Ohlédnutí za Ålandy - 2.část

26.12.2017 - Josef Čermák

První část zde

Další den našeho pobytu jsme vyrazili za brzkého rána k vodě s jednoznačným cílem a záměrem - pohybovat se ve stejných místech jako v den, kdy jsme ulovili velkou štiku, a pokusit se o další velkou štiku. To, co vám popíšu dál, se možná bude zdát jako smyšlené nebo jako z nějakého filmu se šťastným koncem, ale všechno to bylo skutečné, až moc skutečné.

Můj záměr byl tedy jednoznačný. Věděl jsem, že to, co na této výpravě praktikuji, funguje a mohlo by fungovat i dál. Z toho důvodu už jsem pruty s lehkou sestavou na okouny do konce výpravy nevzal do ruky a chytal jsem pouze na velké nástrahy na castingové sestavě. Ten den ale nepřinesl větší úspěch. Ano, když píšu větší úspěch, myslím tím rybu nad jedem metr. Asi jsem byl po té velké štice nahlodaný a ryby pod jeden metr se mi v tu chvíli nezdály dost dobré, přiznávám. Ale ryby do 90 cm nám postupem času nepřipadaly nějak zvláštní. Takové ryby jsme pak prostě chytali každý den a opravdu jsme jen čekali na nějakou výjimečnou rybu.

Přehoupli jsme se do druhé poloviny našeho pobytu, všechno jako by začalo utíkat rychleji a nám začala famózní perioda parádních úlovků. Když nebudu brát v potaz ryby do 90 cm, potom i s opakující se každodenní rutinou se nám od úterý do sobotního odjezdu, tedy ještě i s pátečním chytáním, tuším podařilo ulovit každý den jednu nebo dvě ryby přes jeden metr. V tu dobu už jsme také měli tak trochu vypozorováno, jak zdejší štiky žijí, jak se pohybují a jak loví. Usoudili jsme, že sázet na jedno místo není to pravé, jelikož velké ryby se nechytaly na jednom místě, ale mohli jste na ně natrefit po celé vodní ploše tam, kde se zrovna pohybovala jejich potrava.

Velmi zajímavá a hlavně poučná byla situace, kdy Óňa zahlédl v dáli racky s kormorány, jak střemhlav nalétávají jako šípy do vody a cosi tam vyvádějí. Hned nám došlo, že jsou tam zřejmě hejna rybek, které loví, a samozřejmě že poblíž budou také lovící štiky, které se tu pohybují v hejnech a rybky před sebou ženou jako smečka vlků. Zvedli jsme tedy kotvu, zavolali na druhou posádku Jirku a Borka a vyjeli to zkusit do míst, kde Óňa zahlédl ptactvo. Snažili jsme se pomalu přibližovat, abychom případně nerozplašili ryby, pokud by tam opravdu byly. Óňovo rozhlížení se po okolí a to, že si všiml lovícího ptactva, se nám vyplatilo. Asi na třetí nához jsem dostal silný úder do prutu a pak už jsem zdolával štiku dlouhou 95 cm a s krásnou stavbou těla. Nádherný souboj! Rychle jsme udělali fotku a šup s rybou zpět do vody.

Nečekal jsem na nic a začal jsem znovu vířit hladinu masivními gumami. Netrvalo ani deset minut a situace se opakovala - BUM!! Přišel mi silný úder do prutu a po chvilce se do lodi podívala další krásná štika dlouhá 93 cm. To bylo ale na tom místě to poslední, co jsme předvedli. Pak začali úřadovat Jirka s Borkem - chvilku po nás zdolali štiku s mírou 97 cm a jedna ještě lepší jim tuším ještě spadla.

Opět tedy nastala doba zvednout kotvu a v driftu se přesouvat a prochytávat postupně další místa. Byli jsme myslím znovu pár hodin bez kontaktu a stále jsme hledali, kde by se ryby mohly nacházet. Když jsme dorazili do míst k nedalekým ostrůvkům, přišel zničehožnic krásný záběr a i tato štika už s mírou 91 cm patřila k těm větším. Takto jsme se v driftu stále posouvali, až do místa, kde jsme zůstali až do konce dne. Byla to část, která před několika dny vydala opravdu krásné štiky, a tak jsme se tu chtěli zdržet déle, abychom se s rybami případně neminuli.

Počkat se vyplatilo. Po tvrdé a usilovné práci přišla série záběrů v podobě štik o velikostech 91, 97 a 110 cm a konečně se dostalo i na Óňu. Po tvrdém souboji zdolal štiku s mírou 90 cm, ale tato ryba byla výjimečná. Ano, laik a nerybář si možná řekne, ryba jako ryba, všechny jsou stejné, ale ono to není tak úplně pravda. Tato Ondrova devadesátka byla na první dojem výjimečná svou stavbou těla, barevnou pestrostí a fyzickou kondicí. Byla to opravdu krásná ryba v plné síle bez jakýchkoliv známek poranění a já měl radost za Óňu, že svatý Petr konečně ukázal i na něj a poslal mu takovýto skvost. Den se tedy začal uchylovat ke spánku a my jsme spokojeně odplouvali do přístaviště odpočinout si na další den.

Když jsme se další den brzy ráno probudili, v duchu jsem si říkal, že už nemůže být lepší den než ten, jaký jsme prožili den před tím. To jsem ale netušil, co za představení nás ten den čekalo. Óňa už byl netrpělivý a utíkal k vodě dříve než já, aby potrápil okounky a menší štiky okolo přístavu, kdežto já nikam nespěchal. Když se to tak vezme, měl už jsem splněno na dvě stě procent a hlavně mě moc nebavilo chytat ty menší kudličky, kterých tu bylo tolik. Ani v nejlepším snu by mě nenapadlo, že tato výprava bude tak veleúspěšná a že se nám podaří nachytat takovéto „životní“ ryby. A to ještě zdaleka nebyl konec výpravy!

V klidu jsem se nasnídal a vyrazil. Ondra se pohyboval okolo přístavu a čekal jen na mě. Nalodil jsem se a pomalu jsme vyrazili na stejná místa jako předchozí den. Takhle brzy ráno nebyla aktivita ryb taková, jak jsme předpokládali na základě včerejšího dne, takže jsme se zpočátku spíš trápili a přemítali jsme co změnit, případně kam se přesunout. Se stoupajícím sluncem se začínala aktivita ryb zvyšovat a my jsme začali chytat menší štiky do 80 cm. Pořád to ale nebylo to, co jsme očekávali. Až do chvíle, než jsem po razantním záběru zdolal nádhernou 97cm štiku, kterou pár desítek minut poté následovala další, 93 cm dlouhá štika. To už se naše nálada zlepšovala a já začínal doufat, že by se mohl včerejší úspěšný den opakovat.

S přibližujícím se večerem a po několika hodinách házení bez úspěchu se situace začala znovu razantně obracet. Přišlo nám pár neproměněných ran do prutů a aktivita ryb stále stoupala. Nahodil jsem svého 20cm G´Bumpa po větru, co to šlo, nechal jsem ho opět propadnout ke dnu a navíjel jsem. Když jsem otočil párkrát kličkou, přišla krátká, ale velmi tvrdá rána a já jsem hned cítil, že se jedná o pěknou rybu. Zpočátku moc nebojovala, ale působila velmi těžce a nechávala se jen přitahovat. Držela se u dna do té doby, než jsem ji přitáhl k lodi. Připravoval jsem se na rychlý výpad, proto jsem trochu povolil brzdu a cívku jsem si přitlačoval pouze palcem. Tahle ryba obstojně prověřovala kvalitu mého náčiní svou silou a ostrými výpady.

Štika spolkla nástrahu kompletně celou, což svědčilo o momentální žravosti ryb a o tom, že bez sebemenší opatrnosti útočí i na takto velkou nástrahu. Když byla štika v podběráku, hleděli jsme na ni jako na svatý obrázek. Prožíval jsem znovu a znovu ten pocit štěstí a radosti při pohledu na její masivní tělo s obrovskou hlavou. Štice jsme naměřili 109 cm. Byla v parádní kondici. Všechno už jsme měli velmi dobře natrénované, a tak focení a loučení s rybou proběhlo bez komplikací.

Co bych vám dál vyprávěl - štěstí se naklonilo na naši stranu a já věděl, že jsme na správném místě a děláme přesně to, co ryby v tu chvíli chtějí. Pokračovali jsme v házení, ale tentokrát přišel na řadu konečně Óňa. Radostně křičel: ,,Je tam,‘‘ když mu přišel excelentní záběr. Při pohledu na jeho baitcastový speciál bylo jasné, že tohle nebude ,,jen‘‘ devadesátka. Prut byl ohnutý do luku a těžká ryba majestátně táhla do boku. Tak vypadal moment, při kterém Ondra konečně zažíval to, co jsem prožíval já v předchozích dnech a hodinách s bojujícími finskými štikami.

Moc jsem to Óňovi přál, jelikož podíl na úspěchu spadá na oba rybáře, kteří spolu sdílí jednu loďku, úplně stejný…! Makal, nevzdával se a věřil, že ten opravdový ,,hit‘‘ prostě přijde. A přišel. Óňa se ho dočkal a s roztřesenými koleny si patřičně užíval souboj až do doby, než štiku navedl do připraveného podběráku. Povzbuzoval jsem ho: ,,Je to tam!‘‘ a gratuloval jsem mu k jeho rekordní štice. Ondra opatrně vyprostil nástrahu z tlamy a štiku vytáhl na podložku. Klepaly se mu ruce a nevěřícně kroutil hlavou. „To je zvíře,“ prohlásil. Přiložil jsem k rybě metr a ten ukázal 111 cm štičí nádhery. Tentokrát jsem se fotodokumentace ujal já a zvěčnil jsem Óňu s ålandskou štikou. On pak opatrně pustil rybu zpátky a nechal se pohltit štěstím, radostí a euforií.

„Tak, a máme splněno oba,“ říkali jsme si a v poklidu jsme pokračovali v házení. Naše myšlenky už se upínaly spíš k situacím, které už jsme tady zažili. Moc jsme se nesoustředili na to, co jsme dělali, povídali jsme si a tak trochu rekapitulovali těch úchvatných pár dní. Jednoznačně to pro nás pro oba byly ty doposud nejkrásnější chvíle v naší rybářské kariéře a já upřímně říkám, že se budou jen těžce překonávat.

Pořád jsme ale před sebou měli ještě pár dní, i když jsme se domnívali, že už nás asi nemá co překvapit. Naši chvilku nostalgie ale náhle přerušil opětovný úder od nekompromisního soupeře. Zdolal jsem další krásnou štiku s mírou 108 cm. Vyfotili jsme ji, natočili a rychle pustili, aby ryba neutrpěla újmu na zdraví. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, jaké jsme měli štěstí. Jako bychom neměli dost, jako by si nás svatý Petr oblíbil a do posledního dne nás obdarovával svými klenoty… Ať už to bylo jakkoliv, přijímali jsme to s pokorou a otevřenou náručí, jelikož takové chvíle mohou také přijít pouze jednou za život.

Naše výprava se pomalými krůčky chýlila ke konci a my jsme měli před sebou poslední dva dny lovu. Nic už jsme nevymýšleli a pokračovali jsme v tom, co nám dokonale fungovalo. Jen jsme prostě driftovali sem a tam, občas jsme ulovili nějaké menší ryby a byli bychom nevděční, kdybychom chtěli stále víc a víc.

Takto jsme vpluli do posledního dne našeho lovu. Po celý pobyt jsme měli překrásné počasí s výjimkou snad jednoho nebo dvou dnů. Sluníčko hřálo a ve velmi drsných povětrnostních podmínkách nám přicházelo moc vhod. Poslední den ustal i silný vítr, a jako by se s námi i to sluníčko chtělo rozloučit, na oplátku nám ukázalo vymetenou oblohu bez jediného mráčku. Svlékli jsme se do triček, odpočívali a užívali si posledního dne na Ålandských ostrovech. Ale aby toho nebylo málo, byli jsme i poslední den doslova zasypaní záběry v průběhu celého dne. Se zbývajícími posádkami Jirka-Borek, Dan-Ondra a Honza-Pavel jsme si předali informace o místě, kde štiky loví, a vyrazili jsme na ně. Záběrů bylo opravdu spousta, některé jsme úspěšně zdolali, jiné ne. Ani v tento den ale nechyběly štiky s mírami 100 a 103 cm, a to mi ještě dvě podobně velké ryby spadly kousek od lodi. Bylo to divné, ale ani mě to nijak zvlášť netrápilo. Odjížděli jsme šťastní a spokojení s jistotou brzkého návratu. V rozmezí devíti dnů jsme nachytali okolo 140 štik, přičemž ty největší měly míry 100, 103, 108, 109, 110, 111 a 113 cm. Rozloučili jsme se tedy pro letošní rok a já jsem poděkoval především svatému Petrovi, který při nás stál a vtiskl nám tento ålandský příběh do našich srdcí.

Závěrem bych chtěl pouze podotknout pro ty, kdo váhají, zda vyrazit, nebo nevyrazit na rybářský zájezd, stejně jako jsme se těžko rozhodovali i my - neváhejte ani vteřinu a jeďte! Pokud vám to situace a podmínky dovolují, na nic nečekejte a třeba zrovna vy zažijete stejný příběh, jaký jsme měli možnost zažít také my. Život je krátký a náročný, proč si ho nezpříjemňovat tím, co milujeme! Nepodceňte přípravu a soustřeďte se na každý detail, ale hlavně se chovejte s úctou a pokorou k uloveným rybám a okolní přírodě.

Těším se na viděnou u vody, Petrův zdar!