Hra s centimetry…

4.10.2018 - Milan Tychler

Konečně hezké letní dny, konečně chvilka volna na rybách. Jít vláčet? Posedět u nahozeného feederového prutu, anebo se pobavit se splávkem? Věřím, že řeka by mě pobavila ve všech případech, takže rozhodnutí není snadné. Ještě cestou ke splavu pořád přemýšlím, jak s několika volnými hodinami naložím, ale nakonec to nechám být a říkám si, že se rozhodnu až na místě samém podle stavu vody a také podle toho, jestli tam budou nějací rybáři a kde bude volné místo. Ovšem tím jsem si to nijak neusnadnil, protože u jezu kupodivu nikdo není, takže jsem tam, kde jsem byl. Nakonec vítězí plavačka. Kupodivu. Ani nevím, proč jsem se tak rozhodl, ale dnes nějak přímo vidím tu potápějící se anténku v pomalém hlubším proudu…

Vytahuji z obalu krátkou pětimetrovou boloňku, ale jen ji vytáhnu na plnou délku, srovnám očka a hned ji dám stranou. Nejdřív jde na řadu krmení. Už doma jsem si připravil variantu, ze které mohu dělat vnadicí koule, ale současně se hodí i do krmítka. Je to takový mix ploticového a cejnového krmení na tekoucí vodu. Jaképak vymýšlení? Já pořád věřím, že tvrzení, že „v jednoduchosti je síla“ platí nejčastěji. Možná budu muset během lovu něco změnit, ale proč si komplikovat život hned od začátku?!

Takže plotice a cejn 50/50 plus River a je to. Krmení hezky voní po praženém konopí, trochu sladce a malinko kořeněně. Příjemná vůně. Pro můj nos rozhodně lepší než nějaká rybina. Hraju si s krmením. Vlhčím, míchám, zkouším dělat kuličky. Když jsem spokojený, nechám kbelík být a věnuji se prutu. V sestavě ponechám třígramový splávek, pečlivě rozmístím broky na vlasci tak, aby šla nástraha rychle ke dnu, a nakonec kontroluji háček. Zkusmo napíchnu červa. Trochu to drhne, takže háček jde pryč. Vyměním ho i s návazcem. Hrábnu do krmení a smáčknu ho. Za tu chvíli, co odpočívalo, nasálo hezky vodu, a tak musím maličko přivlhčit. Pak si pořádně namočím ruce a udělám pět pořádně utažených koulí, které hodím přímo doprostřed pomalého proudu. Žbluňkly tam jako brambory. Za nimi posílám ještě tři koule s červy a konečně za nimi letí i splávek. Tak, na tuhle chvilku jsem se těšil už několik dní.

Splávek se postaví a proud se ho hned zmocní, že ho odnese bůhví kam. Jenže já srovnám vlasec a hezky ho napnu. Splávek se hned poslušně zastaví. Dříve než se začne zvedat nástraha ode dna nebo se přes splávek začne přelévat voda, ho maličko popustím a pak ho kontrolovaně vedu po proudu dolů. Jednou, podruhé, potřetí… Jenže ryby nic. Je tu dvoumetrová hloubka a v podstatě je to nejhlubší místo v okolí. V téhle stružce na dně, nebo jak bych to jinak nazval, jsou ryby po celý rok, tak proč neberou?

Zkusím upravit hloubku. Posunu nejspodnější brok nahoru ke splávku a posunu výš i splávek. Teď by se měla nástraha, tři masní červi, hezky šourat po dně, a když splávek zastavím, zvedne se kousek nad něj. Jakmile splávek popustím, budou červi zase klesat ke dnu. To je běžná prezentace nástrahy, která tady funguje na jednu skvělou rybu, a tou je ostroretka. Ovšem je dost dobře možné, že ostroretky teď budou vyjeté někde v mělčí vodě, kde spásají tu svou zeleninu. Uvidíme.

Dvě proplavání nepřinesly ani náznak záběru, avšak třetí pokus je úspěšný. Splávek se po přidržení maličko zavrtí, poskočí a pak jde pomalu pod vodu, jako kdyby se nástraha s háčkem zachytila někde na dně. Jenže tady je dno rovné jako mlat, takže je to záběr! Přiseknu a na konci vlasce konečně ucítím rybu. Trhaně se dere proti proudu. Je to fajn pocit, když se něco vzpouzí a vy nevíte, co to je. Odhadujete velikost ryby podle toho, jak se brání, a jen drobné indicie napovídají, o jaký druh by se mohlo jednat. Já už tip mám. Takhle zarputile obyčejně klepou hlavou ostroretky. A taky že ano. Když ji zvednu k hladině, její boky se na sluníčku zalesknou a začervenají se cihlové ploutve.

Na „svých“ vodách chytám spousty ostroretek a tyto ryby se mi nikdy neomrzí. Někdy sice stávkují, ale jinak jsou to ryby do nepohody. Berou dobře skoro po celý rok a někdy mám štěstí i na moc pěkné kousky. Ostroretky jsou ryby moravských řek, ale už se díky vysazování drží i v některých českých tocích. Pár jich „lupnu“ a pak musím dokrmit. Však už byl nejvyšší čas. Ale pyskaté si dávají pauzu. Hobluju dno bez výsledku. Nevadí. Zkusím zvednout nástrahu kousíček nad dno. Třeba už se tu objevily i jiné ryby.

Hned první proplavání splávku přináší záběr. Je jiný než od ostroretek. Splávek se jednou přitopí, spluje o pár centimetrů a zase jde anténka kousek dolů. Když se to opakuje potřetí, seknu a ryba je tam. Dost agresivně vyráží do proudu, ale není to ryba tak velká, aby protočila brzdu navijáku. Avšak urputnost se jí upřít nedá ani náhodou. Zvedám ji k hladině, ale ona se pořád dere stranou, až mi to připadne, jako kdybych táhl proti proudu nějaké prkýnko na krájení cibule. No však je to také ryba asi takové velikosti i tvaru. Je to bojovný cejnek malý. Cejnci jsou také bezvadní. Dovedou na jemném náčiní solidně zabojovat. Mnohem více než cejn velký. Takový kilový cejnek, to už je slušný soupeř. Když ho zbavuji háčku, vlasec se mi divně zamotá okolo špičky prutu a posunu si splávek. Nějak tomu nevěnuji pozornost a uvědomím si to, až když se splávek na své pouti dvakrát zastaví a přitopí tím, jak poslední brok sestavy drhne o dno. Budu to muset předělat. Ale než k tomu dojde, je tu záběr a zase mám ostroretku. Je to fajn, ale splávek přesto posunu tak, aby byla nástraha nade dnem, a hned mám cejnka. To mě přimělo k pokusu. Zvětším hloubku a je tu zase ostroretka. Hezké změny a přitom stačí posunout splávek jen o pár centimetrů.

Nebyl bych to já, abych se v tom nešťoural dál, když už to tak jde. Přeházím broky, některé vyměním za menší tak, aby byla hlavní zátěž pod splávkem a spodní tři po čtyřiceti centimetrech od sebe. Splávek se po nahození téměř okamžitě postaví, ale nástraha pořád ještě pomalu propadává sloupcem dolů. Přihodím krmení s červy, ale poslední kouli moc neumáčknu a ona se rozpadne hned pod hladinou. Normálně bych asi trochu zasakroval, ale v tomto případě je to úmysl. Chci, aby se stopa krmení nesla i sloupcem. Na háček dám větší chumel červů. Očekávám nějakého tlouště. Buď to vezme hned, anebo na konci dráhy mého splávku, když ho přidržím, než ho definitivně začnu stahovat k sobě. Tak to obvykle bývá.

Splávek pleskne na hladinu, postaví se jako voják na vartě a já ho nechám plout. Nijak zvlášť ho nedržím, ale vlasec mám pod kontrolou, abych mohl v kterýkoli okamžik zaseknout. Ještě se pořádně nerozjel a už je pod vodou. Tak to byl tedy sešup! Nemeškám a zasekávám tak rychle, jak jen to jde. Bohužel rybu minu. Ucítím ji jen krátce na háčku a už se nikdy nedozvím, jestli to byl ten velký tloušť, kterého jsem tu pod jezem už několikrát na mělčině mezi kameny zahlédl, jak pase po rybkách. Co naplat? Zkusím to znovu.

Další hod a za několik vteřin se splávek opět rychle potápí. Tentokrát jsem úspěšný a na háčku se třepotá nějaká ryba. Podle odporu, jaký klade, to velký tloušť rozhodně není. Snad je to některý z jeho menších druhů anebo něco úplně jiného. Na řece jeden nikdy neví. A není to tloušť, nýbrž pěkný perlín. Krásná ryba s ohnivými ploutvemi připomínající plotici. Perlín má ovšem tlamku s horním postavením a jinak postavené i vybarvené ploutve. Také ve hřbetě je vyšší. Tímto způsobem jich chytím několik, než se zase vrátím po dokrmení k ostroretkám…

Jedno místo, pár posunutých bročků, změna hloubky a všechno je jinak. Navíc potenciál splávku na tomto místě nebyl ani zdaleka vyčerpán. Plavaná nabízí spoustu možností a člověk nemusí ani nic pracně měnit a předělávat. Jde jen o to pohrát si s centimetry a broky.