Třikrát jahoda

26.3.2019 - Milan Tychler

Chladné podzimní, zimní a jarní vody nejsou právě snadné pro lov žádných ryb a kapr samozřejmě není výjimkou. Mnoho rybářů se v tu dobu uchyluje ke klasice, tedy kukuřici, která často boduje i v chladné vodě. Jenže tam, kde je kromě kaprů i spousta jiných drobných ryb, například karasů či malých cejnů, kteří jsou stále při chuti, to s kukuřicí moc slavné není. Tyto ryby kapra k soustu jen tak nepustí a je třeba hledat jinou alternativu. Zkoušíme pak různé pelety a drobnější boilie, což je samozřejmě dobrá cesta, ale jak si v té záplavě chutí a vůní vybrat?!

Trochu s nostalgií vzpomínám na dobu, kdy se na pultech našich obchodů objevilo první hotové boilie, ale také spousta různých mouček a ingrediencí, protože mnoho rybářů si válelo boilie doma. A vymýšleli si nové a nové recepty. A bavilo nás to! Teď je to jinak. Drtivá většina už raději sáhne po hotovém produktu, než by válela těsto doma. První boilie bylo postaveno buď na mléčných proteinech a ovocných vůních a chutích, anebo na rybině. Dnes je to jiné. Boilie je mnohem rafinovanější, všestrannější, používají se skutečně zajímavé přísady a výsledek i účinnost jsou nesporné. A tak jsem si říkal, že to zase jednou zkusím. Říká se, že myšlenka je matkou činu, jenže nebylo to tak. Čas je prevít a někdy vám prostě nedovolí dělat to, co byste chtěli, a tak hledáte, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Co tedy vzít na ten prokletý rybník, kde mi kukuřice žerou karasi? Znovu zabrouzdám zpět do začátků. Jak to tenkrát bylo? Do teplé vody rybí moučky, do studené sladké ovoce. Kolik kaprů jsem se tenkrát vytahal z mnoha vod na zcela jednoduché boilie s vůní jahody! Jo, jahůdka, to bylo něco! Takový malý zázrak. Ta opravdu fungovala. A tak přemýšlím, jestli bych dal z toho, co mám doma, něco dohromady. Mám spoustu různých nástrah a hromadu všelijakých vzorků na vyzkoušení. Probírám se tím vším a dávám stranou, co by se mi mohlo hodit.

Nacházím pomalu rozpustné jahodové pelety, malé plovoucí boilie, také s vůní jahody i jahodový dip. Dokonce mám i jahodovou vnadicí směs. Tak skvělé! Myslím, že to všechno mohu dát klidně dohromady a pokusit se o nějakou rybu. Jen ještě večer vyzkouším, jak si na tom ty pelety vlastně stojí, aby se neukázalo, že vydrží u háčku jen pár minut, a já pak budu jen nahazovat a plašit ryby. Házím peletu do kelímku s vodou a po hodině kontroluji, jak je na tom. Drží hezky pohromadě, jen se trošičku nafoukla, uvolňují se z ní maličké kousky a z kelímku dokonce cítím jahody. Tak to vypadá docela dobře.

Ráno vyrážím k vodě. Dalo by se říct, že mám hodinu k dobru, protože v noci se měnil čas. Chci pobýt do oběda. Snad se dočkám nějakého záběru. Usazuji se na prvním volném místě, které, vlastně ani nevím proč, je volné, protože ho v této době považuji za jedno z nejlepších. Je neděle, stojí tu tři auta, ale všichni rybáři jsou bůhví proč ve vzdálenější části rybníka, kde je dost mělko a bahno. Ti najisto nebudou zdejší. Ale co, hned je pouštím z hlavy a věnuji se svému. Batoh shodím z ramene, rozložím křeslo a už chystám něco málo do krmítek. Je to docela obyčejná sladká směs červené barvy, středně hrubá, vonící po jahodách. Směs v krmítku i nástrahu pak budu přelévat kapkou jahodového dipu.

Zdá se být trochu kontraproduktivní používat krmítko s vnadicí směsí tam, kde je spousta drobných ryb, ale chytat bez něj by bylo ještě obtížnější. Nástrahu s krmítkem kapři dříve najdou. V každém případě je zde nutné dodržet jedno pravidlo – nenahazovat často, a ne stále na jedno místo. To bych drobotinu jistě přilákal. Čas ukáže, jestli je to dobrá volba, a pokud ano, mohu krmítko vždycky odstranit a chytat jen s jednoduchou průběžnou se zátěží. Jak se tak přehrabuji mezi krmítky, nakonec volím průběžnou kaprařskou variantu, kterou bych ani nemusel měnit, kdybych nechtěl používat krmení.

Konečně mám na břehu hotovo a zbývá jen připravit nástrahu. Na vlasový přívěs pod háček navlékám peletu a k ní přidávám malou kuličku plovoucího jahodového boilie. Dosáhnu tím toho, že se nástraha na dně hezky postaví, ale návazec a hmotnost háčku ji podrží u dna. Tohle je dobrá varianta do chladné vody. I ta světlejší kulička svítící na vrcholu pelety jako maják má svůj důvod nejen kvůli vyvážení nástrahy, ale v čisté vodě sehrává svou důležitou roli i barva.

Namáčknu na krmítko trochu směsi a nahodím. Jednu nástrahu pošlu jen kousek od břehu vlevo, kde leží už pár let kmen starého topolu. Není tam příliš hluboko, ale je to dobrá schovávačka pro ryby. Druhý prut nahodím před sebe skoro do půlky rybníka. Je tam malá vyvýšenina a tvrdší dno. U paty tohoto podvodního ostrůvku bych snad mohl také na něco narazit.

Tento rybník vlastně není opravdový rybník. Je to maličká zatopená pískovna, která sloužívala místním pro jejich potřebu. Časem si spodní voda našla cestu a vznikla tak vodní plocha o necelém hektaru, kde později začali rybáři hospodařit. Tato voda má svou historii. Několikrát v zimě vymrzla, zlovit se nedá a nikdo pořádně neví a ani nemůže vědět, co v ní vlastně je. V minulosti se tady chytilo několik pořádných kousků, i já jsem měl to štěstí na pár pěkných ryb. A to bylo v roce, kdy se tu zima opravdu vyřádila. Někteří rybáři tuto vodu, když viděli po rozmrznutí tu spoušť, opustili. Byli přesvědčení o tom, že už zde není co chytat. Začali se sem vracet až po vysazení nových kaprů, ale už ne v takovém počtu jako dřív. Vydrželi ti, co měli tuhle vodu rádi, a také ti zvědaví jako já, kteří věřili, že nepadlo všechno. A dočkali jsme se i pěkných ryb, protože ač to vypadalo naprosto katastrofálně, některé ryby přece jen přežily.

Sedím a přemítám, mám-li dnes nějakou šanci. Určitě ano. Naděje umírá poslední. Jen ti karasi, kteří se sem bůhvíjak doslali, mi to mohou hatit. Jsou to karasi stříbřití a daří se jim tu velmi dobře. Když se tu začali chytat, nikdo jim nevěnoval velkou pozornost. Časem se ale rozmnožili tak, že to vypadalo, že tu snad ani žádné jiné ryby nejsou. Ovšem řekl bych, že teď jsou maličko na ústupu, i když jich je to pořád dost. Když jsou v létě při chuti, je těžké se přes ně „prokousat“ k jiným rybám, tedy přesněji řečeno ke kaprům.

Špičky prutu se nehýbou a já začínám nervózně poposedávat. Ale ne! Konečně zaznamenávám u prutu nahozeném dál od břehu pohyb. Špička se maličko přihne a zase povolí. Copak to asi bylo? Něco drclo do nástrahy, anebo se jen nějaká ryba otřela o vlasec? Je zvláštní, jak dokáže pohyb špičky, čihátka či splávku probudit rybářskou fantazii. Zpozorním a čekám. Špička se zase pohne. Zachvěje se, maličko přihne, vrací se zpět a najednou sebou pořádně trhne. Zkusím zaseknout, přestože vím, že je to s křížkem po funuse a že to pravděpodobně nebyl kapr, ale karas. No nic, alespoň zkontroluji nástrahu a zase nahodím. Peleta je v pořádku a já nemusím nic měnit. Namáčknu tedy jen trochu směsi do krmítka a pošlu ho zpět. Tentokrát na druhou stranu vyvýšeniny.

Chtěl jsem zkontrolovat i druhý prut, ale když vidím, že peleta drží, je to zbytečné. A dobře jsem udělal, že jsem s prutem a nástrahou nehýbal, protože za pár minut se špička prutu pořádně a bez varování ohne. Brzda navijáku si malinko cvrkne, ale já už mám prut v rukou. Jakmile se odpor zvýšil, ryba se rozjíždí rychleji. Samozřejmě míří přímo pod kmen stromu. Musím ji víc přidržet. Myslím, že jsem ji na volnou vodu obrátil v poslední chvíli. Má sílu a je jisté, že tohle nebude žádný nedávno vysazený dorostenec.

Byla to moc pěkná ryba a do oběda jsem dostal ještě dvě další spolu se třemi karasy. Z mého pohledu to byl úspěšný podzimní den a ukázalo se, že jahoda pořád funguje a že uvažování průkopníků v lovu boiliem před mnoha lety bylo správné. Myšlenku na to, že si zase jednou uválím pár voňavých kuliček doma sám, jsem zatím neopustil, ale nevím, nevím, protože jediným důvodem by byla asi ta nostalgie. To, co jsem použil, totiž ryby bez problémů akceptovaly. Jahoda je prostě pořád super!