Čas třešní znamená pro rybáře čas tloušťů

13.7.2020 - Milan Tychler

Tloušti se kdysi chytali po celý rok a bylo pravidlem, že jakmile se objevily první třešně, byl ten správný čas chytit si nějakého pořádného břichatého macka.

Naše říčka nebyla velká, ale tloušti tam bývali parádní. Na malou podhorskou řeku až neuvěřitelní. Často jsem je v čisté vodě jen tak pozoroval, aniž bych nahodil. Jejich zlaté, černě orámované šupiny se ve slunečních paprscích krásně leskly a krvavě rudé řitní ploutve svítily do dálky, aby nebyla mýlka. Hřbety měli klenuté, břicha hluboká a velké tlamy by bez problémů dokázaly spolknout najednou ne jednu třešničku, ale rovnou celou hrst.

Obyčejně se drželi na mělčinách poblíž břehu, ale nikdy ne daleko od hlubších tůní, kde se schovávali, když bylo třeba. Trávu tu nikdo nekosil a převislá stébla hladila vodu. Tloušti vždy bedlivě sledovali, co z této trávy spadne na hladinu, a pokud to bylo jedlé, osud byl rychle zpečetěn. Když spadla na hladinu vosa, housenka či koník, malí tloušti sousto okamžitě roztrhali a zlikvidovali. Dorostenci ho hřmotně popadli naráz, ale velcí tloušti nikdy. Ti často zastavili těsně pod soustem a spolu s ním se nechávali kousek nést proudem, než ho jemně vsrkli. Nejednou jsem byl svědkem toho, jak do něj nejprve jen jemně strčili krajíčkem tlamy anebo jak vosu stáhli pod hladinu jen za nožky. Dokázali být neuvěřitelně opatrní. Bylo to až zarážející, protože jsem mnohokrát viděl, jak zaútočili naprosto neurvale a bez rozmyslu. Doslova rozrazili houf menších ryb jako torpédo a s hlasitým srknutím bleskově sebrali z hladiny sousto, které je zaujalo.

Takový tloušť, když se ho podaří chytit, je vskutku nádherná ryba. Nachytal jsem se jich spousty a pořád mě to baví. Těch malých a středně velkých byly vždycky hromady. O takové tlouště není nouze. Velcí byli vzácní vždycky a v posledních letech jsou vzácnější čím dál víc. S prvními třešněmi sice vyrazit nemohu, protože to jsou tloušti ještě hájení. Musím vždy chvilku počkat a doufat, že první třešně dřív neoberou špačci. Obvykle to vyjde tak tak. Ale nevadí - ještě jsou tu pak pozdější třešně a také višně, které tloušti milují stejně jako třešně. Jsou sice křehčí než třešně, některé mi docela kroutí pusu, ale to nevadí. Důležité je, že po nich jdou pěkní tloušti.

Abych pravdu řekl, větší tlouště chytám ze všeho nejraději přívlačí, ale třešně a višně si nikdy neodpustím. To prostě musí být. Trhám je opatrně i se stopkami, aby z nich zbytečně nevytékala šťáva, a ukládám je do pevné plastové krabičky, abych si na ně omylem nesedl jako kdysi a neměl z nich ovocnou kaši. Igelitový sáček toho skutečně moc nevydrží. Na jednu vycházku tak půl kilečka bohatě stačí, pokud tedy vytrvale neujídáte. Na to ujídání velký pozor a zvláště pak nijak nezapíjet! Kamarád to kdysi trošku přehnal a pak z toho byl řídký případ s hustým běháním.

Jako kluk jsem chytal na třešně téměř výhradně se splávkem. Hloubka byla nastavena asi tak na půlku sloupce nebo na spodní třetinu. Stačilo nahodit do proudu a nechat splávek hezky unášet vodou. Korigovat a brzdit se musí jen hodně mírně. Jakmile začne brázdit vodu, když ho přidržujete příliš silně, velkým tloušťům se to vůbec nelíbí. Brzy odhalí, že jejich milované sousto je spojené s tím nahoře, co brázdí hladinu, a nechají třešeň být. Malé oklamete, ale velké ne. Ideální je malý splávek se silnější anténkou, který dovažuji jen jedním větším brokem. O ostatní se postará hmotnost nástrahy. Větší splávky se sice dobře pozorují a dobře nesou těžší nástrahu, avšak kladou značný odpor a tlouště ruší. Obyčejně nepoužívám splávky větší než dvougramové s dobře viditelnou anténkou. Kulatější splávky jsou hodně stabilní, ale já mám rád i ty štíhlejší typu stick. Jsou dobře viditelné a nekladou rybám takový odpor. Také netropí tolik hluku při dopadu na hladinu.

Vzhledem k tomu, že opatrní tloušti skutečně mnohé nástrahy často dlouho zkoumají, než se je rozhodnou vzít do tlamy, mělo by být prioritou naprosto dokonalé vyvážení splávku. Ale ani to není tak důležité jako to, aby se nástraha chovala ve vodě přirozeně, jako by ji prostě jen nesl proud. Jestliže na některé ryby platí zastavení, nebo dokonce popotahování nástrahy, tloušť, tedy velký tloušť, to rozhodně není. Z tohoto důvodu dávám i dovažovací brok dál od nástrahy, aby měla třešnička větší volnost. Je lepší, když si s ní proud jen tak jakoby pohrává a ona „tančí“ ve sloupci, jak ji voda nese, než aby byla „přibitá“ na jedné čáře. Na takovou nástrahu jsou záběry upřímné a tloušť prostě a rozhodně stáhne splávek pod vodu. Se zaseknutím ovšem nesmíme otálet. Jak rychle tloušť nástrahu popadne, tak rychle se jí také dovede zbavit.

Kdysi jsem podle starých rybářů nastražoval třešeň na velký háček i s peckou. Dnes to už nedělám. Raději třešeň vypeckuji a už se mi nestává, že by šlo zaseknutí kvůli pecce stranou. Také bych řekl, že maličko potrhaná nástraha, ze které uniká slaďoučká šťáva, je pro tlouště lákavější než prostá červená kulička. Větší háček ovšem ponechávám. Tlama tloušťů je hodně prostorná a malý háček se v ní jen tak nezachytí. Na větší třešně volím háček velikosti 4, pěkně ostrý a s kulatým obloučkem.

S příchodem feederových prutů se otevřela nová cesta k těmto rybám. Chytání tloušťů s třešní a jemnou špičkou je sice skvělé, ale má svá úskalí. Někdy jsou záběry tak prudké, že se jen těžko sekají. Obyčejně jsou to k naší škodě větší ryby, které na prutu pocítíme, ale z něhož také rychle spadnou. V každém případě si dovolím tvrdit, že je feeder úspěšnější než klasická položená, avšak nic nenahradí ten nejobyčejnější lov ze všech lovů, a to je lov na cit. Já k němu sice využívám feederové pruty, ale to hlavně z toho důvodu, že jsou lehké a příhodné do ruky, a také proto, že když čekám déle na záběr, klidně odložím proutek a nechám rybu brát tak, že nechám volný vlasec a zaseknu, až když se začne ohýbat špička.

Je vzrušující, když cítíte v prstech, jak ryba sebrala nástrahu a táhne vlasec. Takto chytám nejraději v malých tocích a místech hodně zarostlých a s vázkami. Na vlasci nemám nic, jen háček. Nahodím do proudu a nechám ho, ať si s nástrahou dělá, co chce. Vlasec nechám lehce klouzat mezi prsty levé ruky a snažím se brzdit nástrahu co možná nejméně. Když ji proud někde uloží, nechám ji chvíli tak. Když záběr nepřijde, lehce ji zvednu špičkou prutu a nechám ji zase putovat o kousek dál. Někdy přichází záběry ve chvíli, když se nástraha zastaví, někdy právě v tu chvíli, kdy ji přizvednu, abych ji dal znovu proudu do parády, a jindy, když ji proud koulí po dně. V této souvislosti vzpomínám na jednu velmi vzrušující chvíli, kdy mi velký tloušť vzal třešeň okamžitě poté, co dopadla na hladinu.

Bylo to první nahození ten den. Nahodil jsem k protějšímu břehu a říkal jsem si, že jakmile dopadne nástraha do vody, nechám ji klesnout ke dnu, vezmu vlasec do prstů a pak už jen budu kontrolovat, jak si s ní proud hraje, a budu čekat na záběr. Ovšem seběhlo se to tak, že nástraha dopadla na hladinu, já vzal vlasec do prstů a v tu chvíli se pod břehem prudce zavařila voda a velký tloušť už s nástrahou pelášil pryč. Skoro jsem se lekl, ale vlasec jsem už držel a nepustil, a tak se mi podařilo i zaseknout. Tloušť přímo šílel a ve vodě dělal neuvěřitelné kousky. Dokonce se na chvíli i zamotal pod břehem do převislé trávy a několika trsů vodního moru. Naštěstí všechno z hladkého vlasce bez olůvek a beze splávku sklouzlo a ryba byla volná. Byl to parádní kus! Do šedesátky moc nechybělo, ale stavba jeho těla byla neuvěřitelná. A ta velká tlama! Úžasná ryba. Mohu jen litovat, že nemám fotku. Ovšem zážitek, ten mám ve své hlavě dodnes.

Čas třešní a tloušťů netrvá dlouho, je však bohatý na zážitky a odráží rybaření v té nejjednodušší a nejkrásnější podobě bez všelijakých zbytečností, čehož si cením nejvíc.