Mongolská premiéra

- Mr.Stick

Jak to celé začalo

Bylo kolem šesté večerní, začátkem ledna 2017, když jsem unavený po celém dni v práci dorazil na hotel. Přes týden pracuji mimo bydliště, rodinný penzion na okraji Brna se tak stal mým druhým domovem. Ve chvíli, kdy mi zazvonil služební mobil, jsem víc než cokoliv jiného, čekal problém v práci. Kupodivu volal kamarád David. Chvíli jsme se bavili, já pak po odložení mobilu nějakou dobu mlčky přemýšlel. O čem? Naskytla se možnost zúčastnit se výpravy do Mongolska. Tři týdny pobytu v relativně nedotčené přírodě a lov v řekách plných tajmenů, lenoků, štik a okounů. Nebylo nad čím váhat, druhý den jsem svůj zájem potvrdil a roztočil tak kolotoč kolem své zatím nejzajímavější výpravy. Z rybářského hlediska sice nakonec nedopadla tak úspěšně, jak jsem si celých devět měsíců představoval, ale přesto ve mně zanechala nesmazatelnou stopu vzpomínek a zážitků. A mimo jiné i záměr se tam zcela určitě v blízké době vrátit.


Seznamte se s naší partičkou přívlačových bláznů

Měsíce plynuly neskutečně rychle a termín odletu se blížil. Mongolsko má poměrně přísné cestovní předpisy. Bylo nutné zařídit víza, která se fyzicky lepí do pasu na velvyslanectví v České republice. Je velmi obtížné víza si zařídit bez předchozí zkušenosti. Zde se poprvé významně projevila zkušenost cestovní agentury, se kterou jsme byli domluvení. Jakmile byla víza schválená a zaplacená, bylo třeba zajistit povolení k lovu. To se vydává přímo v Mongolsku a počty vydaných povolení řídí stát. Jako samostatná osoba, navíc Evropan, ho v podstatě nemáte šanci získat. Nebýt místní zaměstnankyně agentury, rodilé Mongolky Enkhe, žádné rybaření by nebylo. Posledním střípkem do cestovní skládačky je letenka.

Z ČR do Mongolska, konkrétně do hlavního města Ulánbátaru, samozřejmě přímá linka nelétá. Na letenkových portálech už si ale dnes můžete snadno navolit přestupy. Naše cesta tedy měla začít v Praze, odtud do Ruska, konkrétně do Moskvy. Tam máme přestup na další letadlo směřující už přímo do Mongolska. Díky včasnému zarezervování se dají na letenkách ušetřit obrovské peníze. My jsme si je zařizovali v lednu s odletem v září a cena naší zpáteční letenky byla zhruba 25 000 Kč. Pro zajímavost jsem se na obdobnou letenku díval v červenci, a nejenže většina spojů byla beznadějně vyprodaná, ale průměrná cena už se pohybovala okolo 38 000 Kč za stejnou trasu.

Zbývalo tedy jen doplnit nástrahy a jiné rybářské nezbytnosti podle doporučení zkušených kolegů, kteří v Mongolsku lovili už několikrát. Naštěstí se všem odvětvím přívlače už nějaký rok věnuji doma i v zahraničí, proto jsem potřeboval dokoupit jen specifické položky, kterých nebylo příliš mnoho. Můj základ tvořily tři přívlačové pruty: jeden lehký 270/10-25, dále nejpoužívanější univerzál 260/35-60 a nakonec nezbytná „tajmenobijka“ do těch největších proudů a na obří nástrahy 270/70-120. Na oba lehčí pruty jsem dal pletenku v průměru 0,20 mm, dolů na návazec pak fluorokarbon v síle 0,70 mm. Na poslední „bezbolestnou“ sestavu jsem použil 0,28mm pletenku a 0,90mm fluorokarbon. Navijáky jsem nasadil klasické smekací ve velikostech 3000 a 4000. Co se týče nástrah, většinu tvořily střední wobblery velikosti 8-13 cm, jako doplněk jsem přibral stejně velké gumy.

V podstatě jediným problémem se ukázalo být pořízení dostatečně velkého zavazadla, alespoň se stolitrovým objemem. Pak ale nastal druhý, mnohem větší problém - vměstnat do zavazadla všechny věci, které budou na ty dlouhé tři týdny potřeba, od rybářských potřeb až po hygienu. Už jen „dejcháče“ a brodicí boty váží dohromady skoro čtyři kila. Přepravní limit pro zavazadla je stanoven na 25 kg plus ruční zavazadlo do kabiny. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že limit zvládnu dodržet. Při prvním zkušebním vážení doma se na displeji váhy rozsvítilo číslo 31,1 kg. Nastalo odkládání „nepotřebných“ věcí. Ze tří navijáků zůstaly dva. Z pěti krabic s nástrahami pouze tři. Ze tří kompletních sad první vrstvy termoprádla dvě. S vypětím všech sil se mi nakonec podařilo dostat váhu pod kontrolu. V úterý 19. září, den před odletem, jsem sbalil hlavní zavazadlo s váhou 24,6 kg, tubus se třemi pruty a jako třetí příruční zavazadlo - vodotěsný batoh. Ten budu na místě používat při výpravách kolem řeky. Teď už jen zítra ráno nezaspat…

Cesta

Cesta na letiště proběhla v klidu, na ranní Prahu až překvapivě. Rychle nechat zabalit zavazadla do cestovní fólie, obstarat proclení a zaplacení nadlimitního zavazadla sestávajícího ze tří svázaných tubusů nás všech a pomalu se přesunout k vyřízení vstupu na palubu letadla. Jelikož letíme mimo EU, trvá vše dvakrát déle, od „lustrace“ pasů až po prohlídky. Po absolvování všech povinných kontrol jsme konečně v letadle. Do Moskvy letíme s ruskými národními aerolinkami Aeroflot. Na webu nemají příliš lichotivé hodnocení, my jsme však spokojení. Letadlo je čisté, personál příjemný, dobře mluví anglicky. Piloti uváděnou dobu letu dodrželi téměř přesně a letadlo po zhruba 2,5 hodinách dosedá na jedno ze čtyř moskevských letišť, Šeremeťjevo. Oproti tomu pražskému má velikost zhruba desetinásobnou. Přejít tedy k bráně, ze které letíme do Ulánbátaru, trvá skoro půl hodiny. Každý přestup přináší riziko, že vaše zavazadla zbloudí a poletí nakonec do úplně jiné části světa než vy. Jsme proto lehce nervózní, přece jen neletíme na letní dovolenou k moři, kde by se dalo vše narychlo dokoupit v cílové destinaci. Naše obavy se ukáží jako částečně opodstatněné, o tom ale až později.


Čeká nás zhruba sedm hodin letu

Do odletu zbývají zhruba tři hodiny, čekání si tedy krátíme v útulné letištní hospůdce v irském stylu. Nějaký Guinness padl a nastal okamžik odletu. Cesta z Moskvy do Ulánbátaru trvá zhruba sedm hodin a tomu odpovídá i velké, pohodlné letadlo, širokotrupý Boeing 777. Celou dobu letu absolvujeme v noci. Musím opravdu vyseknout obrovskou poklonu mongolským aerolinkám Miat - výborné jídlo i palubní servis, lůžkové úpravy sedadel, multifunkční displej v opěrce sedačky před vámi. Část cesty prospíme.


Jsme v Ulánbátaru

V brzkých ranních hodinách hladce přistáváme v Ulánbátaru a čeká nás první šok. Z Prahy jsme odlétali za jasného počasí s teplotou okolo 20 stupňů. Při pohledu na počasí zde - nemohla nastat větší cestovní změna. Že tu bude chladněji než v Evropě, to jsme věděli, ale že přiletíme do sněhové vánice kombinované s deštěm a do teploty těsně nad nulou, to jsme úplně nečekali.

Už jsem zmínil drobný problém se zavazadly. Nastal hned po příletu. Z pásu se zavazadly ostatní cestující postupně odebírají ta svá. Jako jedny z posledních doráží naše tašky. Až potud by vše bylo fajn, pouze kdyby kolem nás nejezdil už prázdný pás a my nebyli bez toho nejpodstatnějšího: tubusů s pruty. Okamžitě začínáme zmatkovat. Snažíme se s letištním personálem zjistit, zda je letadlo už celé vyložené. Je. Naše pruty z Moskvy prostě nepřiletěly. Moc pěkný začátek… Zhruba po hodině domlouvání se, co budeme dělat, se odněkud vynoří skladník z přebírky zavazadel a nese naše tubusy. Údajně byly jako nadlimitní zavazadlo podrobeny detailní prohlídce. Ještě nikdy jsem svoje pruty neviděl raději. A mí společníci na tom byli, hádám, úplně stejně.

Okamžitě po této příhodě přecházíme do hlavního terminálu, kde se nás ujímají místní průvodci a s obavami nám sdělují, že náš poslední let do cílového Moronu je kvůli nepříznivému počasí o dvě hodiny odložen. Létá se malým vrtulovým letadlem v horách a za současné situace by to nebylo bezpečné. Když doba odložení letu uplyne, na tabuli se rozsvítí další zpoždění, opět dvě hodiny. Různě pospáváme po letištní hale. Třetí zpoždění už na tabuli nenaskočí - objeví se tam něco mnohem horšího, známé slovíčko ve výhružné červené barvě: CANCELED. Náš let úplně zrušili bez náhrady. Vítejte v Mongolsku.

Namísto rychlého asi půlhodinového letu tudíž absolvujeme očistec v podobě desetihodinové jízdy starým mikrobusem. Neexistují tu silnice. Jakmile vyjedete z města, je prašná cesta loukami vše, co máte. Po tomto utrpení pak na smluveném místě přesedáme do legendárního sovětského dopravního prostředku UAZ. Co tohle auto následující tři týdny bude v terénu předvádět, jsem nepochopil dodnes.


UAZ nezastaví naprosto nic

Nyní už nejedeme ani po oné prašné cestě. Doslova se prodíráme mezi stromy, přejíždíme rokliny a kopce. Není tu žádná cesta, ani náznak. Místní řidič, bývalý pastevec, jede pouze po paměti „někam ke kempu“. Navíc za úplné tmy. Metrový balvan? Žádný problém, přejedeme. Šílený náklon vozidla na svahu? Nevadí, auto se určitě nepřevrátí.

Nakonec šťastně dorazíme na místo. Údolí řeky Selenge, oblast Rashant. Tady v okolí budeme nyní trávit následující dny. Tábor se skládá z jedné jurty, čtyř dřevěných chatek a jedné větší, která slouží jako kuchyň, jídelna a vlastně cokoli, když je potřeba dělat něco ve více lidech. Panuje hluboká noc. Rychle vykládáme z UAZu všechny své věci, topíme v kamnech a zalézáme do spacáků.


Takhle vypadá kemp první ráno po příjezdu

První lovy

Ráno samozřejmě nikdo z nás nemůže dospat. Nezávisle na sobě se sejdeme kolem sedmé hodiny venku na louce před kempem. Je nádherně, svítí slunce a teplota je tak akorát na dlouhé trekové kalhoty a mikinu. Naše první kroky vedou samozřejmě k řece, která protéká hned pod skálou za kempem. Zhruba 50 metrů široká, relativně hluboká a velmi ostře proudící řeka má lehký nadstav vody včetně mírného zákalu. Podle místních to není úplně ideální. Ale co už, jsme několik tisíc kilometrů od domova, musíme bojovat…


Řeka Selenge teče přímo u našeho tábořiště

Jdeme se nasnídat. Místní kuchařka má sice na vaření polní podmínky, ale i tak dokáže vykouzlit skvělá jídla. Jakmile dojíme, míříme do chatek převléct se do brodicích kalhot, nachystat pruty a projít alespoň nejbližší úsek řeky kolem kempu. Venku potkáváme štěně křížence jakéhosi ovčáka. Chce si hrát. Když se ptáme místních, proč mají jen jednoho, dostává se nám odpovědi, že na jaře měli původně čtyři, ale zbylé tři už roztrhali orli. V té chvíli jsem pochopil, že tady opravdu bude fungovat všechno úplně jinak.


Orlů a supů zde žijí tisíce

Oblečení, vybavení a totálně nadržení na rybaření se vydáváme k řece. Je nás šest, proto každý zabírá stometrový úsek a začínáme chytat. Na úvod vytahuji z ledvinky wobbler Illex Squad Minnow 80 mm v přírodní hnědozelené barvě. Nához směřuji šikmo proti proudu, abych nástrahu jen postupně stahoval napříč. Kousek pode mnou, když už pohledem vyhlížím vrtící se šidítko, se naprosto odnikud vynoří bronzový šíp a následuje brutální rána do prutu. Začátek z říše snů…, bleskne mi hlavou. Díky silnému vybavení je ryba zhruba po minutě zdolaná v mělčině. Žádné zbytečné protahování. Když už chci ryby pouštět, musím myslet hlavně na to, aby po ulovení a manipulaci s nimi měly šanci opravdu přežít.

Moje první hlavatka! Není velká, měří odhadem lehce přes 80 cm. Ale kdo může říct, že svého prvního tajmena sibiřského ulovil při své první výpravě a ještě k tomu na první nához?! Kolega mě rychle fotí, jelikož mi v proudu začínají na dně ujíždět nohy, pak rybu pouštíme. Mám takovou radost, že si v klidu sedám na břeh a pozoruji ostatní. Dnes už bych nemusel ani nahodit.


Můj první tajmen - ulovil jsem ho první den na první nához

Nakonec mi to nedá a jdu pomalu na kraji proudu dolů za kolegy. Cestou ledabyle nahazuji wobbler před sebe do tišin, kde tuším ryby. Asi ve třetí tůni přichází lehký „klepanec“ a já pak za chvíli pouštím svého prvního lenoka. Měl okolo 50 cm, krásně vybarvená, zajímavá ryba. Nadneseně řečeno, s hlavou lipana a tělem pstruha. Nejpočetnější obyvatel většiny mongolských řek. Klukům se mezitím podařilo ulovit také nějaké lenoky a jako bonus první štiku. Zde, uprostřed Asie, opravdu žije stejný okoun říční a stejná štika obecná jako u nás.

Společně s Davidem jdeme ještě kousek po proudu dolů, asi kilometr od kempu. Řeka zde tvoří táhlou pomalou zatáčku. Na její vnitřní straně voda hodně zpomaluje, ale zároveň je tam stále dostatečná hloubka. Davidovi stačí asi tři náhozy a další tajmen podléhá jeho nástraze. Tento už je větší, má okolo 90 cm. Zdravá ryba v plné síle. Pořizujeme několik rychlých snímků a rychle s ním zpět do vody. On je tu doma, návštěvníky jsme tu my.

Večer u krbu probíráme po večeři první odpoledne lovu. Dva tajmeni, několik lenoků a štika. To není špatný výsledek na to, že jsme prochytali opravdu jen nejbližší okolí našeho tábořiště. S přibývající tmou začínají přibývat i panáky místní velmi jemné a chutné vodky Chinggis. Nálada je skvělá, ale zítra nás čeká první opravdový výjezd na ryby. Proto kolem půlnoci hasíme oheň a jdeme spát. Ještě za hluboké tmy mě budí hluk okolo chatky. Když vylezu ven, posvítím si čelovkou před sebe a - málem jsem upadl leknutím! Zhruba metr ode mě se pase divoký, dobře půltunový býk se stádem krav. Jen tak, uprostřed kempu. Pastevci na jaře svoje stáda krav a ovcí prostě vypustí a na podzim je někde zase najdou a zazimují.


Lenoků jsme chytili hodně, nejčastěji v této velikosti

Ráno vstáváme brzy a připravujeme se na první výjezd dál po řece. Polovina naší skupiny pojede na tři dny dolů po proudu prozkoumat neznámá místa. Druhá naopak na tři jednodenní výjezdy proti proudu. Na místo jedeme UAZem. Po vystoupení nafukujeme raft a zpátečních 20 km řeky k táboru sjíždíme po vodě. Člun je tichý, ovládaný pouze pádly, takže můžeme kdekoliv opatrně zastavit a slibné místo prochytat, aniž bychom ryby vyplašili. Průvodce nás vždy vysadí jinde, tak abychom opravdu měli možnost vidět celý tento úsek.

Na prvních dvou zastávkách nikdo nemáme ani kontakt, euforie ze včera trochu vyprchává. Přijíždíme do hluboké zátoky. Na její druhé straně se tyčí kolmá skála přímo z vody. Tady to bude na těžké nástrahy. Všichni tedy vytahujeme gumy. Po zhruba hodině marného vláčení už chceme balit a sjet na další místo, když vtom Kuba hlásí záběr. Stihnu se otočit právě včas, když pár metrů od nás vyskočí nad vodu velká hlavatka. Poprvé v životě tak vidím legendární „svíci“, kdy se ryba nad hladinou postaví na ocas a intenzivně mlátí ve vzpřímené pozici hlavou. Neskutečné! Tohle bude ryba přes metr! I Kuba má ovšem velmi pevné náčiní. Stačí pár minut a je dobojováno. Náš první tajmen přes jeden metr délky. Sice těsně, ale přece. Zavalitá hlava, silný hřbet a krásná měděná barva. Pro ulovení takové ryby stojí za to cestovat neskutečné dálky. Kuba září, tajmen majestátně odplouvá zpět do hluboké tůně a dobrá nálada je rázem zpět.


První metrovou hlavatku ulovil Kuba

Následuje nezvykle dlouhý přejezd úseku řeky, kde se nedá chytat. Je tu příliš rychlý proud a mělčina. Na konci úseku ovšem z boku přitéká jedno z mnoha ramen. Na klasické špici soutoku se točí vracák, evidentně hluboký. Zastavujeme. Tady by něco žít mohlo…

V rychlém sledu chytá Tomáš na velkou rotačku svého prvního tajmena, nezvykle světlá ryba okolo 80 cm, a já přidávám dva lenoky. Přecházím trochu dál do ústí ramene, kde voda skoro stojí. Prohazuji hloubku 12cm gumovou rybkou Savage Gear 4D Rattle Brown Trout. Těsně nade dnem přichází záběr, ryba se na předimenzované sestavě ale téměř nebrání. Tipuji malého lenoka. Když se ovšem pod hladinou zaleskne nazelenalé tělo s pruhy, nevěřím vlastním očím - je to okoun, ale jaký! Rybu vylovuji a zběžným měřením docházím k číslu 49 cm. Tak to je pekelný ostnáč! A v tomto rameni nebyl jediný. Následujících čtrnáct dní si na tomto místě všichni členové výpravy chytili nejednoho okouna mezi 40 a 50 cm. Zvláštní je, že mezi nimi nebyl žádný menší.


Překvapil mě velký okoun. Později se jich ulovilo ještě hodně

Další dva dny lovu přinesly pouze jednoho tajmena pro Kubu a každému z nás několik lenoků. Na to, že jsme každý poctivě dobře deset hodin denně vláčeli, to bylo žalostně málo. Po návratu druhé skupiny jsme zjistili, že oni tajmena nepotkali vůbec. Zato si skvěle zachytali pěkné štiky a lenoky. Nikdo moc nesmutní, máme před sebou ještě deset dní lovu a okolní příroda je doslova úchvatná, jeden by až zapomněl chytat.


Přírodní scenérie nás ohromily




Den se skutečnou pasteveckou rodinou

Zhruba uprostřed pobytu máme každý na kontě svého tajmena, někteří i dva tři, cíl je splněn. Rozhodujeme se proto, že jeden den strávíme se skutečnou pasteveckou rodinou v jurtě uprostřed horské rokliny. Pokud tedy bude rodina souhlasit. Souhlasila, samozřejmě za tučný úplatek v podobě amerických dolarů. Poprvé v životě jsme tedy byli svědky zabití, odkrvení a zpracování berana. Poprvé jsme všichni jedli naprosto čerstvé skopové pečené přírodně bez další úpravy na kameni. Poprvé jsme byli svědky výroby jejich „domácí“ vodky z mléka. Ti lidé nemají zhola nic. Celý jejich majetek tvoří jedna jurta, matrace, nějaké nádobí, oblečení, kamna a stádo ovcí nebo krav. To vše nakládají na malou letitou dodávku Mitsubishi, se kterou kočují za stádem. A přesto si troufám tvrdit, že jsou mnohem šťastnější než většina z nás, kteří každé ráno usedáme v kanceláři před notebook a snažíme se tvořit business a za něčím se neustále honíme. Oni se neženou nikam. Přesto jim nic nechybí.


Jurta je skromná, ale útulná a pastevci pohostinní

K večeři jedině mníka


Největší ulovený mník měl 71 cm

Samostatnou kapitolu tvořil lov mníka jednovousého. Věděli jsme, že se v místních řekách této rybě velmi daří a dorůstá do zajímavých velikostí. Že ovšem bude lov mníka až směšně snadný, nepředpokládal nikdo z nás. K úspěšnému lovu stačilo vzít špulku zmiňovaného 0,70mm fluorokarbonu, na konec navázat velký jednoháček a před něj napevno zátěž. Olova na lov na položenou jsme samozřejmě s sebou neměli. Dobře nám tedy posloužila všemocná lepicí páska. Zabalili jsme do ní jakýkoliv kámen ze břehu a poslední otáčkou jsme zátěž připevnili na šňůru. Pak už stačilo ukořistit z kuchyně kousek syrového masa připraveného na večeři a šlo se chytat.

Přímo pod naší chatkou byl podemletý břeh a hluboká tůň. Jakmile padla tma, nastražili jsme maso a zhoupnutím poslali nástrahu metr až dva od břehu. Prostě klasický lov na pytlačku, jaký zná většina z nás. Většinou to netrvalo ani čtvrt hodiny a přišel záběr. Ryb jsme takto ulovili asi deset. Bylo to tak jednoduché, že nás to po dvou večerech přestalo bavit. Všechny mníky jsme zabili a zpracovali k jídlu. Většina z nich se pohybovala okolo 50-60 cm. Největší ryba měřila 71 cm a na dně sežrala moji nástrahu. Mník upečený vcelku na cibuli, soli a koření byla po několik večerů naše nejvyhledávanější pochutina.


Dny velkých ryb a splněných přání

Rybaření i celý výlet se nenápadně přehouply do druhé poloviny. Zajížděli jsme stále dál a dál proti i po proudu. Průběžně jsme každý lovili pěkné lenoky, sem tam malé tajmínky do půl metru délky. Velká ryba se už ale dlouho neukázala. Až v jeden den mně. A hned dvakrát. Vítězně jsem ovšem vyšel pouze z jednoho setkání. První tajmen mi zabral v široké pomalé rozlitině u jediného, naprosto zrezivělého přívozu, na nejbližších 50 km řeky. Záběr měl podobu nenápadného „klepance“ do propadávané gumy, ještě k tomu opravdu v dálce. Ryba opět po záběru udělala „svíčku“ a hned jsme měli jasno. Velký tajmen. I já jsem si tak mohl vyfotit svoji první metrovou hlavatku.


Metrové hlavatky jsem se nakonec dočkal i já

Druhé setkání bylo jiné. Od začátku jsem to totiž nebyl já, kdo byl pánem situace. Prohazoval jsem nenápadnou prohlubeň u břehu na kraji proudu. Dno tu tvořilo jakousi hlubokou rýhu v jinak mělkém úseku. Velkou rybu jsem zde vůbec nečekal. Jaký omyl! Když mi poprvé přijela za wobblerem pod nohy, doslova se mi roztřásly ruce. Tohle nebyl velký metrový tajmen, tohle byl ohromný dravec s černým, neskutečně širokým hřbetem a délkou dobře okolo 120-130 cm. Neskutečný tajmen, sen všech lovců, kteří sem z celého světa jezdí. Nepochybně životní ryba. Kdo by čekal záběr hned na druhý nához, bude zklamaný. Ryba už se neukázala. Vydržel jsem na tom místě s přestávkami vláčet ještě dvě hodiny, ale marně. Později, když jsem si těch pár vteřin přehrával v hlavě neustále dokola, došlo mi, že mě tajmen musel vidět. V čisté vodě připlaval za nástrahou opravdu tak metr od mých nohou. A poznal zradu.


Pohled do údolí řeky - tam dole jsme všude chytali

Ke konci pobytu jsem ovšem od svatého Petra dostal utěšující dárek. Ten den mi šla karta. Ulovil jsem pěkného asi 90cm tajmena, několik lenoků, z nichž jeden byl už opravdu velký. Celou dobu jsem si myslel, že mám hlavatku. Až pohled zblízka na „lipaní“ papulu mě uvedl do reality. Neskutečně tlustá ryba s rudým ocasem se blížila k 70 cm.


Největší lenok z celé výpravy ve skvělé kondici

Přejeli jsme ke vtoku dalšího ramene. Kluci zde chytili několik pěkných tří- až šestikilových štik. Doufal jsem tedy, že i my dnes vylákáme k záběru nějakou z hloubky u skály hned za soutokem. Začal jsem s velkým wobblerem, přešel ke střední gumě a znovu k wobbleru, tentokrát menšímu. Stále nic. Víceméně už bez očekávání jsem do karabinky zacvakl čtyřku rotačku s měděným listem a nahodil přímo do tůně pod skálu. Do stejného místa jako stokrát předtím. Nechal jsem nástrahu dopadnout na dno a škubnutím roztočil. Okamžitě vázka. Do háje, asi tam bude naplavený kmen. V té chvíli jsem si zažil to mezi námi rybáři pověstné „vázka se pohnula…“


Po delší době bez větší ryby mě tento tajmen neskutečně „rozhýbal“

Pomalý tupý tah velmi těžké ryby. Tohle nebude tajmen. A vzhledem k tomu, že tu nic jiného takhle těžkého žít nemůže, musí to být štika. Ryba se vůbec nehýbala, popojížděla tupým tahem sem a tam. Nepřitáhl jsem ji ani o metr. Po chvíli jsem se musel rozhodnout. Ryba se svými oblouky pomalu blížila k proudnici řeky. Pokud mi tam zajede, nikdy už ji nedokážu v proudu otočit, když to nejde ani tady v tišině. Bylo to buď, anebo. Opřel jsem se vší silou do prutu, protáčející se cívku navijáku chytil rukou a každou chvíli čekal, co ze sestavy povolí první. Tipoval jsem uzel mezi fluorokarbonem a pletenkou. Kupodivu vše drželo a mně se přece jenom podařilo přimět rybu otočit se ke břehu. Ještě chvíli jsme se přetahovali, to už doběhl David. Nebýt jeho, rybu jsem nevytáhl.

Opravdu to byla štika, neskutečně široká, tlustá štika. A na délku obrovská. Střízlivým odhadem 17-19 kg živé váhy. Davidovi se ji podařilo na druhý pokus vylovit a položit do mělké vody. Rotačka seděla bezpečně v koutku obrovské šavlovité tlamy. Rychlé vyháčkování, fotky a pouštění. Stočené v mělčině jsme jí naměřili 116 cm. Kdybychom ji chtěli narovnat a měřit poctivě, 130 by jistě padlo. Ale ryba sebou mlela a nám bylo líto ji trápit na kamenité mělčině déle, než bylo třeba. Proto jen pár snímků a plav si dál terorizovat místní lenoky a okouny…


Tuto rybu si budu pamatovat do konce života

Sbohem? Ani náhodu, pouze na shledanou

Poslední den jsme se zašli ještě pod kemp rozloučit se řekou. Už bez brodicích kalhot, jen nalehko. Každý jsme si ulovili ještě pár lenoků. Po návratu bylo potřeba vše pečlivě pobalit a připravit se na odjezd. Cestu UAZem a následně mikrobusem zpět do Ulánbátaru jsme opět absolvovali v noci. Jak to celé před dvěma týdny začalo, tak to i skončilo. Den před odletem jsme si nechali na prozkoumání mongolského hlavního města Ulánbátaru. Po všech směrech moderní pulzující velkoměsto z oceli a skla neuvěřitelně kontrastovalo s divokou přírodou, která začínala ihned za jeho hranicemi. Zpáteční cesta proběhla bez problémů, v Praze jsme přistáli odpoledne 6. října. Unavení, neoholení, ale plni zážitků a emocí všeho druhu.


Stopy koloběhu života potkáte v mongolských stepích úplně všude

Co napsat závěrem? Mongolsko je nádherná země. Určitě stojí za to ji navštívit. Pokud přijedete s pokorou, dokáže vám otevřít svoji náruč a nabídnout zážitky, na které do smrti nezapomenete. Nejen rybářské. V podstatě všechno je tam jinak než u nás a je třeba si užívat každou vteřinu. Zážitky jsou totiž to pravé bohatství, které tvoří náš život. Rybaření na mongolských řekách není jednoduché, jak by se mohlo občas podle snímků zdát. Neexistuje tu vlastně žádné hospodaření a řeky si žijí svým životem. Něco příroda dá a něco vezme. Kdo ovšem netouží po trofejních úlovcích za každou cenu, ale přesto chce mít možnost svoji životní rybu potkat a ještě k tomu prožít pár dní v nádherné asijské přírodě, Mongolsko je pro něj to pravé.

Autor: Mr.Stick - ®

Diskuse k článku (38 reakcí)

Přečteno: 8 961x
Průměrná známka: 1.07