Lov přívlačí je založen zejména na zrakovém vjemu lovených ryb a také na vibracích, které vydává nástraha. Není možné si nepovšimnout výrazných očí dravých ryb, vyjma sumce. Oči štik, candátů, okounů, pstruhů, ale i tloušťů a bolenů jsou velké a v čisté vodě sledují nejen to, co se pohne pod hladinou, ale i na břehu. Dokáže je vyplašit nejen váš pohyb, ale i pohyb přelétajícího ptáka. Pak obvykle zmizí z otevřené vody někam do bezpečí, kde se ukryjí. Proto je třeba mít se na pozoru a tyto ryby rozhodně nepodceňovat.
Někdy se může zdát, že jsme ryby nepoplašili, ale to, že nezmizely, ještě nemusí znamenat, že o nás neví. Často jsou varovány dlouho před tím, než jsme je vůbec zahlédli. Varovaly je naše kroky. Ryby velmi dobře vnímají svou citlivou postranní čárou veškeré vibrace přicházející nejen z vody, ale i ze břehu. Jsou místa, kde si ryby na neustálé ruchy zvykly, a místa, kde ryby při vyrušení mizí rychlostí lesku. I když vyrušená ryba neuplave, zřejmě ji nechytíme. Bude stát na místě a zmizí až tehdy, když začneme být s našimi nástrahami hodně dotěrní.
To, že dravé ryby dokážou lovit i ve chvílích, kdy je jejich zrak omezený například kalnou vodou, je známé. Mnoho rybářů už slyšelo o ulovení úplně slepého dravce. I já jsem chytil malou štiku v kalné vodě, která byla navíc slepá na jedno oko a mou nástrahu rozhodně vidět nemohla. To ta jejich zázračná postranní čára, jíž dovedou identifikovat kořist a neomylně na ni zaútočí. Tento smyslový orgán je vyvinutý u všech ryb, ale myslím, že nejefektivněji ho využívají především dravci. U všech dravých ryb je postranní čára velmi dobře patrná a zvlášť výraznou ji má například candát, který rád loví i v noci.
Známe sílu tohoto rybího orgánu, a proto mnoho nástrah nejenže nese výrazné barvy, které mají upoutat pozornost dravce, ale je také vybaveno nějakým doplňkem, který vydává zvuk či zesiluje vibrace. V tomto směru jsou nejdokonalejšími nástrahami wobblery se svými UV barvami, holografickými potisky a dutinami vybavenými chrastícími kuličkami. Navíc se wobblery vyznačují různě chvějivým a trhaným chodem, který to všechno ještě umocňuje. Ovšem ani třpytky nezůstávají nijak pozadu. Různě tvarovaná křidélka a otáčející se tělíčka pod vodou různě „vrní“ a tím poutají pozornost i v málo průhledné vodě či hloubkách, kam už denní světlo dosahuje jen málo.
Nejméně „vybavenými“ nástrahami v tomto směru jsou nástrahy gumové. Proto je vodíme mnohem aktivnějším způsobem než wobblery a třpytky, u kterých často stačí jen pouhé tažení vodou. S gumami se prostě musí pracovat. Jediné, co na gumách může vydat nějaký zvuk či spíše vibraci, je jejich pohyblivý ocásek, když pominu to, že se s některými nástrahami prostě ťuká o dno. Ovšem žádný ocásek se samozřejmě nemůže rovnat svou intenzitou jiným nástrahám, ale to rozhodně nemusí být na škodu. Právě naopak. Na „přestrašených“ vodách mohou být méně hlučné nástrahy pro ryby mnohem zajímavější, protože si je nespojují s nebezpečím. Sám ke konci sezóny „zvukové“ nástrahy prakticky nepoužívám. Mám na ně mnohem méně záběrů než na nástrahy „tiché“. Více také používám nástrahy v přírodních barvách, což také souvisí s tím, že koncem sezóny se chladnoucí vody hodně vyčistí. Příliš barevné a blýskavé nástrahy pak nejsou pro ryby moc zajímavé, spíše se jich bojí.
Nějaký čas jsem se snažil dostat štiku na malé řece, která stále odolávala mým nástrahám. Občas zvědavě vyjela za nějakým wobblerem, ale na poslední chvíli si to vždycky rozmyslela a prostě ho nevzala. Dvakrát jsem ji z díry pod protějším břehem vytáhl až na mělčinu pod nohy. Tam se vždycky otočila a zase zmizela. Jednou mi sekla po větší matné plandavce. Bohužel z ní skoro okamžitě spadla, a to byl na delší dobu konec. Už se neukázala a já začal pochybovat o tom, zda v řece ještě vůbec je. Možná ji chytil někdo jiný. Nechtěl jsem se uchýlit k živé rybce, a tak jsem se u tůně nějakou dobu neukázal.
Nakonec mi to stejně nedalo, a tak zase stojím za vrbou a prohazuji tmavou tůň. Vyplatilo se! Štika se zase ukázala, avšak wobblery opět tvrdošíjně odmítá. Jistě má nějakou docela nedávnou nedobrou zkušenost s tímto typem nástrahy, a proto je tak opatrná. Dobrá, zkusím tedy něco jiného. Vracím wobbler do krabičky a místo něj stražím gumu. Není to ani rybka, ani červ. Má dva žluté nepříliš křiklavé ocásky a představuje žábu. Její tělo ale nese barvy okouna a má lehce naoranžovělé bříško. Uvidíme, jestli tato kombinace alespoň probudí zájem. Prvním hodem posílám nástrahu na spodní konec tůně. Není tu příliš hluboko, dvakrát škrtnu nástrahou o dno. Nic… Další hod směřuji rovnou do tůně. Nahodím až těsně k protějšímu břehu a nechávám žábu klesnout až ke dnu. Pak ji trhaně vedu k hladině a k sobě. Zase nic. V mělké a čisté vodě u břehu vidím, jak se nástraha krásně pohybuje. Jak svůdně se při poškubnutí hýbají její „nohy“. Jako by to byla opravdová žába. Tak kde je sakra chyba?!
Tohle místo je poměrně malé, a tak třetím hodem posílám nástrahu na horní okraj tůně. Jemně pleskne o hladinu, a protože i tady je mělko, hned s ní začnu pracovat. Sotva však podruhé cuknu prutem, něco do žáby třískne a na háčku visí ryba! Tak tady ta mrška hlídkovala a žabky se jí zachtělo. Možná by sebrala i jinou nástrahu, a možná také ne. Možná jí připadla právě žába jako „bezpečná“ a možná to bylo všechno jinak. Faktem zůstává, že ze všech nástrah uspěla právě tato.
Rozhodně nejsem sám, kdo by chtěl své nástrahy ještě nějak vylepšit, ale ne tak, že bychom na nástrahu navěšeli ještě další všelijaká cingrlátka nebo použili ještě bláznivější barvy. Víme, že kromě zraku a postranní čáry vnímají ryby svou potravu i jinak – reagují na pachy. U kaprovitých ryb je to jasné, ale jak jsou na tom dravci? Nechci se pouštět do nějakých spekulací, protože tohle je tenký led i pro odborníky, ale jelikož většina dravých ryb jsou i příležitostní mrchožrouti, určitě potravu i cítí. Otázkou je jak moc a jak moc jsou ochotní reagovat na „vůni“ nástrahy. Staří rybáři často doporučovali nechat nástrahu, tedy rybku, ale třeba i kousek jater na sumce, trochu „zamřít“. Tedy nechat uležet, aby maličko zaváněly. Asi by se nikomu nechtělo „matlat“ své umělé nástrahy v nějaké smradlavé rybě, a tak výrobci nabízí pro tuhle příležitost trochu tekuté nebo pastové „chemie“, která by v tom měla pomoct.
Abych pravdu řekl, k těmto věcem jsem byl vždycky trochu skeptický a nezdálo se mi, že by to nějak fungovalo. Většina těchto prostředků se totiž z nástrahy velmi rychle smyje. Jsou ale i takové, které vydrží díky své konzistenci na nástraze déle a jsou velmi výrazné. Výhodou je nástraha s drsnějším povrchem, na něm zejména pasty ulpívají velmi dobře. Některé nástrahy se nakonec dají koupit už rovnou aromatizované. Problém je v tom, že mnoho rybářů má od těchto nástrah přehnaná očekávání, a myslet si, že se dravec za takovou nástrahou požene kvůli její vůni jako smyslů zbavený, i když to tak někdy výrobci prezentují, je prostě bláhovost. Je ale dost možné, že takto upravené nástrahy mohou pomoct ošálit dravce, který není úplně rozhodnutý, jestli nástrahu sebere, nebo ne. Právě pachová stopa za nástrahou může být tím posledním impulzem k tomu, zda nástraha získá „důvěru“ dravce, nebo ne, a zda zubaté čelisti nakonec sklapnou.
Vyzkoušel jsem mnoho těchto prostředků a musím říct, že některé jsem si opravdu oblíbil a mám pocit, že mi při jejich aplikaci na nástrahu ryby prostě berou častěji. Velmi dobrou zkušenost mám s takto upravenými nástrahami třeba při vertikálním lovu okounů, když se jim moc nechce, a také při lovu pstruhů na dírkách, ale i při normálním lovu ta tekoucích a stojatých vodách.
