Jsou vody, které jsou přímo luxusní a troufnu si říct, že kdyby mi šlo o kus rybího masa, mohl bych tam chodit jako do ledničky. Jsou skvěle zarybněné, rybám se tam daří, a i přes všemožné rabování si drží oproti jiným, méně šťastným vodám svou úroveň neuvěřitelně vysoko. Je to dáno jejich polohou, obrovskou úživností a hlavně rozlohou. Ale i velké vody se dají zničit. O tom nepochybuji, protože i takové u nás máme. Skvělé vody jsou jezera na Pálavě. Jejich sláva je všeobecně známá, ale jejich bohatství už má jisté trhliny a mnoho krásných ryb bylo z této vody odneseno. Těžko se tomu bránit a na starou slávu už mohou pamětníci jen vzpomínat. Přesto všechno je zdejší voda stále štědrá a plave tu mnoho neuvěřitelných ryb.
Mě sem čas od času přitáhnou kapři, ale hlavně cejni, kteří jsou tu přímo výstavní. Jsou tak dobře živení, že jsou vyšší než delší a jejich hřbety jsou hezky kulaté. To nejsou takoví ti věčně hladoví „papíráci“, kteří se vrhají na cokoli, aby ukojili svůj hlad, a každý centimetr a dekagram hmotnosti jim přibývá spíše jen silou vůle. Tady mají podmínky k tomu, aby se hezky kulatili. Mělká jezera se rychle prohřívají a produkují potravu, která těmto rybám vyhovuje. Ony se zkrátka neváhají najíst, a proto vypadají tak, jak vypadají – nádherně! Já vím, že cejn nemusí být, vlastně rozhodně není, pro každého rybáře rybou zajímavou, ale já je mám rád. Tedy ty zdejší, velké. Jakmile někde chytím cejna, vždycky si na ně vzpomenu, protože jsou prostě top! Nejsou to žádní bojovníci, ale když se po zaseknutí zhoupne na konci vlasce těžké rybí tělo, vždycky si říkám, zda je to ten, na kterého už dlouho čekám. Totiž ten největší.
Půlka jara je dobrá doba na lov cejnů, ale trochu zrádná. Nikdy totiž nevíte, jestli budou cejni brát, anebo vytáhnou do přítoků a budou se oddávat třecím radovánkám. Mám to kus cesty, a tak mám informace o zdejších cejnech jen velmi kusé a často mám pochybnosti o tom, jak to skutečně je. Vždycky totiž hodně záleží i na tom, kdo vám jakou informaci dá, a také na tom, jak se mění počasí a prohřívá se voda. Vše se může změnit doslova během pár hodin, a proto je nejlepší se prostě sebrat a vyrazit, i když nejsou informace zrovna příznivé, protože nějaká ryba se dá chytit vždycky. Odradit mě může jen trvale špatné počasí s deštěm. Ten právě teď nehrozí, a tak balím své saky paky a ráno jedu.
Déšť sice nehrozí, ale obloha je trochu zamračená a fouká. Fouká sice naštěstí pro mě tím správným směrem, ale když vylezu k vodě přes vysokou hráz, rázem zjistím, že fouká víc, než by mi bylo příjemné. V závětří tedy bylo mnohem lépe… Ale co se dá dělat? Jsem tady, a tak prostě vytahám věci k vodě a zařídím se nejlépe, jak to jde. Vítr má sice ustávat, což se mi zrovna teď moc nezdá, ale obloha se pomalu protrhává. Snad to bude dobré. Připravuji krmení. K vlhčené směsi přidávám drobné pelety, máčenou pšenici s řepkou, ještě plechovku kukuřice a pak vše velkým krmítkem házím nějakých třicet metrů před sebe. Je to docela dřina, protože ve větru se velkému krmítku moc létat nechce, a přesně už vůbec ne. Původně jsem chtěl chytat dál od břehu, ale nebudu si to komplikovat. Když mám hotovo, oblékám si ještě jednu mikinu, límec vytahuji nahoru, kapuci přes hlavu a čekám na první záběr.
Během deseti minut třikrát přehodím, ale záběr zatím nepřichází. To je ale normální. Musím prostě počkat, až zdejší ryby mé místo najdou a začnou se na tom koberci dobrot krmit. Někdy to zkátka chvilku trvá, ale pak to čekání stojí za to. Uplyne dalších deset minut a špička prutu se konečně trochu pohne.
Není snadné sledovat ve větru se pohybující špičku, ale i když se špička pořád maličko pohybuje, je v tom jakýsi rytmus, který byl právě narušen. Zpozorním a čekám na silnější zatažení. A je to tady! Špička vytvoří hezké céčko a zaseknout je hračka. Povedlo se. Na konci vlasce cítím rybu, která se rozhodně nechce vzdát, ale velká moc nebude. No, hlavně že nějaká je a konečně se něco děje. Pomalu vedu rybu k sobě. Podle toho, že nestoupá k hladině, soudím, že to cejn, kvůli kterým jsem přijel, nebude. A také že není. Do podběráku přivádím jelce jesena. Ti jsou tu také nádherní. Tento k těm největším sice nepatří, ale samozřejmě mě potěšil. Na mnohých vodách je to dnes ryba hodně vzácná.
Pouštím jesena a nastražuji nové červy. Na háček napichuji pět kousků. Červi se hezky mrskají a já doufám, že je rychle najde nějaký pořádný cejn. Záběr přichází do dvou minut. Zdá se, že ryby najely a hodují na krmení, které jsem jim předložil. Opět je to pěkné ohnutí špičky, které snadno zužitkuji ve svůj prospěch. Ani této rybě se k hladině nechce. Že by zase jesen? Ne, tentokrát je to jen o kousek vedle, protože na háčku je cejnek malý, ovšem skoro kilový. Moc pěkná ryba. Je vidět, jak se jim tu daří. Na mnohých vodách jsou cejnci jen taková ta zrcátka, ovšem zde je půlkilový cejnek naprosto běžná ryba. Hodně rybářů mezi cejnkem a cejnem nevidí rozdíl. Je to však jen tím, že ho vidět nechtějí, jelikož je tyhle ryby nezajímají. No nic, tak snad je cejnek konečně předzvěstí cejna.
A není. Další ulovenou rybou, která na sebe nenechala dlouho čekat, je karas stříbřitý. Velikostí nic moc, na zdejší poměry spíše menší ryba, protože karasi tu dorůstají až padesáti centimetrů. Karas mě moc nepřekvapuje. Spíš mi vrtá hlavou, kde jsou ti cejni. Jak to tak vypadá, bude s nimi problém. Třetí ryba a stále žádný cejn, to tady není úplně běžné. Obávám se, že dnes nedostanu to, co chci. Zdá se, že cejni vyklidili pole a někde se třou. V jezeře jsou teď jen cejni, kteří ještě „nedozráli“. To se potvrzuje za malou chvíli. Konečně totiž zaseknu cejna, ale stejně si na něj nesáhnu. Vysmekl se z háčku těsně před podběrákem. Co jsem viděl, bylo, že to byla ryba malá a bez třecí vyrážky. Co dělat? Nic. Prostě chytat dál.
Jak si tak přemýšlím o tom, že jsem se tentokrát do cejnů prostě netrefil, špička se velmi prudce ohne. Všechny myšlenky jsou rázem pryč, protože cívka navijáku se roztáčí pekelnou rychlostí a ryba spěchá od břehu. Nechám ji poodjet a pak začínám brzdit. Nechci se s ní rvát přímo na krmeném místě. Na dlouhém vlasci ji vedu obloukem k sobě. Jde to pomalu, ale jde to. U břehu je cekem rychle, ale stále se drží u dna a zvednout ji nahoru není jen tak. Konečně je pod hladinou. Točí se dokola, vytáčí osmičky a pěkně víří vodu. Konečně ji „utrhnu“, ona se zcela podvolí a já poprvé zahlédnu, s kým mám tu čest. Je to kapr. Tedy na zdejší poměry kapřík. Ale už teď je na něm vidět, jaký potenciál tato voda má. Vykrmený je jako malé prasátko. Je radost podívat se na takovou rybu. Snad bude mít štěstí a nějaký rok tu vydrží.
Pokračuji v lovu a pomalu se loučím se svými cejny. Do oběda chytím ještě jednoho kapra, pár karasů a na závěr ještě jednoho lepšího jesena. Celkově nemohu říct, že bych si nezachytal. Tohle je naprosto skvělá voda, kde se s feederem pobavíte vždycky, a já si skutečně nepamatuji, že bych tu někdy úplně vyhořel. Samozřejmě, že i tady jsou dny lepší a horší, záleží na počasí i směru větru, avšak obecně je tato voda velmi výjimečná. Jak se ale ukázalo, když nechce, tak vám vaši rybu nedá. Cejni se někde třou a tečka. Naštěstí jsou tu i jiné ryby, takže není třeba ničeho litovat. Příště si to jistě vynahradím.
Saccon Carp
