Opravdu není nad žížalu?

22.7.2019 - Milan Tychler

Když někdo řekne, že žížala je prostě top nástraha a že nad ni není, pak mu přikývnu. Musím se ale přiznat, že naprosto bezvýhradně si to nemyslím. Jsem přesvědčený o tom, že mnoho z těch, kteří tohle vyřkli, to také až tak docela vážně nemyslí. Spíše to říkají tehdy, když některá z jejich jiných nástrah selže. Ospravedlňují si tak svůj omyl při volbě nástrahy a vnitřně stejně tak nějak tuší, že by možná ani ta žížala nebyla nic platná, stejně jako by neuspěly žádné jiné nástrahy. Anebo ano…? To opravdu nikdo neví. Ve hře je tolik možností, že situace, kterou jste prožili díky tomu, co jste udělali, je jen jedna z mnoha možných.

Rád chytám na přírodní nástrahy živočišného typu a na žížaly – ať už rousnice, dendrobeny, hnojáčky či jakékoli jiné – a na masné červy jsem nachytal spoustu ryb. Jsou situace, kdy těmto nástrahám hodně věřím, ale našly se samozřejmě i dny, kdy mě naprosto a vcelku nepochopitelně zklamaly a kdy se jako mnohem účinnější ukázaly nástrahy jiné. A to i v době, kdy by podle mnohých rybářů nemělo být nic účinnějšího ani náhodou.

V současné době mnoho rybářů volí nástrahy kupované v obchodech a na žížalu loví spíš příležitostně. Chápu samozřejmě jejich důvody. Kupovat žížaly je drahé, nemůžete je skladovat věčně, když je sucho, rousnice prostě nejsou, a protože domácí zvířata i na venkově už chová málokdo, sehnat hnojáčky není jen tak. Místo krabičky s rousnicemi tak i u starých rybářů, kteří dřív lovili jen na žížaly, chleba a těsto, najdeme spíše sáček nebo krabičku s nějakými extrudovanými nástrahami a kukuřici, protože pelety a boilie stále z nějakého důvodu odmítají. Ještě tak rohlíkáče, tedy rohlíkové boilie, u sebe mívají.

Rybáři, kteří se věnují výhradně kaprům, už žížaly docela opustili. Blíže mají k této nástraze rybáři, kteří si oblíbili lov se splávkem, nebo ti, kdo loví na položenou úhoře. S chomáčem žížal se chodí i na sumce. Žížala je v mnoha ohledech skvělá nástraha, protože se na ni dá chytit spousta různých ryb. Sám jsem na rousnici chytil i štiku, candáta a amura. Pořádnou rousnicí prostě velká ryba nepohrdne. Je to kus bílkoviny a hodnotná potrava. A co se menších žížalek či kousků rousnice týká, na ty už jsem chytil téměř všechny ryby, které v našich vodách plavou, včetně vranky, střevle, slunečnice pestré, mřenky, lipana a dalších. Vůbec si nedovedu představit, že bych je neměl ve chvíli, kdy se chystám na líny. Mohl bych samozřejmě chytat líny na spoustu jiných nástrah, ale žížaly k této rybě tak nějak patří. Stejně jako k lovu parem v podkalené řece, kdy hladina pomalu a vytrvale stoupá…

Chlapci z rybářského kroužku o prázdninách už pár dní kempují u řeky a chodí mimo jiné i na parmy. Chtěli si také vyzkoušet lov parem na pelety a docela se jim daří. Každý den, povětšinou brzy ráno, dostanou pár záběrů a chytili i jeden moc pěkný kousek. Přes den už to moc slavné není, protože panují velká vedra a ryby moc neberou. Kluci chytají v poměrně hlubokém, ale pomalém tahu a po pár dnech pravidelného vnadění peletami se na jejich krmeném místě mimo parem objevují i kapři.

Čtvrtý den se po obědě náhle zatáhne obloha a v dálce zahřmí. Než se kdo naděje, je tu pořádná hřímavice a s ní prudký liják. Voda se lije s přestávkami celé odpoledne i noc. Ráno je klid a jen ulámané větvičky stromů, mokrá tráva a kaluže na cestě vypovídají o tom, že se tu něco přehnalo. Kluci se jako každý den po snídani chystají k vodě. I když vody spadlo hodně, řeka se příliš nezvedla, ale je podkalená. Bude to chtít větší olůvka a krmítka.

Sotva zasednou na svá obvyklá místa, přihrne se postarší rybář na kole a rovnou k řece. Sedne si tak patnáct metrů pod kluky. Chvilku na břehu něco kutí a už nahazuje celkem nezvykle na zdejší poměry jen jeden prut. Je to takový asi čtyřmetrový teleskop a rybář ho odkládá do tubusu s bodcem, který zapíchl šikmo do břehu. Nekrmí, krmítko také nepoužívá, a co má naháčku, není vidět. Netrvá dlouho a jeho prut se mohutně ukloní. Sáhne po něm a už vodí nějakou rybu, která rozhodně nebude z kategorie malých. Jeho náčiní ale také není nejslabší, a tak celkem rychle zdolá a podebere hodně slušnou parmu. Chlapcům se zalesknou oči a už se těší, až se ohne i jejich špička feederového prutu. Jenže zatímco jejich špičky se ani nehnou, soused pod nimi už táhne třetí rybu.

Klukům to samozřejmě nedá a pošlou jednoho na výzvědy. Ten přijde s tím, že pán chytá na žížaly. Do oběda rybář chytí snad deset parem, k tomu malého sumce, z čehož mají kluci oči navrch hlavy, a pořádného tlouště. Kluci společnými silami zdolali parmy dvě, což byl jasný nepoměr s ohledem na množství nahozených prutů a také proto, že kluci jako obyčejně ráno nějaké pelety do vody zase naházeli. Tohle klání mělo jasného vítěze a největší zásluha byla samozřejmě připsána právě rousnicím, což byla pobídka k tomu, aby kluci rychle nějaké sehnali.

Jenže nebylo to jen tak. Po dešti půda zvlhla jen do hloubky několika centimetrů a rousnice v noci moc nelezly. Vylezly jen kousíček z dírky a mizely v nich rychlostí blesku, jakmile se na ně posvítilo. Podařilo se jich chytit jen pár. Nicméně i těch pár žížal přineslo parmy a zase jich bylo víc než na pelety. Jenže jak se voda čistila a klesala, karta se začala zase obracet ve prospěch pelet a v „pokusu“ se bohužel nedalo dál pokračovat, protože žížaly došly. Jisté však bylo, že za zvýšené a zakalené vody byly žížaly lepší než jiná nástraha, a domorodý rybář, zřejmě starý praktik, velmi dobře věděl, kdy, kam a s jakou nástrahou na ně. Kluci už ho pak u vody neviděli…

Parem nachytám během roku hodně a musím říct, že za čisté a nízké vody, což je během posledních let prostě normální letní stav, mi rousnice také moc nefungovaly. Velmi rychle jsem ale přišel na to proč. Parmy žížaly neodmítaly, jen bylo třeba dávat pozor, kdy a jak velká sousta nastražit. Zatímco velmi brzy ráno a pak k večeru byly parmy ochotné sebrat i celou větší žížalu, přes den jsem jim musel nabízet jen menší natrhané kousky. O větší nástrahu prostě neměly zájem a raději sebraly chumel masných červů nebo páchnoucí peletu. Stejně tak se rybám, a nejen parmám, nechce do velkých soust v chladné vodě. To je důvod, proč v zimě na rousnice nechytám. Nechci se pouštět do nějakých polemik, ale myslím, že kus rousnice je v zimě pro ryby i hůře stravitelné sousto než kousek nadýchaného pečiva, na který zabírají ryby mnohem raději. Zkrátka ani tak skvělá nástraha, jako je rousnice, není vždy tím nejlepším, co můžete rybám nabídnout, i když je to jejich oblíbená potrava.

Mám starého kamaráda, který v podstatě na „moderní“ nástrahy vůbec nechytá. Výdobytky dnešní doby ho nechaly úplně chladným a on si pořád chytá tu svou klasiku. Je to sice hezké, docela mi to imponuje, má to něco do sebe, ale na druhou stranu vás to docela limituje. Ale ona je to taková velmi účelná a účinná přirozenost. Chytá na žížaly v době, kdy jsou snadno k mání, a proto jsou v té době nejúčinnější. Když zaprší a žížaly se dostanou do řeky, pak je žížala na háčku nejlepší. To je stejné jako s rajčetem. Můžete si ho koupit v supermarketu v lednu, ale nejlepší bude až vám dozraje na zahradě. A podobně se to má i s ostatními nástrahami. Jakmile mu dozrají na zahradě třešně, jde na tlouště. Určitě je nebude kupovat za tři stovky v supermarketu mimo sezónu. Kapry chytá, až dozrává kukuřice.

Někdo si může říkat, že je to člověk velmi šetrný, nebo až lakomý, ale on dělá jen to, co je prostě přirozené. Žije tak celý svůj život a bere tak i rybařinu. Nehoní se za kapry v lednu a boilie s příchutí ananasu je mu ukradené stejně jako nějaká kreveta či oliheň. Když jsem ho ale jednou podaroval tekutou kapří potravou s přídavkem žížalového extraktu, řekl že ho do šrotu zkusí přidat, a po nějaké době mě požádal o novou láhev, takže žížala asi má něco do sebe.

Už chvíli mi déšť bubnuje do okna a to mi říká, že se mám podívat po baterce, abych si v noci chytil nějakou tu rousnici…