Jak to vidím já.

6.3.2000 - Radim Měřička

Tohle je povídání o tom, jak jsem chytal kapry. Není určeno pro prefisionály, pro ně silně nezajímavé, a pro masaře, pro ně zase nebezpečný návod, jichž je stejně všude mnoho.
Každý z nás chytl do rukou určitě některý rybářský časopis a měl taky to nutkání potěžkat si RYBU. Nejsem jiný a pro mě tou Rybou byl kapr. Nic k deseti kilům, ale prostě něco jiného než kapr, který měl "krásných dvaačtyřicet" centimetrů (tak se u nás zdraví místní rybáři !).
Nechtěl jsem naházet kilogramy značkového boilies (ani jsem na to neměl) a čekat, že je to skutečně ta správná značka, ta správná velikost, ta správná teplota vody, prostě všechno správné a strašně akorát. Ale jak to tedy vypadalo.
Život vysokoškolského studenta má řadu výhod, například volný zářijový měsíc, tedy měsíc, kdy ryby skutečně jdou. Voda má po létě dostatek kyslíku, ryby mají klid od "plantážníků," od dovolenkových rybářů a tak se v klidu začínají futrovat na zimu. Tak jsem se přestěhoval na chatu nedaleko rybníka, jehož dno si přes patnáct let neloklo čerstvého vzduchu, o rozloze 1,6 ha (místní org. udává MRSu hektary dva a to pro větší počet nasazovaných ryb, ale to sem asi moc nepatří), dnes již z horní části hodně zaneseného, takže hloubka v místech, kde jsem ke konci pobytu chytal, nebyla větší jak jeden metr. Běžný rok na tomhle rybníku vypadá následovně. Pár skutečných rybářů si zde chodí zachytat kdykoliv a nehledí na počasí a ani na dobu, po kterou sem nikdo nic nenasadil. Jenže těch je málo. Tak tedy celý okres čeká na okamžik až se na jaře otevřou sádky a po deseti dnech hájení se "otevře" i rybník. Většinou závody. Závody? Leckomu to připomíná jatka. A myslím si, že i oprávněně. Jak jinak nazvat stav, kdy chce 600 členů organizace nahodit na rybníku, kde se nevejde najednou víc jak 120 rybářů (tj. 240 prutů, 480 háčků na obsádku asi 400-500 kaprů!!!). Takže první dva až tři týdny jsou z rybníku skutečné jatka, pak se přeživší kapři otrkají a z vody jdou tak pět, šest za den. Rybník má bohužel tu smůlu, že je jediný široko daleko a tak se tam sjíždějí rybáři z okolí, dokonce i ze Slovenska, na závodech se samozřejmě vždy vejdou, častokrát se o nich dozvědí právě oni a nikoliv místní. Ale z každé várky něco zůstane, takže mě začaly zajímat kapři z předloňské a starší násady a ti se staly mým cílem.
Plán byl jednoznačný. Rozkrmit si některé, málo frekventované, lehce obsaditelné a pro ostatní rybáře nezajímavé, místo kukuřicí, která pro mě představovala božskou nástrahu. Po rozvahách jsem si rozkrmil místo na hrázi v hloubce dvou metrů a vzdálenosti od hráze asi pět metrů. Mohlo to dopadnout mnohem lépe nebýt skutečnosti, že jsem si nestačil včas sehnat kukuřici. Tak jsem se tedy obrátil na kupovanou mraženou, jenže ta něco strojí, takže efekt byl omezený, vlastně nulový. Přišla změna plánu a já jsem se do doby, než jsem sehnal kukuřici, věnoval lovu dravců a náhodného kapříka.
Týden a půl jsem neměl pořádného záběru, až jednoho rána, ještě za oparu, jsem se při cestě k hrázi zastavil a nahodil mezi dvěma olšema woblera (okounek Rapala 5cm na dvaadvacítce bez lanka). Pod větvemi olše, necelé dva metry přede mnou, jsem ucítil, že si to wobler pádluje jinam, než by měl. Rychle přiseknout rybu, probouzející se do pekla, v němž jí jde o život, sundat batoh a hlavně vytáhnout a rozdělat podběrák a to vše jednou rukou. Očekávám candáta. Velkého candáta. Co je pro mě velký candát? Od šedesáti čísel. Líně se převaluje nekdě dva metry přede mnou, tak zvedám špičku k ranně osvíceným nebesům, prohlížím si ve spěchu rybu a přemlouvám sám sebe, že to asi nebude candát. Podebranou rybu pokládám na rosou pokrytou trávu. Štika, skutečně štika a skutečně velká. Tedy přes šedesát čísel. Nakonec jich má šedesát devět. Je šest hodin ráno a já už mám rybu. Vcelku potěšující. Usedám na hrázi a uvědomuju si, jaká náhoda mě přivedla ke štice, stejně tak si uvědomuju, jak moc dobře jsem o ní věděl a jak moc jsem na ni zapoměl. Nejednou mi na těch místech vyjela za nástrahou, ale tehdy se přemluvit nedala. Dnes mi udělala určitě větší radost, než tehdy jako
-ceticentimetrová. Pustit ji nebo ne? Tehdy jsem necítil potřebu ji pouštět, byla pro mě potvorou, co jsem překonal. Dnes bych ji určitě pustil. Na druhý den večer jsem chytil 43 candáta, nebudu se omlouvat a přiznám se, že jsem si po ponechal. Tímto rokem šli candáti strašně dobře a asi mi moc chutnali. Ale pár jeho stejně velkých bratrů jsem pustil. Dalším dnem jsem na hrázi vytáhl prvního kapra. Nebyl chycený na kukuřici, ale na tzv. systém, metodu, mnoha lidem jistě známou, s níž bych vás chtěl přesto obeznámit. Krmítko naplním spařenou "čoskou", což je krmná směs pro prasata, či jakoukoliv podobnou směsí, podmínkou je však správná tuhost v krmítku. Jím provléknu vlasec, já jej navlékám od olověné strany, ukončený obratlíkem, na němž je jeden či dva návazce. Nejčastější a nejlepší nástrahou jsou maďarské chlebové kuličky, které seženete snad všude. Háček obaluju tou samou směsí a ještě jeho ramínko přimáčknu do směsi v krmítku. Časem si jistě systém upravíte dle svých poznatků a možností, přidáte nové substance a poznáte to, co já:" V počátcích nepřekonatelný, později však nutný inovace v podobě moderních přísad." Zásadně se však nehodí na bahnité vodě, kde by jste musely šrot silně přearomatizovat, jinak jej kapr nemá šanci najít. Ale rozhodně ti z vás, co jste se s tímhle nepotkali (těch bude předpokládám málo) to vyzkoušejte.
Takže tohohle padesátníka jsem si nechal. Za to jsem další den pustil jeho menšího, ale jedlého bráchu, kterého jsem chytil s pomocí dalekohledu. Ukrýval se pod bublinama, ale já ho viděl :-). Nemohl jsem přijít na to, co nešlo do hlavy přihlížejícímu sousedovi. Vždyť měl jen třiačtyřicet. A téměř jsem cítil v otázce od něj:"Ty ho půšťáš?" něco, jako že by si ho i vzal. Ale skutečně jsem ho proto, že jsem na něj neměl zrovna chuť, nepouštěl. Bude to trvat ještě pár let, než další lidé přijdou na to, že krásných čtyřicet dva už nikdy nebude krásných šedesát dva, sedmdesát dva,.
Nic z toho ale můj záměr chytat Kapry nezastavilo. Zbýval mi poslední týden. Odolal jsem neodolatelnému (?) a nekoupil jsem si sáček Rybářské kukuřice v ryb. potřebách za 23 Kč/kg a koupil jsem si jen obyčejnou kukuřici jen v obyčejných zahrádkářských potřebách. Stála mě 5 korun za kilogram. A značka? Snad něco jako JZD?
Tak s tou obyčejnou kukuřicí (teď již navařenou) jsem vyšel v pondělí na oběd k vodě. Bylo jí přesně litr, k vodě jsem ji nosil v litrové krabici od mléka. Změnil jsem lovné místo. Z hluboké vody jsem si přesedl na mělkou, sotva jeden metr hlubokou vodu. Navíc byla v návětrné straně momentálně silně vanoucího jižního větru, tedy takového, který tu tak často nefouká. Rozházel jsem ji pouhýma rukama, takže nemohla doletět dál, jak na patnáct až dvacet metrů. Kukuřice to byla hezká=> po navaření bylo jedno zrno velké téměř ke dvěma centimetrům. Zvlášt lákavé byly ty krapet naprasklé a právě ty šly na háček. Ten den si jich ale žádná ryba nevšimla, tak jsem jim tam na dobrou noc šoupl další litřík.
Druhý den ráno jsem byl u vody co by dup (v šest hodin). Naházel jsem kukuřici (1 litr) a vyčkával. Co taky jiného může rybář dělat. Neměl jsem do té doby tušení co bude za dvě hodiny. Takže bylo čtvrt na devět a mě se rozjela brzda na prutu, který byl nahozený těsně na hranici zákazu, což je vlastně dalších 400m² v horní části nádrže, kde se nesmí chytat. Zásek (co už velice :-)), ryba se rozjíždí k protějšímu břehu, ale pak si uvědomuje, že jí bude mnohem líp v leknínech pod mýma nohama. Moc dobře jsem to vyčíhl, ale mnohem hůř jsem se na to přichystal. Kapr se dostal do leknínů jen z části, takže jsem ho stihl od tamtud obrátit a vyvést ven. Kapr už nebyl daleko. Nějakých šest metrů, víc ne. Neukazoval se. A už byl zase něco blíž. Dokonce blíž než měl. Obětaví rybáři zde ponechali trubku, na níž byla kdysi cedule, která upozorňovala, že se loví po sem a ne dále. Cedule byla dávno pryč (ukradena do sběru?), ale nikdo si s trubkou hlavu nědělal, ačkoliv o ní všichni moc dobře ví. Určitě si za to můžu sám, už třeba proto, že jsem zůstal opařený tím, co jsem zahlédl. To nebyl jen kapr. To byl zlatý kapr, ten, kterého když pustíte, tak vám splní tři přání. A já věděl, že překonám-li tu trubku, tak budu mít tři splněná přání. Trubku jsem nepřekonal, kapr byl mazanější. Dvakrát se o ni otočil, vlasec si jakoby odplivl a já najednou zůstal s prutem a podběrákem strašně sám. Jen ten kapr to s tím omotáváním přehnal a nemůže se od trubky dostat. Jistě tam nebyl jen můj vlasec. Takže jen co dozněla ozvěna po lupnutí vlasce, jdu do vody pokusit se podebrat rybu, kterou na prutu už dávno nemám. Jistě by to šlo a já bych (po těch třech přáních) byl dnes bohatší o milión, krásnou ženu a dům, kdybych neztroskotal na velikosti svého podběráku. Jeho ramena jsou na koncích vzdálena od sebe 60 cm. Jenže na tohoto kapra, je to směšně málo. Vlastně jakmile se pokouším jej podebrat, využije mého podběráku, odráží se od konců ramen a mizí kdesi v zákazu. Ne zlost, ale radost se mnou lomcuje. Ono to vážně funguje! Přesto si neodpustím mrsknout s podběrákem a pár minutek si posedět na břehu se zalomenýma rukama. Navážu opět na "čínu" a nahazuju se směšným názorem, že v těch samých místech bude ještě jedno takové torpédo.
Opět se usadím, zapaluju cigaretu, nestačím dokouřit ani do polovic a hrkot. Kapr se však po chvilce vypíná. Nu což, do třetice. Nához a za tři minuty bum! Vlastně BUM! Tentokrát souboj končí utrhnutím návazce.
Přichází starý a mě známý rybář, vše mu povídám, daruji mu i kukuřici. Za mnou si odmítá sednout a jde naproti. Po dvou hodinách odchází, asi proto, co se stalo. Ale to už tam nejsem sám. Mám vedle sebe dalšího známého, vlastně ani nevím, kde se najednou všichni vzali. Patrně krapet zkušenějšího a tak v deset hodin, hned po známém BUM, podle jeho rady kráčím zdolávat kapra do zákazu, kde se vyhnu nešťastným leknínům. Od té chvíle se mi nevypla žádná ryba. Po čtvrthodince mi podebírá kapra. Kapra? Pro mě největší kapr, kterého jsem kdy vytáhl. Rybáři se scházejí a sledují vážení a měření. Ne, neměl ke dvaceti kilům. Měl 4,5 kila a měřil 59 cm. Skutečně jen prcek. Pro mě byl však víc. Scházím k vodě a kapra pouštím. Rybáři nechápou, balí pruty a odcházejí. Od té doby jsem pro ně členem carp teamu, ačkoliv já sám nevím kterého (?). Po hodině balím taky a jdu domů.. Večer jsem to ještě marně zkoušel. Za jedno dopoledne jsem měl díky třem litrům kukuřice čtyři záběry, na které někteří čekají celý rok, častokrát marně.
Asi vás zajímá, co bylo ve středu. Ráno nám všem známé nic, odpoledne mi zasedli místo, tak jsem naproti lovil s rybičkou a sledoval počínání protějších rybářů. Nic nechytli. Já jsem po sedmé večer chytil 42 candátka, ale byl špatně zaseknutý, tak jsem si ho musel nechat. K němu jsem za půl hodinky přidal dalšího, o deset centimetrů většího a šel jsem domů.
A co ve čtvrtek? Z mlhavého rána se vyklubal slunečný den, ale mně to stejně nepomohlo a odpoledne jsem na ryby nešel. Jenže o mém počínání se dozvěděl bratr a tak po mém vzoru navařil kukuřici a v pátek odpoledne: "Na ně."
Ten den pustil dvě 43 a ještě jednoho kapra, ač nedobrovolně. Zdolával rybu, byl blízko k vylovení, ale snad taky zkoprněl úžasem, protože to co mu lomcovalo udicí, bylo to samé červené torpédo, které uteklo mě. Ale ani jemu se nepovedlo jej zdolat. A na čem skončil? Zase na podběráku. Jemu se druhý návazec zahákl za síťku a proto při posledním pokusu o útěk kapr uspěl.
V sobotu chytl dvaapadesátku, tu pustil a 51 (4,1 kg) si nechal. V neděli jsem chytl já 49 (2,8kg) a taky jsem ji pustil. Ještě jsme zkusili dát rybičku na slávek. Bylo osm hodin ráno. Na tu dobu již v dost prosvětlené vodě, kde je hloubka do jednoho metru a dno je naprosto bez vázek, zabral candát. Patrně zase jeden z těch mazanějších, protože jak často se vám vypne candát? Nám se to dnes stalo za půl hodiny dvakrát. Nevyzpytatelná, ale krásná příroda.

Škoda, že záběry mě potkali až když jsem musel končit. Leckdo mě teď může osočit za to, že jsem krmil. Krmil jsem dvěma litry dobře uvařené kukuřice denně, což myslím, že ryby skonzumují, navíc jsem nelovil na dvě stě metrech, ale jen na dvaceti, nechal jsem si dva kapry ze sedmi a akorát jsem pošťouchl rybářskou ješitnost, která říká, že když ryby neberou, tak tam prostě nejsou. Lidi, nevěřte tomu! Většinou bude chyba v nás. Ryby chtějí žít, důkazem můžou být kapři, kteří se, když vypouštíte vodu z vany, snaží svým vlastním břichem zacpat odtok. Samozřejmě se můžete zasmát jak obrovskou radost mám ze špígláků, ale pak právě vám tenhle článek určený nebyl. Měl nevěřící Tomáše pošťouchnout ze spokojené židle u počítače a donutit je jít si uvařit kukuřici :-) . A věřte, že vám bude stačit i ta z JZD.

Fotky:
ja s kaprem
ja kapr
kapr
rybnik.

Rád si přečtu Vaše ohlasy