Kanadský deník-Hon na ocelovou hlavu začíná

- mdx

Leden

Je tu nový rok a s ním nová výzva a cíl - „steelhead“. Co to vlastně je a proč je jeho lov považován za jeden z nejnáročnějších? „Steelhead“ není ve své podstatě nic jiného než pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss).

Jedná se o jeho tažnou formu, která tráví většinu svého života v oceánu. Tam díky bohaté potravní nabídce dorůstá daleko větších rozměrů (přes 90 cm délky a 10 kg váhy). Také v oceánu získává typické ocelově lesklé zbarvení. Když nastane ten správný čas, táhne pstruh do sladké vody za účelem tření, podobně jako lososi. Rozdíl je však v tom, že po vytření se „steelhead“ vrací zpět do oceánu a neumírá. Tento cyklus se může několikrát opakovat. Čím je ryba déle ve sladké vodě, tím více tmavne a začíná se zbarvením podobat pstruhu duhovému, jak ho známe my.


Úskalí zimního rybolovu

Tření probíhá v květnu až červnu. Pstruh může v podstatě táhnout ve kterémkoliv ročním období. Nejpočetnější tah je podzimní. Tyto ryby pak přečkají zimu v řece a třou se spolu s ostatními na jaře. Naopak největší a nejbojovnější ryby vstupují do řek v zimě a na jaře. Platí jednoduché pravidlo: čím je ryba stříbrnější, tím je bojovnější. Některé řeky mají všechny čtyři tahy, ale je to spíše výjimka, většinou probíhá pouze jeden. V porovnání s lososy táhnou „steelheadi“ v několikanásobně menších počtech a ne ve všech řekách. To je hlavním z důvodů, proč není tak jednoduché je ulovit. Dalšími důvody jsou extrémní počasí a také rybářský tlak. Ulovit „steelheada“ je snem mnoha rybářů, včetně mě.

„Steelheada“ je možné lovit na plavanou s umělou i přirozenou nástrahou a také přívlačí a muškařením. Jelikož já jinou technikou než muškařením nechytám, zaměřím se pouze na něj.


Zimní řeka Vedder

Nejklasičtějším způsobem je lov tzv. na swing. Pro našince to znamená na mokro přes proud. Pruty a šňůry se přizpůsobují velikosti řeky, nástrah a lovených ryb. Používají se dvouruční pruty v délce 12-14 stop, switchové dlouhé 10,5-11,5 stop a také jednoruční v délce 9-10 stop, přičemž AFTMA je 6-9. Převážně se volí plavoucí šňůry s výměnnými potápivými konci s různou rychlostí potápění. Velmi populární jsou střelné hlavy typu „skagit“. S těmito krátkými a těžkými šňůrami lze odhodit i velké mušky a těžké potápivé návazce. Navíc ani není k házení potřeba moc prostoru za zády.

Další podstatnou částí výbavy je naviják s kvalitní brzdou a alespoň 150 metry podkladové šňůry. Návazce by měly mít pevnost 10-30 lbs. Oblečení volte tak, aby vám nebyla zima. A poslední částí v naší skládance jsou mušky. Převládá názor, že barva ani vzor nejsou moc důležité. Nejdůležitější je rybu najít, poté prezentovat nástrahu ve správné hloubce a až nakonec hraje roli vzor a barva. Základní barva je růžová, fialová, oranžová a kombinace modré s černou. Stejné pravidlo jako u lososů. Čím vyšší a špinavější voda, tím větší muška a naopak. Jen pro úplnost - já používal switchový prut AFTMA 8 dlouhý 11 stop a tři palce, dvouruční prut dlouhý 12 a půl stopy na šňůru AFTMA 7 a skagitové šňůry.


Podvodní fotka „steelheadové“ mušky

Nakonec pár slov k etice lovu. Velmi důležitá je na frekventovaných revírech. Předejde se tak případným konfliktům a nepříjemnostem. Pokud na zvoleném místě nikdo nechytá, doporučuje se začít na začátku tůně nebo proudu a postupovat směrem po proudu. Pokud tam již někdo chytá, nikdy nezačínáme pod ním. Nejlepší je s daným rybářem promluvit a zeptat se, jak postupuje, a začít v dostatečné vzdálenosti nad ním. Stejné pravidlo platí, když dojdeme rybáře, který se pohybuje pomaleji než my. Neméně důležité je i chování k úlovku - rybu nikdy nepokládat na suchý břeh nebo na sníh, ponechat ji po celou dobu ve vodě a focením strávit jen co nejkratší dobu. Rybu nesmíte mačkat ani zbytečně zdvihat do výšky. Pokud budete někdy lovit „steelheady“, apeluji na striktní dodržování metody chyť a pusť a šetrné zacházení s rybou. Těchto ryb není mnoho a je jen na nás, jestli přispějeme k jejich ochraně.


Házení dvouručním prutem

„Steelhead“ byl jedním z hlavních cílů, proč jsem do Kanady přiletěl, a tak jsem se jeho lovu začal věnovat hned na začátku ledna. Proběhla teoretická příprava a shromažďování všech dostupných informací. Nejlepší je zeptat se někoho, kdo má osobní zkušenosti, a proto jsem před prvním lovem vyrazil do oblíbeného rybářského obchodu Highwaters. Sdílný prodavač mi vysvětlil, kdy má která řeka hlavní tah a kde tedy o víkendu chytat. V lednu je ještě velmi brzo, proto je v tu chvíli mou jedinou možností řeka Vedder poblíž města Chilliwack. Nějaké ryby už se prý chytily v prosinci, takže šanci mám. Na řece Vedder táhne vždy několik tisíc steelheadů, zatímco tahy na ostatních řekách se pohybují pouze v několika stovkách ryb. Část ryb ve Vedderu je z umělého vysazení - chybí jim tuková ploutvička, a je tedy možné si je ponechat.

Hned první sobotu jsme tedy s Tomášem vyrazili směrem na Chilliwack. Delší dobu jsme u vody nebyli, a tak jsme oba byli natěšení jako sáňky v létě.

Naše první zastavení je u silničního mostu. Je tu ovšem spousta lidí, lososí sezóna, hlava na hlavě. Davy ani jeden z nás nemusíme, proto míříme výš proti proudu. Parkoviště je prázdné, převlékáme se do rybářského. Po krátkém pochodu jsme u řeky. Nevím, kde všichni parkují, ale i tady je hlava na hlavě. K mému překvapení velká část rybářů muškaří. Asi dvě hodinky chytáme a nevidíme žádnou akci. Je čas změnit místo. Podle naší logiky by na začátku tahu měly být ryby spíš ve spodní části řeky, proto přejíždíme dolů po proudu. Tam už tolik lidí není, pouze jeden polský rybář se synem. Ani oni prý zatím nic nechytili. Voda je průzračně čistá a dost nízká. Zkoušíme několik tůní a proudů. Bez úspěchu. Tomášovi začínají téct brodicí kalhoty, a tak balí. Asi si je propíchl, když jsme se prodírali k řece. Já ještě hodinu vydržím na slibném proudu, ale bez také úspěchu. Zvedá se vítr, zamrzají mi očka, a tak to také balím. U auta potkáváme dva čínské rybáře. Prý je stále dost brzo a zlepšení přijde až v únoru s oteplením počasí. Vše nám dokládají fotkami z minulých let. Už aby to bylo…


Pytlácká síť vytažená na muškařský prut

Pracovní týden utekl jako voda a je tu opět víkend a s ním další výlet na Vedder. Spodní úsek mě zaujal, proto teď jedu rovnou tam, bohužel bez Tomáše - jel radši lyžovat. Možná to byla lepší volba, teplota je stále pod nulou a fouká nepříjemný vítr. Alespoň jsem u vody sám. Navlečený ve všem, co mám, postupuji k vodě. Prochytávám místa z minulého týdne a pak se vydávám po proudu na průzkum. Nacházím krásný proud s tůní. Na břehu zahlédnu kojota. Že by hlídal něco vzácného? Moc to na to nevypadá. Prochytávám místo centimetr po centimetru a - nic! Fouká ledový vítr a očka zamrzají tak, že se skoro nedá házet. Před polednem toho mám dost a jdu se do auta zahřát teplým jídlem. Termoska na jídlo je opravdu skvělý vynález. Po obědě mám poprvé tu čest vidět „steelheada“. Bohužel ale mrtvého na parkovišti. Stříbrná ryba měří kolem 75 cm a zdá se být v kondici. Úspěšný lovec mi sděluje, kde a na co mu zabrala, a posílá mě tam. I kdyby mi to neřekl, místo by se nechalo vystopovat podle krve na sněhu. Jsem překvapený, když dojdu na místo, kde jsme minulý víkend chytali s Tomášem a říkali si, že to vypadá na tutové místo. Prochytávám ho pro jistotu dvakrát, ale další ryba tam už asi není. Nade mnou chytá několik muškařů. Nevidím, že by někdo měl jediný záběr. Brzy se začíná šeřit, a tak také mizím zpět domů.

K vodě se pak dostanu ještě v neděli s Tomášem. Vybíráme si ale řeky kolem města Squamish. Máme to tam blíž, a hlavně chceme zkusit udělat nějaké fotky orlů, kterých by tu stále mělo být dostatek. Připojuje se k nám Tomášův kamarád „Šimpanz“, který přiletěl před pár dny. Je nádherný, slunečný den, podmínky na focení naprosto ideální, a tak se nám povedlo udělat několik dobrých snímků. U auta jsme potkáváme tři muškaře, kteří se zrovna vrací od vody - nechytili nic. Rozhodujeme se tedy přejet na horní úsek a na chvíli zkusit nejlepší tůň na lososy „coho“. Chceme Šimpanzovi ukázat, jak vypadá losos. Díky nízkým teplotám je voda úplně čistá a ze skály je vidět posledních pár lososů „coho“ slušné velikosti. Volím osvědčenou sestavu růžovo-fialového streameru a Tomáš vybírá podobně zbarvený jig na vláčecím prutu.


Hlava na hlavě

Nezabere to ani deset minut házení a zasekávám první rybu. Pocitově je to hrozně těžký a tupý tah. Soudím, že jsem rybu asi podsekl. Mám šestkový prut a slabší vlasec, a tak musím dávat pozor na prudké výpady. Po pár minutách se ryba vyvalí kousek přede mnou. Kdepak podseknutá! Je to největší losos „coho“, jakého jsem tu kdy měl na prutě a muška je zaseklá v koutku. Ještě několik výjezdů a už navádím rybu na mělčinu. Pokládá se na bok a já ji chytám za kořen ocasu - neskutečná lopata! Červeno-černé zbarvení naznačuje, že losos je už na konci své životní poutě. Být ryba stříbrná, pochybuji, že bych ji byl schopný zdolat. Rychlé přeměření ukazuje 88 cm. Děláme několik snímků a pouštím rybu na svobodu. Nedá mi to nezkusit to znova, a tak házím do stejného místa. Delší dobu se nic neděje, proto měním barvu nástrahy na svítivě zelenou. Změna přináší druhou rybu. Tentokrát je to samice lososa „coho“, ještě dost stříbrná, přes 70 cm dlouhá. Vláčka žádné úspěchy nepřináší, a tak se balíme. Cestou zpět se zastavujeme ještě na jedné tůni u silnice. Je tam několik rybářů a snaží se chytit poslední lososy „coho“, kterých tu je vidět ještě minimálně padesát. Moc jim to ale nejde, a tak ani nevybalujeme vybavení a míříme domů.

V pondělí začíná pršet a déšť neustává po tři dny. Řeky okamžitě začínají stoupat a naděje na víkendové chytání se rozplývá. Ve čtvrtek ale déšť ustává a ochlazuje se. Voda klesá stejně rychle jako teplota. V sobotu tedy jedu na Vedder zkusit znovu „steelheady“. U vody jsem první. Mířím na tůň, kde se chytil „steelhead“ minulý víkend. Vody je ale o dost víc a na dané místo se nemůžu dostat. Začínám tedy na slibném místě hned pod parkovištěm. Hod po hodu se posunuji dolů po proudu. Asi po dvaceti minutách se objevuje se dvojice plavačkářů, otec se synem. Začínají na stejném místě jako já. Pár hodů a synek už vodí rybu. To snad není pravda! Ryba předvede pár výpadů a je na břehu. Tam její pouť končí úderem do hlavy. Jdu se na ni alespoň podívat. Krásná stříbrná ryba má asi 70 cm. Chybí jí tuková ploutvička a to zpečetilo její život. Synek září jako sluníčko a otec vysvětluje, že je to jeho první. Snad se to brzy podaří i mně. Vydávám se dolů po proudu a prochytávám jedno místo za druhým. Přístup k vodě je dost obtížný, všude je silný porost ostružiníku. Mám za sebou desítky hodů a záběr nepřichází. Kolem oběda se jdu zahřát k autu. Posilněn vyrážím znovu zkusit místo pod parkovištěm - co kdyby tam byla ještě jedna ryba. Po půl hodině chytání zjišťuji nemilou věc: tečou mi broďáky. Asi z toho chození v ostružinách. Voda je hodně studená, vzduch ještě víc, a tak končím.


Jeden z mnoha orlů

Večer lepím díry a přemýšlím co s volnou nedělí. Tomáš má také čas, ale na Vedder se nám moc nechce, a tak se domlouváme na krátkou vycházku na Cheakamus. Pomalu by se tam už mohli objevovat siveni. Před chytáním se jdeme podívat na tůně s lososy „coho“. Ještě minulý týden jich byly desítky a dnes nikde ani živáčka. Mrtvých ryb a pozůstatků je však plná voda i břeh. Všechno má zkrátka svůj konec. Stromy kolem jsou doslova plné orlů. Když se rozhlédnu, vidím jich snad padesát. Neskutečná podívaná… Připravujeme pruty s nástrahami na pstruhy a siveny. Chytáme asi tři hodinky, ale aktivita ryb je prostě nulová. U auta mluvíme s dalšími dvěma rybáři - dopadli úplně stejně. Pravděpodobně za to může velmi nízká teplota, která není v této oblasti úplně běžná.


Zbytky po lososech

Studené počasí trvá po celý týden, takže všechny řeky jsou na dobré výšce hladiny a plně se na nich dá chytat. Na sobotní chytání s kamarádem Ondrou vybírám opět Vedder. Začínáme na spodní části, je tu o dost víc lidí než posledně. Asi se pomalu blíží lepší část sezóny. Jsou tu jak muškaři, tak vláčkaři i plavačkáři. Nikdo však nemá ani záběr, a tak po dvou hodinách přejíždíme o několik kilometrů výš. Tady už není tolik lidí, ale na výsledku rybolovu to nic nemění. Po obědě se tedy přesouváme na nejznámější místo na této řece. Lidí je tu jako máku, rozestupy mají po několika metrech. Že bude na „steelheady“ chodit tolik lidí jako na lososy, mě vážně nenapadlo. Vybíráme si každý svoje místo a zkoušíme přemluvit nějakou tu „ocelovou hlavu“. Nic se neděje, a tak si alespoň trénuji techniku hodu. Nahodit šikmo přes proud, nechat splavat dolů, vytáhnout, nahodit a znova.


Autor s osobním rekordem lososa „coho“

Náhle se šňůra zastavuje, a tak přisekávám. Zásek jde do tvrda. Asi dno. Prutem s vázkou nejde hnout, nepomáhá ani napnutí a vypružení. Chytám tedy šňůru do ruky a tahem chci utrhnout vlasec. Vázka se dává do pohybu a já ke svému překvapení na břeh vytahuji rybářskou síť i s plováky. V síti je zamotaných několik háčků a umělých nástrah. To snad není pravda! Tato metoda lovu zde rozhodně není povolená. Jsem z toho znechucený a na náladě mi nepřidávají ani davy rybářů. Asi je na čase změnit revír i za cenu toho, že na ostatních řekách jsou tahy několikanásobně slabší.

Článek byl publikován také v časopise Rybářství

Autoři fotografií: Martin Dvořák, Tomáš Mihulka

Autor: mdx - ®

Diskuse k článku (8 reakcí)

Přečteno: 6 421x
Průměrná známka: 1