Každý den je řeka jiná - 3. díl

3.2.2018 - Milan Tychler

Už potřetí se chystám na stejné místo k řece, na místo, které je ke mně štědré a stále vypadá slibně. První den pomohla náhoda a druhý den už jsem jí hodně pomáhal já. Ukázalo se, že i malá řeka dokáže přinést hodně radosti, když na ni příliš netlačíte. Stačí troška krmení, chovat se tiše a vyhlídky na úspěch jsou pak hodně vysoké. Splávek včera krásně zabodoval. Ostroretky byly vskutku nádherné. Znám tu spoustu míst, ostroretky tady chytám celkem běžně, ale tyto byly mimořádně pěkné. Ostroretky doprovodily i plotice. Ukázal se menší cejn a kapři potvrdili svou přítomnost. Už se těším, jak to bude dnes.

Trochu mi dělá starosti obloha. Na obzoru potemněla, ale na trvalý déšť to nevypadá. Mraky se honí sem a tam, občas spadne pár kapiček. Pořád je ale teplo. Někdo by řekl, že tohle je to správné rybářské počasí, ale já vím, že někdy to vyjde a jindy zase ne. Vždycky však doufám v úspěch. Přinejhorším si trochu posedím u řeky, užiji si klidu.

Po obědě se sluníčko prodralo mezi mraky a já spěchám k řece. Sotva však dorazím na místo, zlatý kotouč zase zmizí za mraky. V malém údolíčku u řeky všechno potemní. Začne drobně mžít. Pod stromy však nedopadne na zem ani kapka. Myslím, že to vydržím i bez deštníku. Sotva však namíchám krmení, mrak je pryč. Počasí si se mnou vyloženě hraje. Doufám, že i ryby budou hravé. Krmení mám hotové, a tak se zase sunu na „své“ místečko mezi kopřivy. Tentokrát mám mnohem kratší prut a navrch pár malých krmítek. Boloňka zůstala doma a nahradil ji krátký winklepicker. Mám trochu obavy z toho, jak budou ryby na hluk krmítka reagovat. Včera se ukázalo, že pravidelné přihazování krmení v podobě malých porcí, které se vejdou do dlaně, rybám vůbec nevadí, ale bude krmítko totéž?

Vyberu skutečně jen malé krmítko s desetigramovou zátěží. To by mělo v tomto velmi mírném proudu bez problémů stačit. Pokud bude potřeba, mám v záloze ještě patnáctky. Těžší rozhodně potřebovat nebudu. Usadím stoličku, zapíchnu vidličky, naplním krmítko červy a z krmení udělám jen zátky. Spodním hodem posílám tři taková krmítka doprostřed říčky. Pak připevním návazec, na háček napíchnu tři masné červy a konečně chytám. Jsem zvědavý, jak dlouho budu čekat na záběr a jak se projeví. Bude to prudké trhnutí, nebo se špička jen jemně zavrtí? Na prut jsem nasadil celkem jemnou špičku s hodnotou 0,50 oz. Mělo by to být v pořádku, ale bude-li třeba, mohu ji nahradit ještě jemnější.

Čekám a musím přiznat, že jsem trochu nervózní. Zatím je klid. Feeder ovšem není plavaná. Se splávkem ryby hledám na poměrně velké ploše, kdežto teď musím čekat, až ryby připlují samy k mé nástraze, což může chvíli trvat. Při plavané rozhodně vyvíjím větší aktivitu. Chytám nakrátko anebo spouštím nástrahu i dál pod krmení, měním hloubku a způsob vedení. Nástraha může volně splouvat, mohu ji jemně brzdit i zastavit, vléct ji po dně. Teď ale mohu jen čekat. Co jsem měl, to jsem udělal a teď mají ryby míček na své straně. Já už jen čekám…

Konečně se špička hne. Jen velmi jemně se ukloní. Je to spíš pouze takový náznak záběru, než aby se to dalo zaseknout. V každém případě to něco je a já zpozorním. Popravdě musím říct, že si dnes brousím zuby na ty nejpěknější ostroretky, jaké v tomto úseku řeky plavou. Když je chytím na plavanou, feeder by mi mohl prokázat velmi dobrou službu. S tímto proutkem už jsem se ostroretek něco nachytal. Tyto ryby často dávají přednost nástrahám spíše ležícím než těm, které se pohybují, ale nejdříve musí najít na dně mé krmení. A špička už je zase v pohybu! Tentokrát se jemně zavrtí a vzápětí se prudce ohne. Pěkný záběr… Rychle zvednu prut z vidliček. Ryba je na háčku, bojuje a mně už jen zbývá zjistit, co to je. Cuká, ale není velká. Vedu ji rovnou do podběráku. Z první vlaštovky se vyklubal hezký cejnek malý.

Má velké výrazné oči a naoranžovělé ploutve, cejnek jak má být. Odstartoval sérii mnoha dalších záběrů, což mi samozřejmě přišlo vhod. Když ryby berou, nemusíte se tolik soustředit na pravidelné doplňování návnady na dně. Jde to prostě samo. Červů už dávám do krmení méně. Jen když mám pocit, že se čekání na záběr začíná protahovat, přidám jich víc. Ne vnadicí směs, ale červi jsou to, co ryby na místě drží. Proto je jejich pravidelný přísun a správné dávkování velmi důležité. Málo znamená, že ryby odplují jinam. Když jich bude moc, riskujete, že se ryby zasytí a také vám dají vale. Prostě to musí být tak akorát. Stále si dávám velký pozor na to, abych krmítkem nedělal zbytečný hluk, ale zatím se zdá, že krmítko rybám ani v nejmenším nevadí. Snad to tak vydrží co nejdéle.

Berou cejnci malí a už jsem chytil i pár cejnů velkých. Ti zdejší příliš velcí nejsou a řekl bych, že čtyřicet centimetrů je pro ně asi strop. Ale překvapením je, že dosud nemám ani jedinou rybu, ve kterou jsem věřil nejvíc - ostroretku. Kam se poděly? Kam se stáhlo hejno, které tu včera bylo? Jsou níž po proudu, nebo jim snad něco vadí? Připlavou později? Uvidíme. Zatím nechci dělat žádné ukvapené záběry a soustředím se na špičku svého prutu, která už je zase v pohybu.

Prudce se ohne, aniž by se předtím alespoň zachvěla. Zasekávat není třeba. Ryba spěchá po proudu a pěkně „kope“. Že by konečně? Pod hladinou se zaleskne podlouhlé tělo. Asi je to tak. Ovšem jakmile dostanu rybu blíž, vidím, že tohle není ostroretka. Je to podoustev. Tento rybí druh chytám na této řece spíš vzácně než pravidelně. A teď jednu rybu ze zdejší nepříliš hojné populace mám. Je pěkně rostlá a tvarem těla hodně připomíná ostroretku. Ovšem její vybarvení a především typický nos a ústa nedovolí tyto dvě ryby zaměnit. Je to pěkně rostlý kus, téměř čtyřicet centimetrů dlouhý. Malé překvápko. Zřejmě proto, aby mě řeka ujistila, že tu tato podoustev není poslední mohykán, posílá mi na háček ještě další dvě menší.

Už si říkám, že jich tu bude asi větší hejno, když najednou záběry přestanou, jako když utne. Je třeba přidat víc červů. Zdá se, že dnes rybám chutná. Co je příčinou velmi dobré aktivity a zda se na tom podílí i počasí, to nevím. Ale co na tom záleží, když ryby berou? Konečně mám zase prudký záběr. Podlouhlá ryba, tmavý hřbet, výrazně červené ploutve - jelec jesen. Paráda! Řeka mi dnes celkem ochotně ukazuje, co skrývá pod svou hladinou. Jesen zůstal jediný. Zato se o slovo zase přihlásili cejni. Berou jeden za druhým jako na běžícím páse. Člověk by neřekl, kolik těchto ryb se může schovávat na pár metrech malé říčky a navíc v tak mělké vodě. Na dno sice nevidím, ale vždycky když zaseknu cejna, vidím, jak se u dna obrátí a zaleskne jeho vysoké stříbrné tělo.

Braní slábne a slábne. Krmení už nepomáhá. Ryby jsou poplašené, popíchané a ostroretka ani jediná. Neukázali se ani kapři. Jednu ostroretku chytím až úplně na samý závěr lovu. Snažím se pak ještě chytat, ale už je to zbytečné. Zvláštní, jak dovede být řeka každý den jiná. Je pravda, že jsem vyměnil splávek ze včerejška za feeder, ale nemyslím si, že by to mělo mít vliv na to, jaké ryby budu chytat, zvláště pak pro ostroretky by to neměl být vůbec žádný problém. To jen řeka si udělala, co chtěla. A proto mám tekoucí vody tak rád. Jen málokdy něco nabídnou dvakrát. Někdy je dlaň řeky štědře otevřená, jindy zavřená, ale povětšinou bývá přející a pestrá pro každého, kdo se snaží lovit jemnějšími technikami. Včera i dnes to šlo krásně. A co zítra? Bude to opět splávek, nebo feeder? Kdepak. Zítra mě čeká práce a pozítří si zcela jistě zase vyrazím s lehkým vláčecím prutem. Ti zdejší tloušti mi přece jen nedají spát…