Jedna masařka a sportovní rybáři...

30.10.2020 - Milan Tychler

Starý Drábek, shrbený pod tíhou svých skoro osmdesáti let, rybaří už celou věčnost a stále po svém. Z rybářského náčiní kupuje jen nezbytnosti. Vlasec mění, až když ho má na cívce tak málo, že s tím nejde nahodit, olůvka si odlévá, splávky vyrábí sám. Má dva druhy háčků – malé a velké. Zarážka je z izolačky. Na kapry si vaří knedlík, po dešti sbírá mezi záhony rousnice, které dává do plechové krabičky od sypaného čaje. Do víčka udělal několik dírek rezavým hřebíkem, aby měly vzduch. Když někde krmí, tak jen kukuřicí, vařenými brambory nebo směskou určenou k vykrmování nosnic. Jede-li k vodě, poznáte ho snadno. Hubená postavička na dámském kole neurčité barvy, ve vybledlých modrácích s umaštěnou bekovkou na hlavě, v ruce dva stařičké teleskopy s otřískanými navijáky, skládací kempinková stolička s barevným plátnem a přes rameno kožená brašna, s jakou dříve chodili instalatéři a jiní řemeslníci. Někdy chytá i se splávkem a starým bambusákem.

Ten den pro něj byl stejný jako mnoho jiných před tím. Ráno nakrmil králíky, něco hodil slepicím, popadl brašnu, z hřebíku pod kůlnou vzal podběrák, který tam dal včera sušit, hupsl na ten svůj velociped a hurá k nedaleké řece. Co je v důchodu, tráví tam většinu svého času. Má tam pár místeček, a právě teď chodí kousek pod most, kde berou kapři. Teď je jejich čas. Jsou vytření, květ topolů a vrb už nejde po vodě a ryby žerou jako divé. Odbočí ze silnice na prašnou polní cestu a za pár minut je u řeky. Jenže „jeho“ místo je obsazené. Na kraji cesty je zaparkované auto a na břehu řeky stojí bivak. Projede po chodníčku okolo bivaku, u kterého sedí dva rybáři. Když je míjí, ten starší se zvedne a prohodí k mladšímu: „Koukej, místní masařka.“ Ten se jen ušklíbne, popojde ke svému stojanu a bůhví proč zatáhne za vlasec nahozeného prutu. Signalizátor zavřeští, že je to slyšet na kilometr daleko. Pak si se smíchem zase sedne a zírá nikam…

Drábek zastaví nějakých sto metrů pod nimi. Dělá si místo v kopřivách a vysoké trávě. Bytelnou vidličkou, kterou mu kdysi udělal kamarád ve fabrice, pomlátí kopřivy okolo sebe, trochu to ušlape, větev vrby trčící nad vodu ohne tak, aby mu nepřekážela a zaklesne ji za jinou větev. Pak chystá pruty. To mu jde rychle, protože je má stále navázané. Usadí stoličku, zapíchne vidličky a za chvíli už nahazuje. Předtím ale než posadí na hladinu své dva splávky, pokropí vodu kousek u břehu dvěma hrstmi kukuřice a granulemi pro kuřata. Tohle místo zná dobře. Břeh je tu zpevněný plochými kameny a zhruba tři metry od břehu je ve vodě takový schod, kde se dno prudce láme z metru a půl do dvou a půl metru. Jedna nástraha je těsně na hraně a druhá pod ní. Je to taková přirozená cesta kudy táhnou ryby proti proudu a on to dobře ví. Zapálí si své viržinko a trpělivě čeká.

I noví návštěvníci pod bivakem jsou kuřáci. Však je to také znát, protože vyšlapaná zem před bivakem už je plná nedopalků. Jsou tu už od včerejšího odpoledne. Vlastně přijeli chvíli po tom, co odtud odjel Drábek. Nakrmili mohutně boiliem uprostřed řeky a hned nahodili své naleštěné pruty. Nechytili nic, ale v jedenáct večer měli kontrolu. Rybářská stráž neshledala žádné závady, a tak se brzy rozloučila. Před půlnocí trošku laborovali s tím, zda pruty stáhnout nebo ne, ale nakonec je stáhli. Když se porybný objevil tak pozdě v noci, mohl by se klidně ještě vrátit. Teď o nich ví, a tak bude lepší nic neriskovat. Po půlnoci dorazili nějaké to pivko, které si přivezli v plastových lahvích, a pak na kutě.

Kroužek pod prutem blíž ke břehu se pohnul. Drábek položí ruku na prut a čeká. Když po malém otálení vystoupá kroužek až k prutu, Drábek zasekne. Není to velká ryba, ale brání se docela čiperně. Je to lín. Celkem překvapení pro tohoto starého rybáře, který jich tu kdysi chytal mraky. Ne přímo tady, ale o kousek níž, kde řeka ještě víc zpomaluje a kde se drželo i pár trsů stulíku. Ten už tam není a nejsou tam ani líni. Vlastně tu už žádného nechytil kolik let. Jeho oči zasvítily. Zbavil rybu háčku, chvíli ji drží v podběráku a jen se tiše dívá. Pak mu říká: „Tak běž, chlapče,“ obrátí podběrák a línek je zase volný.

Na háček nastraží novou rousnici a zase nahodí. Ve chvíli, kdy si v klidu znovu sedá, uslyší dlouhý zvuk signalizátoru od vedle. Těžko říct, co ti dva právě dělali, protože on už by zasekl desetkrát. Zakroutil jen hlavou, hledí si svého a tiše čeká dál. Zato ti dva mají napilno. Záběr přišel na prut nejníž po proudu a v ruce ho drží ten starší. Prut je pěkně ohnutý, což značí, že ryba na háčku nebude malá. Chvíli to trvá, ale nakonec je kapr okolo osmdesáti centimetrů s přívalem siláckých řečí na připravené podložce. Bohužel ji v tom zápalu zapomněli polít. Kapr do ní šel v mokrém podběráku, takže se toho zase až tak moc nestalo, a sprcha přišla hned vzápětí. Byl to pěkný šupináč. Spíše dlouhý než vysoký, v dobré kondici. Chudák ale netušil, co ho čeká. Nejdříve se s ním fotil jeden, pak druhý, mezitím si převlékli trička a vyměnili čepice. Kapra sice polévali, ale to mu v tom horku nestačí. Konečně se odhodlali k tomu, že ho pustí. Kapr se obracel břichem vzhůru. Mladší tedy vlezl do vody a kapra držel, než to rozdýchá. To byl ale další důvod k tomu udělat pár fotek, jak o miláčka pečují. Když se kapr jakž takž zmátořil, konečně ho pouští a za vzájemného poplácávání se po ramenou lezou z vody. Pak zase mohutně nakrmí a chystají si jídlo.

Když jsou v nejlepším, pípne zase jeden ze signalizátorů. Oba vyčkávají. Neděje se ale nic. Když pípne podruhé a pak potřetí, mladší se zvedne a po mohutném zaseknutím, i když je vlasec napnutý jako struna, stahuje montáž. Nezdá se, že by tam něco bylo, ale přece jen! Na háčku se třepotá malý cejn. Zvedne ho rovnou z vody, a když ho drží v ruce, obrátí se ke svému kolegovi a říká: „Víš, proč se na Slovensku jmenuje tahle ryba pleskáč? Protože když ji hodíš do vody, tak to pleskne!“ Načež práskne s cejnem do vody z vysokého břehu a oba propuknou v hurónský smích…

Drábek mezi tím zasekl rybu na dvě zrnka kukuřice. Chvíli ji vodí, ale nespěchá. Do podběráku přiváví kapra, který bude mít odhadem okolo sedmdesáti. Vzít si ho nemůže, protože tady platí K70. Možná sedmdesát má, možná nemá, ale vyháčkuje ho hned v podběráku a pustí. Pak si spokojeně sedne, vytáhne další viržinko a chvíli jen tak kouká kolem. Je spokojený, ale z jeho klidu ho vytrhne druhý prut, který se najednou hrne z vidliček. Po chvilce zápolení je v podběráku kapr okolo padesátky. Pěkný šupináček. Chvilku váhá, ale pak ho strčí do vezírku. Babičce, jak říká své ženě, slibuje kapra už bůhví jak dlouho. Tento bude druhý, kterého letos vezme. Ještě chvilku chytá, ale záběry už nepřichází. Kapří hodiny jsou pryč a on to ví. Teď přijdou záběry až po třetí odpoledne.

Sbalí pruty, vezírek s kaprem dá na řídítka, sedne na kolo a mizí. Zůstala po něm jen pošlapaná tráva. I tu větev zase zpátky narovnal. Když míjí bivak, pozornosti těch dvou neujde a neujde ani jedovatým poznámkám o masařích. Nevšímá si jich a ani jim moc nerozumí. Ti dva chytali do večera. Chytili ještě dva menší kapry a dalšího jednoho většího zase pěkně pováleli. V podvečer sbalili fidlátka a odjeli.

Děda Drábek ale babičce kapra nakonec nepřivezl. Po cestě potkal vnučku, která ryby moc ráda, a tak jí kapra dal. Babička počká a on se s tím nebude muset piplat. Babičce řekne, že nebrali. Alespoň bude mít důvod ráno zase vyrazit.

Následující den, po ranních rituálech, a když obstaral svou domácí havěť, opět vyráží k vodě. Tentokrát je u řeky klid, a tak jde na své staré místo, kde sedává nejraději. Na plácku zastaví, sundá brašnu z ramene, odloží pruty se stoličkou a jde opřít kolo o strom k houští. Tam šlápne do něčeho mazlavého a na botě má přilepený papír… Otírá si botu, sakruje a pohled mu sklouzne do křoví, kde je igelitový pytel s odpadky. Vytáhne ho ven, přidá do něho hromadu špačků, které posbírá na vyšlapaném plácku a teprve pak začne chytat. Do oběda chytí tři pěkné kapry. Všechny pouští, i když jednoho by si nechat mohl. Měl nějakých šedesát, ale to je pro něho a babičku zbytečně moc. Tak snad příště. Ale i tentokrát odjíždí od vody obtížený. Ne však kaprem, ale odpadky, které uklidil po „sportovních“ rybářích…

Zdá se vám to trochu přitažené za vlasy? Aniž bych chtěl házet všechny rybáře ať jedné, či druhé skupiny do jednoho pytle, věřte, že tohle je realita. Není rybář jako rybář a ne každý, kdo si vezme rybu a není v klubovém dresu, musí být „masařka“. Bez ohledu na cokoli má mou úctu jen ten, kdo ví jak se chovat k rybám a rybaří pro potěšení, aniž by ho opustil zdravý rozum…