Malé vody - velká překvapení?

13.4.2020 - Jan Molnár

Nespočet rybářů se se mnou kolikrát až hádá, že v malých zapomenutých vodách jednoduše nic zajímavého nežije, ať už se jedná o malou lesní tůňku, nebo zapomenutou říčku širokou pár metrů. Já se jim snažím tento často mylný názor rozmlouvat, avšak ve většině případů neúspěšně. Skutečně se při pohledu na tyto vody takový názor vysloveně nabízí, ale v některých případech skrývají podobné vody mnohem více, než si ve skutečnosti myslíme.

Odjakživa mě lov na takovýchto vodách lákal. Bylo to možná tím, že většina rybářů si myslela, že v těchto vodách žijí jen malé ryby, a tak jsem měl kolikrát říčku jen pro sebe. Já to ale vnímal jinak než ostatní. Vždycky jsem dával značnou šanci naději, že tu přece musí žít i něco jiného než jen to, o čem mě všichni přesvědčovali.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé přišel na jednu říčku, spíš potok, a říkal si, že tady může žít maximálně pár plotic a tloušťů. Podobných vod jsem do té doby znal spoustu, ale tahle byla něčím jiná. Neuvěřitelně zakalená voda, která připomínala spíš bahno, břehy celé odkryté nedostatkem vody, průtok minimální… Celkově ta voda působila spíš jako stoka než říčka. I přes znepokojující první dojmy jsem se ale nakonec odhodlal dát tomu šanci. Na takových vodách je nejdůležitější volba místa. Rozhodně to není tak, že kamkoliv přijdete, budou ryby. Každá tůňka, každé hlubší místo může ukrývat spoustu ryb, jen je třeba taková místa najít a důkladně prochytat.
Malých je tu mraky

Přicházím na místo, kde se zdá být trochu větší hloubka. Napichuji dva červíky a posílám je do vracáku. Hloubka tu je maximálně okolo čtyřiceti centimetrů - to není moc, ale není to ani málo. V tomto úseku se totiž hloubka pohybuje většinou okolo dvaceti centimetrů. Pokud tu nějaké ryby jsou, budou určitě tady. Je to jediné místo v okolí, kde se alespoň trochu schovají. Stačilo pár proplavání a mám malého tlouště - typická ryba pro tyto vody. Pak jich chytám ještě hodně, občas se chytí i plotička, ale po větší rybě ani památky… Najednou splávek bleskurychle mizí pod hladinou a já nemůžu uvěřit tomu, co se třepe na konci prutu - je to hrouzek obecný, rybka, kterou jsem neviděl dobrých pět let. Dávno jsou pryč časy, kdy jich bývalo všude spoustu. Na hodně místech už ho vůbec nenajdete, proto si každého setkání s touto krásnou rybkou velmi vážím.

Ten den jsem se s žádnou jinou rybou nesetkal. Jako vždy se mi honilo hlavou, jestli tato voda neskrývá jen malé ryby, ale z předchozích zkušeností jsem věděl, že to nesmím vzdávat. Na takových vodách je důležité hledat, mít trpělivost a vytrvalost, spíš než to, jestli máte o dvě setiny milimetru slabší nebo silnější návazec.

Trvalo to delší dobu, ale prošel jsem si dost dlouhý úsek, okolo deseti kilometrů, a narazil jsem na jedno „tutové“ místo. Strom padlý přes vodu a pod ním vymletá hluboká tůň. Hloubka je tu okolo metru a dalších dvě stě metrů pod tůní je koryto hluboké zhruba půl metru. Široko daleko žádné takové místo není. Jestli tu někde budou větší ryby, pak právě tady.

Intuitivně nahazuji přímo do tůně, ale první hody přináší opět jen malé ryby. Celkem mě překvapuje, jak se tady v té špinavé a mělké vodě rybám daří. Jsou krásně vybarvené, vypasené, prostě radost pohledět. Chvilku se nic neděje a následně zasekávám konečně slušnou rybu. Vyvádí jako divá, kličkuje v tůni sem tam a po chvilce se na hladině objevuje hodně slušný tloušť. Konečně mám jistotu, že tu jsou i větší ryby. Tlouště vracím vodě a pokračuji v prochytávání tůně. Bohužel na takto malých vodách se ryby velmi lehce vyplaší, takže chvilku trvá, než se místo uklidní a ryby znovu najedou.

Chytám znovu hodně malých ryb, než se prochytám k nějaké větší. Další větší rybou je pěkně vypasený kapřík. Není divu, že se tu má dobře. Bahno plné patentek a další přirozené potravy, to jsou pro něj výborné podmínky. Od vody odcházím s dobrým pocitem, že jsem našel místo, kde můžu přiměřeně k velikosti říčky skutečně očekávat i velké ryby.

Když jsem tu byl poprvé, byl bych nevěřil, že tady jednou zažiju to, co se mi tu v posledním roce stává celkem často. Ať už chytám se splávkem, feederem, nebo třeba marmyškou, kolikrát si myslím, že visím, ale vázka se nenápadně promění na neuvěřitelnou váhu, která začne pomaličku jezdit při dně. Takové souboje mnohdy trvají bez přehánění dobrou čtvrt hodinu a ještě nikdy se mi nestalo, že bych rybu, se kterou mám tu čest, vůbec zahlédl. Vždycky mi někam zajede, vyhákne se, zkrátka je silnější než já. Nachytal jsem tu několik kaprů okolo šedesáti centimetrů, ale nedovedu si představit, jak velké jsou potom tyto ryby, se kterými tu nejsem schopný ani hnout. Vždycky se po takovém prohraném souboji jen zamýšlím a usmívám nad tím, jak se sem ta ryba může vůbec vejít a obecně tady vlastně žít. To je otázka, na kterou asi nikdy nedostanu odpověď…

To je ale asi také důvod, proč jsem se do této vody naprosto zamiloval. Nikdy totiž nevím, s čím se tu můžu setkat. Ta druhová rozmanitost a škála velikosti ryb jsou prostě dokonalé. Do dnešního dne jsem tu chytil patnáct druhů ryb. Od malých hrouzků a plotic až po velké tlouště a karasy nebo třeba okouny, dokonce i s candátem jsem se zde setkal. Stále však doufám, že jednoho dne konečně zjistím, co jsou zač ty velké ryby, které si ze mě už pěkně dlouho utahují. Možná jsou to sumci, možná velcí kapři nebo amuři. Kdo ví…

Naprosto fascinující je to, že se těm velkým rybám daří v půlmetrové hloubce, kde je říčka široká místy i dva metry. Kolikrát jsem i na takových místech zapřáhl rybu, která si se mnou jednoduše dělala, co chtěla. Nechápal jsem, jak je možné, že rybu nevidím. Pelášila proti proudu, a když mi vymotala padesát metrů vlasce z navijáku, prostě se vyhákla. Zbyla po ní jen obrovská vlna přes celou říčku a oblaka zvířeného bahna.

Postupem času jsem zjistil, že v hlubších místech jsou opravdu spousty ryb. Jsou tu „naskládané“ v několika vrstvách ve sloupci, takže se může zdát, že chytit je není nic těžkého, ale opak je pravdou.

Mnohokrát se mi stalo, že jeden den jsem si dobře zachytal, a když jsem se za týden vrátil na stejné místo, skončil jsem bez záběru. Ovšem narazil jsem na ryby třeba o velký kus výš proti proudu, kde před tím nebyla ani šupina. Bylo tedy evidentní, že tu ryby migrují. Nejspíš v noci dokážou překonávat i velmi mělké úseky, když je u vody klid. Nejen že se tu ryby musí hledat, ale musíte také umět tuto vodu číst. Když už potom člověk přichází na lovné místo, ale i během samotného chytání, je důležité, aby byl extrémně potichu. Stačí pár prasknutí větviček a najednou z místa vystřelí obrovské vlny daleko proti proudu. Potom to zase nějakou dobu trvá, než se ryby uráčí vrátit zpátky.

Věřím, že každá taková voda si zaslouží pozornost, ať už je to malý horský potok s divokými pstruhy, malý náhon, či přítok větší řeky a nebo několik centimetrů hluboká stružka s mřenkami a hrouzky. A i když v takové vodě asi velké ryby opravdu žít nebudou, chytání na ní má nenapodobitelnou atmosféru. Nebo třeba taková malá zapadlá lesní tůňka! O tom si ale povíme jindy…

Za tu dobu, co se takovým typům vod věnuji čím dál víc a čím dál víc jich poznávám, jsem se naučil jednu důležitou věc. I když vás bude třeba sto lidí přesvědčovat o tom, že tam nic nežije nebo že tam žijí jen malé rybky, jednoduše je ignorujte. Místo abyste se nechali ovlivnit lidmi, kteří na dané vodě třeba nikdy ani nechytali, běžte se přesvědčit sami. Samozřejmě se může stát, že tam opravdu žádné větší ryby žít nebudou, ale člověk nikdy neví. Hlavně se nenechte odradit prvním dojmem, jakým na vás ta voda působí, protože právě vody, které působí nejhůř, a to už z jakéhokoli důvodu, jsou častokrát ty nejlepší a skrývají ta největší tajemství.