Moře klidu

10.2.2020 - Milan Tychler

Člun se jen zlehka pohupuje na klidné hladině přehrady a já se mírným driftem nechávám unášet k místu, kde se dno ze tří metrů prudce láme do pořádné hloubky. Jsem na vodě mezi prvními. Přehrada se teprve probouzí k životu, ale ryby už o sobě dávají vědět. První kapři vyskakují v klidné zátoce nad hladinu s hlasitým ra-ta-ta. Tmavá místa začínají chytat kontury a nebe na východě pomalu zlátne. Nemusím spěchat. Mám před sebou celé dopoledne a rozhodně si to hodlám užít. Ještě za tmy jsem dorazil k vodě, nafoukal člun, do něj naložil všechno potřebné a teď už mě z vody nic nedostane.

Pomaloučku se sunu okolo břehu. Rybáři mají nahozeno, ale u prutů není jediný z nich. Všichni spí. Někdo v bivaku, někdo jen tak na zemi u prutů. Kdyby jim pruty někdo vzal nebo ustříhal vlasce, nemají šanci to zjistit. Tohle je naštěstí přehrada, kde se smí lovit o prázdninách nonstop, takže je to teoreticky v pořádku. Lovit mohou, ale že pruty nehlídají, to už je jiná věc. Odpoutám se od této části břehu a obloukem se dostávám tam, kde se dá lovit pouze z lodě. Prudký a vysoký kamenitý břeh je zde po celý rok pustý. Nedá se tu sedět, takže sem kapraři nechodí.

Toto místo je jen velmi malé a mnoha rybářům, i když mají echolot, unikne. Já to tady ale znám jak vlastní boty a našel bych to tu i bez jakékoli techniky. Mám tohle místo pevně vryté v paměti ještě z doby, kdy tu žádná přehrada nebyla. Pod tuto skálu jsem chodil leta letoucí na štiky a kousek dál na úhoře. Teď se tu sice všechno změnilo, ale prudký zlom tu zůstal a stal se oblíbeným místem okounů. O kousek dál mívám štěstí na candáty. Tyto ryby jsou mým cílem, ale je to cíl jen pomyslný. Já chci být hlavně sám na vodě, zaházet si, a jestliže zaseknu nějakou tu šupinu, bude to jen bonus navíc.

Často sleduji rybáře lovící přívlačí ze břehu i z lodě a u mnohých mám takový pocit, že chytají jen jako by mechanicky. Jen prostě nahodí, točí kličkou navijáku, koukají po okolí a nic víc. Většinou nahodí dvakrát třikrát, navíc víceméně do stejného místa, a jdou dál. Okolo vody prolétnou v kalupu a často jim ta nejlepší místa, kde může být ukrytá moc pěkná ryba, naprosto unikají. Mám pár přátel, co chytají také ze člunů, ale často se mi zdá, že se raději, než chytají, vozí po vodě, protože se stále přesouvají z místa na místo, aniž by ho řádně „prochytali“.

To já jsem zase pravý opak. Když najdu zajímavé místo a líbí se mi, držím se ho jako klíště. Nespěchám. Zkouším různé nástrahy a věnuji se i blízkému okolí. Je jedno, jestli chytám ze břehu, nebo z lodě. Často se mi má tvrdohlavost vyplatila, ale zase nic úplně nepřeháním. Jsem prostě jen důslednější než mnoho mých kolegů. Možná je to i tím, že prostě rád nahazuji různé nástrahy, snažím se vnímat jejich chod a doteky se dnem. Baví mě „oťukávat“ dno a vytvářet si v hlavě jakési mapy dna. Často se pak stane, že jsem tak soustředěný na to, co dělám, že mě rybí záběr úplně překvapí…

Nástraha klepne o tvrdé dno a tenoučká šňůrka se prověsí. Jsem dole. Vím, že tady je taková malá skalní římsa a za ní dno prudce padá do hloubky. Jigová hlavička s gumou padá hlouběji, než když jsem tu chytal na podzim, ale to je tím, že teď je přehrada na plné vodě, kdežto na podzim byla hladina dost nízko. Teď jen zbývá zjistit, co na to ryby. Srovnám šňůru a pomaloučku, opatrně roztančím nástrahu nade dnem. Poškubávám s ní lehce a trochu i potřásám, aby se chvěla a její ocásek pracoval. Mám rád tyto nástrahy s ocáskem, který se hezky vlní a vydává jasný signál do okolí. Pak nástrahu pomaloučku zvedám nahoru. Ne rychle. Po decimetrech. Když nemám záběr, zkouším to kousíček dál od člunu. V jednu chvíli mám pocit, že o nástrahu něco lehce zavadilo.

Když zabere candát, je to obyčejně pořádný kopanec. Okouni se s tím také moc nepárají, a když jsou malí, je to jen takové krátké zadrnčení, jak se snaží uchopit gumovou rybku za ocásek. Tohle bylo něco úplně jiného. Zkouším to dál, ale ryba už se neozve. Dál oťukávám dno, hraji si s nástrahou a přemýšlím, co to asi tak mohlo být. Docházím k závěru, že cokoli a možná to ani nebyla ryba. Stalo se mi několikrát, že jsem na malý twister zasekl třeba i cejna nebo kapra. Ona totiž malou a takto vedenou nástrahu vezme skoro každá ryba, ale nástraha, kterou mám teď na háčku, není až tak úplně malá a to mě trochu mate.

Ale nemá cenu se tím moc trápit, protože náhle něco prudce zacloumá vlascem a já mám první rybu na háčku. Nebude velká, ale k hladině se jí příliš nechce. Zvedám ji na poměrně jemném prutu a ona široce krouží. Je to hezký okoun, což je slibný začátek. Povětšinou začínám s okouny mnohem menšími. Nástrahu má celou v prostorné tlamě. Hezká ryba okolo třiceti centimetrů. Tak tady se určitě chvíli zdržím. Spouštím kotvu a jemně pocinkávám nástrahou v naději na dalšího rytíře s ostnatou ploutví na hřbetě. Bum – a už je to tady! Další rána do nástrahy a za chvíli si mohu v prvních ranních paprscích prohlédnout dalšího zdejšího okouna. To zde jistě bude celé hejno. Jenže není to tak. Další záběr nepřichází. Buď se hejno přemístilo jinam, anebo to byli jen nějací samotáři.

Otáčím se na druhou stranu člunu a zkouším házet nástrahu do větší hloubky. Padá jako do studny, a i když padá na kamenité dno, ťuknutí je jen málo zřetelné. Je zde dvanáct metrů. Zkouším to hodnou chvíli, ale ani když vyměním nástrahu a použiji těžší hlavičku, neděje se nic. Posunu se tedy o kousek dál. A když říkám o kousek, je to opravdu jen o kousek. Zvednu kotvu a zase ji tiše spustím u konce skalní římsy. Tam dno také klesá hluboko, ale jen pozvolna.

Na dně je také více sedimentu a kousek ode mě na břehu je husté a neproniknutelné vrbové houští, jehož větve zasahují daleko nad hladinu. Tady tuším ryby. Zacouvám do malého výběžku, přivazuji se ke břehu. Nástrahu posílám co nejblíže k převislým větvím a přískoky ji vedu okolo nich k sobě. Po pár otočeních kličkou mám vázku. Nástrahu se nedaří uvolnit, a tak ji co nejtišeji trhám. Následujícím hodem přicházím o druhou nástrahu. Takhle to tedy nepůjde! Odvazuji se a nechávám se velmi mírným větříkem odnést až k větvím, kde se co nejtišeji přichytím. Teď spouštím nástrahu přímo pod člun.

Asi při třetím pokusu mám záběr. Je to rychlý a krátký úder, který prutem proniká až do morku kostí. Candát! Přeji si ho a mému přání je blahosklonně vyhověno. Není to velký kus, ale je to pěkná ryba. Už je úplně světlo, ale slunce právě zakryl jeden z bílých mraků, které se pomalu kupí na obzoru. Možná proto ještě teď candáti loví. Ale co na tom záleží? Nahoru zvedám rybu pomalu, aby stačila vyrovnat tlak, protože ji chci pustit. Mám ji a nepoškozenou ji vracím zpět. Pod keřem chytím ještě jednoho candáta, o pár metrů dál druhého a pak ještě malou štičku. Když nemám delší dobu žádný záběr, přemístím se za keř.

Stále si hraji jen s jedním proutkem a několika málo nástrahami na pár metrech vody. Nechytám velké ryby, není jich moc, ale držím se tohoto místa jako klíště ze dvou důvodů. Ten hlavní je, že tohle místo není přístupné ze břehu a vládně zde neuvěřitelný klid. Jsem tu jen já na lodi, pode mnou pár metrů vody, vlnky tiše pleskají o člun, který se maličko pohupuje, a mně nic nechybí. Nepotřebuji velkou rybu, ani nemusím chytat ty malé jednu za druhou. Jsem prostě na lodi, hraji si s nástrahami a užívám si to moře klidu, které je k nezaplacení…