Ty nešťastné trojháčky

18.12.2018 - Milan Tychler

Jako dítě jsem si myslel, že trojháček je něco víc než obyčejný háček. Tři hroty přece dávají více možností zaseknout rybu než jeden.

Například takový lov tloušťů na třešně. Dříve jsem neznal nikoho, kdo by vypeckovanou třešni nastražil na jednoháček. Na trojháčku mnohem lépe držela a zaseknutý tloušť z trojháčku nespadl. Obava o to, že by se mohla ryba utrhnout a zůstat někde se „sešitou“ tlamou, tu rovněž nepanovala, protože nikoho ani nenapadlo chytat takto tlouště s tenkým vlascem. Pětadvacítka byla naprosto normální. Když dnes někde řeknete, že chytáte na třešně s trojháčkem, pomalu by vás kamenovali. Přitom trojháček na wobbleru či třpytce při lovu tlouště nevadí… Ale to je jedno. Je jiná doba a je dobře, že se ryby více chrání. To jsem ale odbočil: jde mi spíše o kvalitu trojháčků.

V minulosti byly na našem trhu pouze trojháčky a dvojháčky tuzemské výroby a jejich kvalita byla oproti tomu, co se dá koupit dnes, naprosto strašlivá. Na druhou stranu byly za cenu skutečně lidovou, což se dnes o velkých trojháčcích v lepší kvalitě rozhodně říct nedá. Z nekvalitních trojháčků ryby samozřejmě padaly, jelikož tupé hroty nepronikly nikdy dost hluboko na to, aby rybu, která zabrala, skutečně podržely. Tvrdá tlama dravce není cejní pysk. Má-li se do ní háček zaseknout, vyžaduje to kvalitní ostří, a k tomu ještě trochu síly.

Rybáři tenkrát rychle pochopili, že je mnohem snazší zaseknout rybu, která nástrahu polkne, než když ji jen drží v tlamě. A proto nechávaly dravce chytané na rybky „zažrat“. Tato metoda lovu u některých rybářů bohužel přetrvala dodnes. V době, kdy se dají koupit trojháčky ostré jako břitva, je to opravdu tak trochu mimo a tento způsob lovu je rozhodně odsouzeníhodný. Jenže vymýtit něco, co je tu léta, a navíc to funguje, to není jen tak, zvláště když to není zakázané. Ale i před třiceti lety se našli páni rybáři, kteří to měli v hlavě srovnané a kteří rybám a rybolovu opravdu rozuměli…

Pan Konečný byl vetchý stařík, kterého jsem nikdy neviděl oblečeného jinak než ve starých montérkách. Dělal krmiče v kravíně a do práce tudíž chodil denně. Vždycky brzy ráno a pak zase odpoledne. Dobytek chce žrát bez ohledu na počasí či den v kalendáři. Volný čas mezi krmením vyplňoval rybami, zahrádkou a také choval králíky. Už léta byl sám a děti neměl. Se svým volným časem mohl nakládat po libosti a také to dělal. Mnozí o něm říkali, že je podivín, ale podle mě nebyl. Jen se prostě nebavil s lidmi, se kterými si neměl co říct, a prostě žil po svém. Na nás kluky byl vždycky hodný. Nosil nám ze zahrady k vodě první třešně, na které jsme pak společně chytali krásné tlouště. Ale jeho specialitou bývaly štiky, po kterých šel jako vydra. Za rok jich nachytal hromadu, a že mezi nimi byly kusy! Štičí hlavy se sušily přibité ke králíkárně a jejich zuby pořád budily úctu.

Pan Konečný nám často říkával, jak je štika ve vodě důležitá a že je třeba je chránit, což mi nějak nesedělo s tím, že pak jejich hlavy visely na králíkárně. Jenže on mi vysvětlil, že velký dravec může vodě stejně tak prospívat jako škodit. Taková velká štika dokáže sežrat spoustu těch malých a my přece jako rybáři nechceme, aby byla ve vodě jen jedna velká ryba. Každý si chce nějakou chytit, proto musíme dát šanci těm ostatním také vyrůst. Musí mít také možnost se vytřít. Jedna velká ryba, která už se často ani netře, další populaci nezajistí.

Přestože chytil štik opravdu hodně a chytal je na živou rybku, rozhodně nevzal každou, která se mu pověsila na háček. Neměl nejmenší problém rybu pustit a často jsem byl svědkem jedné zajímavé věci. Tento skvělý rybář obyčejně poznal, jestli s jeho rybkou pod káčou zápasí nějaké štíhle, anebo splávek pod hladinu opatrně stáhla zkušená harcovnice. To větší štiky často dělaly. Popadly rybku, stáhly splávek několik centimetrů pod hladinu a pak stály na místě. Rybku nepolykaly. Jen ji prostě pevně držely. Po nějaké době s ní pak pomalu odplouvaly.

Jakékoli zbrklé jednání v takové chvíli znamenalo jediné – štika prostě otevřela tlamu, svou kořist pustila a tiše zmizela. Trvalo pak dlouho, než se zase nechala zlákat na nějakou jinou nástrahu. No, a pokud si nebyl pan Konečný jistý, jak to je, prostě začal pomalu navíjet vlasec. Když to bylo štíhle a nebo menší a nezkušená štika, nechala se přitáhnout až ke břehu. Zkušená štika nástrahu obyčejně pustila. Když ne a pan Konečný ji viděl, nechal jí ještě chvíli, než ji zasekl. Často zůstaly na nástraze jen stopy velkých zubů. Pak říkával: „Já věděl, že je to ona. Ale to nevadí. Její čas přijde.“

Už tenkrát používal a sám si vyráběl všelijaké „chňapací systémky“, které stále zdokonaloval a jaké jsem u jiných rybářů nikdy neviděl. Byl to pan Rybář. Nikdy nenechal štiku spolknout rybku do jícnu.

Mnozí by o něm dnes řekli, že byl „masař“, protože odnesl od vody tolik štik. Nebyl. Štik bylo dost, on nevzal každou, nikomu je nedával a neprodával. Co ulovil, snědl. Často šel k vodě a nenesl nic domů, i když ulovil a mohl si vzít. A už tenkrát, stejně jako dnešní rybáři, bojoval s kvalitou trojháčků. Myslím, že neměl problém rybu zaseknout. Měl jemný brousek a trojháčky vždycky přibrušoval, ale čas od času se mu stalo, že mu velká ryba trojháček prostě natáhla a unikla. Nezlobil se a říkával, že i ryba má dostat šanci. Ovšem rozladěnost na jeho tváři bývala samozřejmě patrná. Před námi kluky se tvářil jakoby nic, ale já jsem dobře věděl, že ho to štve. Byl to první rybář, u kterého jsem viděl, že si vyrábí trojháčky z různých háčků sám. Skládal k sobě všelijaké háčky, omotával je drátkem a pájel dohromady. Už tenkrát si dělal trojháčky s různými délkami ramének pro své chňapací systémky.

Já na rybky moc nechytám. Jen sumce, anebo občas posedím nad mrtvými rybkami na úhořích či candátech. Chytám převážně přívlačí, ale řeším stejný problém. Vláčecí nástrahy jsou často opatřené naprosto špatnými trojháčky a i u drahých nástrah je raději hned odstraním, koupím lepší a vyměním je. Počet zaseknutých a úspěšně zdolaných ryb se tím radikálně zvýší. Nástraha se tím často dost prodraží a zůstávají mi trojháčky, které nejsou k ničemu, ale jiné řešení prostě nemám. Trojháček, který se mi „nelepí“ na prsty, je pro mě bezcenný. Mám jich plné krabice. Dodnes mám krabice trojháčků firmy M-art. Schovávám je jen jako takovou vzpomínku na dobu, která byla. Když více zatlačím nebo zatáhnu, snadno velikost 2 zdeformuji nebo zlomím. To podle toho, jak se jim várka zrovna podařila zakalit. Používat takové trojháčky je riziko pro rybáře i pro ryby, avšak když nebylo na výběr, co dělat?

Rozumní rybáři začali více používat jednoduché háčky. Vážně není problém chytat s rybkou a jednoduchým háčkem. Osobně bych řekl, že když se háček zasekne, ryby z něj padají mnohem méně často než z trojháčku. Ale ten trojháček v nás stále tak nějak přetrvává. Ve mně také. Pořád mi nějak nesedí wobbler nebo třpytka s jednoduchým háčkem, ačkoli i sem to spěje.

Víte, když pamatujete dobu, kdy se na pstruhové vodě bez problémů chytalo na vláčené slunky, připadnou vám některé věci dnes až směšné, i když chápete důsledky a všechny souvislosti, protože dobře víte, že ne všechna rozhodnutí jsou správná a že mnohá vůbec nepřináší kýžený výsledek. Tak to prostě je. Život není černobílý a pravda může být různá podle toho, jak si co kdo vyloží. Já si proto své trojháčky ještě ponechám, i když se s nimi dost nazlobím. Na těch malých u wobblerů zamačkávám protihroty. Ne proto, aby nepoškodily rybu. Nepoškodí ji o nic víc než obyčejný háček, ale není nic horšího, než když vám tloušť nebo parma začnou dělat kotrmelce v podběráku. Pak se jen těžko vyprošťují. Třeba jednou dojdu k rozhodnutí, že trojháček je špatná věc, ale není to ještě dnes…