsem někde za třetinou, přichází ze dna tvrdý záběr. Je to jako pěkné kopnutí od candáta. Přiseknu a už vodím rybu. Tak vida, sázka na wobbler vůbec nebyla hloupá. Ryba se drží dna a míří proti proudu. To se mi líbí. Proutek se ohýbá a hezky pracuje. Krásně na něm vidím, kdy ryba tvrdě zabojuje a kdy odpočívá, aby to zkusila znovu.

Nechám ji pojezdit, a když přijde ten správný čas, opřu se do prutu zase já. Zvedám ji ode dna a už je u podběráku – parma! Popravdě řečeno, tušil jsem to. Parma se brání dost specificky a tohle bylo přímo ukázkové. Takže teď je to jedna nula pro mě. Nezbytná fotečka a jede se dál. Pár hodů vychází naprázdno, ale uprostřed říčky opět přichází záběr. Stejně tvrdý, stejně rozhodný. Řekl bych, že to bude další parma. Ale tato ryba je mnohem energičtější. Zatímco parma bojovala na poměrně malém prostoru, tato ryba má snahu vyrážet k dlouhým únikům po proudu. Když se jí to moc nedaří, zkouší to proti němu. Tohle někdy dělají velcí tloušti, ale pokud mám teď na prutu tlouště, bude asi hodně pěkný. Jenže z tlouště se za chvíli vyklube menší kapr. Kaprů nachytám během roku spoustu na streamery, ale na wobbler je to ryba vzácná. Vzácnější než včerejší tloušť na stojáku. Paráda! Z pohledu mnoha je to úlovek k ničemu, protože mu do míry ještě něco chybí, ale pro mě je cenný více než dost.

Kapřík to tu docela poplašil, a tak se posouvám o kousek níž po proudu a prověřuji malou tišinku u břehu. Vedu nástrahu hodně pomalu těsně okolo břehu. Snad konečně přijde ten tloušť nebo okoun. Ani to nedomyslím a pic – ryba je tam! Docela prudký záběr a příznačná trhaná vzdorovitost skutečně ukazují na okouna. Nic však není tak vzdálené okounovi jako tato ryba. Pod hladinu zvedám malého lína! Je neuvěřitelné, že i tato ryba si vyjela na tuhle nástrahu. Svědčí to o jediném – pořád ještě mají chuť k jídlu, ale potravy už není nazbyt. Zima se blíží a každé sousto je tudíž dobré. Když to tedy shrnu – za dva dny čtyři záběry na wobbler a v podstatě všechno kaprovité ryby. Mohla to být náhoda, a možná to o něčem vypovídá. V každém případě je lehká přívlač plná překvapení.