Malé vodní elektrárny - dobro, nebo zlo?

- Milan Tychler

Už mnohokrát jsem viděl pod elektrárnami ryby všemožných druhů nasekané na kousky anebo hodně poničené lopatkami turbín. Taková podívaná vždycky zarmoutí pohled rybáře, a zvláště pak, když se jedná o ryby vzácné nebo o větší kusy. Nejčastěji se setkávám se zpustošenými úhoři. To jsou ryby, které se protáhnou přes česla a pak za to zaplatí.

Vždycky si říkám, komu jsou ty ekologické vodní elektrárny vlastně ku prospěchu? Profituje na nich vždy jen majitel a ostatní z toho mají škodu. Ryby jsou zmrzačené nebo zabité, na vodě vznikla pro ryby nepřekonatelná překážka, protože rybí přechody buď nefungují, nebo zcela chybí, navíc to věčné kolísání vodní hladiny… Hned je voda nahoře, hned dole, minimální průtok je jen na papíře. Hlavně že se kolo točí. Tohle nesvědčí ani rybám, ani rybářům a ani mnohým jiným tvorům žijícím v řekách a na jejich březích. Taková „ekologie“ je podle mého názoru k ničemu. Prostě zdroj příjmu pro jednotlivce bez ohledu na cokoli jiného.


Na gumu přichází menší štička

Dříve stávaly na kdejakém potoce mlýny, hamry a jiná zařízení, která poháněla voda. Avšak mlynáři a kováři se starali. Neodvedli veškerou vodu na hnací kolo. Voda šla na kolo náhonem nebo „vantroky“, což zajišťovalo průchodnost koryta. A když nebyla voda, prostě se nemlelo. Tenkrát využívali tento zdroj rozumně a hospodárně ke své obživě, a nikoli k hromadění mamonu. Sami často lovili ryby i jiné vodní živočichy, znali svou vodu, hospodařili s ní a nepotřebovali k tomu studie, inženýry, schvalovací řízení… Stačil zdravý rozum. Ale kdeže tyto časy jsou!

Má slova teď mohou vyznít tak, že jsem nepřítelem malých vodních elektráren. Jsem! Jsem, protože vidím, jak škodí a že ekologie je jen zástěrkou byznysu. Pod těmito stavbami se ryby často třou. Když voda náhle spadne, jikry jsou na suchu. Pro změnu pak zase začne voda rychle proudit a odplaví, co zbylo. Vytváří se nestabilní podmínky, voda z hlavního koryta se odvádí jinam a celý tok strádá. To není správné! K napsání těchto řádků mě přinutilo nejen to, že už mě to dlouho štve, ale i zážitek a znechucení z jednoho moc pěkného rána, které jsem si představoval úplně jinak…


Následuje candát

Je jen pár dnů po zahájení lovu dravců. Abych byl přesný, čtyři dny. To se člověk jako já ještě ani zdaleka nenabažil přívlače, a tak si říkám, že i když mám dnes hodně nabitý program, alespoň na chvilku zaskočím k malé říčce pod starý mlýn. Už se tam dávno nemele, ale je tam malá vodní elektrárna, pod kterou je táhlá hlubší tůň, kde bych mohl zavadit i o lepší rybu. Nepodařilo se mi vstát úplně časně, a tak vyrážím až okolo sedmé. Budu sice na místě o hodinu později, než jsem zamýšlel, ale co naplat. Dobré dvě hodinky u vody. To se může stát hodně věcí a já v úspěch věřím.


Rotačku popadl malý sumec

Beru s sebou dva pruty, jeden na lov s většími nástrahami a jeden na velmi lehkou přívlač. Zkusím štiku. Mohl by se splést i candát a mohu doufat i v menšího sumce. Ti jsou tu také. Když se větším chtít nebude, třeba dostanu záběr na nějakou menší nástrahu. Jsou tu tloušti i okouni. Nevěřím, že bych odešel bez záběru. Má víra mě pohání, a to tak, až se mi to nevyplácí, protože když už jsem na místě, kus od auta a myšlenkami u vody, zjišťuji, že podběrák zůstal odložený na střeše auta. Nedá se nic dělat, musím se vrátit. Ač nerad, šlapu zpátky. Takové hloupé zdržení! Každá minuta je dobrá a já se tu místo toho, abych chytal, „procházím“!

Konečně jsem na břehu. Voda je trochu kalná a dost nízká. To není zrovna moc dobré, ale na výběr nemám. Mohu buď zůstat, anebo jet jinam. Protože nemám dost času, raději volím horší podmínky než další cestu. Odkládám brašnu s nástrahami do trávy, šroubuji na tyčku hlavu podběráku a připravuji oba pruty. Když nahazuji, sluníčko už začíná pěkně pálit. Čeká nás další den připomínající sálající výheň. Mohl bych jít k vodě i pozdě odpoledne, jenže v tomto počasí mě to prostě ani trochu neláká. Raději chvíli teď, když jsou ještě dlouhé stíny a dá se dýchat trochu chladnější vzduch po krátké noci a ránu plném rosy.


Už vím, proč se moc nebránil

První hod s větší nástrahou - gumou na jigové hlavě - vedu těsně okolo břehu. Tam nejčastěji postávají štiky číhající na potravu. Když nemám záběr u vlastního břehu, zkouším to u protějšího, kde je o něco hlouběji. Vedu nástrahu pod hladinou, pak uprostřed sloupce a stále nic. Jak se zdá, štiky dnes nemají svůj den. Možná jsem tu pozdě a už se nakrmily. I to je možné. Jenže když já se prostě nepřinutil vstát. Dobrá, zkusím tedy oťukat dno. Třeba je tu ještě nějaký zapomenutý candát. Měním hlavičku za trochu těžší a „ohmatávám“ dno. Každý kamínek, každé škobrtnutí o větvičku cítím. Nic. Zkouším házet co nejdál po proudu a pak i proti proudu. Konečně mi do nástrahy něco třískne ve chvíli, kdy ji vedu pomalu středem sloupce po proudu k sobě.

Ryba nástrahu popadla a zůstala stát. Když ji chci přitáhnout k sobě, maličko si zavzdoruje, ale podle všeho není velká. Tipuji si menšího candáta. Když mám rybu pod nohama, vytočí malou osmičku a je na hladině. Není to však candát, ale menší štika. Tak jsem se přece jen dočkal! Ale měla být větší. Tahle kudla musí zpět do vody. Ono je to jedno, já bych i větší štiku stejně pustil, jenže větší by víc bojovala a udělala by mi větší radost. Nicméně, nenaříkám. Štiku jsem chtěl a mám ji. Velikost zase tolik nerozhoduje, když se přijdete jen tak na chvíli pobavit.


Zranění je moc ošklivé

Štička mizí v trochu podkalené vodě a já znovu nahazuji. Když to nepřináší ani po čtvrt hodině žádný výsledek, zkouším zase trochu ťukat a brzy se výsledek dostavuje: - nástraha najednou ztěžkne a já vím, že je to ryba. Ovšem jaká? Nebrání se nijak aktivně. Jen táhne trochu do strany a pak maličko zašplouchá pod mýma nohama, než ji zvednu k hladině. Mohl by to být hodně slušný tloušť, jenže opět mýlka. Vykoukne na mě ježatá ploutev candáta. Také je to menší ryba, avšak potěší i ta.

Myslím, že už teď jsem spokojený. Samozřejmě bych si přál větší rybu, jenže dnes to asi nevyjde. Nevadí. Když už další záběr nepřichází, zkusím ještě jemnější prut s menší nástrahou. Říkám si, že bych rád ještě tak dva tři záběry, než se zase sbalím. Začnu s rotačkou. Nasazuji svou oblíbenou a šup s tím do vody. Snad na třetí nebo čtvrtý pokus mám v místech, kde se dno z hlubší tůně zvedá k hladině, záběr. Třpytku něco prudce popadne a hned se to hezky rozjíždí proti proudu. Ryba se zdá být docela těžká, ale kupodivu ji celkem snadno otáčím, vedu ji k sobě a pak se nestačím divit - z vody na mě vykoukne vousatá hlava menšího sumečka. Ten se podle mě, a hlavně podle svých proporcí, měl na jemném náčiní bránit mnohem čiperněji. Natáhnu se po podběráku, a když zvednu rybu víc k hladině, je mi rázem jasné, proč jsem ho zvládl tak rychle. Tomuto sumci chybí pořádný kus ocasu a ještě má nad ním skalpovaný kus kůže. Takové zranění nezpůsobí žádné zvíře. Tohle dělají turbíny elektráren.


Na nymfu je vrhají karasi

Je mi sumce líto a zvažuji co s ním. Zranění není staré a je těžké říct, zda se zhojí, nebo ne. Ryby jsou tvrdé a dovedou se vyhojit z hrozných ran. Mám ho zabít, nebo nechat žít? Je čiperný, loví, zranění není zanícené, a tak mu dávám šanci. V duchu se však obávám toho, zda dělám dobře a zda se ryba nebude trápit a přece jen časem neuhyne. Bohužel si v tomto případě nemohu říct, že taková je příroda, protože tohle ošklivé zranění mu způsobil člověk. Zkouším ještě chvíli třpytku. Nic. Měním proto nástrahu a po zbytek času, který jsem si vyměřil, zkouším malou červenou nymfu. Doufám v okouna. Ti však nemají zájem, ale zato způsobím rozruch v hejnu karasů. Dostanu celkem tři. Domů odcházím se smíšenými pocity. Docela hezky jsem si zachytal, ale celé to kazí ten zubožený sumec. Můj negativní postoj k malým elektrárnám se dnešním dnem ještě více prohloubil…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (45 reakcí)

Přečteno: 7 143x
Průměrná známka: 1.1