Nejcennější nemusí být největší

- Milan Tychler

Rybáři si obvykle vypráví o svých největších rybách a těch si cení nejvíce. I všelijaké soutěže a ankety vyhrávají rybáři s nejdelšími, případně nejtěžšími rybami. Mám nachytáno mnoho ryb, ale rozhodně nemohu tvrdit, že ty největší úlovky jsou pro mě vždy ty nejcennější. Chytil jsem mnohé ryby, jejichž velikost nebyla nijak ohromující, nicméně jsou pro mě velmi cenné, protože jsou v našich revírech vzácné, anebo jsem je chytil za zvláště složitých nebo zvláštních okolností.


Exotika v našich vodách

Je letní den, stejný jako mnoho jiných. Prostě krásné počasí, sluníčko po poledni pořádně připaluje a já už předem vím, že v tuto dobu nebude stát rybaření za nic. Tohle nejsou podmínky vhodné k lovu. Jenže já mám trochu času právě teď, a kdybych nešel a nezkusil bych to, později bych si to vyčítal. Takže jít prostě musím. Asi nebude mít žádný smysl zkoušet štiky nebo candáty, ale nějaký záběr od tlouště bych snad mít mohl.

Připravuji si proto lehký prut na přívlač, pár menších wobblerů, nějakou rotačku a mizím k říčce. Pod jezem je to docela zarostlé vrbovím, ale já jsem za to rád, protože je tu alespoň trochu stínu, do kterého se mohu schovat před poledními paprsky, které řežou jako žiletky. Dřepnu do stínu a na konec vlasce vážu do smyčky jednu z nástrah, které vyrábí jen pro sebe a pár svých známých můj kamarád. Mám několik nových na vyzkoušení. Tato je hodně lehoučká z balzového dřeva. Moc nelétá, ale toto je jen malá říčka, a tak s ní celkem pohodlně nahodím tam, kam potřebuji. Chci to prošmejdit hlavně okolo břehů a převislých trav, kde postávají tloušti. Ti brávají i v parných dnech, tak se snad nějakého záběru dočkám a lehký proutek se ohne pod tíhou ryby.


Na rotačku dostanu slušného okouna

Abych pravdu řekl, zpočátku spíše zkoumám, jak nástraha „chodí“, než že bych hned očekával ránu do prutu. Když ale pošlu nástrahu těsně k protějšímu břehu, kde se tišina rozbíhá do pomalého proudu, sotva se nástraha dotkne hladiny, něco do ní práskne jako rychlostí blesku! Je to divoký záběr. Divočejší a hlučnější než od tlouště, ale jiný než od bolena. Opravdu nedovedu v prvních vteřinách rybu identifikovat. Rve mi vlasec z navijáku, podjíždí u břehu převislou vrbovou větev a za ní v proudu dokonce vyskakuje nad hladinu! Zahlédnu jen nejasnou tmavší siluetu, která nepřipomíná nic, co by mohlo nebo mělo na tuto nástrahu zabrat. V tu chvíli mě opravdu nic nenapadá.

Skláním rychle špičku prutu k hladině a pomaloučku táhnu rybu k sobě. Vzdoruje a nechce se jí. Netrvá dlouho a mám ji u podběráku – a nestačím se divit. Je to pořádný okounek pstruhový! V našich vodách naprostá exotika, která se tam dostala bůhví jak. Záhadu jsem ale brzy rozluštil. Nedaleko jsou sádky, kde se čas od času objeví ledacos, a nějaké ryby také občas pláchnou a pak se dostanou až do tohoto revíru. Jsou vody, kde je tato ryba běžná, ale u nás to rozhodně není a myslím, že jen málokdo může říct, že si u domu v řece chytil okounka pstruhového. Proto je pro mě tato ryba hodně cenná. Dalšího jsem si tam chytil po třech letech…


Není největší, ale pěkně mě potrápil

Když se budeme bavit o tak obyčejné rybě, jako je například jelec tloušť, pak asi drtivá většina rybářů řekne, že si velkého tlouště opravdu cení. Je to proto, že tloušti jsou ryby mazané, opatrné a v mělkých a čistých vodách ne právě snadno ulovitelné. S tím do puntíku souhlasím, protože už jsem se tloušťů – a ne malých – něco nachytal. Přesto všechno si vždycky vzpomenu na jednoho, který rozhodně nepatří mezi ty největší, co jsem kdy chytil, ale který mě pěkně potrápil…

I tato příhoda se odehrála nedávno v horkých letních dnech uprostřed prázdnin. Zase vyrážím na své oblíbené tlouště, ale pod jezem není k hnutí. Kromě několika rybářů tam ještě vyvádí nějaké děti, takže se hned otáčím a mizím tak rychle, jak to jen jde. Jenže kam se teď vrtnu…?

Mohl bych jet k druhému jezu, ale bojím se, že to bude hodně podobné. Přesto jedu. Člověk nikdy neví. Cestou se zastavuji u mostu přes řeku Moravu. Nedá mi to, abych nenahlédl, a co nevidím! Pár pořádných tloušťů se vyhřívá kousek od břehu u převislé trávy a jeden z nich právě lapl nějaký hmyz z hladiny. Jsou tedy aktivní. Co kdybych se o některého z nich pokusil? Možná to bude zajímavější než pod jezem. Nakonec, kam se třepat, když mám ryby tady přímo u nosu?!

Vracím se tedy k autu, házím na sebe vestu, beru proutek a vyrážím k mostu. Opatrně lezu dolů a přes vysokou trávu, kterou je tu zarostlý celý břeh, se snažím dostat k rybám tak blízko, abych k nim mohl pohodlně a nenápadně nahodit. Bohužel hned prvním hodem váznu v trávě nad nimi. Potřepávám proutkem a drobné kousky suché trávy prší na hladinu. Menší tloušti se o ně zajímají, ale ti dva větší okamžitě mizí v hlubší vodě. Těm se něco nelíbí… Nástrahu se mi po chvíli podaří vyprostit a mám sto chutí proházet okolí. Zkušenost mi však velí, abych počkal. Stahuji se tedy.

Čekám skoro půl hodiny, než se ti dva zase objeví a připojí se ke svým menším druhům. Čekám ještě chvíli, než jeden z nich stáhne pod hladinu utopenou motýlici splývající s proudem. Ovšem nebylo to normální zalovení. Tloušť připlul k ní, čímž vyhnal dotírající výrostky, zavěsil se pod ni a nechal se chvíli snášet proudem spolu s ní, než ji opatrně stáhl pod hladinu. Byl hodně opatrný. Dávám jim tedy dalších deset minut, než nahodím. Když můj wobbler klepne o hladinu kousek od nich, tloušť na konci se bleskově otočí a sekne po něm. Nevím, zda si to v poslední chvíli rozmyslel, nebo prostě jen netrefil, ale viset nezůstal. Stahuji nástrahu a rozhlížím se, kam nahodit. Jenže oba ti habáni jsou zase pryč.


Nakonec ho obelstila vosí larva

Opět čekám půlhodinu, než se objeví. Slunce mě ve vysoké trávě peče za živa. Není kam se schovat. Leda se vrátit pod most. A tak jdu. Abych si ukrátil čas, zkouším okolo chvíli házet. Na wobbler nereaguje nic, ale na malou rotačku se mi pověsí dvě celkem pěkné ryby. Docela slušný tloušť a jeden na zdejší poměry vcelku pěkný okoun. Vracím se zpět do trávy. Tloušti jsou zase zpátky. Jenže jakmile dopadne rotačka do vody, ani se neohlídnou a mizí. Myslím, že tyto ryby jsou pro mě pro dnešek ztracené. Poslední, co mě napadá, je ještě jedna změna nástrahy. Zkusím svou osvědčenou umělou vosí larvu.

Nastražuji ji na větší háček a před ni, asi tak třicet centimetrů, přimáčknu menší broček. Moc daleko s tím nenahodím. Chtělo by to slabší vlasec. Jakmile se tloušti znovu objevují, popojdu k nim, co nejblíž je to možné, a v podřepu mávnu prutem, jak nejvíc to jde. Nástraha dopadá před toho největšího. Ten se však o nástrahu nezajímá. Vidím, jak světlá larva pomalu klesá ke dnu a mizí. Ale všimnu si, že spolu s ní klesá ke dnu i tloušť. Nechávám nástrahu klesnout až ke dnu a vidím, jak se vlasec prověsil. Nechám nástrahu pár vteřin v klidu, než začnu navíjet vlasec zpět. – a ve chvíli, kdy nástrahu odlepím ode dna, přichází záběr!


Před Vánoci se moc sumců nechytí

Ryba se se mnou skutečně rve a vyvádí jako divá. Poměrně rychle ji zvedám k hladině a vidím, že je to skutečně pěkný tloušť, kterého zdárně vedu do podběráku. Není to trofejní kus, ale pěkně stavěná ryba, které si cením ne pro její rozměry, ale proto. jak odolávala mým pokusům.

V tu chvíli cítím velké zadostiučinění a sebeuspokojení, že jsem také vytrval a přišel na to, jak tuto opatrnou rybu přelstít. Mnoho pěkných ryb mi zabralo prostě tak, že zabraly a já záběr ani nečekal, ani jsem rybu před tím neviděl. Často to bylo spíše dílo náhody, než že bych vyvíjel nějakou snahu. Jako například když mi zabral sumec na malou gumu určenou candátovi těsně před Vánoci a mně se ho i na tom celkem jemném náčiní podařilo zdolat. I na tuto rybu si často vzpomenu, protože koncem prosince už v našich vodách mnoho sumců nechytíte.

Proto, jak říkám, nejcennější nemusí být nutně největší. A myslím, že každý z nás nosí v paměti nějakou takovou rybu, na kterou nikdy nezapomene…

Autor: Milan Tychler

Diskuse k článku (5 reakcí)

Přečteno: 8 749x
Průměrná známka: 1.04