Neuvěřitelný příběh aneb nikdy to nevzdávej

- Martin Jandík

Vše to začalo stejně obyčejně jako spousta jiných příběhů - domluvou dvou kamarádů, že společně podnikneme poslední delší listopadovou výpravu v roce 2019. Oba máme rodiny a práci, která nás časově hodně omezuje. Proto vždy všechno plánujeme v předstihu. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Avšak člověk míní, příroda mění.

Dva týdny před odjezdem se prudce ochladilo. Na datum, který jsme si vybrali, byly hlášeny denní teploty kolem pěti stupňů, v noci dokonce mrazíky. Samozřejmě se rychle ochlazovala i voda, což neslibovalo mnoho záběrů, ale spíše pěkně vymrzlé tváře. Nakonec Honza pár dní před odjezdem společnou výpravu na řeku zrušil. Nechtělo se mu u řeky mrznout a raději si vybral soukromou vodu nedaleko svého bydliště. Ani jsem se mu nedivil. Vyhřátá chatka s nonstop nahozenými pruty je velké lákadlo. Já jsem však byl pevně rozhodnutý výpravu podniknout, klidně i sám. Jednou za čas to mám rád, strávit u vody více dní o samotě jen se svými psy a srovnat si myšlenky.


VIP Security

Den před odjezdem se ale přestávalo chtít jet i mně. Celé úterý pršelo a předpověď neslibovala žádnou velkou změnu. Ani v den odjezdu déšť neustával a průtok Berounky pomalu stoupal. Seděl jsem v kanceláři a sám v sobě hledal výmluvu proč nejet, nebo důvod proč jet. Bylo to přesně jako v pohádkách - na jednom rameni vám sedí čert, na druhém anděl a oba vám radí, co je správné, rozumné, nebo bláznivé udělat.

Rozhoduji se jet! Nikdy jsem nic nevzdal a ani teď to nebude jinak. Rychle vyrážím na nákup, loučím se s rodinou a letím k řece. Musím se přiznat, že čím jsem starší, tím míň mám rád cestování v autě. Co někdy lidé předvádí na silnicích, to mi hlava nebere. Asi si myslí, že mají víc životů jako v nějaké videohře. Naštěstí tentokrát proběhla cesta bez problémů a já konečně uviděl před sebou řeku. V tu chvíli se něco uvnitř mě vždycky přepne do režimu lovce. Přestávám řešit neustálý déšť a opravdu velkou zimu. To hlavní, co chci, je mít oba dva pruty co nejdřív ve vodě a zkusit pokořit nějakého místního kapra.


Nepostradatelný pomocník

Vše podřizuji jako vždy svému cíli ulovit tu největší rybu a vyhnout se útokům nedávno nasazených kapříků. Proto krmím pouze boiliem a jen třemi hrstmi na každý prut. Voda má šest stupňů. Volím tedy boilie, které se dobře rozpustí i v tak studené vodě. Silně dipované kuličky, které mám v dipu naložené už déle než půl roku, budou ideální volbou pod háček. Na levý prut dávám dvakrát 20mm Scopanu a na pravý panáčka z jedné 20mm kuličky Krillu s 16mm pop-up kuličkou. Rychle se stmívá, ale já jsem klidný. Montáže jsou na svých místech, já popíjím horký čaj a vychutnávám si tradiční doutník. Co víc si přát…? Snad už jen nějakou pěknou rybu na prutu.


Oblíbená podzimní nástraha

Do desáté večer se však nic neděje. Bohužel po stažení jednoho z prutů zjišťuji, že mám zamotanou montáž. Nejspíš jsem v tom spěchu při náhozu něco přehlédl. Za normálních okolností poznám, už když je montáž ve vzduchu, že je s ní něco v nepořádku, a raději prut stáhnu a znovu nahodím. No nic, uklidňuji se tím, že mám přece ještě čas…

Druhý den ráno nic neměním. I boilie nechávám stejné jako předchozí den. Jen přibrušuji háčky, ty je na řece opravdu potřeba hlídat. Jejich ostrost zkouším zásadně do nehtu, ne do kůže. I tupý háček do kůže tzv. lepí, ale po nehtu sklouzne jako by nic. Pak je ho třeba dobrousit, nebo vyměnit.

Den plyne opravdu pomalu, když je člověk u vody sám. Je ale konečně čas si o všem v klidu popřemýšlet. Nejsem jednoduchá osobnost a každý den mám tolik nápadů, že mi na to jeden život asi nestačí. Proto musím občas zastavit, vše si v klidu srovnat a určit si ty nejdůležitější cíle. A protože se celý den vůbec nic neděje, mám času opravdu dostatek. Alespoň že už přestalo pršet a moji věrní druhové Attila a César si mohou venku hrát. Dvě hodiny po setmění se konečně začíná něco dít!


Příprava montáže

Tohle jsou okamžiky, které mám nejradši. Tělo nabité adrenalinem, zrychluje se dech, zbystří se smysly. Je to pořád stejné, jako když jsem ještě závodně jezdil motokros a stál s motorkou před startovním roštem. Kolem mě dalších třicet motorek, na ceduli 15 vteřin do startu, zařazuji dvojku a slyším jen bušení vlastního srdce. Pak pět vteřin - plný plyn - adrenalin letí nahoru - oči na žebřík - start!!! Krásné vzpomínky... Myslel jsem, že tyhle pocity po ukončení závodní kariéry už nezažiji. Ale omyl, zažívám podobné pokaždé, když se ozve příposlech.

Bohužel tentokrát mi adrenalin rychle zase vyprchává, když zvednu prut. Cítím, že na druhém konci je tloušť. Krill jim opravdu chutná. Stejnou zkušenost mám i z Labe, kde jsem jich chytil za den klidně i deset. Na druhou stranu, kde jsou tloušti, tam jsou i kapři! Nahazuji montáž rychle zpátky…


Práce jedné myšky

Po půl hodině se ozve jedno skromné pípnutí. Chvilku čekám, ale nic víc se už neděje. Přesto vstávám a jdu prut raději zkontrolovat. Párkrát se mi totiž už stalo, že při jednom pípnutí byl prut vyražený z hrazdy, visel za naviják zaseknutý jen o hlásič a ryba si to hnala po proudu. Ano, i takové brutální záběry říční ryby umí. Teď však bylo všechno jinak. Bobina leží na zemi. Kontroluji, co se stalo. Nechápavě si potmě prohlížím volně ležící vlasec. Zvedám prut a třemi otočeními kličky navíjím konec vlasce. Cože?! Jak to, že se to utrhlo? Vůbec nechápu, co se stalo. Rozsvěcuji čelovku a hledám druhý konec. Ten už je ale pryč s proudem vody. Beru bobinu do ruky a v tu chvíli mi dochází, k čemu tady došlo. Nenažraná myška vylezla po větvičce, která se jen tak zlehka bobiny dotýkala a pochutnala si na gumě, která svírá vlasec. Zároveň s ní bohužel překousala i vlasec. Zažil jsem toho na rybách už hodně, ale tohle tedy nikdy.

Začínám si už myslet, že jsem raději měl zůstat doma. Téměř prázdná láhev plynu, na které mi ohřátí vody na čaj trvá asi půl hodiny, tomu jen přidává. Snažím se chmurným myšlenkám nepodlehnout a jdu dělat novou sestavu. Naštěstí tu starou hned prvním náhozem nacházím. Dost se mi tím uleví. Netrápí mě, že bych přišel o olovo nebo něco podobného, ale děsí mě představa, jak si nějaký kapr zbytečně nasaje tuhle volně ležící montáž.

Je tu ráno a moje montáže letí opět do vody. Stále na taktice nic neměním, věřím v jeden záběr od pěkné ryby. Z domova mi volají, že moje paní i syn mají velké horečky. Moje chuť zůstat klesá na nulu. Měl jsem v plánu chytat do soboty ráno, ale přece je tam nenechám samotné, když jim není dobře. Mám však tolerantní a statečnou paní, která mě uklidňuje, a skoro i přemlouvá, ať zůstanu podle plánu. Tak tedy dobře! Blíží se opět večer a já cítím, že musím něco změnit.


Stmívání

Hledám tedy pro své montáže nová místa. Levý prut co nejdál proti proudu při mém břehu a pravý prut po proudu kousek od druhého břehu. Krmím jen hrstí boilie a věřím. Po setmění se ozývá levý prut, ale bohužel je to opět tloušť. To je ten večer vše. Z posledních sil ráno vstávám, abych nahodil pruty. Už bez krmení je nahazuji do stejných míst jako předchozí večer a ještě na chvilku ulehám. V půl osmé se ozve opět jedno osamocené „píp“. Hlavou mi projede, že jestli je to zase tloušť, tak se na to už fakt vy…!

Beru prut do ruky a okamžitě cítím, že tohle je konečně kapr! Adrenalin vystřeluje na maximum. Kapr zabral na druhé straně řeky, takže při zdolávání může nastat spousta zádrhelů. Podle tahu, jaký kapr vyvíjí, je mi jasné, že to nebude žádné „ořezávátko“. Přesto vnímám na celém zdolávání něco podivného. Kapr nejede ani po proudu a ani proti proudu. Jen u dna vytváří takové osmičky. Začínám se bát, aby na konci nebyl sumec. Konečně je ryba v půli řeky, vyjíždí k hladině a svým mohutným ocasem do ní plácne.

Yeees, je to kapr! A jestli se nepletu, krásný lysec! Kapr mizí pod hladinou a tah se zvyšuje. Sakra, celé je to pořád nějaké divné. Když je kapr asi deset metrů ode mě, na chvilku se položí na hladině a já vidím, že to není lysec, ale neskutečně krásný řádkáč! Jsem štěstím bez sebe. Pocit mě ale ve vteřině opouští. Už mi pomalu dochází, co je na tom všem to divné. Přetahuji se totiž s kaprem o nějakou starou utrženou sestavu, do které se zamotal. Bohužel je pevně uvázaná někde u druhého břehu! Pokaždé když zaberu, zvednu kapra jen k hladině, ale nedokážu už ho přitáhnout ani o kousek blíž ke břehu. Panebože! Pořád je tak daleko… Vidím, jak už je celý zamotaný v cizím vlasci jako v nějaké síti. Stojím na břehu a přemýšlím co s tím. První mě napadá, že pro něj prostě dojdu. Ihned se svlékám. Jenže jak trošku povolím prut, kapr okamžitě klesá ke dnu. Zároveň mi dochází, že koupel v pětistupňové vodě není úplně dobrý nápad. Obzvlášť, když jsem na místě úplně sám.

Stojím polonahý v té hrozné zimě a přemýšlím co teď. Začínám být už zoufalý. Nezbývá nic jiného než prostě zabrat a doufat, že moje sestava vydrží víc než ta, která vede z druhé strany. Nechápu, kolik vlasce je ve vodě. Musel snad někomu vymotat celý naviják. Je to tady, ta chvíle pravdy. Utahuji brzdu na doraz a zaberu. Prásk! Nee! …povolil můj vlasec. Svět se zastavil. …a já jen smutně pozoruji kapra, jak celý vysílený klesá ke dnu. Vteřiny utíkají, ale já se nehodlám vzdát.


Dream

„Tohle přece nejde, to takhle nemůžu nechat…“ Je mi jasné, že kapr tak, jak je zamotaný, nemá šanci přežít. Pokládám prut na zem a letím pro druhý. Rychle ho vytahuji a nahazuji směrem, kde jsem naposledy kapra uviděl. Bohužel bez úspěchu. Už celý nervózní nahazuji podruhé, ale opět nic. Teď už se mě zmocňuje panika. Zkouším to potřetí. Najednou se prut ohýbá a já jsem štěstím bez sebe! Zvedám kapra na hladinu a vidím, že jsem trefil přesně vlasec, který vede z druhé strany.

Pomalu začínám přitahovat a několika zhoupnutími prutu ještě víc zamotávám svoji montáž do cizího vlasce. Opatrně zabírám. Cítím, že vlasec z druhé strany pomalu povoluje a kapr se po centimetrech blíží ke mně. Okamžitě beru podběrák do ruky a jdu do té ledové vody po pás. Řeknu vám, že jsem byl sice plný adrenalinu, ale na to štípání ledové vody do nohou jsem připravený nebyl. Minuty se zdály jako hodiny a kapr se po malých kousíčcích blížil ke břehu. Natahuji se, co to jde, snažím se naslepo kapra podebrat, zkouším první pokus a - je tam!!!


Cizí sestava

Okamžitě vykřiknu: „To, co se tu děje, to je naprosto šílený!“ Jsem neskutečně šťastný. Hlavně za toho nádherného kapra, kterému jsem nejspíš právě zachránil život. Rychle se oblékám a jdu kapra vysvobodit z té motanice. Můj háček má ve spodním pysku a cizí na boku hlavy. Je tam protržená, asi 10 cm dlouhá už pomalu se hojící díra. Neuvěřitelné, že i s tím měl kapr chuť přijímat další potravu… Zbytek vlasce měl omotaný kolem těla a pevně mu držel za hřbetní pilku. Rány jsem mu ošetřil, udělal si s ním památeční fotku a s tou největší hrdostí ho pustil zase zpět tam, kam patří.


Kapr jako z pohádky

Když jsem si sedl na židličku, zapáli jsem si doutník a snažil se vstřebat vše, co se to podzimní studené ráno stalo. Možná, že tomu příběhu neuvěříte, já však vím, že se doopravdy stal. Ani jediné slůvko v příběhu jsem si nevymyslel. A také vím, jak důležité je se v životě nevzdávat. Jedině tak si dokážete plnit sny.

Autor: Martin Jandík

Diskuse k článku (15 reakcí)

Přečteno: 6 166x
Průměrná známka: 1.46