IV.
Ohnutý prut se narovnal a jeden z mnoha prohraných bojů s kapitální rybou skončil. Navíjel jsem vlasec a vnímal na konci odpor rotační třpytky. Takže to neukousla, prostě se neudržel mělce seknutý trojháček. Uvažoval jsem, jak mohla být velká - po záseku nekompromisně vytáhla nějakých 20, možná 25 metrů vlasce, převalila se na hladině a byla pryč. Možná to byla jedna z těch lochnesek, které zde přirovnávají k borovým polenům. Ale třeba nebyla tak velká, foukal jsem si bolístku.
Zabroděný po kolena jsem popošel o pár desítek metrů s tím, že se pro ni vrátím o něco později. Několik hodů na novém místě, záběr, okamžik naděje z další šance a pak lehké zklamání z tentokrát menšího soupeře. Po chvíli zdolávání jsem přitáhl již zkrotlou štiku k nohám. Shýbl jsem se, abych ji uchopil levou rukou v týle. Dobře stavěná šedesátka se unaveně položila na pravý bok a odhalila mi pohled na třpytku visící jedním hrotem v napjaté kůžičce levé čelisti. Zaskočen polohou ryby, hledal jsem lepší pozici pro uchopení, když v tom štika pohodila hlavou, přetrhla tenké pouto a postavila se ve vodě rovně. Pudově jsem po ní hrábnul a projel roztaženými prsty vodu. Kdeže by na mě štika čekala!
Takže dnes 2:0 pro zajíce. Znovu jsem nahodil a po pár otočkách kličkou navijáku nový záběr. Přitahoval jsem neodporující rybu jako trs trávy. Dostal jsem ji na dohled a lehce jsem užasl. Ta předchozí byla zhruba stejně velká a na rozdíl od této alespoň něco předvedla. Vzal jsem bezvládnou rybu do ruky, položil jsem ji na břeh a chystal se vyprostit trojháček. Tu můj pohled upoutala ranka na její čelisti; z čerstvého šrámu se vyronila krůpěj krve a pomalu se rozpíjela na vlhkém těle. Nebylo pochyb, byla to ona a zabrala hned při příštím nahození a na tu samou nástrahu.
Nějak si mě tím získala a já jí daroval svobodu. Ta velká už pak nezabrala. Nezabrala dodnes.
V.
Sám uprostřed zátoky v loďce, kam mě pomalu vyfoukal větřík. Házel jsem směrem ke břehu a když se mi podařilo dohodit do těsné blízkosti, zabral vždy nějaký miniaturní okounek. Nejlepší bylo házet až na břeh a pomalu vtáhnout nástrahu do vody, jenže se mi nechtělo kvůli těmhle dorostencům otloukat hlavičku twistera. Moje hody už pomalu nedosahovaly zóny záběrů, tak jsem se otočil k motoru a chystal se popojet. Jak jsem pootočil hlavou, uslyšel jsem opakované srknutí. Zvuk obvyklý v blízkosti břehu mezi travami mě na volné hladině zaujal a začal jsem pátrat po jeho původu. Můj zrak zachytil nepatrnou nepravidelnost na jinak jednotvárně čechrané hladině. Pozoroval jsem jakoby sbírání z hladiny doprovázené drobnými šplýchanci. Zvláštní na tom bylo, že se to odehrávalo za neustálého pohybu na ploše několika metrů čtverečních. Chtěl jsem tomu přijít na kloub, přestal jsem nahazovat a nechal se dál unášet větrem bez motoru. Srkání chvílemi mířilo ke mně, chvíli se vzdalovalo nebo se klikatě pohybovalo ve zhruba stejné vzdálenosti. Na dálku jsem nemohl rozeznat ani co je předmětem tohoto lapání-srkání, ani co je jeho původcem.
Po dlouhých minutách se to přiblížilo ke mně a já jsem rozeznal drobnou unikající rybku. Po ní střídavě lapaly dvě malé, asi třiceticentimetrové štiky. Jedna druhé ponechala místo pro dva, tři útoky a pak si bez soupeření vyměnily místo. Po rybce chňapaly s hravostí, která připomínala delfíny s míčkem. Přesněji umdlévající ouklejku pošťuchovaly špičkami svých zobáků aniž by bylo patrné, že ji chtějí ulovit. Každý kontakt se štičí tlamou vybudil rybičku ke krátkému poskočení vpřed, pak se položila na bok, útočnice ji dohnaly a hra se opakovala. Drobnými přískoky dorazil průvod na metr od loďky a štičky zaraženě zpozorovaly narušitele jejich dovádění. Po vyhodnocení situace zmizely v hlubině a ponechaly k smrti vystrašenou, ale kupodivu nezraněnou ouklejku na pokoji. Ta se po pár vteřinách klidu převrátila břichem dolů a odplavala si po svých.
VI.
Seděli jsme s kamarádem v loďce a systematicky decimovali hejno okounů. Mlčky a soustředěně jsme vodili malé twistery poblíž dna v nehluboké zátoce. Byla to tak trochu prestižní záležitost. Večer před tím jsme shovívavě přijímali v hospodě hold od místních znalců, jejichž úžas nad naším odpoledním úlovkem překonal závist a dali se s námi do řeči. V opilecké pýše jsme se nechali slyšet, že to byl standardní výkon - kolem padesáti okounů mezi třiceti až čtyřiceti centimetry - a můžeme jej kdykoliv zopakovat. Byla z toho sázka.
Okouni brali následujícího rána zaplaťpánbůh ochotně, jen bylo potřeba dávat pozor na vázky. Dno bylo poseté větvemi a snad i celými stromky, jejichž větvě čněly chmurně nad hladinu. Každé uváznutí jsme se snažili uvolnit za pomoci loďky, co chvilku jsme měnili pozici a poškubáváním z různých směrů se pokoušeli vyprostit nástrahu. Okouni tyhle hladinové manévry tolerovali a s neztenčenou chutí se vrhali na naše plastová šidítka.
Po jednom záběru jsem zjistil, že mám na prutu podstatně větší rybu než dosud. Těžké tělo na konci dvanáctky neukvapeně odvíjelo první metry z navijáku. Pohledem jsem zkontroloval okolní hladinu a zmalomyslněl jsem; to se nemůže povést, v tomhle bludišti ne.
Vzápětí ve mně zaplál plamínek naděje; ryba se nechala přibrzdit, otočit a počal jsem získávat první centimetry nazpět. Přes špičku ohnutou až na úroveň korkového držadla jsem sledoval průsečík vlasce s hladinou, vracející se zpět k nám. Několik rychlých otoček kličkou navijáku, během kterých jsem sklonil prut až k hladině a začal jsem pomalu pumpovat. Dostal jsem prut do polohy, kdy by to už zase stálo za navíjení a v tom se rozezněla brzda a se srdcem v krku jsem byl zase na počátku přetahování. Tahal jsem podle stejného scénáře neznámou rybu již přes čtvrt hodiny a stále jsem ji dokázal udržet v blízkosti lodi. Měl jsem živě v paměti candáta pětaosmdesátníka z předešlého týdne, kterého jsem s tímhle náčiním udolal. Zakoketoval jsem s myšlenkou, že by to podle stylu boje mohl být jeho dědek.
Po dalších deseti minutách byly na rybě patrny známky únavy. Ryba už nejezdila s takovou vervou, výpady se odehrávaly na čím dál menším bojišti, dařilo se mi jí vypumpovávat blíž a blíž k hladině. Každý únik byl nyní provázen tak mohutným vírem na hladině, až se mi dělalo slabo. Pomalu se blížil na závěr souboje, ryba již musela být velmi blízko. Vzrušeně jsem upozornil kamaráda, ať se dívá, že ji už uvidíme. Poslední otočky kličkou navijáku, opřel jsem se do prutu - a po hladině ke mně přijel okoun.
Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Prohlédl jsem si polomrtvého okouna, který narostl dobře přes třicet centimetrů a s respektem jsem konstatoval, že zatímco na jedné straně měl jen několik hlubokých zářezů, druhá byla téměř skalpována. Jsem přesvědčen, že ta obluda s kterou jsem se o něj přetahoval, moji snahu vůbec nevnímala a klidně konzumovala jen nějak neobvykle vzdorujícího okouna.
CC MOORE akce 2+1
