Novinky a klasika

- Milan Tychler

Opět nové boilie, opět nové pelety… Člověk pomalu nemá šanci to sledovat, natož pak vyzkoušet. Je fakt, že z nově objevených věcí každému vždycky funguje jen něco, stejně tak jako ze starého sortimentu, ale to tak je. Kolikrát si člověk říká, že zkoušet nic nového vlastně nemusí a ani nechce, když je s něčím úspěšný, ale stejně vám to nakonec nedá. Ono je to totiž celé velmi dobře vymyšleno. Všechny ty věci jsou dokonalými lákadly nejen pro ryby, ale také pro rybáře. Ale to je v pořádku. Chytat pořád jen na jedno by byla docela nuda.


Pořád se objevuje něco nového

Úsměvné mi ale připadá to, jak si někteří donekonečna a všude stěžují, že je to takové a makové, a hlavně, že je to předražené. Přitom nikdo nikoho nenutí, aby si cokoli z nové nabídky kupoval. Mě osobně to docela zlobí a myslím, že tím neotravují život jen mně. Pořád někoho přesvědčovat, ať si raději koupí to anebo ono, protože je to levnější… Připadá mi, že těmto lidem nejde o nic jiného než jen o tu cenu. Copak nechápou, že jsou rybáři, kteří mají oblíbenou nějakou značku, věří jí, mají s ní na svých vodách dobré zkušenosti a prostě je baví zkoušet všechno možné a peníze v tom nehrají zásadní roli? Asi ne. Ježkovy oči, ať si chytá každý, nač chce, vždyť to je osobní věc každého rybáře a nikomu do toho vůbec nic není!

Leta letoucí jsme chytali kapry na brambory, kukuřici, těsta, těstoviny, lisovanou housku. Pomalu jsme je skoro docela opustily. Začalo to docela nenápadně různými extrudovanými nástrahami či „puffy“, pokračovalo přes rohlíkové boilie až k opravdovému boilii a peletám. Jsou snad tyto nástrahy lepší? Nejsou. Oproti těm „starým“ však nějaké výhody přece jen mají – dokážou být selektivnější a nemusíte je nijak složitě připravovat ani uchovávat. A právě proto oslovují velkou skupinu rybářů. A ti, kterým jde především o velké ryby, nikdy nebudou litovat námahy ani peněz. Ten pocit, že mají šanci dostat trofejní rybu, jim za to prostě stojí, ať si kdo chce, říká, co chce, a to se nezmění.


Léta letoucí jsme chytali na brambory

Celkem s nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsem si doma připravoval těsta a vařil brambory. Ale když se tak nad tím zamyslím, tenkrát jsem se těšil na ryby stejně jako dnes. Rozdíl v tom není a nač budu chytat, to je přece jen a jen mé rozhodnutí. Hodím-li do malé říčky pod nohy hrstičku brambor nebo pelet, je přece jedno. Pelety budou jistě dražší než brambory, ale nemusím je vařit, nezplesniví. Ušetří mi čas, kterého je v poslední době tak zoufale málo. Ale to, že použiji třeba ty obyčejné brambory, mi připomene ony staré časy…

Kousek nad jezem spadla po velkém větru do vody vrba. Její koruna zatarasila téměř celý tok a bylo více než jasné, že dostat tento kus dřeva na břeh nebude jen tak. Nikdo se do toho nehrnul, a tak tam prostě ležela. Rybám se tohle místo vždycky líbilo, ale teď pro ně bylo ještě zajímavější. Mezi větvemi našli úkryt nejen kapři, ale i hejno okounů a také pěkně vykrmená štika. Rybáři samozřejmě vědí, že tato a podobná místa jsou na ryby jako stvořená, a začali tohle místo doslova okupovat. Z pravé i levé strany a také na protějším břehu byla vyšlapaná místa, na kterých už ani tráva nerostla. Jezdil jsem okolo často a nebylo dne, aby tu někdo neseděl.

Rozkřiklo se rychle, že se tu dá snadno chytit kapr, a pro některé to bylo lákadlo tak silné, že mezi nimi vznikla i potyčka. Co člověk neudělá pro kus kapřího masa. Ale žádný zdroj není nevyčerpatelný. Po nějaké době už kapři nebrali jako dřív. Chytala se tu jen spousta dorostenců, a když se spletla čas od času nějaká větší ryba, bylo to tak padesát na padesát, protože velcí kapři dobře věděli, kde hledat záchranu. Také záběry se změnily. Dříve kapři popadli nástrahu a jeli. Teď to bylo jen takové oťukávání a mnoho ryb rybářům krátce po zaseknutí ryba z háčku spadla.

Přesto se snažili dál a dál. Nejhorší to bývalo o víkendech. To se tu točilo i několik aut za den. Každý to chtěl zkusit, ale když byla místa obsazená, museli jinam.

Konečně zájem opadl, protože se rozkřiklo, že už to tu nic moc není, a banda masa chtivá odtáhla drancovat nedaleký rybník, kde právě vysadili kapry. A protože nemám dost času vysedávat na pískovně, rozhodl jsem se to tu vyzkoušet i já, jelikož to mám za humny.

Jdu k vodě přes týden, kdy už tu nikdo nebývá, a vybírám si místo nad překážkou. Brzy ráno prohazuji místo peletami a jdu na to. Posílám dva splávky k větvím tak blízko, jak to jen jde, a čekám. Ovšem neděje se nic. Ten nejslibnější ranní čas je pryč a já měl sotva dvě lehká zavrtění splávku na hladině. Přitom se tu objevují drobné bublinky a dvakrát se u břehu pořádně zavlnila voda – jasná známka přítomnosti ryb. A pěkných ryb! O mé nástrahy však zájem nejeví.


Splávek se zavrtí a potopí se

Až chvíli před polednem zaseknu rybu. Je těžká a má namířeno rovnou pod větve. Chvíli ji držím, ale pak něco povolí. Když stáhnu vlasec k sobě, vidím, že ryba se prostě vysmekla z háčku. Nebyla zřejmě dobře zaseklá, což svědčí o tom, že vzala nástrahu opatrně a já se možná se zaseknutím i unáhlil. Další záběr nepřichází ani do tří, a tak balím. Však už mám nejvyšší čas. Pořádně jsem to natáhl.

Nazítří se situace opakuje. Ryby o sobě dávají vědět, ale neberou. Tentokrát kombinuji pelety s kukuřicí, na kterou se tu hodně chytalo, ale to je zřejmě chyba. Budu muset začít s něčím, čeho se ti větší kapři nebudou bát.

Rozhodně nemám v úmyslu hledat takovou příchuť a velikost boilie, jaké by na zdejší kapry platilo. Mám v rukávu jiný trumf. Pochybuji, že by tu někdo v této době pytlíkových nástrah chytal na věc tak „obyčejnou“, jako je vařená brambora. Večer uvařím tři kousky hezky ve slupce a dám je vychladnout. Manželka si myslela, že jsem se snad zbláznil. Už také zapomněla. Ráno uvidíme…

Je čtvrtek, u vrby nikdo, a tak se jde na věc. Všechno si připravuji a jednu bramboru krájím na kostičky. Kousek po kousku, hezky tiše, je házím na loviště. Pak dávám dva kousky na háčky a nahazuji. Netrvá dlouho a zaznamenám kapří aktivitu. Bublinky, také mezi větvemi se snaží nějaká ryba vyskočit. Jeden splávek popojel po hladině, druhý se maličko přitopil. Jenže to nejsou záběry. To se ryby dotýkají vlasců. Záběry nepřichází, ale kapři tu bez pochyby jsou.


Není velký, ale míru určitě má

Konečně se jeden splávek potápí. Zásek sedí. Ryba samozřejmě míří mezi větve, ale udržím ji. Stáčí se ke středu říčky a má snahu unikat k protějšímu břehu. Netrvá dlouho a mám ji u břehu. Není velká, ale míru určitě má a také má štěstí, že narazila na mne. Jinak ji čekala palička. Pouštím kapříka a znovu nahazuji. Záběr nepřichází. Myslím, že kapři se tu stali velmi ostražitými nejen k nástrahám, ale i k hluku, který tu rybáři působili.

Poslední, dnes už jen krátké všední ráno, které chci kaprům věnovat, je tu. Brambora mě přesvědčila o tom, že jsem zvolil správnou cestu, a tak u ní zůstávám. Vyplatilo se mi to. Kapr, kterého chvíli po nahození zaseknu, mě sice hodně potrápil, chvíli to i vypadalo, že o něj ve větvích přijdu, nakonec ale končí v podběráku. Když ho zbavuji háčku, vidím v jeho tlamě starší už celkem zhojené zranění. Tak vida, vařená brambora dovedla oklamat i tuto rybu…


Navštívil mě veterán…

Chytám na boilie i na pelety, ale ke klasice se stále vracím. Proč? Protože pořád funguje. Proč tedy stále zkouším novinky? Protože mě to baví a některé nástrahy oproti klasice fungují selektivněji, dá se s nimi bez problémů nahazovat daleko, což se při lovu větších ryb rozhodně hodí. Zázračnou nástrahu jako někteří už ale dávno nehledám. Byl by to konec rybaření…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (18 reakcí)

Přečteno: 8 596x
Průměrná známka: 1.15