Zážitek ze Svratky

7.12.2000 - Aleš Havránek

       Chtěl bych se podělit o svůj dosud nejsilnější rybářský zážitek, který se stal v začátcích mé rybářské kariéry.K rybaření mě přivedl švagr, který chytá prakticky výhradně na umělou mušku a tak i mé začátky byly spojeny s muškařením, u kterého jsem samozřejmě zůstal.
       Jednoho prázdninového dne, kdy už jsem se přece jenom naučil trochu chytat jsme vyrazili na Svratku pod Tišnov. Lov probíhal v klidu, voda mírně přikalená, v dálce hřmělo. Úlovkem byly vesměs malí lipánci a pstroužci až do chvíle, kdy jsme přišli na místo, kde řeka protéká kolem skály a vytváří krásnou hlubokou a proudnou tůň. Hned jsem ji začal prohazovat s vidinou rekordního lipana, ale ani asi po dvacátém hodu jsem neměl záběr. Snažil jsem se dostat napodobeninu larvy chrostíka co nejblíže ke dnu, což nebylo vzhledem k charakteru místa vůbec jednoduché.
       Když už jsem se chtěl s nepořízenou přemístit, tak přišel, jak už to bývá, záběr. Šňůra se zastavila v místě, kde byl pod vodou padlý strom, ale pro jistotu jsem zasekl. Prut se ohnul a mě v setině sekundy proběhla hlavou otázka: je to vázka nebo velká ryba?
       Reakce ryby mě dala okamžitě odpověď a já pod neskutečnou dávkou adrenalinu křičel na kamarády něco o metrové štice. Nohy a ruce se mi roztřásly a neustále jsem jen opakoval, že mám na prutě šílený hovado a ať mi jdou rychle na pomoc.
       Přes přikalenou vodu nebylo nic vidět, jen hned po záseku jsem zahlédl záblesk obří ryby a mohutnou ocasní ploutev. Ryba vystartovala po proudu a řev navijáku bylo slyšet až k asi 50 metrů vzdálené chatě, jejímuž osazenstvu jsem připravil pěkné divadlo.
       Asi 20 metrů po proudu byla mělčina, za kterou byl další hluboký proud a tůň. Pokud se ryba dostane až tam, tak za ní buď poplavu, nebo je pryč. Rybě se naštěstí na mělčinu nechtělo a vyrazila zpět proti proudu až nad místo záseku. Tam se obrátila a letěla stále při dně zase dolů. To zopakovala několikrát a já stále nevěděl s kým mám tu čest prožívat tak nádherný a nervy drásající souboj.
       Švagr a jeho bratr už ke mě mezitím dorazili a spolu se mnou přemýšleli, co jen to na tom prutě visí. Vzhledem ke způsobu boje jsme po dvaceti minutách hádali už jen parmu a říčního kapra.
       Příliš jsem nevěřil, že použitý vlasec o průměru 0,12 mm může takový boj vydržet a tak jsem chtěl rybu alespoň ještě jednou uvidět. Po několika nekonečných minutách boje, kdy ryba doslova ryla ve dně se mi to přece jen podařilo a my jsme konečně zahlédli nádhernou parmu.
       Snažil jsem se ji v rámci možností přitáhnout, ale jak nás uviděla vyrazila zase zpět do středu tůně a tak jsem se s ní přetahoval ještě asi desetkrát. Přestože jí síly citelně ubylo (mě ostatně taky) nejnebezpečnější okamžiky teprve přišly, když se mi ji podařilo dostat k hladině, aby si lokla vzduchu. Okamžitě začala zuřivě mlátit hlavou a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Že to vlasec vydržel, to považuji dodnes za zázrak.
       Švagrův bratr se vydal do vody vybavený směšně malým pstruhovým podběrákem a mě se asi na pátý pokus podařilo parmu přitáhnout tak blízko, aby ji mohl opravdu bravurním hmatem podebrat.
       Souboj trval půl hodiny , ale vzpomínat na něj budu po celý život. Parma měřila 62,5 cm a vážila necelých 2,5 kg a je to dosud moje největší ryba ulovená na mušku.