Poledňáci

- Milan Tychler

Už když jsem jako kluk vysedával od časného rána u vody bez záběru a se mnou i ostatní staří rybáři, vždycky některý z nich pronesl: „Jedenáctá rozhodne.“ To mělo znamenat, že buď okolo jedenácté ještě nějaká ryba přijde, anebo už to bude definitivní konec. Pak už zbývá jen zabalit a hajdy domů na oběd. Někdy to vyšlo, někdy ne, takže ta jedenáctá je jen prostě jedna z mnoha vět, aby, jak se říká, řeč nestála.

Když jsem začal sbírat rybářské zkušenosti, přišel jsem samozřejmě na to, že v některých obdobích berou kapři na určitých místech prakticky stále ve stejnou dobu. Například u rybníka na počátku prázdnin bylo jasné, že když nebudu mít záběr okolo šesté ranní, je úplně zbytečné tam sedět u stavidla. Tam brávali kapři jen ráno. Pak se posunuli na druhou stranu rybníka a krmili se u stulíků. Jakmile nepřišel záběr do oběda tam, už bylo zbytečné se snažit a bylo lepší jít se pobavit k řece. K rybníku jsem se pak vracel až k večeru a chytal kapry na hladině na chleba.


Jedenáctá rozhodne

Často jsem pak mohl pozorovat i to, odkud a kam kapři míří. To bylo dobře vidět, když sedělo více rybářů v řadě na břehu. Například dostal první záběr ten, co seděl jako první zleva, a postupně po něm většina ostatních zleva doprava. Kapři objížděli břeh ve směru hodinových ručiček. Pak přišla zhruba dvouhodinová pauza a vše se opakovalo. Rybáři pak věděli, kdy zhruba mohou čekávat záběr.

Čas braní se samozřejmě s postupující roční dobou měnil a měnila se i místa, kde se pravidelně objevovali kapři. Když jste je ale našli, mohli jste si podle nich nějakou chvíli klidně řídit hodinky. Je jasné, že kapři mají nejen svá oblíbená místa a cesty, které dokážeme samozřejmě ovlivňovat vnaděním, ale i dobu, ve které přijímají potravu. Tento koloběh a rybí hodiny samozřejmě ovlivňuje nejen roční doba, ale i momentální počasí, stav vody, vítr a také výskyt přirozené potravy, případně kyslík. A právě tyto veličiny, které my lidé nedovedeme tak dobře vnímat vlastními smysly, zachraňují ryby od jejich úplného vybití.

Jenže těm, kdo chodí na ryby zejména pro zábavu, je celkem jedno, kolik je právě hodin. Ne, že by jim nezáleželo na tom, zda chytí, nebo nechytí. Chytit chce každý. A to, že někdo chytá pro zábavu a jiný proto, aby se mu to „vyplatilo“, to už je zase jiná věc. Ovšem je tu jedna denní hodina, která ovlivňuje obě skupiny a bývá jakýmsi denním mezníkem, který často řídí náš pobyt u vody, a tou je poledne.


K nástraze přidám pelety v PVA

Po celé věky dělíme den na dopoledne a odpoledne. Často také chodíme na ryby s tím, že v poledne, případně na oběd, budeme doma. A proto po jedenácté balíme, aby byla rodina alespoň při nedělním obědě pohromadě nebo aby máma nehubovala. Často jsem jako kluk od maminky slýchal: „A k obědu ať jsi doma, nebo bude mazec!“

Jenže mně se od vody nikdy nechtělo. Vždycky jsem balil až na poslední chvíli a mám to tak dodnes. Nahozené pruty téměř vždycky balím až nakonec a jako poslední věc u vody balím podběrák a podložku. Ten je vážně poslední. Nejdříve sklapnu křeslo nebo stoličku, pak uklidím všechno do batožiny a nakonec jdou pruty a vidličky jeden po druhém, pak podběrák a domů pokaždé dorazím tak akorát. Vždycky je možnost, že vám ryba zabere v úplně poslední chvíli. Ze srdce si to vždy přejeme a občas se to i stane…

Od božího rána to prostě nejde. Včera se kapři rvali o mé nástrahy už od kuropění a dostal jsem dva moc pěkné kousky. Během dopoledne pak ještě jednoho pěkného a dva menší. V jedenáct už jsem byl spokojený na maximum zpátky doma. To se člověk samozřejmě namlsá. Druhý den samo sebou spěchám na stejné místo. Obavu z toho, že by mi tam někdo sedl, nemám, i když je víkend. Je to dost daleko od cesty a také pěkně schované ve vysokých kopřivách.


Chycený na poslední chvíli

Ještě za rosy vklouznu do té zelené džungle, nahodím oba pruty a čekám, která z cívek se první roztočí. Přál bych si rybu přes deset kilo. Mí včerejší kapři měli těsně pod tuto hranici a laťku je třeba posouvat, třeba jen kousek po kousku. Hodina za hodinou míjí a stále nic. Už jsem několikrát přehodil, k háčkům s nástrahou přidal balíček z punčošky z PVA s drobnými peletami a trochou směsi, abych pomohl kaprům nástrahu najít, a stále nic, přestože je den stejně hezký jako včera. Je to sice divné, ale zase ne tak zcela neobvyklé. Pokud vím a předpověď počasí nelže, blíží se sem pomalu nějaká fronta ze západu a počasí by se mělo na krátko pokazit. Jak se zdá, ryby už na to svým způsobem reagují, ale mohlo se stát i něco jiného. Jak jsem si všiml, hladina řeky dost rychle o pár centimetrů klesla a proud se zrychlil. Teď zase stoupá, až se skoro zastavila. To je manipulací na jezu o kus níž. Krmení bylo zřejmě spláchnuto, proto pár kuliček boilie a nějaké pelety zase do vody přihazuji.

No nic, ještě je čas, a tak budu čekat. Říká se, že trpělivost růže přináší, avšak každý rybář může potvrdit, že rozhodně ne vždy. Už je tu půl jedenáctá a čas balit. Pomalu se do toho dávám. Jeden prut už je v obalu, druhý, opřený o ohnuté kopřivy, ještě nahozený. Jen očistím vidličky, než je dám do obalu, a sbalím i ten. Když otírám hrot zavrtávací vidličky, kde v závitu vždycky nějaká hlína zůstane, prut se pohne a hrne se do vody. Vidličku upustím na zem dost nešťastně, takže sklouzne do vody, a já se chápu prutu. Velká síla je na konci vlasce a na to se teď musím plně soustředit. Samozřejmě mi to nedá a koukám zároveň, kde je vidlička. Naštěstí se tak nějak zachytila za trávu a sklouzla jen pod břeh, takže ji pak budu moct vylovit.


Na prutu něco je

Kapr si to šněruje dolů proudem a dává mi co proto. Jsem připravený na lepší ryby, ale i tak mám trochu obavu, abych ho zvládl. Říční kapři jsou velcí bojovníci. Tento se rozhodně nehodlá vzdát nijak lehce. Nicméně po nějaké době ho mám pod nohama, sice ještě stále silného, ale evidentně slábnoucího. Už ukázal svou velkou ocasní ploutev i široký hřbet a bok. Pěkná ryba! Tak teď mám ještě pořád plné ruce práce a podložka už je sbalená. Jednou rukou držím prut, druhou rozbaluji podložku. Musím kleknout, pořádně se natáhnout, abych se dostal k hladině. Nejdříve vytáhnu vidličku a pak namočím výstelku podložky. Teprve teď mohu kapra podebrat. Má bez malička jedenáct kilo, takže cíl byl s odřenýma ušima splněn. Ovšem na oběd jsem dorazil o něco později…

Stalo se mi mnohokrát, že mi ryba zabrala skutečně až v poslední chvíli, a takových „poledňáků“ mám už hezkou řádku. Kapři jsou tím polednem hodně pověstní, ale ani zdaleka nejde jen a jen o kapry. Často si říkám i při vláčení, že ještě pětkrát nahodím a půjdu. No a občas se stane, že do nástrahy ještě něco klepne…


Zabral za pět minut dvanáct

Počasí nebylo ideální a rybám se samozřejmě nechtělo. Obloha zatažená, mírné přepršky a už i docela chladno. Vyběhl jsem si alespoň na dvě hodinky k místní říčce zaházet s tím, že vlastně ani nic neočekávám. Potřebuji se jen po několika dnech zápřahu venku trochu víc nadechnout a vzít prut do ruky. Obejdu tři čtyři vhodná místa a uvidím, jestli se splete alespoň nějaký tloušť nebo okoun. Já se těším, až nahodím, ovšem ryby jako by dnes ve vodě ani nebyly. Jednou mi na konci vlasce něco malinko zadrnčelo. To zřejmě nějaký malý okoun popotáhl gumu za ocásek. Zřejmě na něj byla moc velká. Čas kvapí. Pomalu abych balil. Za hodinu a půl dostanu jen jednoho malého tlouštíka, utrhnu dvě nástrahy a to je asi tak vše, co k tomu mohu říct. Pozitivní je snad jen to, že se trochu vyjasňuje a sluníčko se dere mezi mraky ven. Tak ještě pět hodů a jdu! Jeden, druhý, třetí… Už se v duchu loučím s říčkou i rybami a najednou je tu opatrný záběr a na prutu asi něco je. Že by tloušť? Ryba se rozjíždí, ale tah rychle zvadne a k sobě táhnu něco jako prkno, až se u hladiny objeví hezká candátí ploutev. Je za pět minut dvanáct…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (9 reakcí)

Přečteno: 10 247x
Průměrná známka: 1.05