Gumičky a jak je vodit

- Milan Tychler

Gumové nástrahy, ať už to jsou kopýtka, twistery, smáčci, nymfy nebo spousta dalších, některé věrně napodobující různé živočichy, ale také nástrahy vzniklé na základě dost šílené fantazie, to vše jsou v podstatě jednoduché věci, o kterých si spousta rybářů myslí, že je stačí prostě jen táhnout vodou, aby uspěli. Jsou dny, kdy to stačí. Neříkám, že ne. Ale na druhou stranu, když do vedení nástrahy dáte víc než jen pouhé točení kličkou navijáku, bude to o mnoho lepší. A věřte nebo ne - dá se udělat ještě mnohem víc…


S gumičkami si hodně hraji

Když se jen lehce zamyslíte nad tím, co která nástraha představuje, brzy musíte logicky dojít k závěru, jak moc se od sebe některé z nich liší. Přesto mnozí dokážou vodit stejným způsobem gumovou žížalu, jako vodí malou nymfu či klasický twister. Mají prostě nějak zafixované to klasické jednoduché nebo dvojité poškubnutí s nástrahou, pak nástraha klesá a celé se to pořád opakuje… Přitom je nad slunce jasnější, že takto se nikdy nemůže chovat například žížala, ráček nebo larva vážky.

Ryby bychom vážně neměli podceňovat, a když už si dal někdo ve výrobě tu práci, aby vyrobil drobného ráčka, který může být v určitých lokalitách vynikající nástrahou, měla by se nástraha ve vodě chovat jako ráček, a ne letět sloupcem jako neřízená střela. Úspěšnost každé nástrahy je přímo úměrná způsobu, jakým ji vedete. Budeteli například toho ráčka posouvat velmi malými přískoky po dně, třeba i s delšími přestávkami, bude o něj větší zájem, než když ho povedete trhaně nebo přímočaře ve sloupci. Každá vláčená nástraha chce prostě své. Byla vyrobena s určitou vizí. Přesto na tuto skutečnost mnoho rybářů nedbá. Když nejsou úspěšní, hledají vinu někde jinde: ryby tu nejsou, ryby neberou, nástraha nestojí za nic… „Důvod“ proč neuspěli se vždycky najde.

Já samozřejmě vím, že ani zdaleka není každý den posvícení. Ryby jsou náladové, tlak na vodu obrovský. Jenže spokojit se s tím, že ryby neberou, mi vždycky dělá problém. Jsou dny, kdy ani my nemáme chuť k jídlu, což je normální. Přesto něco sníme. Ryby jsou na tom stejně. Jde jen o to, jestli je dokážeme zaujmout, nebo ne…


Zajímavě vedenou gumku vezme i cejnek

Na jednom veletrhu jsem dostal na vyzkoušení takovou divnou gumovou potvůrku, která mi nepřipomínala nic, co bych znal. Byla to taková obtloustlá larva s několika štěty na zadečku jako nymfa, ale všemu dominoval velký plochý ocásek v podstatě stejně velký jako tělo celé nástrahy. Pro svůj ocásek si vysloužila jméno bobr, jelikož i on má ocas v podstatě stejný - plochý a široký. Říkal jsem si, že díky němu bude chod nástrahy dost výrazný a možná v některých situacích pro ryby lákavý. Zaujala mě i veliká škála barev včetně fluorescentní zelené a oranžové, což by mohli ocenit duháci. Nástrahy se tedy přemístily do mé krabičky a tam nějaký čas čekaly na zahájení sezóny. Do té doby jsem na ně samozřejmě zapomněl a na povrch vypluly tak nějak náhodou, když jsem si chystal věci na ryby a spadl mi na zem celý stoh všelijakých krabiček. Otevřela se jediná, ta s těmito „bobry“.

Beru pár kousků, přihodím k jiným nástrahám a vyrážím na nedalekou pískovnu za okouny. Několik menších kousků dostanu u spadlého stromu a další u prudkého zlomu nedaleko břehu. Dno se tu láme ze sotva půlmetrové hloubky do čtyř metrů. Až ke zlomu vidím velmi dobře na dno. Musím říct, že na tohle místo dost spoléhám, jenže se jaksi nedaří. Přesto věřím, že tu okouni jsou. Měním nástrahy, barvy, velikosti, až přijde řada i na „bobra“. Vzhledem k čisté vodě volím střízlivý tmavší odstín. Nahazuji podél zlomu a vedu nástrahu pomalu k vrcholu lavice. Snažím se využít potenciál nástrahy s velkou plochou ocásku a vedu ji dost agresivně nade dnem. Při třetím pokusu si všimnu, že ji k vrcholu lavice sleduje ryba, ale pak se otočí a mizí. Při čtvrtém pokusu nic, ale popáté zase. Je jisté, že ryby zajímá, ale chce to nějakou změnu. Dobrá, tak se nad tím trochu zamyslím…


Tohle je můj „bobr“

Tato nástraha rozhodně vypadá jako něco, co by se mělo pohybovat pomalu po dně, možná jen kousek nad ním. Asi by to nemělo bláznit ve sloupci. To by snad mohlo platit právě na ty vysazené duháky, ale starý mazaný okoun z pískovny, to je něco jiného. Pošlu tedy nástrahu ke dnu a velmi drobnými přískoky za občasného popotažení po dně vedu nástrahu k sobě. Tentokrát ji sledují hned dva okouni až na mělčinu. Když ji zastavím na hraně lavice, přijedou až k ní, ježí ploutve a poulí oči. Jakmile s ní maličko pohnu, první bleskově přiskočí a vsrkne ji! Kolikrát je skutečně k nezaplacení, když vidíte, co se ve vodě děje. První okoun se veze ke břehu a brzy ho následují další. Celkem pět pěkných kousků se vrhlo na tuhle nástrahu, na kterou se před tím jezdili jen dívat…

Podobnou zkušenost mám s vesměs hodně oblíbenou nástrahou - nymfou. Tato skvělá nástraha se dá vodit sloupcem a ryby na ni berou skutečně dobře. Spousta vlajících nožiček dovede ryby vydráždit celkem spolehlivě. Jsou však dny, kdy ryby prostě nejsou při chuti, nástrahy je tak oťukávají a stejně se chovají i k nymfě. Takových dnů je během roku u vody mnoho a někdy není snadné to zvrátit. Situace se však dá vylepšit, když povedete nástrahu prostě jinak. Jak se pohybuje nymfa ve vodě? Buď se jen tak „šmrdolí“ po dně a hledá potravu, anebo - což je pro ryby zajímavé - pomalu stoupá k hladině, aby dokončila svůj vývoj v dospělce. Nymfa pomalu stoupající ode dna k hladině dovede probudit ryby z letargie. Když s ní občas ještě krátce zatřesete, nudný den se změní ve svátek na rybách.

Za velmi dobrou nástrahu považuji na mimopstruhových vodách všelijaké gumové žížaly a pijavice, na které se dá chytat spousta různých ryb. Nejčastěji vidím tyto nástrahy napíchnuté na jigových hlavičkách, tahané jako běžný twister a končící s ukousnutými ocásky. Pokud si chcete užít trošku zábavy, zkuste to jinak…


Nástrahy pro práci u dna

Říčka je maličko vyšší a trošku podkalená. Ale opravdu jen trošku. Mohly by jít parmy na žížaly, jenže já žádné nemám. U nás totiž už dlouho ani nekáplo a vyšší voda přichází ze vzdálenější oblasti. Přesto to zkusím. Mám slušnou zásobu všelijakých umělých kousků a už jsem na ně pochytal kdeco. K vodě si beru prut na přívlač, pár háčků, broky a samozřejmě gumové nástrahy. Chvilku zkoumám vodu, abych viděl, kam proud odnese mou nástrahu, a zvažuji jak moc ji zatížit, aby ji proud mohl nést a já s ní měl dobrý kontakt. Žížalu napichuji napříč asi v půlce a třicet centimetrů nad ni namáčknu na vlasec dva bročky. Když bude třeba víc, ještě přidám.

Nahodím k protějšímu břehu, který je asi šest metrů daleko a nechávám nástrahu klesnout ke dnu. Jemnou špičkou prutu s ní stále udržuji kontakt. Občas nástrahu jemně přizvednu a nechám zase klesat ke dnu. Proud nese nástrahu ode mě, a tak mám otevřenou cívku navijáku a občas povolím vlasec. Když ucítím v prutu škubnutí, zaseknu. Ryba se vzpírá, bojuje a kličkuje divoce říčkou. Tmavý válec s červenými ploutvemi a velkou hubou - je to tloušť. Bodejť by si nechal utéct tučnou žížalu nesenou proudem. Dalších pár nahození se neděje nic. Zkouším proto přidat brok, abych dostal nástrahu víc ke dnu. Tam ji nechám proudem tlačit, ale trochu ji brzdím. Při druhém proplavání přichází pořádná rána do prutu a první parma je na háčku…


Ideální na splavování proudem

Ten den jsem jich chytil několik a vím docela jistě, že bych ani zdaleka nebyl tak úspěšný, kdybych žížalu nastražil běžným způsobem. To funguje někdy na okouny, ale když jsou okouni malí, jen vám nástrahu rozcupují, protože ji budou chytat za ocásek. Pro většího okouna to problém není. Ten vsrkne naráz snad i malou užovku, ale kdy jste naposledy chytili pořádného okouna?

Je to jen malý nástin toho, co gumy dovedou, když je dokážete skutečně oživit. Bohužel, možná bohudík, se k těmto nástrahám nedává podrobný návod k použití, takže ta nejzajímavější „práce“, objevit potenciál nástrahy, zůstává vždycky na nás.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (26 reakcí)

Přečteno: 18 713x
Průměrná známka: 1.09