Beton kam se podíváš

28.3.2019 - Milan Tychler

Mnoho rybářů odradí od lovu nehezké prostředí, nebo jen to, když je více rybářů pohromadě. Rybařit ve městské zástavbě by je v životě nenapadlo. Rybařina pro ně musí prostě mít nádech či alespoň iluzi toho, že jsou v divočině, nebo alespoň v přírodě. Jsou u našich vod nádherná místa, ale mnohem více je těch „civilizovaných“ či poznamenaných člověkem, a to pořádně.

I já jsem rád v hezkém prostředí, copak o to, ale vždycky pro mě bylo prioritou hlavně chytat ryby, a tak když prostě vím, že někde ryby jsou, příliš se na okolí neohlížím. Kolemjdoucí jsou mi jedno a s tím ostatním se dokážu nějak srovnat. Klidně mohu chytat ryby ve městě z chodníku. Samozřejmě se tam nehrnu ve všední den v poledne, ovšem takové velmi časné nedělní ráno je pro mě úplně v pořádku.

Není to dlouho, co jsem objevil pár krásných tloušťů pohledem z mostu u jednoho parkoviště. Ryby bezvadné, ale okolí? Katastrofa. Vodní tok spoutaný z obou stran betonovými zdmi, ze kterých se prostě chytat nedalo. Cesta přes most sice méně frekventovaná, ale čím méně aut, tím více pěších. Navíc stálé práskání dveřmi aut na parkovišti. Vodní tok je mlýnský náhon a k mlýnu je to od mostu sotva padesát metrů. To je docela omezený prostor, a pokud tam chce někdo chytat, nezbývá než prostě vlézt do vody. Navíc je tu docela mělko. V tu chvíli jste všem kolemjdoucím na očích, čímž se vystavujete neustálému pokřikování.

Přesto jsem si řekl, že to zkusím, a ještě k tomu ve všední den po poledni. To zde bývá docela rušno, protože sem chodí spousta lidí do nedaleké restaurace na jídlo. Velký rozruch jsem způsobil už tím, když jsem se u auta soukal do prsaček. Někteří kolemjdoucí se zastavovali a vyloženě civěli. Prostě jako kdyby nikdy neviděli chlapa soukajícího se do velkých gumáků, které jsou mu až po prsa. Ale možná jim jen připadlo divné, proč se to děje tady na parkovišti, protože by je ani ve snu nenapadlo, že se chytám do té louže pod mlýn.

Konečně jsem byl připravený. Popadám rychle prut, brašnu, podběrák a mizím co nejrychleji k vodě. Tam budu ke všem zády a budu tak ušetřen těch divných pohledů, při kterých někteří zapomněli i zavřít ústa. Sjedu k vodě po strmém břehu, na malém plácku odložím to, co nebudu potřebovat, a vydávám se proti vodě. Čím více se dostávám ke středu toku, tím vody přibývá. Už je mi do půli stehen a to je dobře. V takové hloubce už se dá chytit i něco slušnějšího.

Vybírám z krabičky malý wobbler a nahazuji ho k pravému břehu, kde voda proudí trochu rychleji. Otáčím párkrát kličkou a bum! Visím. Potřásám prutem. Nejde to. Pomaloučku brodím k vázce. Už vidím nástrahu, ale ne to, zač drží. Vyhrnuji si rukáv, a kam až to jde, sjíždím rukou po vlasci k nástraze. Uchopím ji a zatáhnu. Nejde to. Sjedu níž a nahmatám nějaký drát nebo něco podobného. Zatáhnu víc. Stále nic. Tak se do toho pořádně opřu. Vázka neochotně povolí. Ze dna se zvedne hromada kalu a já táhnu chumel drátu a kus drátěného pletiva. Když to celé vyrvu ven, odnesu to všechno na břeh. Pak se pomalu vracím zpět a zkouším nahodit na levou stranu.

Posílám nástrahu daleko před sebe a co nejblíže k betonové zdi. Nástraha o ni lehce klepne. Jakmile dopadne na hladinu, rychle otočím několikrát kličkou navijáku, aby se rychle zanořila, a vedu ji k sobě. Tento model nejde hlouběji než šedesát centimetrů, ale už jsem dvakrát brnknul o dno. Asi v půli cesty cítím lehké ťuknutí do nástrahy, ale ryba ji nedobere. Bylo to takové klepnutí a krátké zadrnčení. To dělávají okouni. Tady s nimi moc nepočítám, spíš si myslím na ty pěkné tlouště, co jsem viděl. Ale budou-li brát okouni, proč ne, když budou stát za to…

Nový hod. Tentokrát trochu kratší a zase těsně ke zdi. Ještě jsem ani nestačil otočit kličkou navijáku a na wobbler se vyřítí nějaká ryba. Popadne nástrahu a mizí s ní rychlostí blesku. Je pořádně divoká, ale moc velká nebude. Pomalu ji vedu k sobě a v mělké vodě vidím, že je to středně velký tloušť. Pouštím ho a doufám ve většího. Další kousek je ale nachlup stejný. Teprve třetí ryba, která přichází z levé strany s větším proudem, je větší. A pak, jako když kouzelným proutkem mávneš, ani ťuk. Mohu zkoušet wobblery jeden za druhým, a nic.

Měním barvy, typy, zkouším je vodit různými způsoby a stále nic. Most za mnou a celé okolí v podstatě přestalo existovat a kupodivu až do téhle chvíli na mě nikdo nezakřičel. Co se stalo? Nevěřím tomu, že už by tu nic jiného nebylo. Z mostu jsem viděl tloušťů až černo a teď jen tři usmolené kousky?! Je pravda, že už je to týden, počasí se trochu měnilo a ryby mohly odjet jinam. Musím si to v hlavě trochu srovnat. Ovšem vychází mi z toho jen to, že bych měl změnit nástrahu.

Dobrá. Vracím se co nejtišeji ke své brašně na břehu a měním krabičku s wobblery za krabici s gumovými nástrahami. Na lehčí jigovou hlavičku nastražím menší gumu a začínám znovu pročesávat vodu. Hned na první hod mám v maličko hlubší jamce kontakt, ryba ale nástrahu nedobere. Vedu ji dál, a když už ji mám skoro u sebe, vidím, jak ji ve vodě pronásleduje celkem pěkný okoun. Tak vida, wobblery jim nevoní, ale za gumičkou se ženou. Vytáhnu nástrahu z vody a klidně stojím. Okoun se zastaví také. Chvilku jen tak civí, pak se otočí a míří zpět do tůňky.

Přemýšlím, zda mám znovu nabídnout tutéž nástrahu, anebo ji změnit. Nakonec se rozhodnu, že zkusím ještě jeden hod. Táhnu gumu k sobě, ale nic o ni nezavadí. To je pro mě signál k další změně. Sáhnu do kapsy vesty, kde mám „záchrannou“ krabičku s několika lahvičkami, které obsahují gumové žížaly a vosí larvy. Na navijáku mám žlutý fluorescentní vlasec a čirý návazec. Ten teď vyměním za jemnější a na konec přivážu háček s delším raménkem. Na tento háček navléknu dvě žížalky a nad ně přidám menší brok. Už nedohodím tak daleko jako s wobblerem, ale tady to bude stačit.

Popojdu si kousek výš, posunu se ke středu toku a házím tak, aby proud mou nástrahu pomalu splavoval k malé jamce ve dně a já ji měl pod kontrolou. Vlasec stále udržuji v mírném napětí. Když ucítím lehké klepnutí, skloním špičku prutu a maličko povolím vlasec. V tu chvíli ryba nástrahu dobere a pořádně s ní škubne! Rychle přiseknu a zájemce o žížaly visí na háčku. Ryba pořádně škube vlascem a ke břehu se jí nechce. Vedu ji k sobě pomalu, opatrně, protože používám jen dvanáctku návazec, který je k prezentaci tohoto typu nástrahy nejvhodnější. Když jsou ryby při chuti, mohla by to být klidně i šestnáctka, ale teď jsem vsadil na jemnost, což se mi hned vyplatilo, protože první pěkný okoun už je v podběráku.

Tak teď jsem zvědavý, kolik jich v téhle jamce bude… Nastražím nové žížalky, protože ty první jsou „na hadry“. V okouní zubaté tlamě tahle nástraha prostě nevydrží. Zkoušel jsem i jiné, tužší, ale ty nebyly ani zdaleka tak účinné. Nástraha se prostě musí alespoň blížit té přirozené, protože když ne, ryby tuhle lest rychle prokouknou a je po legraci. Z malého dolíku přišel ještě jeden bodlináč a to je všechno. Musím to zkusit zase jinde.

Posílám žížalky vlevo ke zdi. Je tam taková malá tišina a za betonovým výstupkem se voda maličko točí. Žížaly plesknou o hladinu a pomalu klesají ke dnu na napnutém vlasci. Když se vlasec prověsí, vím, že je zátěž na dně. Lehce škubnu prutem, dvě otáčky kličkou navijáku a nechám žížaly zase klesat ke dnu. V momentě, kdy je chci zase zvednout, něco praští do prutu. Pěkná rána. Jestli to bude okoun, nebude to žádný drobeček. Ryba se brání divoce a dá mi trochu práce dostat ji bezpečně k sobě. Ovšem není to okoun, ale pořádný karas.

V té samé tišince dostanu ještě jednoho moc pěkného okouna. Je to nádherně vybarvená ryba s úžasnými pruhy na bocích. Najednou se dá voda do pohybu a já spěchám na břeh. Pod mlýnem se otevřelo stavidlo, takže pro dnešek tu končím. Nevadí. Příště si to tu v té betonové džugli zkusím znovu. Myslím, že je tu víc zajímavých ryb, než se mi dnes podařilo chytit…