Rybaření pod horami

27.4.2018 - Milan Tychler

Rok se s rokem sešel, je tu konec října a já, tak jako každý rok, vyrážím na Oravu na mezinárodní Gunki meeting podívat se, co je nového ve světě přívlače. Je fajn pohrát si s všelijakými novinkami, ale ještě lepší je strávit pár dnů na vodě nádherné Oravské přehrady pod Tatrami…

Počasí mi nepřeje. Po obědě vyrážím severně na Třinec a pak na východ. Tahle cesta bývá poklidná, když vychytáte ten správný čas, ale když to nevyjde, vlečete se těch dvě stě padesát kilometrů i půl dne. Do Třince je to hodinka a něco a zbytek by mohl trvat tak hodinu a půl, jenže pár semaforů v Čadci a hromada kamionů mi to celé protáhnou o další hodinu a půl navíc. Celou cestu prší a v nejvyšším bodě mé cesty se mi na palubní desce rozsvítí oranžová kontrolka signalizující, že teplota spadla pod 4 °C, takže mohu očekávat i náledí. To sice nenastane, avšak spolu s deštěm se objevují i drobné ledové krupky. Psí počasí. Já mám prostě smůlu. Tato slota mě tu provází už třetí rok po sobě. Předpověď ale není tak zlá – zítra dopoledne se má vyjasnit a pak by to mělo jen s menšími přeháňkami pár dnů vydržet.

Na místo dorážím skoro za tmy. Deště jsem se nezbavil, ale jeho intenzita pomalu klesá. Rychle se ubytovat, pozdravit kamarády a známé, společná večeře a už pátrám po informacích od místních a těch, co jsou tu už od včerejška. Zdá se, že při chuti jsou hlavně malé štiky, a zbytek dravců jako obvykle – nic moc. Uvidíme…

Snídám ještě za tmy. Drobně poprchává, ale předpověď se zřejmě nemýlí, za hodinku je po dešti. Fouká sice celkem studený vítr od severu, ale to je jedno. Než mi přijde parťák do lodi, musím párkrát nahodit alespoň z mola. A nejsem sám, kdo se nemůže dočkat. Netrvá dlouho a objevují se první ryby. Někdo chytí okouna, jiný štičku. Snad to půjde dobře i dál od břehu. Rád bych dostal nějakou větší rybku, nejraději pořádného okouna nebo candáta. Než přijde můj spolubojovník pro tento den, daří se mi chytit dvě malé štiky a okouna. To mě skutečně povzbuzuje a protivný vítr se hned zdá o několik stupínků teplejší, i když mi ruce trochu mrznou. Jenže já vím, jak to tady chodí, a rukavice mám připravené v kapse.

Konečně jsme komplet. Ovšem motor lodi stávkuje, musíme ji vyměnit za jinou a ani tak to není úplně v pořádku. Nakonec vyrážíme od břehu, ale pustit se s motorem, který zhasíná, na této lodi do vln přehrady by asi nebylo moc moudré, a tak se držíme u břehu a prohledáváme svými nástrahami kdejaký vhodný kout. A ryby jsou při chuti. Sice jsou to jen menší štiky, ale není to jen marné pročesávání vody bez záběru. Malá ryba taky ryba… Stále v sobě živíme naději, že se mezi nimi zjeví i něco většího.

Používám malé gumy, protože jsem se zaměřil na okouny a lanko jsem tedy vynechal, ale druhá ukousnutá nástraha mě přiměje to změnit. Používám jen jednoháček bez protihrotu, takže rybám žádná škoda nevznikne, ale už mě nebaví to pořád převazovat. Tenké lanko svou práci odvádí dobře, už neztratím ani jednu nástrahu. Bohužel ale také nechytím ani jediného okouna. Štiky, štiky a zase štiky… Kolega je na tom stejně. Jednu chvíli se zdá, že má na prutu něco většího, avšak ryba mu po chvíli z háčku padá. Škoda.

Čas letí neuvěřitelně rychle. Máme za sebou studený oběd v lodi, ale jedeme dál. Neúnavně házíme. Čekáme, že konečně přece jen přijde ten okamžik, kdy do nástrahy něco pořádně kopne, prut se ohne a naviják zazpívá hezkou písničku. Nejde to. Stále jen ty malé štičky a ještě k tomu se mi stane nehoda. Chytil jsem jednu malou uličnici krásně vybarvenou, a tak si chci udělat rychle snímek. Držím ji lehce jednou rukou, ve druhé fotoaparát. Ryba je klidná. Když však připravuji přes hledáček kompozici, náhle sebou hodí. Musím se ve vteřině rozhodnout co s tím. Nechci, aby spadla na dno lodi nebo na bort, a tak se ji snažím rukou odstrčit tak, aby spadla do vody. Pád z nějakého půl metru jí neublíží. Ve výhledu mi brání tělo aparátu, a tak do ní strčím prakticky poslepu. Jenže jak se otočila, vrazím jí palec rovnou do tlamy plné ostrých zubů a o jeden z nich si ho pěkně hluboko rozříznu. No paráda. Štice se nic nestalo, ale ze mě pěkně crčí krev. Skvělé! No nic, z malého ručníku, který mám v brašně, trhám úzký proužek, vážu si palec a pokračujeme v lovu. Rána po chvíli přestane krvácet. Odložím provizorní obvaz, ale když startuji motor, rána začne krvácet znovu. Nový obvaz z ručníku a proužek lepicí pásky z kolegovy brašny to vyřeší nadobro. Ovšem do pozdního odpoledne chytáme stále jen štiky…

Den následující nám počasí přeje podstatně víc. Ráno chytám z mola dva okouny okolo pětadvaceti centimetrů a dva malé candáty. Už se nemohu dočkat, až vyrazíme zase na vodu. Dnes mám k dispozici jinou loď a také jinou posádku. Bez nadsázky mohu říct, že máme nejrychlejší plavidlo z těch, co právě na přehradě plují, kolegové jsou zkušení rybáři a to je dobrá kombinace.

Během dopoledne několikrát měníme místo, protože ani několikakilometrové přesuny vás při rychlosti sedmdesát kilometrů za hodinu příliš nezdrží, a konečně se dostáváme i k jiným rybám, než jsou štičky. Přibývají menší candáti i okouni. Bohužel, velikost ryb není taková, jakou bychom si představovali. Ze včerejška vím, že ostatní lodě na tom nebyly lépe a že ryby přes padesát centimetrů, ať už to byla štika, nebo candát, byly vzácné. Avšak nikdo nereptá. Jsme rybáři a víme, jak to chodí. Tato přehrada je sice pod neuvěřitelným tlakem, ryby se tu odnáší ve velkém, pytlačí se tu až hrůza, ale nějaké lepší ryby tu přece jen musí být a to nás drží v lodích.

Před polednem se mi konečně daří zaseknout trochu větší rybu v hloubce deseti metrů. Byl to pěkný kopanec přímo pod lodí. Ryba sebrala kopýtko v barvě okouna. Pomalu ji zvedám k hladině a je to 60cm candát. Že by první vlaštovka? Snad… Ale pak už nepřichází nic, zase jen drobotina. V poledne se na lodi střídají posádky a já přecházím zase jinam, také na slušné plavidlo. Sice je pomalejší, ale stabilní a prostorné. Hned vyrážíme na jedno z míst, které známe z dřívějška. K plotně, která se zvedá z téměř dvaceti metrů až na sedm. Věřím, že na svahových hranách najdu ryby. Echolot ukazuje celkem jasné odrazy ryb, jenže nástrahy zůstávají nepovšimnuty. Všichni se snažíme, dáváme do toho všechno, ale zázrak se nekoná. Navíc zase začíná drobně poprchávat.

Kroužíme okolo plotny, poctivě proklepávám dno a pár nástrah vezme za své. Zdejší voda si přece jen vybírá svou daň. Konečně cítím, že mou nástrahu něco lehce přidrželo. Ťuk, ťuk a zase. Přiseknu a cítím odpor. Ale je to jen takový tupý tah a nic víc. Že by candát? Najednou to celé ztuhne a nemohu s tím hnout. Houby candát, táhnu nějaký utržený vlasec. Chvilku se s tím potýkám, ale nakonec se mi podaří dostat nástrahu až k lodi. Popadnu vlasec a vytáhnu ho i s těžkým olovem a hákem jako na prase. Zmuchlám tu hrůzu a hodím ji do lodi. Odpoledne běží a zbývá nám sotva hodinka do návratu.

Sedám si, spouštím nástrahu na dno a cítím, jak klepne. Zvedám ji o půl metru a jen jemně s ní pracuji na místě. Občas ji nechám klesnout ke dnu, rychle ji zvednu, párkrát poskočím a zase s ní jen jemně zatřesu. Loď pomalu driftuje. Tímto způsobem se prochytá jen malá plocha, ale mě už to netrápí. Za chvíli je stejně konec. Ve chvíli, kdy nástraha klepne na dno a je na cestě vzhůru, přichází prudký záběr. Ryba to podle tahu nebude velká. Počítám s dalším menším candátem, ale omyl – je to okoun, kterému naměřím poctivých pětatřicet centimetrů. Tak konečně jeden z těch lepších. Bylo to doslova v minutách posledních a o to víc mě tato ryba potěšila.

Hezky vyfoukaní se vracíme do přístavu a těšíme se na povídání s ostatními a teplou večeři. Orava opět ukázala, že nic nedá zadarmo, ale to je v pořádku. Je příliš mnoho těch, co chtějí brát. Řekl bych, že za chvíli už nebude co. V každém případě se sem zase vrátím, protože po mém odjezdu se tu několik pěkných ryb chytilo. Nevracím se sem však jen kvůli rybám, ale i lidem a krásnému prostředí. Takže, Oravo, zase někdy příště!